Thomas Bernhard strana 4 z 5

Soubor Bernhardových nejranějších prozaických textů - většinou novinových příspěvků z let 1950 až 1956 - je poprvé takto souhrnně představen českému čtenáři. V těchto prózách je zřetelný vliv Bernhardova dědečka, spisovatele Johannese Freumbichlera (1881-1949), neboť jsou ještě plné vztahu k idylickému venkovu. Literární identifikace se světem venkova, představující v padesátých letech už poněkud anachronický mýtus v opozici k městu, nám pomáhá pochopit zaujetí, s nímž autor v pozdějším díle ničí venkovskou idylu. K těmto raným prózám je přiřazen fragment Ital (1964), který Bernhard později ještě rozvinul v románě Vyhlazení (1986). Závěrečnou povídku, napsanou původně pod názvem Listonoš (vyšla 1963), autor později pozměnil a vydal pod názvem

Chůze je v této novele o dvou mužích, vydávajících se každé pondělí a středu na procházku a vzpomínajících na přítele, který se pomátl, symbolickým vyjádřením pohybu života, který trvá, jen pokud neustává — a končí, jakmile dospěje k cíli. Nevysvětlitelná událost v Rustenschacherově obchodě s obleky dokládá, že duchovní člověk má ideální kalhoty v hlavě ještě dřív, než přikročí k jejich koupi. Takže ať vkročí kamkoli, vytuší, že všude narazí na více či méně podřadné zboží. Jenomže Thomas Bernhard nezůstane jen u tohoto banálního zjištění: pokročí ještě dál. Jeho hrdina zklamání neustále očekává, a přesto přijde okamžik, kdy je toho všeho najednou přespříliš. A v té chvíli se zastaví. To je však současně pád do pomatenosti: život je neustálý pohyb od jedné krajnosti ke druhé, ale nemá žádný střed, a proto každý, kdo se uprostřed pohybu zastaví, najednou není nikde. Nesmíme přemýšlet o důvodech chůze, jak a proč jdeme, protože jinak nám hrozí, že se zastavíme. Velcí romanopisci včerejšího světa nazvali Rakousko výzkumnou laboratoří zkázy světa. Ale to bylo ještě v čase převratných světových událostí, kdy osudy jednotlivců zastíraly hroutící se státy a zanikající mocnářství. Thomas Bernhard už žije v jiných dějinách a tomu pak odpovídají i jeho romány. Jeho Rakousko je už jen patologickým ústavem zkoumajícím nejrůznější projevy a důsledky choroby zvané život.

Poslední román slavného rakouského spisovatele Thomase Bernharda (1931–1989) představuje doslova sumu jeho vidění světa jako by tu naposled rozehrál základní témata celého svého díla odkazující k nemilosrdné kritice současné společnosti. 2. vydání.

V Bernhardově literární pozůstalosti uložené v jeho archivu v rakouském Gmundenu byl přednedávnem objeven autorův rukopis s titulem Moje ceny. Jak z archivních materiálů vyplývá, strojopis vznikl v roce 1980. Svébytný beletristický text obsahuje autorovy komentáře k udělení celkem devíti významných literárních ocenění, jichž se autorovi dostalo, a zároveň tři proslovy, které při těchto příležitostech vznikly. Kniha se vy značuje typicky bernhardovskou sebeironií a komikou, jakož i sarkasmem vůči bezduchým ofi cialitám a společenským rituálům. Thomas Bernhard se narodil 9. února 1931 a zemřel 12. února 1989.

Bernhardova novela Na výšinách vyšla knižně poprvé v roce 1989, avšak autor ji začal psát už v roce 1957, a patří tedy k jeho nejranějším prózám, resp. textům na pomezí poezie a prózy. Jde o rozsáhlý fragmentární útvar, který měl být pravděpodobně součástí většího románového celku. Navzdory tomu je tato novela uzavřeným a samostatným textem, který obsahuje pro autora charakteristická témata, jako např. potřeba tvořit a zároveň nemožnost tvořit, všudypřítomná tragikomičnost, stejně jako stylistické prvky a vyprávěcí techniky, jimiž se vyznačuje Bernhardovo vrcholné tvůrčí období. Novela má zároveň výrazné autobiografické rysy. Osmadvacetiletý autor tu ve zkratce vyslovuje vše, co se ho bytostně dotýkalo a čím trpěl jako opuštěný mladý muž po těžkém plicním onemocnění, z něhož vyvázl takřka jen zázrakem.

Poslední román slavného rakouského spisovatele Thomase Bernharda (1931–1989) představuje doslova sumu jeho vidění světa jako by tu naposled rozehrál základní témata celého svého díla odkazující k nemilosrdné kritice současné společnosti. 2. vydání.

Bernhardův román Beton z roku 1982 je přímočařejší a pronikavější než téměř vše, co napsal. Poznáváme však, že i hněv je formou náklonnosti k životu, že i v ošklivosti může být člověk s životem nerozlučně svázán. Hlavní hrdina Rudolf se chystá již desetil

Ve svém prvním velkém románu, jenž vyšel v roce 1967, odhaluje Thomas Bernhard se svou typickou bezohledností, ironií, ale především prozaickou suverénností úzkostné stránky lidského života, který se často až zákonitě vyjevuje jen jako nevýslovné utrpení.

