Dana Čermáková strana 3 z 4

Zpívající básník, aristokrat folku, ikona českého písničkářství, bohém, filozof, člověk velmi inteligentní, moudrý a sečtělý, slezský patriot, který přebásnil Mozartovy opery - to všechno je Jaromír Nohavica. Jeho jméno představuje už třicet let nejen pojem folkové muziky, ale i v celé české hudební tvorbě. Za bývalého režimu, kdy nebyla vůle vydat jeho skladby v albech, si lidé jeho písně na koncertech nahrávali na kazetové magnetofony a šířili je dál, takže existovalo snad sto tisíc kazet. Byl tehdy trpěn, zakazován i povolován. Skládá, píše a zpívá srdcem o tom, co ho trápí a co trápí obyčejné lidi kolem něj. Není divu, že se nehodil do výstavní síně bezobsažné a konformní socialistické pop-music. Netají se vztahem k ruským písničkářům Vladimíru Vysockému a Bulatu Okudžavovi, jejichž písně přebásnil, ani ke Karlu Krylovi, který ho v mnohém inspiroval. Po sametové revoluci se zdálo, že písničkáři už nebudou mít o čem zpívat, protože hlavní nepřítel zmizel v propadlišti dějin. Jaromír Nohavica to ustál, ovšem za cenu toho, že počátkem 90. let absolvoval protialkoholní léčbu. Od té doby nepije ani nekouří. Svá témata nachází i v nové společnosti, takže se jeho písněmi můžeme nechat těšit i burcovat dál. Nezůstal jen u písniček s kytarou nebo heligonkou, realizoval projekty s vlastní kapelou, se skupinou Čechomor, s kolegou a přítelem Karlem Plíhalem. Objevil také kouzlo Mozartových oper - přebásnil libreta ke třem nejznámějším. V červnu slaví až neuvěřitelnou šedesátku, což ovšem nijak neubírá na jeho tvůrčí invenci ani popularitě. Sám se už stal vzorem a inspirací pro jiné - svým vztahem k jeho tvorbě se netají například ani držitel Českého slavíka za rok 2012 Tomáš Klus. Kniha zkušené autorky biografií známých osobností přibližuje život i tvorbu Jaromíra Nohavici jako jedné z největších legend české hudební scény posledních třiceti let.

Nový český fenomén má jméno ZDENĚK POHLREICH. Vládne pomalu všem kuchyním, protože o něm uslyšíme ve většině domácností a také restaurací. Ve světě patří špičkoví kuchaři mezi celebrity dlouhodobě, u nás jen několik let. Je však nepochybné, že právě hrdina této knihy měřítkem popularity zastínil všechny své kolegy. Jak tohle vzrůstem nevelký a prostovlasý muž dokázal? Je zřejmé, že platí za zkušeného a skvělého kuchaře, ale to není sám, Zdeněk Pohlreich však ostatní brzy "převálcuje" úžasným uměním komunikace s kolegy, hosty restaurací, a zejména s televizním divákem.Dnes je u nás bezpochyby nejznámějším a také nejkontroverznějším kuchařem. Pozná ho snad každý, jeho televizní hlášky se staly součástí lidové slovesnosti podobně jako hlášky z nejslavnějších českých filmů. Na jeho gastronomických představeních v rámci nejrůznějších festivalů bývá přeplněno, pražské kurzy vaření jsou téměř okamžitě vyprodány. Vlastní v metropoli dvě vyhlášené restaurace - secesní Café Imperial a italskou Divinis, které patří mezi dostaveníčka gurmánů a gurmetů z celého světa. Kuchařky, kterých vydal několik v záviděníhodných nákladech, jsou z nejprodávanějších na trhu.Je milován (i zatracován) pro svou přímočarost, otevřenost a přirozenost (projevující se i vypípávanými momenty), s nimiž hodnotil úroveň jednotlivých restaurací v Česku v televizní reality show "Ano, šéfe!", a zároveň oceňován pro vysokou profesionalitu pramenící z bohatých zkušeností v zahraničí i na domácí scéně, kde po návratu z emigrace působil v těch nejlepších hotelích a restauracích.Zdeněk Pohreich také vychoval několik nadějných a talentovaných adeptů "haute cuisine" neboli vysoké gastronomie, kteří dnes excelují - například Romana Pauluse, držitele dvou michelinských hvězdiček, nebo Jiřího Štifta, porotce televizní kuchařské show "Master Chef".Svérázného, osobitého a nenapodobitelného mistra šéfkuchaře zkušená autorka biografií známých osobností představuje ve své knize jako člověka z masa a kostí, jehož život se odvíjel ve vlnách úspěchů i dopadů na samé dno, který se však nikdy nevzdal a dokázal své sny a přání uskutečnit i přes nepřízeň osudu.

Zdeněk Svěrák představuje fenomén, jehož jméno a osobnost prolíná životem několika generací Čechů. Ovlivnil nás úkazem zneuznaného českého génia Járy Cimrmana s jeho patnácti divadelními hrami, filmy jako Jáchyme, hoď ho do stroje, Marečku, podejte mi pero, Vrchní prchni, Na samotě u lesa, Kulový blesk, Tři veteráni, Lotrando a Zubejda, Kolja, Obecná škola nebo Vratné lahve, písničkami Holubí dům, Nesmí býti smutno, Dělání, Když se zamiluje kůň, Starý muž, operkami pro děti, knížkami Povídek I a II, vzpomínkami na válečné dětství Po strništi bos, pohádkami pro děti… A také pomocí k vybudování Centra Paraple pro paraplegiky nebo aktivitami na podporu občanské společnosti. Není divu, že se v anketě "Největší Čech", vyhlášené Českou televizí v roce 2005 a inspirované BBC, umístil ze všech možných osobností české historie i současnosti na pětadvacátém místě ze sta, když žijícími byli před ním pouze tři - Václav Havel na třetím místě za Karlem IV. a Tomášem Garriguem Masarykem, Karel Gott na místě třináctém a Václav Klaus jako osmnáctý. Zdeněk Svěrák během posledních let existence Divadla Járy Cimrmana ztratil nejprve svého životního kolegu, spolutvůrce a přítele Ladislava Smoljaka, a pak další nezastupitelné kolegy - Pavla Vondrušku a Jana Kašpara. Bylo to pro něj bolestné, přesto divadlo běží dál a Zdeněk Svěrák nehodlá odejít na odpočinek. On to ostatně ani neumí, a to je pro nás všechny moc dobře. Autorka doplněného vydání biografické knihy o Zdeňku Svěrákovi přibližuje jeho neopakovatelnou a výjimečnou osobnost z několika úhlů pohledu - jako divadelníka, herce, scénáristu, textaře, spisovatele a člověka angažujícího se v charitě i v občanské společnosti. Nejde o vyčerpávající portrét, ale o črtu všestranného, ba renesančního muže, který si zaslouží náš obdiv a uznání.

