Thomas Bernhard

Ve svém prvním velkém románu, jenž vyšel v roce 1967, odhaluje Thomas Bernhard se svou typickou bezohledností, ironií, ale především prozaickou suverénností úzkostné stránky lidského života, který se často až zákonitě vyjevuje jen jako nevýslovné utrpení.

Ve svém třetím delším prozaickém díle z roku 1970 představuje Bernhard postavu Konráda a jeho manželku upoutanou na kolečkové křeslo. Konrád před lety zakoupil opuštěnou vápenku kdesi v Rakousku a uchýlil se do ní proto, aby získal klid nezbytný pro sepsá

Soubor povídek Thomase Bernharda (1931-1989) nastoluje všechna ústřední témata a postupy jeho tvorby: problém viny a trestu, institucionální moci a osudu jedince, tradice moderního myšlení i jeho sebedestrukce. Právě v povídkách se ještě průzračněji odhaluje zvláštní litanický charakter Bernhardova vyprávění, v němž rytmus řeči zpochybňuje každou ustálenou myšlenku a každou tezi mění ve svůj protiklad. Autor tak navazuje na nejlepší evropskou tradici tohoto literárního žánru: jen málokterý vypravěč do káže stylistickou vypjatostí a hloubkou promluvy vyjádřit nepřímo existenční tragiku a zároveň komičnost postav, které zobrazuje. Bernhardovy povídky se svým významem řadí k jeho velkým románům, stejně jako celé jeho dílo patří k vrcholům světové prózy 20. století.

Dielo jedného z najvýraznejších autorov rakúskej literárnej scény nie je ani nášmu čitateľovi neznáme. Jeho tvorba je čo do žánrov naozaj pestrá – básnické zbierky, romány, divadelné a rozhlasové hry. Scenéria diela je umiestnená do čias konca 2. svetovej vojny. Prostredníctvom hlavného hrdinu – mladého učňa spoznávame psychológiu Rakúšanov. Pivnica tak predstavuje paralelu nazerania na svet na princípe mikrokozmos – interakcia – makrokozmos. V  diele sledujeme pre Bernharda typický štýl, ktorým autor spĺňa vysoké nároky. Ani táto práca náročného čitateľa po štýlovej stránke určite nesklame.

Skrachovanec je príbehom stretnutia troch klavírnych virtuózov Glenna Goulda, Wertheimera a anonymného rozprávača. Všetci traja sú výnimoční, ale Goldbergovské variácie dokáže geniálne zahrať iba jeden - Američan Glenn. Práve jeho klavírna genialita má na obidvoch priateľov a spolužiakov skazonosný účinok; hudba v Bernhardovom spracovaní nemá upokojujúci vplyv, neposkytuje estetický zážitok, ale naopak, dokáže aj zabíjať. Okrem veľkých autorových tém, či už vzťahu umenia a života, alebo jazyka a jeho možností postihnúť okolitý svet, tu tradične rezonuje aj neľútostná kritika Rakúska, predovšetkým v oblasti súdnictva a školstva.

Svazek Bernhardových řečí, rozhovorů a fejetonů ukazuje „veřejného Thomase Bernharda“, tj. shromažďuje podle chronologického řazení jeho žurnalistické práce a veřejná vyjádření. K obrazu Bernharda-spisovatele patří i to, jakým způsobem svůj veřejný obraz spoluutvářel, jak provokoval veřejnou odezvu na své dílo a do svého díla tuto veřejnou odezvu vepisoval. I zde se lze setkat s charakteristickým bernhardovským rukopisem – i zde je patrný nestabilní střed mezi humorem a vážností, komedií a tragédií. Většina shromážděného materiálu byla až dosud rozptýlena po časopisech, zejména pokud jde o Bernhardovy literární počátky a jeho články v regionálním tisku. Zajímavá je různá míra otevřenosti: jestliže se z jeho řečí, románů či povídek zdá, že autor je rozhořčený a nemilosrdný kritik svého okolí, pak z některých jeho interview je patrné, že rubem razance je smích, který u něho předmět kritiky vyvolává. Poučné jsou i rané texty, protože Bernhard v nich prozrazuje své literární vzory (Rimbaud, jemuž v mládí věnoval samostatnou přednášku, či Hamsun). Pozdější „veřejné“ texty jsou pak často k nerozeznání od literatury, zejména ty, v nichž inscenuje „aféry“ jako veřejné divadelní představení, jehož scénou není Burgtheater, ale noviny a čtenářské dopisy. Ten, kdo zná Bernhardovu tvorbu, ví, že toto je způsob, jímž autor traktuje hluboké existenciální problémy. Publikovaný svazek „veřejného Bernharda“ velice plasticky dokumentuje, jak se k této rovině Bernhard postupně propracovává. Publikace vychází ze svazku, který pod názvem Der Wahrheit auf der Spur připravili editoři nakladatelství Suhrkamp. Česká edice představuje výbor z tohoto svazku, a to s ohledem na relevantnost vůči českému kulturnímu prostředí. Tento výbor doplňujeme ještě jedním rozhovorem Petera Hamma s Thomasem Bernhardem.

Aus Anlaß des 75. Geburtstags von Thomas Bernhard erscheint mit Ja ein Prosastück, das sämtliche seiner großen Themen in den weitgespanntesten Denk- und Satzbewegungen präsentiert. Von Tod und Leben, von Wahnsinn und Vernunft, vom Gehen und Denken ist hier die Rede – und damit, wie stets bei diesem Autor, von der Möglichkeit des Überlebens in unseren Zeiten. Die hier erzählte Geschichte läßt sich kurz zusammenfassen: Ein Naturwissenschaftler, der sich wegen seiner Arbeit drei Monate von allem abgeschlossen hat, besucht »urplötzlich«, um sich vor dem Umkippen in den Wahnsinn zu bewahren, einen befreundeten Makler. Die in dessen Haus stattfindende Begegnung mit einem Schweizer Bauingenieur und dessen Lebensgefährtin, einer Perserin, rettet ihn. Allerdings nicht die Perserin: Obwohl der Naturwissenschaftler zunächst als Zuhörer auf gemeinsamen Spaziergängen ihren physischen und psychischen Niedergang aufhält, kann er nicht verhindern, daß sie ihre Ankündigung, sich umzubringen, wahr macht. In kaum einem anderen Buch erfährt der Leser in derart konzentrierter Form die grundlegende Lebens- und Schreibhaltung des Thomas Bernhard: Es kommt stets darauf an, die sich »urplötzlich« einstellenden »lebensrettenden Augenblicke« zu bestehen, damit sich die bloße Existenz in ein geglücktes Leben verwandelt.