Dana Čermáková strana 2 z 5

Autorizovaná kniha. Doplněné vydání. Nezřídka člověk slyší, že herecké osobnosti, jaké jsme měli dříve, v současné době už nejsou. Já bych některé přece jen mohl jmenovat, ale o jedné jsem zcela přesvědčen. Miroslav Donutil. Pokud stojí na jevišti, tak dokáže nejen skvěle hrát, on také zpívá i tančí, směje se i rozesmívá až k slzám, ale také dokáže truchlit i rozesmutnět, a na druhé straně, v hledišti, si jeho výkon užívá, a dokonce se jím kochá divák. Tak tohle dnes u nás dokáže opravdu snad jen Donutil a divák si náhle uvědomí, že rodák z Třebíče a pak hvězda brněnského Provázku a persona Národního divadla navazuje na osobnosti s komediálním a vypravěčským talentem, jakými postupně byli Vlasta Burian, Jan Werich, Miroslav Horníček a Vladimír Menšík. „Já taky miluju, když můžu přijet za divákem a přímo jemu vyprávět. To je nejlepší, co může herec zažít. Zpočátku mě někteří lidé kritizovali, že jezdím s pořadem po republice, jako že je to snad něco podbízivého,“ svěřuje Mirek. „A já na to říkal: Co už by měl herec dělat a co víc by měl chtít, než přijet někam, kam přijdou diváci jen kvůli němu a jeho historkám. To je přece krásné.“ Tak přemýšlel i Menšík a právě s ním je Donutil často srovnáván. Ostatně, je nějaká obtížnější herecká disciplína, než být bavičem a komikem, zeptal jsem se Jiřího Suchého, nestora Semaforu. „Možná že ano, ale já o ní nevím,“ odpovídá svébytně. „A Donutil je skvělý vypravěč a výjimečný jako herec.“ A Pan Herec, jak jsem Miroslava pro sebe pojmenoval, mi na našich setkáních poutavě vyprávěl, co všechno prožil a o čem přemýšlel v posledních deseti letech. A já poznal, že tento kdysi bohémsky vyhlížející Nikola Šuhaj z Balady pro banditu je umělcem maximálně systematickým, vyjádřeno nadsázkou robotem s kalendářem nabitým a obsazeným rok dopředu. Kumštýřem, který nemá čas na nějaké stýskání, protože tvrdě a s velkou přípravou a odpovědností pracuje. Přirozeně mě v průběhu posledních let zajímalo, co si o „mém hrdinovi“ myslí osobnosti. Karel Gott či Bolek Polívka anebo také Milan Lasica a Emília Vášáryová. A právě hvězda oceněná na Slovensku „herečkou století“ sdělila něco úžasného. „Dívám se na Mirka a říkám si: to je Jean Gabin!“ Ano, rád souhlasím, takový typ protagonisty je, ale zároveň doplním: Donutil je svou hereckou paletou mnohobarevný se schopností „koncertovat“ jako ve své nejslavnější roli Truffaldina v díle Carla Goldoniho „Sluha dvou pánů“, které na prknech Národního divadla v průběhu dvaadvaceti let ztvárnil v rekordních 600 (!) představeních, podotýkám, zcela vyprodaných. „Tohle je ten důvod, proč to dělám!“ mohl si říci na konci každé reprízy. A tak se společně s autory začtěme do knihy, která je věnována sedmdesátinám Miroslava Donutila a vychází v doplněném vydání. Významný umělec se v ní ohlíží za posledním desetiletím a současně stojí před pomyslným zrcadlem, ve kterém ho vidí více než 70 osobností a lidí.

Patřili k nejstabilnějším párům uměleckého světa. Libuše Šafránková, nezapomenutelná Popelka, a Josef Abrhám, nezapomenutelný Vrchní. Hvězdy Činoherního klubu, na které se stály dlouhé fronty, spolu žily víc jak 40 let v harmonickém vztahu, který jim mnozí kolegové mohli jen závidět. Nebyla to ale láska na první pohled. Seznámili se v Činoherním klubu, kam Libuška přišla po zrušení Divadla Za branou v roce 1972 a kde Josef působil od jeho počátků. První rok se vůbec nepotkávali, protože nehráli v žádném představení společně. Ale aniž by o tom ten druhý věděl, chodili se tajně dívat jeden na druhého. Poprvé se potkali v Poprasku na laguně. O třináct let starší Josef měl tehdy už několik let vážný vztah se zpěvačkou Naďou Urbánkovou. Kdy přeskočila ona pověstná jiskra, není až tak důležité, pravdou však je, že Josef s Libuškou chodil dva roky, než se to Naďa dozvěděla. Vzali se v roce 1976, o rok později se jim narodil syn Josef Abrhám ml. Své role si vždy pečlivě vybírali, a to zejména ty, v nichž hráli společně. Určitě nejvíc si je budeme pamatovat z kultovního filmu Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka Vrchní, prchni!, kde hráli manžele, ale i z televizního filmu Svatební cesta do Jiljí, pohádek Restaurace U prince a Kouzla králů nebo filmu Přijde letos Ježíšek? V roce 1999 přijali účast ve snímku režiséra Mateje Mináče Všichni moji blízcí, inspirovaném statečným činem sira Nicholase Wintona. Matej Mináč slavnou hereckou dvojici výstižně charakterizoval takto: „Před médii byli hodně plaší, nechtěli se odhalovat a mluvit o svém soukromí. Vyjadřovali se vlastně přes filmy, protože v nich bylo vždycky hodně z nich samotných. Oni se uměli také hádat jako každá jiná rodina. Ale on se k Libušce vždycky choval něžně. Bylo to velmi milé. Oba si hodně důvěřovali, když si něco navzájem schválili, tak věděli, že je to dobré. Já jsem se od Pepy naučil, že pro umělce je důležitá pokora. Pokud si umělec myslí, že je mistr světa, tak je to cesta do záhuby. Člověk má vždycky pochybovat a hledat, i když má skvělý nápad. Mně oba připomínali šachovou partii, uměli svoje postavy dovést k dokonalosti. Byli strašně sympatičtí a hlavně byli obyčejní. Nikdy si na nic nehráli, nemysleli si, že jsou velcí a významní lidé. Zbožňovali bavit lidi. Uvědomovali si, že umění není o tom, aby nás trápilo a vyučovalo jako ve škole, ale že nás má bavit. A lidé z divadla a kina musejí jít odlehčeni a s nadějí, že všechno bude dobré.“ Když v červnu 2021, jen dva dny po svých osmašedesátých narozeninách, Libuška náhle zemřela, Josef už byl upoután na invalidní vozík. Svou milovanou ženu nepřežil ani o rok. Teď už jsou zase spolu – v hereckém nebi...