Výjimečná, poutavá kniha vychází k padesátým narozeninám mimořádného českého herce současnosti. IVAN TROJAN je totiž unikátním umělcem hned z několika důvodů. Ačkoliv pochází z herecké rodiny – jeho otcem je Ladislav Trojan, známý mimo jiné z televizního seriálu Tři chlapi v chalupě - , pro herectví se rozhodl zcela náhle a nečekaně až před maturitou na sportovním gymnáziu. Odmalička se věnoval sportu a zejména basketbalu, který hrál vrcholově, v juniorech se stal dokonce mistrem republiky. Když absolvoval DAMU – obor herectví, nezlákalo ho Národní divadlo, odkud dostal nabídku, ale Realistické divadlo, kde působil jeho otec Ladislav Trojan a kam koncem 80. let chodil také Václav Havel a disidenti. Ivan Trojan tu podepsal petici za propuštění Václava Havla z vězení a Několik vět. Za to ho vyhodili z AUSu a odveleli do nejvýchodnější posádky tehdejšího Československa, do Humenného. Po revoluci přijal od ředitelky Jiřiny Jiráskové nabídku na angažmá ve Vinohradském divadle. Vydržel tu sedm let, ve třiatřiceti cítil, že musí odejít, protože chtěl divadlo dělat jinak, blíže k divákovi. Přešel do Dejvického divadla, kde se tvořil zcela nový soubor pod vedením Miroslava Krobota. Tady působí dodnes, tedy už sedmnáctým rokem. Dejvické divadlo brzy po nástupu nového souboru dostalo punc následovníka Činoherního klubu ze šedesátých let a stalo se nejprogresivnějším a nejuznávanějším divadlem současnosti. Až v pětatřiceti natočil svůj první film – Samotáře, který ho společně s televizními Četnickými humoreskami okamžitě katapultoval mezi uznávané a režiséry i diváky oblíbené herce. V dalších filmech zrál jako víno. Ivan Trojan je nositelem pěti Českých lvů jako jediný český herec, přičemž nominován byl osmkrát. Má také Cenu Thálie, Cenu Alfréda Radoka, Cenu Elsa, Cenu TýTý. Zaslouženě. Jak známo, herecká manželství nebývají nejpevnější, on si přesto vzal herečku Kláru Pollertovou. Dostal se tak do rodiny olympijského vítěze Lukáše Pollerta. S Klárou mají čtyři děti – kluky. Prý za to může „Trojanova finta“ - otec Ladislav Trojan zplodil dva syny, stejně tak bratr Ivana, producent Ondřej Trojan. S manželkou Klárou mají krásný vztah, který však prošel těžkou životní zkouškou způsobenou její chronickou nemocí. Oběma vydržel a pevně drží. Ivan Trojan je skalním fanouškem Bohemians 1905. Pomáhal klub i stadion v Ďolíčku zachránit před krachem, dal peníze i pracoval, stal se fanouškem číslo 001 a za Bohemku si zahrál jako skutečný fotbalista v ligovém utkání. Byl to prý jeho nejsilnější sportovní zážitek v životě. Ivan Trojan patří k nejlepším hercům své generace či spíše k nejlepším našim současným hercům vůbec. Známá autorka biografií významných osobností ve své knize představuje Ivana Trojana citlivě a se znalostí všech zákoutí lidské duše.

Silné motorky, rychlá auta, pilotování ruského migu, akrobacie s mistrem světa, irská whisky, kubánské doutníky, image drsného a arogantního rockera v černé kůži provokujícího svými kontroverzními názory, charisma s nezaměnitelným, ostře řezaným hlasem a zjizvenou tváří šelmy. To je JOŽO RÁŽ, lídr Elánu, nejúspěšnější a nejslavnější československé rockové kapely v historii naší pop-music, která je dnes legendou existující už neskutečných 45 let. Legendou, která stále vyprodává tisícové haly a stadiony. V patnácti letech stál u jejího zrodu a jako její frontman ji dovedl k závratným výškám – na svém kontě má na 500 písniček včetně stovky hitů, přes čtyři miliony prodaných nosičů, 26 platinových alb, megakoncert na Letenské pláni v Praze, kam přišlo víc lidí než na Rolling Stones, vyprodanou Carnegie Hall, což se nepodařilo ani Karlu Gottovi… Takových úspěchů dosahují jen nesmírně silné osobnosti. A tou Jožo Ráž nepochybně je. Vždyť jen málokdo může říct, že přežil svou vlastní smrt – po velmi vážné dopravní nehodě v červnu 1999 mu lékaři dávali jen desetiprocentní naději na přežití… Jožo Ráž, to je také Láska jako ideologie Elánu a Maximum svobody a pravdy jako filozofie Elánu. Vymysleli je společně s jeho životním přítelem, textařem Borisem Filanem, a drží se jich ve svých písních dodnes. Stačí jen poslechnout si největší hity jako ‚Vymyslená‘, ‚Čakám ťa, láska‘, ‚Amnestia na neveru‘, ‚Kráľovná bielych tenisiek‘, ‚Človečina‘, ‚Bosorka‘, ‚Kočka‘, ‚Len kým tu si‘, ‚Ôsmy svetadiel‘, ‚Kde si‘, ‚Jedenáste prikázanie‘, ‚Tanečnice z Lúčnice‘, ‚Zaľúbil sa chlapec‘ nebo ‚Voda, čo ma drží nad vodou‘... Jožo Ráž, to je také jedna žena na celý život – jeho „tanečnice z Lúčnice“ Barbora, s níž se seznámil už v šesté třídě, a které věnoval všechny své písničky. V tomto případě je raritou ve slovenském i českém šoubyznysu – krásnou a obdivuhodnou… Jožo, to jsou rovněž dvě vnučky, tři feny a motorka Yamaha V-Max, kterou má zakázanou, ale na které jezdí, protože Jožo je už taký… Zkušená autorka v životopisné knize přibližuje všechny odstíny života i kariéry Joža Ráže, zcela mimořádné osobnosti novodobých dějin československé a slovenské populární hudby.

