Jan Bauer strana 15 z 17

Rozsáhlý, poutavý životopisný přehled všech panovníků a nejvyšších představitelů českých zemí –začíná prvním známým moravským knížetem Mojmírem I. a končí současným českým prezidentem Milošem Zemanem. Autor se neomezuje jen na strohý výčet faktů, ale jednotlivé postavy přibližuje citacemi jejich výroků, hodnoceními kronikářů a historiků i lehce bulvárními podrobnostmi z jejich soukromí. Jestlipak třeba víte, že český král Václav IV. měl nemanželskou dceru? A to přitom s žádnou ze svých dvou manželek nezanechal potomka. T.G. Masaryk zase na stará kolena zamýšlel spolu s o mnoho let mladší spisovatelkou napsat román...

Dva detektivní příběhy známého českého autora. V prvním se setkáváme s novoměstským rychtářem Jakubem Protivou z Protivce, který pátrá po tajemném vrahovi mladých žen. Jeho nečekanými pomocníky se stávají důvtipný františkánský mnich Blasius a prostořeká nevěstka Magdalena. Ve druhém příběhu Jakub Protiva z Protivce a mnich Blasius čelí řádění tajemného vampýra, kterého se bojí celé Nové Město pražské. Údajně jim má být zázračně oživlý irský alchymista, který má na svědomí vraždy a možná i zmizení cenné relikvie – zubu svatého Jeronýma.

Známý autor více než 150 titulů (jako třeba Mrtvola v brnění nebo Klášterem obchází ďábel) přichází s novou knihou o případech královského soudce. Melichar se doma na roupovské tvrzi opět zmítá mezi dvěma ženami – svou manželkou Anežkou a její komornou Kordulou. Z problémů, které toto utajené dvojženství vyvolává, ho vytrhne pozvání krále Jindřicha Korutanského na Pražský hrad. Dozvídá se, že královu švagrovou šestnáctiletou Elišku Přemyslovnu se v ženském klášteře u svatého Jiří kdosi pokusil otrávit. Panovník na něj naléhá, aby co nejdříve odhalil zákeřného traviče. V podezření se ocitá abatyše Ludmila a především bývalá královna a Eliščina nevlastní matka Rejčka. Jenže Melichar ke svému překvapení zjišťuje, že všechno se má poněkud jinak a že se sám nejspíše ocitl v nebezpečí nejen ztráty svého soudcovského úřadu, ale i života.

Dne 7. února 1311 byl v bazilice sv. Víta na Pražském hradě slavnostně korunován nový český král Jan Lucemburský a spolu s ním i jeho žena Eliška. K její korunovaci byl použit nádherný zlatý a perlami a safíry zdobený diadém, jaký nosila už její matka Guta Habsburská. Od té doby byl uložen spolu s ostatními korunovačními klenoty v klenotnici baziliky sv. Víta. Jenže když si měla královna Eliška při příležitosti křtu svého syna Václava, budoucího Karla IV., podruhé nasadit na hlavu tento vzácný daidém, zjistilo se, že v klenotnici chybí. V podezření z jeho zcizení byl především sám král Jan, který potřeboval peníze na vojenskou pomoc Ludvíkovi Bavorskému proti římskému vzdorokráli Fridrichovi Sličnému. Krále však nebylo možné jen tak obvinit a tak Jindřich z Lipé požádal o vyšetření krádeže diadému královského soudce Melichara z Roupova. Času je však na její objasnění zpropadeně málo. Termín křtu malého Václava se valem blíží a Melichar se ocitá ve velmi nepříjemné situaci.

Proč se české dějiny odehrály tak, jak se odehrály? Které momenty naší minulosti byly rozhodující? Netradiční průřez vývojem českých zemí, počínaje bitvou u tajemného Wogastisburgu a konče „sametovou“ revolucí v roce 1989, i defilé postav kladně či záporně zapsaných do naší historie ukazují na mnoho zajímavých souvislostí.