Černá kštice, uhrančivý pohled ocelově modrých očí, tvář klasické sochy, v níž ostře řezané rysy kontrastně ladí s citlivými ústy, úsměv, při kterém vám tuhne krev v žilách, vysoká štíhlá postava. Krasavec, který vám bez mrknutí oka zlomí srdce, anebo vás bez hnutí brvou zastřelí. Francouzský James Dean, nepolepšitelný sukničkář, kariérista bez zábran, nezávislý bouřlivák. Závratná kariéra, desítky kvalitních filmů, množství milostných afér a nejeden skandál. Od začátku 60. let až do poloviny let osmdesátých minulého století nejlépe placená francouzská hvězda. Legenda evropského filmu, která společně s Louisem de Fun?sem a Jeanem-Paulem Belmondem přivedla do kin nejvíc diváků v historii. Nositel Césara, Zlatého medvěda a dvou Zlatých palem. A také důstojník Čestné legie za osobní přínos světovému filmovému umění. To všechno a ještě mnohem víc je francouzský herec Alain Delon, který lámal srdce fanynek i hvězd filmového nebe po několik generací. V plném slunci, Rocco a jeho bratři, Gepard, Černý tulipán, Zorro, Samuraj, Sicilský klan, Borsalino, Dva muži ve městě, Povídka o policajtovi, Smrt darebáka, Tři muži na zabití. To je jen stručný výčet jeho u nás asi nejznámějších filmů. Ve skutečnosti natočil kolem stovky snímků, z nichž třicet produkoval. Pracoval s takovými mistry režie, jakými byli Luchino Visconti, Michelangelo Antonioni nebo Jean-Paul Melville. Jeho hereckými partnery byly hvězdy 60. a 70. let jako Jean Gabin, Lino Ventura, Burt Lancaster, Charles Bronson a samozřejmé úžasné ženy jako Romy Schneider, Brigitte Bardot, Jeanne Moreau, Claudia Cardinale, Catherine Deneuve a další. Jeho ložnicí prošly desítky krásných, atraktivních a zajímavých žen, ale jen málo z nich ho dokázalo zaujmout natolik, aby s nimi prožil část svého života. Na začátku byla slavná „Sissi“ Romy Schneiderová, později modelka a herečka s pochybnou minulostí Nathalie, matka prvního syna Anthonyho, kterou si vzal. Nejdéle však vydržel s Mireille Darcovou – celých patnáct let, což bylo u tak nestálého a krásy a radosti života vyhledávajícího člověka vzácné. Nebýt toho, že spolu nemohli mít potomky, možná by spolu zůstali až do konce... Třetí ženou života Alaina Delona byla nizozemská královna krásy Rosalie van Breemen, která mu dala děti Anouchku a Alaina-Fabiena. Vydrželi spolu čtrnáct let. Nakonec zůstal sám se svými čtrnácti psy a sídlem, svým rozsahem a vybavením hodným šlechtice, sám. Alain Delon byl talent od pánaboha. Herectví nikdy nestudoval, byl vyučený řezník, a jeho dětství nebylo šťastné. Rodiče se rozvedli, když mu byly čtyři roky. Matka se znovu vdala za řeznického mistra, neměla čas se o něj starat. Od čtyř do jedenácti let ho proto vychovávali pěstouni a díky jejich práci strávil dětství v prostředí věznice. Otec se také znovu oženil, takže Alain pendloval mezi dvěma rodinami, z nichž ani jedna nebyla jeho. Citová frustrace se projevila ve školních letech, kdy jako problémové dítě v žádném ze šesti internátů kvůli výtržnostem dlouho nevydržel. Nelze se divit, že se raději v sedmnácti nechal naverbovat jako námořník do války v Indočíně. I tam měl s disciplínou problémy, takže ho vysvobodilo předčasné propuštění bez náhrady. Živil se jako poslíček, číšník, skladník. Výrazně na sebe upozornil až v jednadvaceti, kdy objevil na festivalu v Cannes. Zcela neznámý, naprosto nepoučený o tom, co je herectví a film – a přesto ho jeho dokonalá krása za všechna příkoří dětství a dospívání odměnila. Ponořme se do nelehkého života obrovské globální hvězdy, která to kvůli svým vlastnostem a minulosti neměla jednoduché ani v době, kdy byla na vrcholu. Autorka jako zkušená publicistka důkladně zmapovala život Alaina Delona a přináší výjimečnou ucelenou biografii, která nemá na českém trhu obdoby.

