Dana Čermáková strana 2 z 4

Říká se, že jablko nepadá daleko od stromu. Platí to v řemesle, v podnikání, v umění. Herecký svět není výjimkou, podívejme se jen na známá jména, která tu jsou jakoby stále, už desetiletí, jen to křestní jméno je jiné... Platí to i o jménu KOSTKA, které „slouží“ divadelní múze téměř sto let, ve skutečnosti však s předky jiných jmen mnohem déle. Byl Jiří Kostka, hrají Petr Kostka a ve třetí generaci Tereza Kostková. Starobylý herecký rod, sahající do počátků českého divadla, obohatily a obohacují další herecká jména, například Carmen Mayerová, manželka Petra Kostky a maminka Terezy Kostkové. Čím jiným než herečkou se mohla stát jejich dcera? Ve vůni šminek a rozhovorů o divadle vyrůstala, a i když v dětství zkoušela všechno možné, přesto už od pěti šesti let věděla, že chce být herečkou. Geny nezapřete. Španělské předky, s citem pro umění, protože má dědečka malíře, se srdcem otevřeným pro všechny, kdo potřebují pomoc, protože je inteligentní, vzdělaná, sečtělá, také velice temperamentní. Je patronkou nadačního fondu Veselý senior, ale pomáhá i jiným charitativním projektům. Netají se láskou k Francii, k cestování vlakem, k tanci, ke všemu novému a zajímavému, co ji může obohatit. S moudrostí svého rodu a nadšením, neutuchající energií a optimismem, s vírou v lepší stránky žití a života – to je dnes čtyřicetiletá Tereza Kostková, vynikající, talentovaná herečka, skvělá moderátorka, filantropka a hlavně nesmírně příjemná, osobitá, výrazná a jedinečná žena s velkým přesahem profesním i osobnostním. Známe ji z Divadla Pod Palmovkou, z televizních seriálů jako Ordinace v růžové zahradě, Pojišťovna štěstí, Cesty domů, Proč bychom se netopili a dalších, z moderování nejrůznějších akcí, z nichž vyniká mimořádně úspěšná televizní show StarDance, jejíž osmý ročník uváděla na podzim 2016 opět s kolegou Markem Ebenem. Tereza Kostková je jednou z mála uznávaných moderátorek, protože tato profese skutečně není jednoduchá a lehká, ačkoliv se tak na první pohled jeví. Autorka herečku představuje v celé její profesní a lidské osobnosti i v širších souvislostech rodinných a rodových.

Patřili k nejstabilnějším párům uměleckého světa. Libuše Šafránková, nezapomenutelná Popelka, a Josef Abrhám, nezapomenutelný Vrchní. Hvězdy Činoherního klubu, na které se stály dlouhé fronty, spolu žily víc jak 40 let v harmonickém vztahu, který jim mnozí kolegové mohli jen závidět. Nebyla to ale láska na první pohled. Seznámili se v Činoherním klubu, kam Libuška přišla po zrušení Divadla Za branou v roce 1972 a kde Josef působil od jeho počátků. První rok se vůbec nepotkávali, protože nehráli v žádném představení společně. Ale aniž by o tom ten druhý věděl, chodili se tajně dívat jeden na druhého. Poprvé se potkali v Poprasku na laguně. O třináct let starší Josef měl tehdy už několik let vážný vztah se zpěvačkou Naďou Urbánkovou. Kdy přeskočila ona pověstná jiskra, není až tak důležité, pravdou však je, že Josef s Libuškou chodil dva roky, než se to Naďa dozvěděla. Vzali se v roce 1976, o rok později se jim narodil syn Josef Abrhám ml. Své role si vždy pečlivě vybírali, a to zejména ty, v nichž hráli společně. Určitě nejvíc si je budeme pamatovat z kultovního filmu Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka Vrchní, prchni!, kde hráli manžele, ale i z televizního filmu Svatební cesta do Jiljí, pohádek Restaurace U prince a Kouzla králů nebo filmu Přijde letos Ježíšek? V roce 1999 přijali účast ve snímku