Jen málokteré postavě našich dějin se dostalo takové pozornosti historiků, spisovatelů a umělců jako frýdlantskému vévodovi a generalissimovi císařských vojsk Albrechtovi z Valdštejna. Jeho vskutku mimořádný a dramatický osud, který jako by předem narýsoval horoskop významného astronoma, matematika a tehdy také astrologa Johanna Keplera, nás dodnes nepřestává vzrušovat. Zdá se, že je naplněn podivuhodným tajemstvím. Máloco tak fascinuje jako Valdštejnův závratný vzestup až do nejvyšších pater světské moci a slávy, po němž následuje strmý pád s cejchem zrádce a vyvrhele. Měl oprávněnou šanci stát se největším vojevůdcem třicetileté války, údajně sahal i po české královské koruně, skončil však jako „notorický říšský rebel“, pro kterého neexistoval jiný trest než zákeřná smrt z rukou irského žoldnéře. Ano, Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna, jak znělo celé jeho jméno, svým pozemským životem i posmrtným věhlasem daleko překročil české hranice. Vždyť jen do roku 1910 prý obsahovala valdštejnská bibliografie přes dva a půl tisíce titulů! Jaký byl ale vévoda frýdlantský doopravdy, poodhrneme-li všeobecně rozšířenou – a obvykle nelichotivou – legendu? Na to jeho čtivým životopisem odpovídá známý spisovatel a popularizátor historie Jan Bauer. A jak je jeho dobrým zvykem, dokáže se ponořit pod „oficiální“ fakta, aby pro nás vykreslil nadčasovou osobnost, která ani zdaleka nebyla jen temná a negativní. Vždyť – jak autor píše – Valdštejn sice byl mimořádně domýšlivý, arogantní a bezohledný, ale míval i příjemnější tvář (o níž se většinou mlčí). Ovšem Jan Bauer všechny jeho tváře zasvěceně a lidsky popsal v XVIII. svazku Edice Český ČAS, který právě držíte v ruce.

Český středověk, zejména pak jeho počátek, tone v příšeří. Přesto, jsme-li vybaveni znalostí toho, co se v písemné, výtvarné či hmotné podobě přece jen dochovalo, a také dostatečnou mírou fantazie, před námi vyvstávají postavy a děje, které – navzdory odlišným kulisám – až překvapivě připomínají sváry, lásky a vášně doby současné. Touto optikou se na historii dívá i známý spisovatel a publicista – a skvělý vypravěč – Jan Bauer. Vydejme se spolu s ním nejprve na Moravu a hledejme stopy královny Fritigildy, jež předběhla svou dobu, Sámovy potomky či Metodějův hrob. Z dalších světců nemůžeme opominout svatého Václava, přičemž jeho pozemská i posmrtná existence vzbuzují překvapivě mnoho otazníků. A co teprve svatá Orosie, kterou ve Španělsku uctívají jako českou princeznu, zatímco u nás o ní nic nevíme… Zajímají nás také osudy letopisců. Jaký byl příbuzenský poměr svatého Vojtěcha a mnicha Kristiána, autora legendy, jež byla nazvána jeho jménem? Bůh se však – zdá se nám – odvrátil od jihočeských Doudlebů, stejně jako od nešťastného knížete Jaromíra, mladičkého Václava III. či statečného Jeronýma Pražského. A snad potrestal i Rudolfa IV. řečeného Padělatel, Jiřího Popela z Lobkovic, opilého proroka Mikuláše Drabíka, nešťastnou „zimní královnu“ Alžbětu Stuartovnu, jež porodila třináct dětí (avšak jedna z jejích dcer – jeptiška! – ji v tomto ohledu prý ještě překonala) či bujné husitské adamity, kterým jejich „ráj na zemi“ zničil sám Žižka. I pátrání po dětech tohoto legendárního vojevůdce, stejně jako po kořenech blaníkovské legendy, vás pohltí stejně tato středočeská hora bájné rytíře. Dějiny českého národa (ač se nám někteří „moderní vzdělanci“ snaží namluvit opak) jsou krásné, hrdinské, byť občas i bezbožné… Tedy takové, které v nás mohou – a mají – vzbudit zájem a hrdost. Věříme, že k tomu přispěje i tato kniha.

Případy královského soudce Melichara. Autor mnoha úspěšných románů nově v Nakladatelství BRÁNA. Děj historické detektivky se odehrává bezprostředně po olomoucké vraždě posledního přemyslovského krále Václava III., v období plném zvůle, násilí a nejrůznějších kriminálních činů. Hlavním hrdinou je královský soudce vladyka Melichar z Roupova, stárnoucí šlechtic, který už dávno ztratil někdejší ctižádost a rozhodnost. Nevyjasněné okolnosti královy smrti, kterou nedokáže vyšetřit, ho staví do nepříznivého světla před novým panovníkem, Václavovým švagrem Jindřichem Korutanským. Vladyka Melichar raději odchází z Prahy na svou tvrz Roupov, kde se jeho životní situace ještě více zkomplikuje. Jeho manželka trpí podivnou chorobou a tamní kaplan Zachariáš rozšiřuje, že je posedlá ďáblem. Kromě toho jedné noci kdosi vypálí sousední tvrz a pobije celou rodinu jejího majitele Viléma z Jelení. Zachrání se jen jeho malý syn Ješek a královský sudí Melichar se mu po delším váhání rozhodne pomoci a objasnit pozadí celého případu…