Původně tady neměl být žádný text. Prostě a zkrátka se ztratil. Jenomže by to nevypadalo hezky. Navíc Marek Ztracený má ve smlouvách s moderátory, že pod pokutou osmi milionů nesmějí při jeho uvádění na festivalech a koncertech využívat jeho jména ke slovním hříčkám „Tak se nám ztratil, ježiš, ne, on se nám nakonec neztratil“... A tak i já vyhovím těmto pravidlům, byť nejsem moderátor. V mé knize se Marek Ztracený skutečně neztratil. Jak by se také mohl ztratit v hledáčku zájmu hudebních fanoušků i médií člověk, který má 200 cm na 100 kilo váhy a který válcuje už třináct let českou hudební scénu svým charakteristickým zastřeným hlasem a melodiemi, které se vám okamžitě zapíšou do paměti? Začalo to Ztrácíš a pokračovalo Něco končí, Levná instituce, V opilosti, O pravdě, Víš lásko, Vlastní svět přes To se mi líbí, Léto 95 až po Dvě láhve vína, Naše cesty, Tak se nezlob nebo Stačí věřit. A to je jen úzký výběr největších hitů. Neztratily se ani jeho začátky, o kterých dnes nerad hovoří a ještě méně rád slyší. Faktem ale zůstává, že on, kluk ze šumavské Železné Rudy, prostě přišel do velké Prahy udělat kariéru s jednou písničkou, i když o tom tehdy vůbec nevěděl... Předtím tu studoval konzervatoř, takže na život ve velkoměstě byl zvyklý. Jenomže něco jiného je žít jako student konzervatoře a něco jiného jako začínající muzikant, který na první dobrou složí neskutečný hit a vydělá za něj obrovské peníze. To je potom – ve dvaadvaceti – slušná jízda... Marek Ztracený se ale dokázal z rozjařených začátků vzpamatovat, k čemuž mu – jako vychovanému ve víře - paradoxně dopomohl “boží zásah“. Bylo mu pětadvacet a jeho kariéra nabírala na obrátkách. Začínal být úspěšný, známý, populární, fanynek přibývalo... Jenomže se mu narodil syn Marek, byť neplánovaný. A on se vrátil obrazně řečeno na zem. Vzpamatoval se i díky milujícím rodičům, a pak už byla jeho cesta k úspěchu, slávě a popularitě jiná. Otevřená, posvěcená, opravdová, poctivá. Přispěla k tomu i jeho přítelkyně Marcela, Marečkova matka, kterou požádal po dvanáctileté známosti při dosavadním vrcholu kariéry – koncertu v O2 areně - o ruku. Během oněch let se ukázalo, že Marek Ztracený není jen hráč na piano, skladatel a zpěvák, ale především šoumen, který vyprodává největší haly v republice... Rozhodně už není ztracený, naopak, stal se novým fenoménem několika generací.

Tygr a Býk. To není název nějakého akčního čínského filmu, ale vrozené zadání jednoho z našich nejlepších, nejobsazovanějších a nejuznávanějších herců střední generace Ondřeje Vetchého. Jako Tygr je podle čínského zvěrokruhu bojovník, vznětlivý a spurný, vždy připravený na boj. Skutečnost? Od raného mládí se učil umění juda, japonskému bojovému stylu, který má v základu obranu, nikoliv útok. Proč mluvíme o bojovém umění, když je Ondřej Vetchý herec? Protože se v něm od dětství potýkala a dodnes potýká láska ke sportu jako k osudovému koníčku s herectvím jako jeho prací, povoláním, profesí a obživou. Dá se říci, že celý svůj život (*16. května 1962), zasvětil boji. Bojuje za slušnost v chování mezi lidmi, za toleranci, pochopení, vstřícnost, proti bezpráví, rasismu, xenofobii, za ekologické myšlení, proti plýtvání, za třídění odpadků. Není lhostejný ke světu, v němž žije a v němž žijí i jeho děti, které – jím vychovány – jednou ponesou hodnoty demokracie, svobody, zodpovědnosti a občanské společnosti, a to i přes její dnešní devastaci a znevažování některými současnými politiky. Z charakteristik znamení Býka na něj sedí, že je workoholik, protože když se pro nějaký projekt rozhodne, jde do něj s býčí zatvrzelostí, urputností a snahou splnit úkol na maximální možnou míru co nejlépe. S tím se pojí zodpovědnost, poctivost, spolehlivost. Ondřej má také dobré srdce, což se projevuje v jeho obraně slabších a ohrožovaných i v účasti na mnoha charitativních projektech. Je otevřený všem slušným lidem, vůči těm neslušným se v něm okamžitě nastartuje bojovník. K životu potřebuje svobodu a volnost, což se projevuje zejména v práci. Roli nevytváří na základě textu, scénáře, ale na základě svého vnitřního svobodného pochopení charakteru postavy, jejího chování, myšlení, jednání. Tím se řadí k největším mistrům svého oboru. Kdo by si ho nepamatoval jako čerta Janka s hodností vraníka v kultovní pohádce S čerty nejsou žerty? Jako pilota RAF Františka Slámu z velkofilmu Tmavomodrý svět? Jako tatínka z Vieweghových Báječných let pod psa? Jako neúplatného novináře Kadlece ze seriálů Místo nahoře a Místo v životě? Jako zaníceného fotbalového kapitána a trenéra Jirku Luňáka z Okresního přeboru? Jako tatínka v nostalgickém svěrákovském leporelu Po strništi bos? Jako Jeronýma Pražského, Aloise Rašína, Lucifera? Jako loupežníka Karabu? Jeho založení bojovníka za čest, slušnost, pravdu a lásku ho vedlo k účasti v projektech z naší dávné i nedávné historie, mapujících často těžká, přelomová období či události, nebo v dílech, která řeší zlomové okamžiky v lidském životě. To však nic nemění na tom, že Ondřej Vetchý je také vtipný a veselý člověk, který má rád humor a umí perfektně vystřihnout i komediální role. Předvedl to nejen na plátně a televizní obrazovce, ale i na divadelních prknech, zejména na scéně slavného Činoherního klubu, kde působí od roku 1989. A tak se společně začtěme do poutavého příběhu skvělého herce a muže s dobrým srdcem.