Herectví se mi stalo a štěstí se mi dostalo. Tato jediná prostá věta vyjadřuje celý umělecký život Josefa Abrháma, napůl Slováka, napůl Moraváka, jednoho z nejuznávanějších příslušníků své herecké generace generace Činoherního klubu, která spoluv ytvářela filmy slavné české nové vlny. Jako mnozí jiní, ani Josef Abrhám neměl cestu k herectví přímočarou a samozřejmou. Zatímco však jeho kolegové v hereckém prostředí vyrostli a přirozeně po něm toužili, nebo je prostě přitahovalo, a museli se jen potýkat s většími či menšími překážkami, Josef Abrhám nic takového nepociťoval, a to ani v době dospívání. Ba právě naopak. V dětství nerecitoval, nehrál v ochotnickém divadle, jakékoliv předvádění na veřejnosti mu bylo protivné, bál se ho a vyhýbal se mu. Což je více než zvláštní, ba podivné, vezmeme-li v úvahu, že pochází z veskrze umělecké rodiny. Zejména slovenská větev z matčiny strany byla výrazná a proslulá dědeček Jozef Hollý, evangelický pastor a kněz, se do dějin slovenské kultury z apsal jako spisovatel a dramatik, který položil základy slovenského divadla. Jeho tragická hra Amerikán nebo lidová veselohra Kubo a komedie Geľo Sebechlebský tvoří zlatý fond slovenské dramatiky. Jeho syn, strýc Josefa Abrháma Martin Hollý, patří k zakladatelům slovenského moderního divadla 20. století. Byl hercem i režisérem, hrál společně s otcem jako čtyřletý v Jánošíkovi Martina Friče (1935) i v oscarovém Obchodu na korze Jána Kadára a Elmara Klose (1965). Jeho syn, generační souputník Jose fa Abrháma, bratranec Martin Hollý ml., režisér a scenárista, je zase autorem slavných filmů jako Signum Laudis, Noční jezdci, pohádky Sůl nad zlato nebo kriminálních povídek podle Egona Ervína Kische Zuřivý reportér a Lovec senzací. Teta Elena Holéc zyová, rozená Hollá, měla ještě širší záběr byla textilní výtvarnicí, krajkářkou, psala odborné knihy a také rozhlasové hry a filmové scénáře. V roce 1976 získala titul národní umělkyně. Maminka Josefa Abrháma, dcera Martina Hollého staršího, která v mládí hrála v ochotnickém divadle, měla tak výrazný herecký talent, že ji chtěl do Slovenského národního divadla angažovat Andrej Bagar, nestor slovenského divadelnictví. Ona však dala přednost rodině vdala se na Slovácko. Otec Josefa Abrháma byl sice majitelem cihelny v Kunovicích v rámci rodinné tradice, pocházel tedy ze zcela jiného oboru než slovenští příbuzní, jinak byl ale rovněž múzicky nadán, hrál skvěle na klavír, a to i operetní party, a společně s manželkou působil v ochotnickém souboru v Uherském Hradišti. Štěstí potkalo Josefa Abrháma v podobě setkání s cimrmanology Zdeňkem Svěrákem a Ladislavem Smoljakem, z něhož vznikly dodnes kultovní filmy jako Marečku, podejte mi pero!, Kulový blesk nebo Vrchní, prchni!. A pak také přišlo štěstí v podobě postavy primáře Blažeje v nejúspěšnějším televizním českém seriálu všech dob, Nemocnici na kraji města Těmito postavami se Josef Abrhám neodmyslitelně zapsal do historie československého a českého filmu a televize. Co přimělo stydlivého chlapce studovat herectví? Proč u něj vydržel? Co ho to stálo? I na tyto otázky se pokouší odpovědět biografie Josefa Abrháma z pera zkušené autorky portrétů známých osobností.

