Thomas Bernhard strana 3 z 5

Soubor pěti autobiografických novel (Dech, Chlad, Sklep, Dítě, Příčina), ve kterých se nejčtenější rakouský autor minulého i tohoto století vyrovnává formou „negativního“ životopisu s traumaty, a současně zachycuje atmosféru poválečného Rakouska, je strhující tragikomickou výpovědí o světě. Bernhard hledá příčiny svého neštěstí, své plicní choroby, neutěšených rodinných poměrů i lidské nenávisti. Rozhodně si ale nebere servítky a bezohledně spílá všem, kteří jsou ochotni mu naslouchat.

Soubor pěti autobiografických novel (Dech, Chlad, Sklep, Dítě, Příčina), ve kterých se nejčtenější rakouský autor minulého i tohoto století vyrovnává formou „negativního“ životopisu s traumaty, a současně zachycuje atmosféru poválečného Rakouska, je strhující tragikomickou výpovědí o světě. Bernhard hledá příčiny svého neštěstí, své plicní choroby, neutěšených rodinných poměrů i lidské nenávisti. Rozhodně si ale nebere servítky a bezohledně spílá všem, kteří jsou ochotni mu naslouchat.

V prvním Bernhardově románu z roku 1963 vypráví student medicíny o šestadvacetidenním pozorování bývalého malíře Straucha, jehož stav dává jeho bratru chirurgovi, který studenta tajně na pozorování vyslal, příčinu ke starostem.

Soukromý učenec Koller přišel před šestnácti lety v důsledku psího pokousání ve vídeňském Turkeschanzparku o levou nohu a od té doby pracuje na studii o fyziognomice. Krátce po amputaci se seznámil s takzvanými konzumenty levných jídel, kteří si ve Vídeňské veřejné jídelně vždy objednávají to nejlevnější jídlo. Když se Koller jednoho dne nevydá na procházce do Wertheimsteinova parku – tak jako vždy – „ke starému jasanu, nýbrž ke starému dubu“, zažije „osvícení“, z něhož vytěží čtyři kapitoly pro svou studii. Tyto čtyři kapitoly pak představuje vypravěči textu, jakémusi známému z mládí, jenže před líčením páté kapitoly Koller náhle umírá, když se nešťastnou náhodou zřítí ze schodů. Novela představuje typického pozdního Berharda: ironicky vypráví o nemožnosti dosáhnout vytčeného cíle, a to především v oblasti ducha. Ztroskotání jako univerzální metafora, jíž Bernhard uchopuje poměr člověka a světa, je i zde zasazena do tragikomických konstelací.

Obvyklé i neobvyklé příběhy, v nichž je téměř vždy přítomen prvek hrůzy, anekdoticky vyostřené či groteskní scény zdánlivě bez pointy, plné dvojznačnosti a iritace, které popisují vlastní Bernhardovy zážitky či události ze soudní síně. Setkáme se v nich s rozličnými postavami od filozofů a spisovatelů, krotitelů lvů přes ředitele a starosty až k prezidentům občas v nich zableskne známé jméno – např. Knut Hamsun, Ingeborg Bachmannová či bývalý italský král Umberto. Jedno mají tyto příběhy společné: objevily se kdysi v lokálních zprávách některých regionálních novin.

Výbor z básnické tvorby Thomase Bernharda, která vznikala v raném období jeho literární činnosti, převážně do počátku šedesátých let. Kniha zahrnuje dvě z jeho básnických sbírek (In hora mortis a Unter dem Eisen des Mondes) i soubor nezařazených básní publikovaných v časopisech a antologiích.

Výbor z básnické tvorby Thomase Bernharda, která vznikala v raném období jeho literární činnosti, převážně do počátku šedesátých let. Kniha zahrnuje dvě z jeho básnických sbírek (In hora mortis a Unter dem Eisen des Mondes) i soubor nezařazených básní publikovaných v časopisech a antologiích.