Autorizovaná kniha. Nezřídka člověk slyší, že herecké osobnosti, jaké jsme měli dříve, v současné době už nejsou. Já bych některé přece jen mohl jmenoval, ale o jedné jsem zcela přesvědčen. Miroslav Donutil. Pokud stojí na jevišti, tak dokáže nejen skvěle hrát, on také zpívá i tančí, směje se i rozesmívá až k slzám, ale také dokáže truchlit i rozesmutnět, a na druhé straně, v hledišti, si jeho výkon užívá, a dokonce se jím kochá divák. Tak tohle dnes u nás dokáže opravdu snad jen Donutil a divák si náhle uvědomí, že rodák z Třebíče a pak hvězda brněnského Provázku a persona Národního divadla navazuje na osobnosti s komediálním a vypravěčským talentem, jakými postupně byli Vlasta Burian, Jan Werich, Miroslav Horníček a Vladimír Menšík. „Já taky miluju, když můžu přijet za divákem a přímo jemu vyprávět. To je nejlepší, co může herec zažít. Zpočátku mě někteří lidé kritizovali, že jezdím s pořadem po republice, jako že je to snad něco podbízivého,“ svěřuje Mirek. „A já na to říkal: Co už by měl herec dělat a co víc by měl chtít, než přijet někam, kam přijdou diváci jen kvůli němu a jeho historkám. To je přece krásné.“ Tak přemýšlel i Menšík a právě s ním je Donutil často srovnáván. Ostatně, je nějaká obtížnější herecká disciplína, než být bavičem a komikem, zeptal jsem se Jiřího Suchého, nestora Semaforu. „Možná že ano, ale já o ní nevím,“ odpovídá svébytně. „A Donutil je skvělý vypravěč a výjimečný jako herec.“ A Pan Herec, jak jsem Miroslava pro sebe pojmenoval, mi na našich setkáních poutavě vyprávěl, co všechno prožil, a o čem přemýšlel v posledních deseti letech. A já poznal, že tento kdysi bohémsky vyhlížející Nikola Šuhaj z Balady pro banditu je umělcem maximálně systematickým, vyjádřeno nadsázkou robotem s kalendářem nabitým a obsazeným rok dopředu. Kumštýřem, který nemá čas na nějaké stýskání, protože tvrdě a s velkou přípravou a odpovědností pracuje. Přirozeně mě v průběhu posledních let zajímalo, co si o „mém hrdinovi“ myslí osobnosti. Karel Gott či Bolek Polívka anebo také Milan Lasica a Emília Vašaryová, a právě hvězda oceněna na Slovensku “herečkou století” sdělila něco úžasného. “Dívám se na Mirka a říkám si, to je Jean Gabin!” Ano, rád souhlasím, takový typ protagonisty je, ale zároveň doplním: Donutil je svou hereckou paletou mnohobarevný se schopností “koncertovat” jako ve své nejslavnější roli Truffaldina v díle Carla Goldoniho „Sluha dvou pánů“, které na prknech Národního divadla v průběhu dvaadvaceti let ztvárnil v rekordních 600 (!) představeních, podotýkám, zcela vyprodaných. „Tohle je ten důvod, proč to dělám!“ mohl si říci na konci každé reprízy. A tak se společně s autorem začtěme do knihy, která vychází k 70tinám Miroslava Donutila. Významný umělec se v ní ohlíží za posledním desetiletím a současně stojí před pomyslným zrcadlem, ve kterém ho vidí 70 osobností a lidí.

„Uspokojuje mě pocit, když za mnou něco konkrétního a pořádného zůstává. Herectví se věnuji naplno. Na světě je toho přece tolik, co nás vysiluje a rozptyluje, aniž bychom to mohli ovlivnit – proč tedy neovlivnit alespoň to, co můžeme?" Libuše Šafránková Kolegové a kolegyně o ní říkají: nejlepší česká filmová herečka přelomu druhého a třetího tisíciletí. Zcela výjimečná, protože se do dějin československé a české kinematografie zapsala zlatým písmem – LIBUŠE ŠAFRÁNKOVÁ. A právě Libuška, herečka našich srdcí, nás po těžké nemoci opustila. A s ní jakýsi národní herecký poklad. Libuše bude navždy spojená s nejpopulárnější českou filmovou pohádkou všech dob, legendárním snímkem Tři oříšky pro Popelku. Nejreprízovanější, nejsledovanější, nejmilovanější pohádkou, která je dodnes hitem každých Vánoc. Jméno Libuše Šafránková i tvář této krásné, půvabné, jemné a něžné Paní Herečky provázejí již několik generací televizních a filmových diváků, jsou stálicí, jistotou, zárukou kvality jak hereckého výkonu, tak i projektů, kterých se účastnila. Společně se svým manželem, rovněž vynikajícím hercem Josefem Abrhámem, si Libuše role pečlivě vybírala. A tak jsou v jejím hereckém portfoliu takové legendy jako Macourkův a Vorlíčkův hit Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách, pohádky Princ a Večernice, Třetí princ, Sůl nad zlato, Nesmrtelná teta, slavné svěrákovské komedie Vrchní, prchni! a Vesničko má středisková nebo Menzelovy Slavnosti sněženek podle Hrabala, také Obecná škola a oscarový Kolja z dílny pánů Svěráků. Není divu, že Libuše Šafránková v roce 2008 v anketě televizních diváků o nejpopulárnější hereckou osobnost století Hvězda mého srdce zvítězila společně s Vladimírem Menšíkem. Libuše Šafránková prokázala velkou statečnost, když dlouho dokázala bojovat se zákeřnou nemocí. Všichni, kdo ji milují a váží si jejích osobnostních kvalit i hereckého umění, se o ni báli a drželi jí palce. Nejprve nad nemocí zvítězila a mohla si užít roli, která pro ni byla jednou z nejkrásnějších – roli pětinásobné babičky. Ke svým 65. narozeninám dostala totiž v červnu 2018 jako dárek od svého syna Josefa Abrháma mladšího dvojčátka. Dál byla velice statečná, ale o tři roky později, počátkem června 2021, nás skvělá herečka opustila. Tato kniha je holdem autorky mimořádné herecké hvězdě, vzácné a krásné ženě – i naší věčné Popelce.