režiséra Mateje Mináče Všichni moji blízcí, inspirovaném statečným činem sira Nicholase Wintona. Matej Mináč slavnou hereckou dvojici výstižně charakterizoval takto: „Před médii byli hodně plaší, nechtěli se odhalovat a mluvit o svém soukromí. Vyjadřovali se vlastně přes filmy, protože v nich bylo vždycky hodně z nich samotných. Oni se uměli také hádat jako každá jiná rodina. Ale on se k Libušce vždycky choval něžně. Bylo to velmi milé. Oba si hodně důvěřovali, když si něco navzájem schválili, tak věděli, že je to dobré. Já jsem se od Pepy naučil, že pro umělce je důležitá pokora. Pokud si umělec myslí, že je mistr světa, tak je to cesta do záhuby. Člověk má vždycky pochybovat a hledat, i když má skvělý nápad. Mně oba připomínali šachovou partii, uměli svoje postavy dovést k dokonalosti. Byli strašně sympatičtí a hlavně byli obyčejní. Nikdy si na nic nehráli, nemysleli si, že jsou velcí a významní lidé. Zbožňovali bavit lidi. Uvědomovali si, že umění není o tom, aby nás trápilo a vyučovalo jako ve škole, ale že nás má bavit. A lidé z divadla a kina musejí jít odlehčeni a s nadějí, že všechno bude dobré.“ Když v červnu 2021, jen dva dny po svých osmašedesátých narozeninách, Libuška náhle zemřela, Josef už byl upoután na invalidní vozík. Svou milovanou ženu nepřežil ani o rok. Teď už jsou zase spolu – v hereckém nebi...

Nový český fenomén má jméno ZDENĚK POHLREICH. Vládne pomalu všem kuchyním, protože o něm uslyšíme ve většině domácností a také restaurací. Ve světě patří špičkoví kuchaři mezi celebrity dlouhodobě, u nás jen několik let. Je však nepochybné, že právě hrdina této knihy měřítkem popularity zastínil všechny své kolegy. Jak tohle vzrůstem nevelký a prostovlasý muž dokázal? Je zřejmé, že platí za zkušeného a skvělého kuchaře, ale to není sám, Zdeněk Pohlreich však ostatní brzy "převálcuje" úžasným uměním komunikace s kolegy, hosty restaurací, a zejména s televizním divákem.Dnes je u nás bezpochyby nejznámějším a také nejkontroverznějším kuchařem. Pozná ho snad každý, jeho televizní hlášky se staly součástí lidové slovesnosti podobně jako hlášky z nejslavnějších českých filmů. Na jeho gastronomických představeních v rámci nejrůznějších festivalů bývá přeplněno, pražské kurzy vaření jsou téměř okamžitě vyprodány. Vlastní v metropoli dvě vyhlášené restaurace - secesní Café Imperial a italskou Divinis, které patří mezi dostaveníčka gurmánů a gurmetů z celého světa. Kuchařky, kterých vydal několik v záviděníhodných nákladech, jsou z nejprodávanějších na trhu.Je milován (i zatracován) pro svou přímočarost, otevřenost a přirozenost (projevující se i vypípávanými momenty), s nimiž hodnotil úroveň jednotlivých restaurací v Česku v televizní reality show "Ano, šéfe!", a zároveň oceňován pro vysokou profesionalitu pramenící z bohatých zkušeností v zahraničí i na domácí scéně, kde po návratu z emigrace působil v těch nejlepších hotelích a restauracích.Zdeněk Pohreich také vychoval několik nadějných a talentovaných adeptů "haute cuisine" neboli vysoké gastronomie, kteří dnes excelují - například Romana Pauluse, držitele dvou michelinských hvězdiček, nebo Jiřího Štifta, porotce televizní kuchařské show "Master Chef".Svérázného, osobitého a nenapodobitelného mistra šéfkuchaře zkušená autorka biografií známých osobností představuje ve své knize jako člověka z masa a kostí, jehož život se odvíjel ve vlnách úspěchů i dopadů na samé dno, který se však nikdy nevzdal a dokázal své sny a přání uskutečnit i přes nepřízeň osudu.