Král Václav IV. sedí na trůnu neprávem. Jeho otec, císař Karel IV., prý před smrtí zanechal poslední vůli, podle níž se má stát římským a českým králem jeho levoboček Jindřich - tvrdí pražský arcibiskup Jan z Jenštejna. Václav se pokusí arcibiskupa zajmout, ten uniká a v rukou králových pochopů se ocitne jen generální vikář Johánek z Pomuku. Třebaže je umučen k smrti, nic o tajemném levobočkovi neprozradí. Proto po Jindřichovi pátrá podkomoří Zikmund Huler, a ze zcela opačných důvodů novoměstský rychtář Jakub Protiva z Protivce a jeho přítel mnich Blasius. Kdo bude rychlejší? A kdo je tím záhadným Jindřichem?

V Kutné Hoře se schází zemský sněm. Na úvod se v chrámu svatého Jakuba koná mše svatá, v jejímž průběhu nečekaně dojde k vraždě Jana z Hradce. Nikdo neví, kdo ji spáchal, teprve na konci mše lidé kolem klečícího šlechtice zjistí, že ho kdosi probodl dýkou. Ještě téhož dne je v jednom z kutnohorských hostinců nalezeno mrtvé tělo dalšího zúčastníků sněmu Markvarta z Riesenburku. Nejpodivnější ovšem je zjištění, že oba mrtví krátce před tím, než byli zavražděni, odkázali ve své poslední vůli veškerý svůj majetek jakémusi Bratrstvu svatého Josefa Pěstouna...

Právem se pyšníme nejen podivuhodnými dějinami, ale i zemí nad jiné líbeznou a proměnlivou. Kdy se však začaly rýsovat základy českého státu, toho zprvu nevelkého a sobeckými zájmy zmítaného knížectví, které se v budoucnosti mělo stát mocným, slavným a bohatým královstvím? Kdo byli muži, kteří mu vtiskli svou vůli? A jak dokázali vládnout lidu proslulému svou nespoutaností, bojovností a – už tehdy – schopností přizpůsobit se situaci a získat z ní co nejvíc, stejně jako zálibou ve všemožných neřestech? Co stálo za „zbožným zanícením“, s nímž naši první doložení vládcové vymítali vše pohanské? Byla to upřímná víra, nebo jen mocenské a zahraničně-politické cíle? A jak se s křesťanstvím – a v případě knížete Václava dokonce se svatostí – slučovalo třeba takové otrokářství? Asi překvapivě dobře, když tak pohádkově vynášelo… Máme se stydět za to, že Praha desátého století byla evropským centrem obchodu s lidmi a že sjednocení a následný vzestup českého státu zaplatilo takto získané bohatství, když byl podobný byznys leckde provozován ještě o tisíc let později? Za to, že prvním opravdovým tvůrcem naší státnosti je předpokládaný bratrovrah Boleslav I.? Nebo snad za hojně citovaný – a zmiňovanému Václavovi, jak se tu ostatně dočítáme, neprávem připisovaný – poplatek odváděný českým knížectvím do říše? To by nebylo namístě. Raději se začtěme do poutavých řádků, jimiž nám známý popularizátor historie Jan Bauer odpovídá nejen na tyto otázky a zavádí nás do epochy, v níž se rodil náš stát. Těžce, krvavě a dost jinak, než jak nám líčí oslavné legendy – ale na rozdíl od jiných přetrval dodnes. I proto, že u jeho zrodu stály výrazné osobnosti, které autor vykresluje barvitě a s pochopením pro jejich slabosti – ať už se jedná o dobyvatele, otrokáře, bigamistu s přízviskem Pobožný, či skutečně svatého muže. A mezi mnoha jinými zajímavostmi se můžete dočíst třeba i o tom, že v České kotlině se nevyplácí sundávat brnění ani ve chvíli, kdy je vám k nesnesení horko a nepřítel se zdá být na míle daleko (jak se přesvědčil neúspěšný dobyvatel Ota II.), nebo jak se svatokrádežnice stane blahoslavenou (což se podařilo Václavově sestře Přibyslavě).

Koncem roku 1370 náhle umírá v Avignonu papež Urban V. a na jaře následujícího roku na Karlštejně těžce onemocní císař Karel IV. Jeho nejbližší už mají vážné obavy o jeho život. Dominikán Pavel se domnívá, že oba případy spolu souvisejí a jsou dílem neznámého traviče. Ale než může dokončit svoje pátrání, využije Ota Braniborský zrodu Wittelsbachů situace a hodlá na smrt nemocného císaře zbavit jeho říšského trůnu. A dominikán Pavel, tento středověký James Bond, musí na stará kolena zachraňovat, co se dá.