„Já se vrátím!“ a nebo „Hasta la vista, baby!“ Kdo by neznal tyto filmové hlášky, jedny z nejslavnějších na světě? Pronesl je nejúspěšnější kulturista všech dob, několikanásobný vítěz nejprestižnějších světových soutěží Mr. Olympia a Mr. Universe, v Guinessově knize rekordů označený za nejdokonaleji vyvinutého muže na světě. Také manžel neteře amerického prezidenta Johna F. Kennedyho a 38. guvernér největšího a nejbohatšího amerického státu Kalifornie, a to dvojnásobný. Přítel i kritik amerických prezidentů od Richarda Nixona a obou Georgů Bushů přes Billa Clintona až po Baraka Obamu. Ale - a to především - legenda amerických akčních a sci-fi filmů, z nichž ty nejslavnější patří ke kultovním dílům světové kinematografie: Barbar Conan, Terminátor, Predátor, Likvidátor, Komando, Total Recall, Pravdivé lži, 6. den, Postradatelní, Plán útěku... Prototyp ryzího chlapa, kterého obdivovaly a milovaly miliony fanynek i fanoušků na celém světě. Vzor pro mladé začínající sportovce, pro všechny, kteří měli svůj zdánlivě neuskutečnitelný sen a toužili ho naplnit. Jak se dokázal v zemi obrovské konkurence i obrovských šancí prosadit imigrant, který se narodil do dělnické rodiny dva roky po válce v malé rakouské vesničce v podhůří Alp? Ve starém domě neměli vodovod ani splachovací záchod, takže museli s bratrem pro vodu až k téměř půl kilometru vzdálené studni. Z pohledu jeho pozdější neuvěřitelné hvězdné kariéry se to zdá až kýčovité. Do Ameriky jako vysněné země odcházel v jednadvaceti jako úspěšný juniorský kulturista, ale se stigmatem naivního mladíka odkudsi z malé zemičky uprostřed Evropy, jehož otec sloužil za války v nacistické armádě a který neuměl anglicky. Dlouho se nedokázal zbavit cizího přízvuku, kvůli kterému si z něj později utahovali herečtí kolegové i přátelé. Nikdy nechodil do žádné herecké školy, všechno se učil za pochodu. Přesto se z něj stal nejlépe placený herec v Hollywoodu, který se i po osmileté pauze v politice dokázal v pětašedesáti letech k filmu vrátit a snímky Plán útěku nebo Terminátor Genisys a Terminátor: Temný osud prokázat, že rozhodně ještě nepatří do starého železa. Nemluvě o tom, že ke svým profesím přidal v roce 2019 i rapování... Zkušená autorka biografií známých osobností představuje ikonu světové kinematografie Arnolda Schwarzeneggera, milovníka motorek, doutníků, kůže, hummerů, dýmek, hodinek, šachů, kulečníku, tenisu, golfu a pěších túr jako člověka s nezměrnou vůlí, odhodláním a touhou, který se nikdy nevzdal a vždy bojoval za uskutečnění svého amerického snu.

