Aischylos

S rozvojom aténskej demokracie sa v metropole Grécka začína od 5. storočia pred Kr. rozvíjať nová forma dramatického umenia. V Aténach vznikajú súťaže, ktorých obsahom sú predstavenia dramatickej tvorby. Hry a súťaže sa stávajú súčasťou sviatkov, osláv a občanom-divákom sa predvádzajú na nich dramatické, divadelné predstavenia. Drámy v tomto období, a to najmä tragédie, sa stávajú významnou záležitosťou, ktorej venujú veľkú pozornosť aj najvýznamnejší činitelia Atén. Na prípravu súťaží a divadelných scén sa vynakladajú vysoké finančné prostriedky, aby sa tak dosiahla mimoriadne vysoká kvalita predvádzaných hier. Divadelná dráma, tragédie i komédie, sa stáva kultovou záležitosťou a všeobecným meradlom kultúry starovekých Atén. Každé predstavenie sa hralo vždy iba jedenkrát, a tak predstavovalo pre divákov mimoriadny, výnimočný zážitok, s neopakovateľnou atmosférou a scénou. Verše uvádzaných drám sa po predstaveniach zapisovali a recitovali, a tak sa ďalej šírili medzi ľudí. K najúspešnejším predstaviteľom súťaží patrili i nám známi autori Aischylos, Sofokles, Euripides či Aristofanes, povestní svojou rozsiahlou tvorbou. Predstavenia, ktoré uvádzali pred zraky divákov, vždy ašpirovali na víťazstvo – dosiahnutie prvej ceny. V našej publikácii uvádzame výber troch diel z tvorby Aischyla, Euripida a Menandra, ktorý patril k mladšej generácii komických dramatikov. Tragédie Prikovaný Prometheus, Trójanky a komédia Odľud patria k najlepším drámam z tvorby týchto autorov. Publikáciu dopĺňajú štúdie Miloslava Okála Aischylos – tvorca nesmrteľných tragédií; Menandros – predstaviteľ novej gréckej komédie a štúdie Anikó Polgár. Charakteristické znaky gréckej drámy; Trójanky. Čitateľa oboznamujú vo všeobecnosti so starovekou dramatickou tvorbou a rozoberajú uvedené diela, ako aj ďalšiu tvorbu týchto výnimočných autorov antickej drámy.

Agamemnón, Oběť na hrobě a Usmířené lítice, tak se nazývají jednotlivé části vrcholné řecké antické tragédie z pera jednoho z velikánů světového divadla. Dílo, které patří k základním kamenům dramatického odkazu, vychází v klasickém překladu Ferdinanda Stiebitze jako 115. svazek edice D.

Agamemnón, Oběť na hrobě a Usmířené lítice, tak se nazývají jednotlivé části vrcholné řecké antické tragédie z pera jednoho z velikánů světového divadla. Dílo, které patří k základním kamenům dramatického odkazu, vychází v klasickém překladu Ferdinanda Stiebitze jako 115. svazek edice D.

Jediná zachovaná starořecká trilogie vyrůstá z rozsáhlého mytologického podloží, z okruhu bájí o prokletí Tantalova rodu, kde dávná krvavá skvrna dopadá na další a další pokolení a vede k nekonečnému řetězu násilí a zločinů. První dvě části trilogie zůstávají v rovině mýtu a vyjadřují jej v dramatických i etických situacích: Klytaiméstra zavraždí svého muže, krále Agamemnóna, a sama je posléze zavražděna svým synem Orestem. Třetí část probíhá jako souboj dvou právních principů – práva otcova a práva matčina – a je vyřešena založením soudního orgánu, složeného z demokraticky volených občanů. Překlad původně vznikl na zakázku Národního divadla v letech 2000–2002, na popud tehdejšího šéfa činohry ND Josefa Kovalčuka a režiséra Ivana Rajmonta a byl využit při inscenaci dramatu ve Stavovském divadle v letech 2002 až 2003. Překlad vydaný původně jako součást programu k inscenaci byl pro nynější vydání mírně upraven.