Je říjen roku 1306. Na oslavu zvolení nového českého krále Rudolfa Habsburského se na rynku Většího Města pražského koná rytířský turnaj. Jako první se mají utkat přítel a oblíbenec nového krále, pěvec rytířských písní Hartmann z Kuenringu s českým šlechticem Čeňkem z Lipé. K všeobecnému překvapení stačí Čeňkovi lehký úder dřevcem, aby Hartmann spadl ze sedla do prachu kolbiště. K údivu všech přivolaný ranhojič zjišťuje, že je dočista mrtvý. Co horšího, někdo ho předem zabil a do klání mezi šraňky poslal na koni mrtvolu v brnění. Hartmannovi sluhové jsou jako podezřelí okamžitě uvězněni, ale královský soudce Melichar z Roupova se jich zastane. Případ je totiž podstatně složitější… Kdo tedy potřeboval odstranit Hartmanna z Kuenringu? Komu vadil majitel hradu Vitoraz nedaleko českého pomezí? Královský soudce Melichar chce přijít této záhadě na kloub. A to stůj, co stůj! Druhý případ soudce Melichara z pera úspěšného autora historických detektivek.

Když vyslovíme jméno královské dynastie Lucemburků, vybaví se nám Otec vlasti Karel IV., hrdinská smrt slepého Jana u Kresčaku nebo bojovník s husity, údajně proradný Zikmund. Kniha známého popularizátora naší historie Jana Bauera nám však připomene Lucemburky především jako hodně rozhádanou rodinu. Vždyť už první český král z tohoto rodu Jan Lucemburský vypudil svou manželku Elišku Přemyslovnu do Bavor a maličkého synka Václava, pozdějšího Karla IV., věznil na Lokti a Křivoklátě. Vztahům v rodině nepřidal ani Janův sňatek s Beatrix Bourbonskou, po němž vyhnal Karlovu choť Blanku z Valois do Brna. Karel IV., bezpochyby největší z našich panovníků, byl sice člověk poměrně tolerantní a umírněný, jemuž city nebyly cizí, avšak na šachovnici dynastických plánů pohyboval svými dětmi tak, jak mu velela okamžitá výhoda. A sám měl na paměti především zachování a rozhojnění rodu, tudíž ani jeho sňatky nevzešly – přinejmenším zpočátku – z citového vzplanutí. Jenže v porovnání s ním byl jeho prvorozený syn Václav IV. nejen nezdárným králem, ale též manželem, a zejména smrt jeho první ženy Johany Bavorské dodnes vzbuzuje otazníky (či spíše vykřičníky). Nařčení z různých úchylek nebyla prokázána, leč legitimního potomka Václav nezplodil. A nacházel se v neustálém konfliktu s oběma bratry – Zikmundem i Janem Zhořeleckým, kterému se „královsky odvděčil“ za to, že ho vysvobodil ze zajetí (ostatně pobyt ve vězení si coby uherský král vyzkoušel i Zikmund). Bratranci, moravští markrabí Jošt a Prokop, spolu dokonce vedli válku o Moravu. A když se Jošt nečekaně stal římským králem, nedožil se ani korunovace… To Zikmund zemřel, bereme-li ohled na tehdejší dobu, jako stařec, ovšem ani jeho smrt není objasněná – a chování císařovny Barbory Celské takové, jaké bychom od milující manželky očekávali. A tak bychom mohli pokračovat… Buď jak buď, Lucemburkové na českém trůně znamenali pro naše země období navýsost dynamické – a zajímavé i po staletích. Jan Bauer nám ho přibližuje úhlem pohledu, který většina historiků zatlačuje do pozadí.

Kdesi v Praze je prý od časů Karla IV. ukryt recept na lapis philosophorum, kámen mudrců. Pátrají po něm všichni alchymisté, včetně učeného Angličana Johna Deeajeho přítele Edwarda Kelleyho, tajemný hrabě Bragadino, císařský antikvář Jakub de Strada i tajný agent Tovaryšstva Ježíšova. Rudolfínské Čechy se stávají dějištěm dramatických událostí, v nichž jde až příliš často o život. Je onen alchymistický recept pouhou legendou, nebo skutečností? Kdo z těch, kteří o něj usilují s leckdy ne právě chvályhodnými úmysly, se ho nakonec zmocní?