"Nejbáječnější manžel a otec mých dvou dcer, jakého jsem si mohla přát." Kdyby žil Johann Wolfgang Goethe, řekl by, že ti dva - mladá dáma Ivana a Karel, jakýsi šlechtic hudby - jsou spřízněni volbou, jak ostatně zní titul jednoho klasikova románu. A na geniálním umělci by ocenil schopnost se v pozdnějším věku tak vážně a navždy zamilovat, což je zřejmým znakem duševního mládí. Úvodní citace manželky Ivany jen potvrzuje, že její muž zdaleka nebyl a není "pouze" zpěvákem s jedinečným tenorem, jaký tady nebude nejméně jedno století, jak se vyjádřil skladatel mnoha hitů Karel Svoboda, ale také dobrým člověkem, jakýmsi obyčejným bohem chodícím - jako my - po Zemi. Byl a nadále zůstává v našich myslích člověkem laskavým, pokorným, empatickým a skromným. Nad nikoho se nepovyšoval, rád se setkával s fanynkami a fanoušky, dlouze s nimi rozprávěl. I v tomto nazírání je umělcem ojedinělým. Základ jeho hodnot nacházíme v dětství, jak sám potvrzuje. "Důležitý okamžik pro mě je mé narození. Tam to všechno vzniklo. Za ten den bych chtěl poděkovat svým prvním producentům, rodičům. Pak už ta dráha spočívala v inspiracích světa kolem. Přitom jsem chtěl být původně mašinfírou a vézt parní lokomotivu, pak jsem chtěl být malířem." A koho si zvolil za životní lásku "věčný kluk" z Plzně, anebo jaká bytost se jím nechala okouzlit, aby si ho rovněž vybrala? "Holka" z Opavy, ale velice neobyčejná. Dívka, která se odvážně vydala do světa, aby více pochopila život a svět. Později mladá žena, avšak dospělá i moudrá, která také vystudovala. A hlavně Karlova láska, která vyvoleného milovala a miluje. Velkému muži dokázala dát úžasnou rodinu, v níž už pomalu nedoufal. "Ty jsi pro mě ta pravá a já tvůj muž," jak Karel Ivaně a celému světu zpíval... Kniha, jejíž první verze vyšla pod názvem Manželství století již v roce 2008, vidí spojení Karla Gotta, muže velice interesantního, opravdového gentlemana, člověka pracovitého a zásadového a veskrze slušného, a jeho životní partnerky Ivany jako velice souladné, vyjádřeno nadsázkou, jako krásný zázrak, jehož podstatou jsou láska, úcta a důvěra, nádherný vztah k dětem a víra v rodinu. Tedy hodnoty trvalé, nepomíjivé, a přiznejme si, dnes velice vzácné. A jak by vzájemný vztah Ivany a Karla, nejdříve dvou úplně cizích lidí, které spojil osud, - vyjádřil možná Paolo Coelho, klasik novodobý, který nás knihou bude provázet? "Miluji Tě, protože celý Vesmír se spojil, abych došel až k Tobě."

Černá kštice, uhrančivý pohled ocelově modrých očí, tvář klasické sochy, v níž ostře řezané rysy kontrastně ladí s citlivými ústy, úsměv, při kterém vám tuhne krev v žilách, vysoká štíhlá postava. Krasavec, který vám bez mrknutí oka zlomí srdce, anebo vás bez hnutí brvou zastřelí. Francouzský James Dean, nepolepšitelný sukničkář, kariérista bez zábran, nezávislý bouřlivák. Závratná kariéra, desítky kvalitních filmů, množství milostných afér a nejeden skandál. Od začátku 60. let až do poloviny let osmdesátých minulého století nejlépe placená francouzská hvězda. Legenda evropského filmu, která společně s Louisem de Fun?sem a Jeanem-Paulem Belmondem přivedla do kin nejvíc diváků. Nositel dvou Césarů, Zlatého medvěda a dvou Zlatých palem. A také důstojník Čestné legie za osobní přínos světovému filmovému umění. To všechno, a ještě mnohem víc je francouzský herec Alain Delon, který lámal srdce fanynek i hvězd filmového nebe po několik generací. V plném slunci, Rocco a jeho bratři, Gepard, Černý tulipán, Samuraj, Sicilský klan, Borsalino, Dva muži ve městě, Povídka o policajtovi, Smrt darebáka, Tři muži na zabití, Swannova láska, Poloviční šance, Asterix a Olympijské hry. To je jen stručný výčet jeho u nás asi nejznámějších filmů. Ve skutečnosti natočil kolem stovky snímků, z nichž třicet produkoval. Pracoval s takovými mistry režie, jakými jsou Luchino Visconti, Michelangelo Antonioni, Jean-Paul Melville. Jeho hereckými partnery byly hvězdy 60. a 70. let jako Jean Gabin, Lino Ventura, Burt Lancaster, Romy Schneider, Brigitte Bardot, Jeanne Moreau, Claudia Cardinale, Catherine Deneuve, Shirley MacLane, Charles Bronson a další. Jeho ložnicí prošly desítky krásných, atraktivních a zajímavých žen, ale jen málo z nich ho dokázalo zaujmout natolik, aby s nimi prožil část svého života. Na začátku byla slavná "Sissi" Romy Schneiderová, později modelka s pochybnou minulostí Nathalie, matka prvního syna Anthonyho, kterou si vzal. Nejdéle však vydržel s Mireille Darcovou - celých patnáct let, což bylo u tak nestálého a krásy a radosti života vyhledávajícího člověka vzácné. Nebýt toho, že spolu nemohli mít potomky, možná by spolu zůstali až do konce... Třetí ženou života Alaina Delona byla nizozemská královna krásy Rosalie van Breemen, která mu dala děti Anouchku a Alaina-Fabiena. Vydrželi spolu čtrnáct let... Nakonec zůstal sám se svými čtrnácti psy a ve švýcarském sídle, svým rozsahem a vybavením hodným šlechtice, sám. Alain Delon byl talent od pánaboha. Herectví nikdy nestudoval, byl vyučený řezník, a jeho dětství nebylo šťastné. Jeho rodiče se rozvedli, když mu byly čtyři roky. Matka se znovu vdala za řeznického mistra, neměla čas se o něj starat. Od čtyř do jedenácti let ho proto vychovávali pěstouni a díky jejich práci strávil dětství v prostředí věznice, protože pěstoun v ní pracoval jako dozorce. Také otec se znovu oženil, takže Alain pendloval mezi dvěma rodinami, z nichž ani jedna už nebyla jeho... Citová frustrace se projevila ve školních letech, kdy jako problémové dítě v žádném internátu kvůli výtržnostem dlouho nevydržel. V každém tak tři měsíce. Nelze se divit, že se raději v sedmnácti nechal naverbovat jako námořník do války v Indočíně. I tam měl s disciplínou problémy, takže ho vysvobodilo předčasné propuštění bez náhrady. Chytl se až o pár let později, když se v jednadvaceti objevil na festivalu v Cannes. Zcela neznámý, naprosto nepoučený o tom, co je herectví a film - a přesto ho jeho dokonalá krása za všechna příkoří dětství a dospívání odměnila... Ponořme se do nelehkého života slavné hvězdy, která to kvůli svým vlastnostem a minulosti neměla jednoduché ani v době, kdy byla slavná. Autorka jako zkušená publicistka zmapovala život Alaina Delona a přináší výjimečnou ucelenou biografii, která nemá na českém ani zahraničním trhu obdoby.