Výbor z básnické tvorby Thomase Bernharda, která vznikala v raném období jeho literární činnosti, převážně do počátku šedesátých let. Kniha zahrnuje dvě z jeho básnických sbírek (In hora mortis a Unter dem Eisen des Mondes) i soubor nezařazených básní publikovaných v časopisech a antologiích.

Novela nejvýznamnějšího rakouského spisovatele druhé poloviny 20. století Thomase Bernharda (1931–1989) Ano vyšla roku 1978, tedy ve stejném roce jako jeho prózy Dech, Imitátor hlasů nebo divadelní hra Immanuel Kant. Přesto se tolik liší nejen od těchto textů, ale i od ostatních Bernhardových knih. Ano je příběhem o přátelství a cestě z izolace. Je vyprávěním o smíření a hlubinách mezilidských vztahů. Je také přitakáním smrti i životu zároveň. Ano představuje Thomase Bernharda, jak jsme ho zatím neznali: jako autora hledajícího a nacházejícího svého životního zachránce. A navíc inspirovaného ženským světem. Ano je knihou nejmírnější, možná dokonce nejněžnější, a v jistém smyslu i knihou s nejsilnějšími autobiografickými rysy. Touto novelou začíná autorův příklon k fiktivně (auto)biografickému způsobu psaní, kdy se stírá rozdíl mezi vybájeným a reálným světem a na jehož konci stojí Bernhardovo nejproslulejší dílo – Vyhlazení.

Novela nejvýznamnějšího rakouského spisovatele druhé poloviny 20. století Thomase Bernharda (1931–1989) Ano vyšla roku 1978, tedy ve stejném roce jako jeho prózy Dech, Imitátor hlasů nebo divadelní hra Immanuel Kant. Přesto se tolik liší nejen od těchto textů, ale i od ostatních Bernhardových knih. Ano je příběhem o přátelství a cestě z izolace. Je vyprávěním o smíření a hlubinách mezilidských vztahů. Je také přitakáním smrti i životu zároveň. Ano představuje Thomase Bernharda, jak jsme ho zatím neznali: jako autora hledajícího a nacházejícího svého životního zachránce. A navíc inspirovaného ženským světem. Ano je knihou nejmírnější, možná dokonce nejněžnější, a v jistém smyslu i knihou s nejsilnějšími autobiografickými rysy. Touto novelou začíná autorův příklon k fiktivně (auto)biografickému způsobu psaní, kdy se stírá rozdíl mezi vybájeným a reálným světem a na jehož konci stojí Bernhardovo nejproslulejší dílo – Vyhlazení.

Novela nejvýznamnějšího rakouského spisovatele druhé poloviny 20. století Thomase Bernharda (1931–1989) Ano vyšla roku 1978, tedy ve stejném roce jako jeho prózy Dech, Imitátor hlasů nebo divadelní hra Immanuel Kant. Přesto se tolik liší nejen od těchto textů, ale i od ostatních Bernhardových knih. Ano je příběhem o přátelství a cestě z izolace. Je vyprávěním o smíření a hlubinách mezilidských vztahů. Je také přitakáním smrti i životu zároveň. Ano představuje Thomase Bernharda, jak jsme ho zatím neznali: jako autora hledajícího a nacházejícího svého životního zachránce. A navíc inspirovaného ženským světem. Ano je knihou nejmírnější, možná dokonce nejněžnější, a v jistém smyslu i knihou s nejsilnějšími autobiografickými rysy. Touto novelou začíná autorův příklon k fiktivně (auto)biografickému způsobu psaní, kdy se stírá rozdíl mezi vybájeným a reálným světem a na jehož konci stojí Bernhardovo nejproslulejší dílo – Vyhlazení.

Ve svém prvním velkém románu, jenž vyšel v roce 1967, odhaluje Thomas Bernhard se svou typickou bezohledností, ironií, ale především prozaickou suverénností úzkostné stránky lidského života, který se často až zákonitě vyjevuje jen jako nevýslovné utrpení.