Dívá se na svět z výšky 196 centimetrů. Mohl by hrát basket, volejbal… Štíhlý, s pravidelnými rysy ve tváři, bondovským úsměvem a modrýma očima vypadá jako hezounek z nějakého amerického seriálu. Vojtěch Dyk ale není tuctový příslušník posametové generace. Je jedním z nejvýraznějších talentů naší umělecké scény, který exceluje na hudebním poli a zároveň i v herecké oblasti. Kdyby k tomu přidal ještě schopnost výtvarného vyjádření, dalo by se o něm hovořit jako o renesanční osobnosti. I tak udivuje výkony, které by mu mohl leckdo závidět. Ve svých čtyřiadvaceti získal prestižní divadelní Cenu Alfréda Radoka jako talent roku, v sedmadvaceti hudební Cenu Anděl jako zpěvák roku. A k tomu dodnes spoustu dalších ocenění… Na svůj věk má za sebou účinkování v tolika filmech, televizních seriálech a pohádkách, že by podle jeho filmografie člověk čekal umělce poněkud pokročilejšího věku. Jen namátkou jmenujme tituly Tři bratři, Ženy v pokušení, Revival, Andělé všedního dne nebo Ďáblova lest. Pokud jde o Vojtovo působení na hudební scéně, je neméně výrazné. Do dějin se nepochybně zapíše, tedy přesněji už zapsalo recesistické uskupení Nightwork, které za šest let svého působení na domácí hudební scéně získalo několik ocenění a obrovskou popularitu mezi mladými fanoušky. A možná ještě výrazněji se do análů zapíše jeho účinkování s jazzovo-swingovým orchestrem B-Side Band z Brna, kde konečně předvedl, co v něm, pokud jde o hudební talent, skutečně je. Takové hudební cítění, taková hlasová ekvilibristika, kterou při koncertech s nimi předvádí, u nás nemá obdoby. Dokladem jeho virtuozity je ostatně společné vystoupení s Kurtem Ellingem, současnou největší světovou hvězdou swingu.. Kde hledat kořeny tak mimořádného a všestranného talentu? Samozřejmě v rodině. Ta však žila především literaturou, neboť Vojtovým otcem je známý a uznávaný literární historik a spisovatel, odborník na dílo Jaroslava Haška, Radko Pytlík, a matkou překladatelka a majitelka knižního nakladatelství Věra Dyková. Každý by tedy čekal, že syn bude pokračovat v literárních šlépějích, zvlášť když uvážíme, že jeho vzdáleným předkem je slavný anarchistický básník Viktor Dyk. Ovšem ani hudba tu nebyla cizím elementem, ba právě naopak, neboť otec odjakživa hrál skvěle na klavír a dobře zpívá, a to i operní árie, a matka byla svého času jazzovou zpěvačkou.. Vojta Dyk tak dostal do vínku paradoxně především hudební talent, což bylo zřejmé již v útlém dětství. A literatura? Ta ho dlouhá léta nezajímala… Natož herectví.. Zkušená autorka biografií známých osobností přibližuje ve své knize dosavadní životní a uměleckou pouť Vojtěcha Dyka, který má ve svých třiceti letech před sebou nepochybně velmi zajímavou a plodnou uměleckou a tvůrčí budoucnost.

Hovoří se o něm jako o jednom z nejnadanějších mladých umělců současnosti. Je skvělým zpěvákem, skladatelem a textařem, a také hercem. Ve svých jedenadvaceti letech se stal nejmladším českým Hamletem a byl tak dobrý, že za roli dostal cenu Alfréda Radoka Talent roku. Není divu, že brzy zamířil z ostravského Divadla Petra Bezruče rovnou do Národního, kde ztvárnil mimo jiné i Richarda III., hlavní roli ve hře, kterou pro její náročnost divadla příliš nehrají. Několikrát byl nominován na Cenu Thálie, kterou také získal. Krajčova skupina Kryštof láme rekordy v prodejnosti alb i v návštěvnosti koncertů, získala několik Andělů, Richard sám jako zpěvák rovněž. Hrál v mnoha zajímavých filmech i televizních seriálech, například Sametoví vrazi, Post Coitum, Znamení koně nebo Vraždy v kruhu. Od začátku byl jiný. Oblékal se jinak než jeho spolužáci, poslouchal jinou muziku. Černý punker. Hrál závodně fotbal, mohl z něj být úspěšný fotbalista jako jeho spoluhráč Libor Sionko, ale když mu matka v patnácti koupila ze svého platu poštovní doručovatelky první kytaru, pověsil kopačky na hřebík. Najednou věděl zcela přesně, čemu se chce věnovat. Muzice. Nikdy se přitom nenaučil noty, takže od počátku skládal po paměti. Tehdy ho ani ve snu nenapadlo, že by se někdy se svou kapelou Kryštof, kterou založil v šestnácti, dostal na výsluní slávy a popularity. Uznání a pochvalné kritiky si s Kryštofem doslova vydřeli, když sedm let seděli ve zkušebně a vytvářeli demosnímky, kterými obesílali hudební vydavatelství. Nekoncertovali, zvolili jinou, svou vlastní cestu. Nikdo o ně neměl zájem. V době, kdy chtěl hudbu pustit k vodě, přišel zasloužený zázrak. Vyšlo první album. Od té doby nastal raketový start Kryštofa k hudebnímu Olympu. Zkušená autorka biografií populárních osobností představuje Richarda Krajča jako nesmírně talentovaného, citlivého, vnímavého i rebelujícího hudebního básníka, který dokázal – jako mnoho jiných talentů z „ostravské líhně“ – svou obrovskou pracovitostí a náročností překonat stigma provinčního umělce a vyšvihnout se na špici naší soudobé hudební i herecké scény.

Řekne-li se hitmaker, většině z nás se nejspíš vybaví jméno skladatele Karla Svobody, autora největších hitů Karla Gotta, filmové hudby i muzikálů včetně legendárního Draculy. Michal Hrůza sice nepíše muzikály, ale označení hitmaker mu přísluší stejnou měrou. Kdo by neznal písně jako Zejtra mám, Bílá velryba, Namaluj svítání, Napořád nebo Ty jsi jako já? Napsal titulní píseň k seriálu Vyprávěj, k snímku Martin a Venuše, k filmu Jana Hřebejka Zakázané uvolnění, spolupodílel se na scénické hudbě k filmu Lidice, pro který napsal i dvě písně. Dostal cenu Akademie populární hudby Anděl 2014 jako Zpěvák roku. Přitom jeho cesta k hudbě byla komplikovaná a nelehká. Nikdy nechodil do lidušky, neučil se hrát, ale hudba ho lákala už na základní škole. Ve třinácti složil svou první písničku. Rodiče se bohužel rozvedli a matka, která živila ještě dvě sestry, ho místo na konzervatoř poslala do internátního vojenského gymnázia. Čtyři roky tam strávené ještě za bývalého režimu pro něj znamenaly jeden velký hrůzný sen, poznal šikanu, nesvobodu. Zachránila ho hudba, založil tam svou první kapelu. Když už se zdálo, že má díky účinkování ve čtyřech kapelách dobře nastartováno, v polovině devadesátých let se ocitl bez angažmá a musel se živit všelijak, třeba jako prodejce pracích prášků nebo krmiva pro kočky a psy. Pak se ale objevila nabídka ke spolupráci a vznikla tak kapela Ready Kirken, v níž během deseti let napsal písničky pro několik desek. Po rozchodu velice rychle sestavil novou kapelu, s níž pod názvem Kapela Hrůzy vydal již čtyři úspěšná alba. Třetí zákrut cesty Michala Hrůzy k hudbě, nejtěžší, představoval útok dvou opilců v červenci 2014 ve Stodolní ulici v Ostravě, jehož výsledkem bylo těžké poranění mozku a hrůzná otázka, zda se z kómatu probudí. Silně to připomínalo vážnou nehodu frontmana skupiny Elán Jožo Ráže z června 1999, který rovněž utrpěl těžký úraz mozku... Michal Hrůza se naštěstí vrátil - k radosti nás všech.