Tygr a Býk. To není název nějakého akčního čínského filmu, ale vrozené zadání jednoho z našich nejlepších, nejobsazovanějších a nejuznávanějších herců střední generace Ondřeje Vetchého. Jako Tygr je podle čínského zvěrokruhu bojovník, vznětlivý a spurný, vždy připravený na boj. Skutečnost? Od raného mládí se učil umění juda, japonskému bojovému stylu, který má v základu obranu, nikoliv útok. Proč mluvíme o bojovém umění, když je Ondřej Vetchý herec? Protože se v něm od dětství potýkala a dodnes potýká láska ke sportu jako k osudovému koníčku s herectvím jako jeho prací, povoláním, profesí a obživou. Dá se říci, že celý svůj život, který momentálně čítá 56 let (*16. května 1962), zasvětil boji. Bojuje za slušnost v chování mezi lidmi, za toleranci, pochopení, vstřícnost, proti bezpráví, rasismu, xenofobii, za ekologické myšlení, proti plýtvání, za třídění odpadků. Není lhostejný ke světu, v němž žije a v němž žijí i jeho děti, které - jím vychovány - jednou ponesou hodnoty demokracie, svobody, zodpovědnosti a občanské společnosti, a to i přes její dnešní devastaci a znevažování některými současnými politiky. Střet bojovníka a komedianta v osobnosti Ondřeje Vetchého je pro něj osudový, ale přitom bolestný, protože mu přináší neustálou konfrontaci potřeby vnitřního klidu bojovníka a nutnosti vnějšího pozlátka popularity oblíbeného herce. On s ním podle svých slov celý život bojuje. Bojí se fotografů, bojí se publicity, nesnáší rozhovory. Pokud někomu něco řekne, tak jen lidem, které zná a kterým důvěřuje. Z charakteristik znamení Býka na něj sedí, že je workoholik, protože když se pro nějaký projekt rozhodne, jde do něj s býčí zatvrzelostí, urputností a snahou splnit úkol na maximální možnou míru co nejlépe. S tím se pojí zodpovědnost, poctivost, spolehlivost. Ondřej má také dobré srdce, což se projevuje v jeho obraně slabších a ohrožovaných i v účasti na mnoha charitativních projektech. Je otevřený všem slušným lidem, vůči těm neslušným se v něm okamžitě nastartuje bojovník. K životu potřebuje svobodu a volnost, což se projevuje zejména v práci. Roli nevytváří na základě textu, scénáře, ale na základě svého vnitřního svobodného pochopení charakteru postavy, jejího chování, myšlení, jednání. Tím se řadí k největším mistrům svého oboru. Jeho životním číslem je trojka, která je charakteristická činorodou myslí, tvořivostí, originálností, velkou obrazotvorností a velkým osobním kouzlem a vtipem. To všechno v sobě Ondřej má a jistě i pro tento nevšední koktejl vlastností, schopností, charakteru, talentu a mužného vzhledu patří ve své generaci k hercům s největším charismatem. Kdo by si ho nepamatoval jako čerta Janka s hodností vraníka v kultovní pohádce S čerty nejsou žerty? Jako pilota RAF Františka Slámu z nejdražšího tuzemského velkofilmu Tmavomodrý svět? Jako tatínka z Vieweghových Báječných let pod psa? Jako neúplatného novináře Kadlece ze seriálů Místo nahoře a Místo v životě? Jako zaníceného fotbalového kapitána a trenéra Jirku Luňáka z Okresního přeboru? Jako tatínka v nostalgickém svěrákovském leporelu Po strništi bos? Jako Jeronýma Pražského, Aloise Rašína nebo Lucifera? A čekají ho další zajímavé projekty, například televizní Emanuel Moravec nebo návrat do krimi žánru ve Vysoké hře... Z jen stručného výčtu minulých i budoucích rolí je zřejmé, že jeho založení bojovníka za čest, slušnost, pravdu a lásku ho vedlo k účasti v projektech z naší dávné i nedávné historie, mapujících často těžká, přelomová období či události, nebo v dílech, která řeší zlomové okamžiky v lidském životě. To však nic nemění na tom, že Ondřej Vetchý je také vtipný a veselý člověk, který má rád humor a umí perfektně vystřihnout i komediální role. Předvedl to nejen na plátně a televizní obrazovce, ale i na divadelních prknech, zejména na scéně slavného Činoherního klubu, kde působí od roku 1989. A tak se společně začtěme do poutavého příběhu skvělého herce a dobrého člověka.