Bernhardova novela Na výšinách vyšla knižně poprvé v roce 1989, avšak autor ji začal psát už v roce 1957, a patří tedy k jeho nejranějším prózám, resp. textům na pomezí poezie a prózy. Jde o rozsáhlý fragmentární útvar, který měl být pravděpodobně součástí většího románového celku. Navzdory tomu je tato novela uzavřeným a samostatným textem, který obsahuje pro autora charakteristická témata, jako např. potřeba tvořit a zároveň nemožnost tvořit, všudypřítomná tragikomičnost, stejně jako stylistické prvky a vyprávěcí techniky, jimiž se vyznačuje Bernhardovo vrcholné tvůrčí období. Novela má zároveň výrazné autobiografické rysy. Osmadvacetiletý autor tu ve zkratce vyslovuje vše, co se ho bytostně dotýkalo a čím trpěl jako opuštěný mladý muž po těžkém plicním onemocnění, z něhož vyvázl takřka jen zázrakem.

V Bernhardově literární pozůstalosti uložené v jeho archivu v rakouském Gmundenu byl přednedávnem objeven autorův rukopis s titulem Moje ceny. Jak z archivních materiálů vyplývá, strojopis vznikl v roce 1980. Svébytný beletristický text obsahuje autorovy komentáře k udělení celkem devíti významných literárních ocenění, jichž se autorovi dostalo, a zároveň tři proslovy, které při těchto příležitostech vznikly. Kniha se vy značuje typicky bernhardovskou sebeironií a komikou, jakož i sarkasmem vůči bezduchým ofi cialitám a společenským rituálům. Thomas Bernhard se narodil 9. února 1931 a zemřel 12. února 1989.

Aus Anlaß des 75. Geburtstags von Thomas Bernhard erscheint mit Ja ein Prosastück, das sämtliche seiner großen Themen in den weitgespanntesten Denk- und Satzbewegungen präsentiert. Von Tod und Leben, von Wahnsinn und Vernunft, vom Gehen und Denken ist hier die Rede – und damit, wie stets bei diesem Autor, von der Möglichkeit des Überlebens in unseren Zeiten. Die hier erzählte Geschichte läßt sich kurz zusammenfassen: Ein Naturwissenschaftler, der sich wegen seiner Arbeit drei Monate von allem abgeschlossen hat, besucht »urplötzlich«, um sich vor dem Umkippen in den Wahnsinn zu bewahren, einen befreundeten Makler. Die in dessen Haus stattfindende Begegnung mit einem Schweizer Bauingenieur und dessen Lebensgefährtin, einer Perserin, rettet ihn. Allerdings nicht die Perserin: Obwohl der Naturwissenschaftler zunächst als Zuhörer auf gemeinsamen Spaziergängen ihren physischen und psychischen Niedergang aufhält, kann er nicht verhindern, daß sie ihre Ankündigung, sich umzubringen, wahr macht. In kaum einem anderen Buch erfährt der Leser in derart konzentrierter Form die grundlegende Lebens- und Schreibhaltung des Thomas Bernhard: Es kommt stets darauf an, die sich »urplötzlich« einstellenden »lebensrettenden Augenblicke« zu bestehen, damit sich die bloße Existenz in ein geglücktes Leben verwandelt.

Soubor Bernhardových nejranějších prozaických textů - většinou novinových příspěvků z let 1950 až 1956 - je poprvé takto souhrnně představen českému čtenáři. V těchto prózách je zřetelný vliv Bernhardova dědečka, spisovatele Johannese Freumbichlera (1881-1949), neboť jsou ještě plné vztahu k idylickému venkovu. Literární identifikace se světem venkova, představující v padesátých letech už poněkud anachronický mýtus v opozici k městu, nám pomáhá pochopit zaujetí, s nímž autor v pozdějším díle ničí venkovskou idylu. K těmto raným prózám je přiřazen fragment Ital (1964), který Bernhard později ještě rozvinul v románě Vyhlazení (1986). Závěrečnou povídku, napsanou původně pod názvem Listonoš (vyšla 1963), autor později pozměnil a vydal pod názvem