Autorizovaná kniha. Doplněné vydání. Nezřídka člověk slyší, že herecké osobnosti, jaké jsme měli dříve, v současné době už nejsou. Já bych některé přece jen mohl jmenovat, ale o jedné jsem zcela přesvědčen. Miroslav Donutil. Pokud stojí na jevišti, tak dokáže nejen skvěle hrát, on také zpívá i tančí, směje se i rozesmívá až k slzám, ale také dokáže truchlit i rozesmutnět, a na druhé straně, v hledišti, si jeho výkon užívá, a dokonce se jím kochá divák. Tak tohle dnes u nás dokáže opravdu snad jen Donutil a divák si náhle uvědomí, že rodák z Třebíče a pak hvězda brněnského Provázku a persona Národního divadla navazuje na osobnosti s komediálním a vypravěčským talentem, jakými postupně byli Vlasta Burian, Jan Werich, Miroslav Horníček a Vladimír Menšík. „Já taky miluju, když můžu přijet za divákem a přímo jemu vyprávět. To je nejlepší, co může herec zažít. Zpočátku mě někteří lidé kritizovali, že jezdím s pořadem po republice, jako že je to snad něco podbízivého,“ svěřuje Mirek. „A já na to říkal: Co už by měl herec dělat a co víc by měl chtít, než přijet někam, kam přijdou diváci jen kvůli němu a jeho historkám. To je přece krásné.“ Tak přemýšlel i Menšík a právě s ním je Donutil často srovnáván. Ostatně, je nějaká obtížnější herecká disciplína, než být bavičem a komikem, zeptal jsem se Jiřího Suchého, nestora Semaforu. „Možná že ano, ale já o ní nevím,“ odpovídá svébytně. „A Donutil je skvělý vypravěč a výjimečný jako herec.“ A Pan Herec, jak jsem Miroslava pro sebe pojmenoval, mi na našich setkáních poutavě vyprávěl, co všechno prožil a o čem přemýšlel v posledních deseti letech. A já poznal, že tento kdysi bohémsky vyhlížející Nikola Šuhaj z Balady pro banditu je umělcem maximálně systematickým, vyjádřeno nadsázkou robotem s kalendářem nabitým a obsazeným rok dopředu. Kumštýřem, který nemá čas na nějaké stýskání, protože tvrdě a s velkou přípravou a odpovědností pracuje. Přirozeně mě v průběhu posledních let zajímalo, co si o „mém hrdinovi“ myslí osobnosti. Karel Gott či Bolek Polívka anebo také Milan Lasica a Emília Vášáryová. A právě hvězda oceněná na Slovensku „herečkou století“ sdělila něco úžasného. „Dívám se na Mirka a říkám si: to je Jean Gabin!“ Ano, rád souhlasím, takový typ protagonisty je, ale zároveň doplním: Donutil je svou hereckou paletou mnohobarevný se schopností „koncertovat“ jako ve své nejslavnější roli Truffaldina v díle Carla Goldoniho „Sluha dvou pánů“, které na prknech Národního divadla v průběhu dvaadvaceti let ztvárnil v rekordních 600 (!) představeních, podotýkám, zcela vyprodaných. „Tohle je ten důvod, proč to dělám!“ mohl si říci na konci každé reprízy. A tak se společně s autory začtěme do knihy, která je věnována sedmdesátinám Miroslava Donutila a vychází v doplněném vydání. Významný umělec se v ní ohlíží za posledním desetiletím a současně stojí před pomyslným zrcadlem, ve kterém ho vidí více než 70 osobností a lidí.