Ivan Trojan je výjimečný hned z několika důvodů. Ačkoliv pochází z herecké rodiny – jeho otcem je Ladislav Trojan, známý z televizního seriálu Tři chlapi v chalupě - , pro herectví se rozhodl zcela náhle a nečekaně až před maturitou na sportovním gymnáziu. Odmalička se věnoval sportu a zejména basketbalu, který hrál vrcholově, v juniorech se stal dokonce mistrem republiky. Když absolvoval DAMU – obor herectví, nezlákalo ho Národní divadlo, odkud dostal nabídku, ale Realistické divadlo, kde působil jeho otec Ladislav Trojan a kam koncem 80. let chodil také Václav Havel a disidenti. Ivan Trojan tu podepsal petici za propuštění Václava Havla z vězení a Několik vět. Za to ho vyhodili z AUSu a odveleli do nejvýchodnější posádky tehdejšího Československa, do Humenného. Po revoluci přijal od ředitelky Jiřiny Jiráskové nabídku na angažmá ve Vinohradském divadle. Vydržel tu sedm let, ve třiatřiceti cítil, že musí odejít, protože chtěl divadlo dělat jinak, blíže k divákovi. Přešel do Dejvického divadla, kde se tvořil zcela nový soubor pod vedením Miroslava Krobota. Tady působí dodnes, tedy už téměř dvacet let. Dejvické divadlo brzy po nástupu nového souboru dostalo punc následovníka Činoherního klubu ze šedesátých let a stalo se nejprogresivnějším a nejuznávanějším divadlem současnosti. Ivan Trojan si v něm v dubnu 2015 vyzkoušel poprvé ve svých padesáti letech režisérskou roli ve hře Zásek. Až v pětatřiceti natočil svůj první film – Samotáře, který ho společně s televizními Četnickými humoreskami okamžitě katapultoval mezi uznávané a režiséry i diváky oblíbené herce. V dalších filmech zrál jako víno… Až tak, že dnes je nositelem šesti Českých lvů jako jediný český herec, nominován byl devětkrát. Má také Cenu Thálie, Cenu Alfréda Radoka, Cenu Elsa, Cenu TýTý… S herečkou Klárou Pollertovou-Trojanovou mají čtyři kluky. Prý za to může „Trojanova finta“ - otec Ladislav Trojan zplodil dva syny, stejně tak bratr Ivana, filmový producent Ondřej Trojan. Ivan Trojan je skalním fanouškem Bohemians 1905. Pomáhal klub i stadion v Ďolíčku zachránit před krachem, dal peníze i pracoval, stal se fanouškem číslo 001 a za Bohemku si zahrál jako skutečný fotbalista v ligovém utkání. Byl to prý jeho nejsilnější sportovní zážitek v životě. Nemá rád komunisty a hlásí se k pravdoláskařům, protože jeho základními životními hodnotami jsou pravda, snášenlivost, zodpovědnost a dodržování pravidel. Ivan Trojan je dnes nejlepším českým hercem. Osvědčená autorka biografií známých osobností ho ve své knize představuje citlivě a se znalostí všech zákoutí lidské duše.

Zpívající básník, aristokrat folku, ikona českého písničkářství, bohém, filozof, člověk velmi inteligentní, moudrý a sečtělý, slezský patriot, který přebásnil Mozartovy opery – to všechno je Jaromír Nohavica. Jeho jméno představuje už víc jak třicet let pojem nejen v rámci folku, ale i v celé české hudební tvorbě. Za bývalého režimu, kdy nebyla vůle jeho tvorbu vydat na albu, si lidé jeho písně na koncertech nahrávali na kazetové magnetofony a šířili je dál, takže existovalo snad sto tisíc kazet. Byl tehdy trpěn, zakazován i povolován. Skládá, píše a zpívá srdcem o tom, co ho trápí a co trápí obyčejné lidi kolem něj. Není divu, že se nehodil do výstavní síně bezobsažné a konformní socialistické pop-music. Netají se vztahem k ruským písničkářům Vladimíru Vysockému a Bulatu Okudžavovi, jejichž písně přebásnil, ani ke Karlu Krylovi, který ho v mnohém inspiroval. Po sametové revoluci se zdálo, že písničkáři už nebudou mít o čem zpívat, protože hlavní nepřítel zmizel v propadlišti dějin. Jaromír Nohavica to ustál, ovšem za cenu toho, že počátkem 90. let absolvoval protialkoholní léčbu. Od té doby nepije ani nekouří. Svá témata našel i v nové společnosti, takže se jeho písněmi můžeme nechat těšit i burcovat dál. Nezůstal jen u písniček s kytarou nebo heligonkou, realizoval projekty s vlastní kapelou, se skupinou Čechomor, s kolegou a přítelem Karlem Plíhalem, s polským akordeonistou Robertem Kuśmierským, s Janáčkovou filharmonií… Objevil také kouzlo Mozartových oper – přebásnil libreta ke třem nejznámějším a také k Mozartově prvotině Bastien a Bastienka. V červnu 2016 odešel oficiálně do důchodu, což je vzhledem k jeho aktivitám úsměvné. Ostravský bard totiž od září 2015 rozkvetl a dostal nový náboj, protože si konečně vytvořil „svůj obývák“ v podobě vlastního klubu Heligonka, nacházejícího se v areálu národní kulturní památky Dolní oblast Vítkovice v bývalých koupelnách dolu Hlubina. Autorem projektu je známý architekt Josef Pleskot, autorem loga v podobě písmene H výtvarník a grafik Aleš Najbrt. Splněný sen aristokrata folku... Kniha zkušené autorky biografií známých osobností přibližuje život i tvorbu Jaromíra Nohavici jako jedné z největších legend české hudební scény posledních třiceti let.