Aus Anlaß des 75. Geburtstags von Thomas Bernhard erscheint mit Ja ein Prosastück, das sämtliche seiner großen Themen in den weitgespanntesten Denk- und Satzbewegungen präsentiert. Von Tod und Leben, von Wahnsinn und Vernunft, vom Gehen und Denken ist hier die Rede – und damit, wie stets bei diesem Autor, von der Möglichkeit des Überlebens in unseren Zeiten. Die hier erzählte Geschichte läßt sich kurz zusammenfassen: Ein Naturwissenschaftler, der sich wegen seiner Arbeit drei Monate von allem abgeschlossen hat, besucht »urplötzlich«, um sich vor dem Umkippen in den Wahnsinn zu bewahren, einen befreundeten Makler. Die in dessen Haus stattfindende Begegnung mit einem Schweizer Bauingenieur und dessen Lebensgefährtin, einer Perserin, rettet ihn. Allerdings nicht die Perserin: Obwohl der Naturwissenschaftler zunächst als Zuhörer auf gemeinsamen Spaziergängen ihren physischen und psychischen Niedergang aufhält, kann er nicht verhindern, daß sie ihre Ankündigung, sich umzubringen, wahr macht. In kaum einem anderen Buch erfährt der Leser in derart konzentrierter Form die grundlegende Lebens- und Schreibhaltung des Thomas Bernhard: Es kommt stets darauf an, die sich »urplötzlich« einstellenden »lebensrettenden Augenblicke« zu bestehen, damit sich die bloße Existenz in ein geglücktes Leben verwandelt.

Wittgensteinův synovec patří k pozdním autobiografickým pracím rakouského autora. Dotýká se v něm osudu svého přítele Paula, synovce slavného filozofa, jenž nikdy žádnou filozofii nepublikoval, ale pro Bernharda byl filozofem života, jehož dílem byl jen a jen vlastní bohatý život. Paul, potomek jedné z nejbohatších rakouských rodin, který svůj majetek doslova rozdal neznámým a chudým lidem, je náhle pro Bernhrada jediným a nejbližším člověkem, který je schopen s ním sdílet vroucnost lidských soudů i Wittgensteinův synovec patří k pozdním autobiografickým pracím rakou

V Bernhardově literární pozůstalosti uložené v jeho archivu v rakouském Gmundenu byl přednedávnem objeven autorův rukopis s titulem Moje ceny. Jak z archivních materiálů vyplývá, strojopis vznikl v roce 1980. Svébytný beletristický text obsahuje autorovy komentáře k udělení celkem devíti významných literárních ocenění, jichž se autorovi dostalo, a zároveň tři proslovy, které při těchto příležitostech vznikly. Kniha se vy značuje typicky bernhardovskou sebeironií a komikou, jakož i sarkasmem vůči bezduchým ofi cialitám a společenským rituálům. Thomas Bernhard se narodil 9. února 1931 a zemřel 12. února 1989.

Die Hörbücher der LiteraMedia-Reihe stellen klassische Werke kommentiert und lebendig erläutert vor. Jedes Hörbuch besteht aus zwei MCs. Die erste MC stellt in einem Feature Biografie und Gesamtwerk des Autors vor. Die zweite MC bietet mit einer Werklesung im Wechsel von Lesungen und Zusammenfassungen das gesamte Werk. In der Regel wird das Werk mit zwei Stimmen gelesen und - falls möglich - um O-Töne der Autoren (Reden, Lesungen und Interviews) ergänzt.Thomas Bernhard, am 9. Februar 1931 in Heerlen/Niederlande geboren, starb am 12. Februar 1989 in Gmunden/Oberösterreich. -- Dieser Text bezieht sich auf eine vergriffene oder nicht verfügbare Ausgabe dieses Titels.

V Bernhardově literární pozůstalosti uložené v jeho archivu v rakouském Gmundenu byl přednedávnem objeven autorův rukopis s titulem Moje ceny. Jak z archivních materiálů vyplývá, strojopis vznikl v roce 1980. Svébytný beletristický text obsahuje autorovy komentáře k udělení celkem devíti významných literárních ocenění, jichž se autorovi dostalo, a zároveň tři proslovy, které při těchto příležitostech vznikly. Kniha se vy značuje typicky bernhardovskou sebeironií a komikou, jakož i sarkasmem vůči bezduchým ofi cialitám a společenským rituálům. Thomas Bernhard se narodil 9. února 1931 a zemřel 12. února 1989.

Román Mýcení z roku 1984 je autobiografickým příběhem a zároveň autorovým stanoviskem k otázkám umělecké tvorby. Rámec vyprávění je jednoduchý. Vypravěč se účastní „umělecké večeře“ na počest předního herce Dvorního divadla. Z ušáku v ústraní pozoruje dění a zároveň se před jeho vnitřním zrakem odvíjí příběh mrtvé přítelkyně. Bernhard si bere na mušku pokrytectví a služebnost „umělecké společnosti“, její míjení se s uměleckou pravdou. Nemilosrdná kritika je i zde bytostně spjata s komikou, s uměním nadsázky a často i s vědomou provokací někteří protagonisté „umělecké večeře“ se v knize poznali a zažalovali Bernharda za nactiutrhání.

Ve svém třetím delším prozaickém díle z roku 1970 představuje Bernhard postavu Konráda a jeho manželku upoutanou na kolečkové křeslo. Konrád před lety zakoupil opuštěnou vápenku kdesi v Rakousku a uchýlil se do ní proto, aby získal klid nezbytný pro sepsá

Bernhardův román Beton z roku 1982 je přímočařejší a pronikavější než téměř vše, co napsal. Poznáváme však, že i hněv je formou náklonnosti k životu, že i v ošklivosti může být člověk s životem nerozlučně svázán. Hlavní hrdina Rudolf se chystá již desetil