Příjemně znějící hluboký hlas, za který by se nemusel stydět lecjaký herec, nepřehlédnutelná přitažlivost štíhlého muže ostře řezané tváře, kontrastující s bílými krátce střiženými vlasy a bílým bíbrem, tvář zbrázděná vojenskou kariérou v tehdejší Jugoslávii, Afghánistánu, Iráku a Sýrii, a pak na nejvyšším českém a euroatlantickém postu – to je generál ve výslužbě Petr Pavel, náčelník generálního štábu naší armády a posléze předseda Vojenského výboru NATO. Stal se jím jako vůbec první člověk z bývalého socialistického bloku. Nositel nejvyššího amerického vojenského vyznamenání pro cizince Legion of Merit za to, že v letech 2015 - 2018 „skvěle provedl Vojenský výbor NATO včetně zástupců národních armád a národních náčelníků generálních štábů nejnáročnějším obdobím v nedávných dějinách aliance“. A také držitel nejvyššího francouzského státního vyznamenání - Řádu čestné legie. Úctyhodná kariéra, že? Není divu, že ho lidé začali přesvědčovat, aby se jako kandidát zúčastnil souboje o post českého prezidenta. První zmínky o nové cestě tohoto pozoruhodného muže byly už v roce 2015. Petr Pavel se netají tím, že je demokrat, liberál, který si váží odkazu Václava Havla a který nemá rád populismus, škatulkování a paušalizování. Pojí se s ním pověst charismatického, vnímavého, přemýšlivého muže, skvělého diplomata, který to má v hlavě všechno perfektně srovnané. Není mu lhostejné, co lidé prožívají, co je trápí a s čím potřebují pomoci. Stačí se podívat na jeho aktivity během pandemie koronaviru, kdy začal pomáhat dobrovolníkům, a posléze vytvořil se svými spolupracovníky podklady pro stávající i budoucí vládu v podobě Desatera protikrizové ochrany. Nezapře v sobě, že je voják, který v uniformě strávil 43 let, ale to ho naučilo se rozhodovat v rámci možného a přitom neutrpět porážku fyzickou a hlavně morální. Generál Petr Pavel je už svým jménem nepřehlédnutelný, natož svým zjevem a projevem. Dokáže Česko, rozdělené proruským Klausem st. a Zemanem zase spojit? Svou rozvážností, vědomím pro pravdu, spravedlnost, zcela přirozeným respektováním a samozřejmým přijetím pravidel a principů demokratické společnosti, skýtá naději. Pro všechny slušné lidi. Nechce rozdělovat, chce spojovat. Renomovaná autorka biografií známých osobností přináší obraz generála Petra Pavla nikoliv jako běžnou biografii, ale jako podstatný přehled jeho názorů, pohledů a vyjádření k nedávným a horkým tématům dneška: pandemie koronaviru, ruská agrese vůči Ukrajině a její dopady na Evropskou unii a svět, tedy potravinová krize v oblasti Blízkého a Středního východu, energetická krize, inflace, následky globálního oteplování. Petr Pavel je renomovaným mužem činů a současně pokračovatelem demokratické a humanistické tradice v duchu Tomáše Garyka Masaryka a Václava Havla.