Hovoříme-li o některých hercích vzhledem k jejich mimořádnému talentu a hereckému mistrovství jako o “Pánech Hercích” pak bychom se neměli bát označit tímto přízviskem ani ženy – vynikající herečky. Jejich seznam nebude zas tak dlouhý, pomineme-li předválečnou éru s Adinou Mandlovou, Lídou Baarovou nebo Natašou Gollovou, z té pozdější vynikají jména jako Dana Medřická, Jiřina Šejbalová, Jana Brejchová, Jana Hlaváčová, Jiřina Bohdalová anebo Stella Zázvorková. Jedno jméno je však zcela výjimečné, protože se do dějin československé a české kinematografie zapsalo zlatým písmem – LIBUŠE ŠAFRÁNKOVÁ. Je spjato s nejpopulárnější českou filmovou pohádkou všech dob, legendárním snímkem Tři oříšky pro Popelku. Nejreprízovanější, nejsledovanější, nejmilovanější pohádkou, která je dodnes hitem každých Vánoc, ať už ji vysílá kterákoliv televize. A že se o vysílací práva perou... Jméno Libuše Šafránková i tvář této krásné, půvabné, jemné a něžné Paní Herečky provázejí již několik generací televizních a filmových diváků. Tato výjimečná žena je stálicí, jistotou, zárukou kvality jak hereckého výkonu, tak i projektů, kterých se účastní. Společně se svým manželem, rovněž vynikajícím Josefem Abrhámem, paní Libuše pečlivě vybírá. A tak jsou v jejím hereckém portfoliu taková díla jako Macourkův a Vorlíčkův hit Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách, pohádky Princ a Večernice, Třetí princ, Sůl nad zlato, Nesmrtelná teta, Elixír a Halíbela nebo Micimutr, slavné svěrákovské komedie Vrchní, prchni!, Menzelovy filmy Vesničko má středisková a Slavnosti sněženek podle Bohumila Hrabala, také Obecná škola a oscarový Kolja z dílny pánů Svěráků, veleúspěšné seriály Četnické humoresky a poslední řada Nemocnice na kraji města... A také filmy Všichni moji blízcí, Báječná léta pod psa podle Viewegha nebo Menzelovy Donšajni. Není divu, že Libuše Šafránková v roce 2008 v anketě televizních diváků o nejpopulárnější hereckou osobnost století Hvězda mého srdce zvítězila společně s Vladimírem Menšíkem. Nezapomenutelné je rovněž její pětadvacetileté divadelní angažmá v Činoherním klubu, u jehož zrodu stála a do jehož dějin se výrazně zapsala. Paní Herečka Libuše Šafránková v poslední době prokázala velkou statečnost, když dokázala zvítězit nad zákeřnou nemocí. Všichni ti, kdo ji milují a váží si jejích osobnostních kvalit i hereckého umění, se o ni báli a drželi jí palce. Naštěstí zvítězila a nyní má před sebou nové projekty. Málokdo totiž umí stárnout s takovou grácií jako Hvězda našich srdcí – milovaná Popelka Libuše Šafránková.

Na jedné straně drsný rocker s tetováním a dlouhou kšticí, jehož typický chraplák je poznávacím znamením dnes nejúspěšnější české kapely KABÁT, na straně druhé Hamlet, Krysař, Athos, Baron Prášil, Casanova, Mefisto, čaroděj i alchymista... Jen velmi těžko u nás najdeme lepšího interpreta, který by dokázal obsáhnout tak rozdílné žánry, jakými jsou tvrdý rock a muzikál. Zdá se tedy, že JOSEF VOJTEK, zvaný PEPE, je mužem dvou tváří, ale to je opravdu jen zdání. Sudičky, které stály u jeho teplické kolébky, mu totiž nadělily kromě výrazného, silného hlasu a charismatické vizáže "pěkného chlapa" i pracovitost, skromnost, slušnost a čestnost a k tomu pozitivní vztah k životu a lidem a schopnost radovat se z maličkostí. Rozdává kolem sebe smích, radost a dobrou náladu, srší energií, což je vidět na koncertech skupiny Kabát. Dokáže dvě hodiny běhat po pódiu, aniž by se zadýchal, takže ho někteří kolegové dokonce nazvali "energizátorem". I když dnes patří k nejžádanějším a nejobsazovanějším muzikálovým hercům, stále je v něm ona pokora začátků skupiny za totáče na okresních tancovačkách, kde hráli za buřta a pivo s kořalkou, a to i přesto, že se během víc jak pětadvacetileté existence vypracovali z "buranské, hospodské a vulgární kapely" na nejpopulárnější domácí hudební skupinu, která vyprodává haly i stadiony a má na kontě víc - K muzikálu se Josef Vojtek dostal díky nezaměnitelné barvě svého hlasu, přitom s divadlem neměl do té doby žádné zkušenosti. A tak se s každou další rolí učil, co obnáší být muzikálovým hercem. Nepolíben Múzou, dokázal se během let herecky vypracovat, a i když o sobě stále tvrdí, že hercem není, o opaku přesvědčuje v náročných představeních z posledních let, v nichž je kladen důraz na činoherní složku. Kabát je na piedestalu českého hudebního Olympu a Josef Vojtek na vrcholu svých uměleckých sil. Vhodná příležitost přiblížit jeho životní pouť, která nebyla jednoduchá, ale o to je více výjimečná a přitažlivá.