Ako sa stal Václav Havel pre Čechy "otcom svojej doby", tak je Zuzana Čaputová veľkou nádejou jednej malej a krásnej krajiny. Je doslova šancou, aby sa Slovensko stalo štátom demokratickejším a sociálne spravodlivým. A vo mne prevláda silný aj nezvrátiteľný pocit, že obe menované osobnosti spája, hoci na diaľku, naozaj silná synergia. Keď som mal v roku 2011 krásnu možnosť pána prezidenta navštíviť na jeho Hrádečku, rozprával mi okrem iného o svojom obrovskom sne. "Vždy som sníval o republike samostatnej, slobodnej, demokratickej, o republike hospodársky prosperujúcej a zároveň sociálne spravodlivej, skrátka o republike ľudskej, ktorá slúži človeku, a preto má nádej, že človek poslúži jej," zapísal som si vtedy. A je veľmi zaujímavé a nanajvýš zrejmé, že pani Zuzanu spája s Havlom aj toto podobenstvo. A potom tiež vzdelanosť, znalosť literatúry a filozofie, ale napríklad aj uznanie pravdy ako absolútneho základu ľudského konania. Tak ako Václav velebil pravdu a lásku, tak Zuzana už ako študentka hltala čínskeho mudrca Lao-cea. Od neho vie, že pravdivé slová nie sú príjemné a tiež že príjemné slová nemusia byť pravdivé. Napokon, jej životné motto predstavuje výrok veľkého vlastenca a generála Miroslava Rastislava Štefánika: "Pravde veriť, pravdu žiť a pravdu brániť." Človeku nemôže nenapadnúť: nemala advokátka a aktivistka za právny štát, spravodlivosť a ekológiu Čaputová o demokratickom štáte podobné predstavy ako Havel, renomovaný dramatik a mysliteľ? A nemá ich obzvlášť dnes ako nová prezidentka Slovenska? Domnievam sa, že taká republika je nepochybne aj víziou charizmatickej a súčasne pôvabnej ženy, ktorej pozitívna aura sa postupne rodila v jej domovskom Pezinku. "Dlho som vôbec zvažovala, nakoniec som sa v januári 2018 k tomuto kroku rozhodla," povedala o svojom vstupe do politiky. "Potom sa navyše stala oná strašná vec, keď zavraždili novinára Jána Kuciaka a jeho snúbenicu, archeologičku Martinu Kušnírovú. Táto udalosť zatriasla celým Slovenskom. Ľudia si povedali, že toto sa nesmie opakovať, že sa ako spoločnosť musíme zmeniť k lepšiemu. Chcem sa na tejto zmene podieľať." Pokiaľ by som použil zveličenie, Zuzana ako dobrý človek a slušný občan vyrazí do stretu s mocnými a boja proti zlu, ktorého obrazom nie je len diabol v mafiánskom rúchu (Marián Kočner), ale aj časť slovenskej vrchnosti. Ľuďom postupne svitá, že zodpovednosť za reálne zlosti padá na hlavu nedávneho premiéra a jeho "Ficolandu". Aká je vlastne pani Zuzana? "Dokáže načúvať, má hlboké sociálne cítenie, vie sa vcítiť do roly toho druhého, dokáže ho pochopiť, vie svoj vnem vďaka svojej vzdelanosti analyzovať. Svojimi legislatívnymi znalosťami a skúsenosťami dokáže nájsť riešenia a tie presadzuje a je v tomto konaní veľmi vytrvalá. A spoznal som na vlastné oči jej zmysel pre spravodlivosť aj skutočnosť, že naopak, nespravodlivosť ju ešte viac motivuje," povie mi Marián Šipoš, zástupca primátora Pezinku, ktorý sa s pani Čaputovou podieľal na uzatvorení novej mestskej skládky. Za dlhoročné úsilie bola odmenená prestížnou Goldmanovou environmentálnou cenou a potom prijatá v Bielom dome. A prečo zvíťazila v prezidentských voľbách? "Mala v samotnej kampani veľkú výhodu. Bola presvedčivá a čo hovorila, to si aj myslí. U ďalších kandidátov ľudia zistili, že nevystupujú práve úprimne, že ich prejavy sú trochu hrané. Skrátka, ako ju osobne poznám, taká skutočne bola, tak vystupovala a hovorila. Jednoducho, sa na nič sa nehrala." Zuzanu Čaputovú vnímam tiež ako ženu peknú a vysoko elegantnú, skrátka, progresívnu dámu, ktorá má štýl, ale ona sama nejaké ženské hry nehrá. Dobre vie, že svoje poslanie akejsi slovenskej Erin Brockovich - možno si spomeniete na americký film o aktivistke stvárnenej vtedy ešte menej známou hviezdou Juliou Roberts - naplnila a že teraz ju čaká misia omnoho obsažnejšia a náročnejšia. Pozitívne meniť Slovensko vo fungujúci a spravodlivý štát, čo si prajú aj ľudia tejto krásnej krajiny. "Keď som robila advokátku, bola pre mňa najdôležitejšia služba klientom. Nezaujímalo ma, kto má akú politickú príslušnosť alebo hodnotový svet. Aj teraz sa vnímam tak, že som v službe ľuďom celej krajiny. Prezident však môže byť súčasťou dejov, aby zmeny vôbec nastali. Veľmi som sa pri kampani snažila ľuďom vysvetľovať, bez toho, aby som vzbudzovala plané nádeje a ilúzie, že človek z pozície hlavy štátu nemôže urobiť zázrak a zásadným spôsobom všetko zmeniť. Ale môže byť iniciátorom, motivátorom a spojovateľom ľudí, ktorí si takú zmenu prajú." Významným impulzom je pre slovenskú prezidentku takisto prestížne medzinárodné ocenenie "Európska osobnosť roka" udeľované za mimoriadne úspechy v oblasti politiky, obchodu a inovácií televíziou Euronews a Európskym obchodným summitom. Vážené čitateľky, vážení čitatelia, radi vám predkladáme príbeh pozoruhodnej ženy, ktorá túži zmeniť náš svet. PhDr. Petr Čermák