Nový český fenomén má jméno ZDENĚK POHLREICH. Vládne pomalu všem kuchyním, protože o něm uslyšíme ve většině domácností a také restaurací. Ve světě patří špičkoví kuchaři mezi celebrity dlouhodobě, u nás jen několik let. Je však nepochybné, že právě hrdina této knihy měřítkem popularity zastínil všechny své kolegy. Jak tohle vzrůstem nevelký a prostovlasý muž dokázal? Je zřejmé, že platí za zkušeného a skvělého kuchaře, ale to není sám, Zdeněk Pohlreich však ostatní brzy "převálcuje" úžasným uměním komunikace s kolegy, hosty restaurací, a zejména s televizním divákem.Dnes je u nás bezpochyby nejznámějším a také nejkontroverznějším kuchařem. Pozná ho snad každý, jeho televizní hlášky se staly součástí lidové slovesnosti podobně jako hlášky z nejslavnějších českých filmů. Na jeho gastronomických představeních v rámci nejrůznějších festivalů bývá přeplněno, pražské kurzy vaření jsou téměř okamžitě vyprodány. Vlastní v metropoli dvě vyhlášené restaurace - secesní Café Imperial a italskou Divinis, které patří mezi dostaveníčka gurmánů a gurmetů z celého světa. Kuchařky, kterých vydal několik v záviděníhodných nákladech, jsou z nejprodávanějších na trhu.Je milován (i zatracován) pro svou přímočarost, otevřenost a přirozenost (projevující se i vypípávanými momenty), s nimiž hodnotil úroveň jednotlivých restaurací v Česku v televizní reality show "Ano, šéfe!", a zároveň oceňován pro vysokou profesionalitu pramenící z bohatých zkušeností v zahraničí i na domácí scéně, kde po návratu z emigrace působil v těch nejlepších hotelích a restauracích.Zdeněk Pohreich také vychoval několik nadějných a talentovaných adeptů "haute cuisine" neboli vysoké gastronomie, kteří dnes excelují - například Romana Pauluse, držitele dvou michelinských hvězdiček, nebo Jiřího Štifta, porotce televizní kuchařské show "Master Chef".Svérázného, osobitého a nenapodobitelného mistra šéfkuchaře zkušená autorka biografií známých osobností představuje ve své knize jako člověka z masa a kostí, jehož život se odvíjel ve vlnách úspěchů i dopadů na samé dno, který se však nikdy nevzdal a dokázal své sny a přání uskutečnit i přes nepřízeň osudu.

Nový český fenomén má jméno ZDENĚK POHLREICH. Vládne pomalu všem kuchyním, protože o něm uslyšíme ve většině domácností a také restaurací. Ve světě patří špičkoví kuchaři mezi celebrity dlouhodobě, u nás jen několik let. Je však nepochybné, že právě hrdina této knihy měřítkem popularity zastínil všechny své kolegy. Jak tohle vzrůstem nevelký a prostovlasý muž dokázal? Je zřejmé, že platí za zkušeného a skvělého kuchaře, ale to není sám, Zdeněk Pohlreich však ostatní brzy "převálcuje" úžasným uměním komunikace s kolegy, hosty restaurací, a zejména s televizním divákem.Dnes je u nás bezpochyby nejznámějším a také nejkontroverznějším kuchařem. Pozná ho snad každý, jeho televizní hlášky se staly součástí lidové slovesnosti podobně jako hlášky z nejslavnějších českých filmů. Na jeho gastronomických představeních v rámci nejrůznějších festivalů bývá přeplněno, pražské kurzy vaření jsou téměř okamžitě vyprodány. Vlastní v metropoli dvě vyhlášené restaurace - secesní Café Imperial a italskou Divinis, které patří mezi dostaveníčka gurmánů a gurmetů z celého světa. Kuchařky, kterých vydal několik v záviděníhodných nákladech, jsou z nejprodávanějších na trhu.Je milován (i zatracován) pro svou přímočarost, otevřenost a přirozenost (projevující se i vypípávanými momenty), s nimiž hodnotil úroveň jednotlivých restaurací v Česku v televizní reality show "Ano, šéfe!", a zároveň oceňován pro vysokou profesionalitu pramenící z bohatých zkušeností v zahraničí i na domácí scéně, kde po návratu z emigrace působil v těch nejlepších hotelích a restauracích.Zdeněk Pohreich také vychoval několik nadějných a talentovaných adeptů "haute cuisine" neboli vysoké gastronomie, kteří dnes excelují - například Romana Pauluse, držitele dvou michelinských hvězdiček, nebo Jiřího Štifta, porotce televizní kuchařské show "Master Chef".Svérázného, osobitého a nenapodobitelného mistra šéfkuchaře zkušená autorka biografií známých osobností představuje ve své knize jako člověka z masa a kostí, jehož život se odvíjel ve vlnách úspěchů i dopadů na samé dno, který se však nikdy nevzdal a dokázal své sny a přání uskutečnit i přes nepřízeň osudu.