Tygr a Býk. To není název nějakého akčního čínského filmu, ale vrozená dannost jednoho z našich nejlepších, nejobsazovanějších a nejuznávanějších herců střední generace Ondřeje Vetchého. Jako Tygr je podle čínského zvěrokruhu bojovník, vznětlivý a spurný, vždy připravený na boj. Skutečnost? Od raného mládí se učil umění juda, japonskému bojovému stylu, který má v základu obranu, nikoliv útok. Proč mluvíme o bojovém umění, když je Ondřej Vetchý herec? Protože se v něm od dětství potýkala a dodnes potýká láska ke sportu jako k osudovému koníčku s herectvím jako jeho prací, povoláním, profesí a obživou. Dá se říci, že celý svůj život, který momentálně čítá 56 let (*16. května 1962), zasvětil boji. Bojuje za slušnost v chování mezi lidmi, za toleranci, pochopení, vstřícnost, proti bezpráví, rasismu, xenofobii, za ekologické myšlení, proti plýtvání, za třídění odpadků. Kdysi by se řeklo, že je angažovaný, dnes řekneme, že není lhostejný ke světu, v němž žije a v němž žijí i jeho děti, které - jím vychovány - také nesou a jednou ponesou hodnoty demokracie, svobody, zodpovědnosti a občanské společnosti, a to i přes její dnešní devastaci a znevažování některými současnými politiky. Střet bojovníka a komedianta v osobnosti Ondřeje Vetchého je pro něj osudový, ale přitom bolestný, protože mu přináší neustálou konfrontaci potřeby vnitřního klidu bojovníka a nutnosti vnějšího pozlátka popularity oblíbeného herce. On s ním podle svých slov celý život bojuje. Bojí se fotografů, bojí se publicity, nesnáší rozhovory. Pokud někomu něco řekne, tak jen lidem, které zná a kterým důvěřuje. Z charakteristik znamení Býka na něj sedí, že je workoholik, protože když se pro nějaký projekt rozhodne, jde do něj s býčí zatvrzelostí, urputností a snahou splnit úkol na maximální možnou míru co nejlépe. S tím se pojí zodpovědnost, poctivost, spolehlivost. Ondřej má také dobré srdce, což se projevuje v jeho obraně slabších a ohrožovaných i v účasti na mnoha charitativních projektech. Je otevřený všem slušným lidem, vůči těm neslušným se v něm okamžitě nastartuje bojovník. K životu potřebuje svobodu a volnost, což se projevuje zejména v práci. Roli nevytváří na základě textu, scénáře, ale na základě svého vnitřního svobodného pochopení charakteru postavy, jejího chování, myšlení, jednání. Tím se řadí k největším mistrům svého oboru. Jeho životním číslem je trojka, která je charakteristická činorodou myslí, tvořivostí, originálností, velkou obrazotvorností a velkým osobním kouzlem a vtipem. To všechno v sobě Ondřej má a jistě i pro tento nevšední koktejl vlastností, schopností, charakteru, talentu a mužného vzhledu patří ve své generaci k hercům s největším charismatem. Kdo by si ho nepamatoval jako čerta Janka s hodností Vraníka v kultovní pohádce S čerty nejsou žerty? Jako pilota RAF Františka Slámu z nejdražšího tuzemského velkofilmu Tmavomodrý svět? Jako tatínka z Vieweghových Báječných let pod psa? Jako neúplatného novináře Kadlece ze seriálů Místo nahoře a Místo v životě? Jako zaníceného fotbalového kapitána Jirku Luňáka z Okresního přeboru? Jako spravedlivého loupežníka Karabu z pohádky Tajemství staré bambitky s Tomášem Klusem v roli prince? Jako tatínka v nostalgickém svěrákovském leporelu Po strništi bos? Jako Jeronýma Pražského v televizním dokudramatu? Rolí, filmů, seriálů a inscenací bylo bezpočet... Z jejich výčtu je zřejmé, že jeho založení bojovníka za čest, slušnost, pravdu a lásku ho vedlo k přijímání rolí v projektech z naší dávné i nedávné historie, mapujících často těžká, přelomová období či události, nebo v dílech, která řeší zlomové okamžiky v lidském životě. To však nic nemění na tom, že Ondřej Vetchý je také vtipný a veselý člověk, který má rád humor a umí perfektně vystřihnout i komediální role. Předvedl to nejen na plátně a televizní obrazovce, ale i na divadelních prknech, zejména na scéně slavného Činoherního divadla, kde působí od roku 1989. A tak se společně začtěme do poutavého příběhu skvělého herce a dobrého člověka.

Hovoříme-li o některých hercích vzhledem k jejich mimořádnému talentu a hereckému mistrovství jako o Pánech Hercích, pak bychom se neměli bát označit tímto přízviskem ani ženy – vynikající herečky. Jejich seznam nebude zas tak dlouhý, pomineme-li předválečnou éru s Adinou Mandlovou, Lídou Baarovou nebo Natašou Gollovou, z té pozdější vynikají jména jako Dana Medřická, Jiřina Šejbalová, Jiřina Štěpničková, Jiřina Steimarová, Jana Brejchová, Jana Hlaváčová, Jiřina Bohdalová nebo Stella Zázvorková. Jedno jméno je však zcela výjimečné, protože se do dějin československé a české kinematografie zapsalo zlatým písmem – Libuše Šafránková. Je spjato s nejpopulárnější českou filmovou pohádkou všech dob, legendárním snímkem Tři oříšky pro Popelku. Nejreprízovanější, nejsledovanější, nejmilovanější pohádkou, která je dodnes hitem každých Vánoc, ať už ji vysílá kterákoliv televize. Jméno Libuše Šafránková i tvář této krásné, půvabné, jemné a něžné Paní Herečky provázejí již několik generací televizních a filmových diváků, jsou stálicí, jistotou, zárukou kvality jak hereckého výkonu, tak i projektů, kterých se účastní. Společně se svým manželem, rovněž vynikajícím Panem Hercem Josefem Abrhámem, paní Libuše pečlivě vybírá. A tak jsou v jejím hereckém portfoliu takové legendy, jako Macourkův a Vorlíčkův hit Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách, pohádky Princ a Večernice, Třetí princ, Sůl nad zlato, Nesmrtelná teta, Elixír a Halíbela nebo Micimutr, slavné svěrákovské komedie Vrchní, prchni! a Vesničko má středisková nebo Menzelovy Slavnosti sněženek podle Hrabala, také Obecná škola a oscarový Kolja z dílny pánů Svěráků, veleúspěšné seriály Četnické humoresky a poslední řada Nemocnice na kraji města... A také filmy Všichni moji blízcí, Báječná léta pod psa podle Viewegha nebo Menzelovi Donšajni. Není divu, že Libuše Šafránková v roce 2008 v anketě televizních diváků o nejpopulárnější hereckou osobnost století Hvězda mého srdce zvítězila společně s Vladimírem Menšíkem. Nezapomenutelné je rovněž její pětadvacetileté divadelní angažmá v legendárním Činoherním klubu, u jehož zrodu stála a do jehož dějin se výrazně zapsala. Paní Herečka Libuše Šafránková před několika lety prokázala velkou statečnost, když dokázala zvítězit nad zákeřnou nemocí. Všichni, kdo ji milují a váží si jejích osobnostních kvalit i hereckého umění, se o ni báli a drželi jí palce. Naštěstí zvítězila a může tak hrát roli, která je pro ni ta nedůležitější a nejkrásnější na světě – roli pětinásobné babičky. Ke svým 65. narozeninám dostala totiž v červnu 2018 jako dárek od svého syna Josefa Abrháma ml. - dvojčátka.

Černá kštice, uhrančivý pohled ocelově modrých očí, tvář klasické sochy, v níž ostře řezané rysy kontrastně ladí s citlivými ústy, úsměv, při kterém vám tuhne krev v žilách, vysoká štíhlá postava. Krasavec, který vám bez mrknutí oka zlomí srdce, anebo vás bez hnutí brvou zastřelí. Francouzský James Dean, nepolepšitelný sukničkář, kariérista bez zábran, nezávislý bouřlivák. Závratná kariéra, desítky kvalitních filmů, množství milostných afér a nejeden skandál. Od začátku 60. let až do poloviny let osmdesátých minulého století nejlépe placená francouzská hvězda. Legenda evropského filmu, která společně s Louisem de Fun?sem a Jeanem-Paulem Belmondem přivedla do kin nejvíc diváků. Nositel dvou Césarů, Zlatého medvěda a dvou Zlatých palem. A také důstojník Čestné legie za osobní přínos světovému filmovému umění. To všechno, a ještě mnohem víc je francouzský herec Alain Delon, který lámal srdce fanynek i hvězd filmového nebe po několik generací. V plném slunci, Rocco a jeho bratři, Gepard, Černý tulipán, Samuraj, Sicilský klan, Borsalino, Dva muži ve městě, Povídka o policajtovi, Smrt darebáka, Tři muži na zabití, Swannova láska, Poloviční šance, Asterix a Olympijské hry. To je jen stručný výčet jeho u nás asi nejznámějších filmů. Ve skutečnosti natočil kolem stovky snímků, z nichž třicet produkoval. Pracoval s takovými mistry režie, jakými jsou Luchino Visconti, Michelangelo Antonioni, Jean-Paul Melville. Jeho hereckými partnery byly hvězdy 60. a 70. let jako Jean Gabin, Lino Ventura, Burt Lancaster, Romy Schneider, Brigitte Bardot, Jeanne Moreau, Claudia Cardinale, Catherine Deneuve, Shirley MacLane, Charles Bronson a další. Jeho ložnicí prošly desítky krásných, atraktivních a zajímavých žen, ale jen málo z nich ho dokázalo zaujmout natolik, aby s nimi prožil část svého života. Na začátku byla slavná "Sissi" Romy Schneiderová, později modelka s pochybnou minulostí Nathalie, matka prvního syna Anthonyho, kterou si vzal. Nejdéle však vydržel s Mireille Darcovou - celých patnáct let, což bylo u tak nestálého a krásy a radosti života vyhledávajícího člověka vzácné. Nebýt toho, že spolu nemohli mít potomky, možná by spolu zůstali až do konce... Třetí ženou života Alaina Delona byla nizozemská královna krásy Rosalie van Breemen, která mu dala děti Anouchku a Alaina-Fabiena. Vydrželi spolu čtrnáct let... Nakonec zůstal sám se svými čtrnácti psy a ve švýcarském sídle, svým rozsahem a vybavením hodným šlechtice, sám. Alain Delon byl talent od pánaboha. Herectví nikdy nestudoval, byl vyučený řezník, a jeho dětství nebylo šťastné. Jeho rodiče se rozvedli, když mu byly čtyři roky. Matka se znovu vdala za řeznického mistra, neměla čas se o něj starat. Od čtyř do jedenácti let ho proto vychovávali pěstouni a díky jejich práci strávil dětství v prostředí věznice, protože pěstoun v ní pracoval jako dozorce. Také otec se znovu oženil, takže Alain pendloval mezi dvěma rodinami, z nichž ani jedna už nebyla jeho... Citová frustrace se projevila ve školních letech, kdy jako problémové dítě v žádném internátu kvůli výtržnostem dlouho nevydržel. V každém tak tři měsíce. Nelze se divit, že se raději v sedmnácti nechal naverbovat jako námořník do války v Indočíně. I tam měl s disciplínou problémy, takže ho vysvobodilo předčasné propuštění bez náhrady. Chytl se až o pár let později, když se v jednadvaceti objevil na festivalu v Cannes. Zcela neznámý, naprosto nepoučený o tom, co je herectví a film - a přesto ho jeho dokonalá krása za všechna příkoří dětství a dospívání odměnila... Ponořme se do nelehkého života slavné hvězdy, která to kvůli svým vlastnostem a minulosti neměla jednoduché ani v době, kdy byla slavná. Autorka jako zkušená publicistka zmapovala život Alaina Delona a přináší výjimečnou ucelenou biografii, která nemá na českém ani zahraničním trhu obdoby.