„Muzikantský život mi dal spoustu emocí, protože hudba jsou především emoce, a takových emocí, jaké bych nikdy v životě nezažila. V podstatě je to můj život, moje hudba a moje rodina.“ Jeden novinář ji kdysi nazval Lady Soul. Ale Marie Rottrová se jednak necítí být takto zaškatulkována, a jednak se skutečně vymyká všem definicím, pojmenováním, přízviskům a přezdívkám. Ona je Marie Rottrová, naprosto svébytná bytost v našem kulturním světě s obrovským hudebním a pěveckým nadáním, která vyrostla v ostravském regionu mimo hlavní hudební průmysl, mimo mainstream, mimo pražský šoubyznys. A právě to z ní dělá unikátní umělkyni, která si zachovala svoji originalitu a neopakovatelnost. Není sama, stejně tak se dá hovořit i o Věře Špinarové, rovněž zcela originální a svébytné ostravské zpěvačce. Ani jedna z nich nevystudovala hudbu, a přesto se z nich staly československé a české hvězdy s mezinárodním přesahem. Na rozdíl od Věry šla Marie trochu jiným směrem, nebyla a není rockovou zpěvačkou, i když tímto obdobím si také prošla, někdo by možná řekl, že je spíše zpěvačkou popovou. Ale to také není úplná pravda, protože Marie začínala jako zpěvačka soulová. Byla v tomto žánru u nás průkopnicí, a to až do té míry, že si „vysloužila“ onu přezdívku. Sama své soulové začátky nepopírá, ale dostala se od nich dál, k baladám a původním, autorským písním, které nebyly a nejsou jen líbivým a povrchním odrazem našeho bytí, ale vypovídají o citech, emocích, trápení a radování se ze skutečného, prožitého života se všemi jeho podobami. Díky chytrým a obsažným textům od těch nejlepších českých textařů či spíše básníků, jakými byli Jiřina Fikejzová, Zdeněk Borovec, Václav Fišer nebo Jaromír Nohavica, a díky původnímu autorskému repertoáru od neméně erudovaných domácích skladatelů (Richard Kovalčík, Jiří Urbánek, Vlastimil Kučaj, Vladimír Čort, Pavel Vrba, Jaroslav Wykrent, Bohuslav Ondráček a další) jsou to především písně o lásce ve všech jejích podobách, o vztazích mezi mužem a ženou, mnohdy složitých a nejednoznačných, ale nejen o nich... Stačí slyšet jen předehru, pár prvních tónů, a člověk ví: tohle je Kůň bílý, tohle Řeka lásky, Markétka, Lásko, voníš deštěm, Ten vůz už jel, Měli jsme se potkat dřív, Klíč pro štěstí i úžasná píseň To mám tak ráda… Marie nikdy nepodléhala módním trendům, vždy si držela svůj nezaměnitelný styl, který vycházel z její vysoké náročnosti na melodie i texty. Nikdy nepřijala písničku nebo text, který ji neoslovil, nesouzněl s její duší a srdcem. Těch, které vrátila, bylo víc než těch, které přijala... Leckteří skladatelé i textaři si na ni, řečeno s nadsázkou, „stěžovali“, ale ona se nikdy nenechala zviklat, vždy si stála za svým. A to se, jak vidno z celé její neuvěřitelně dlouhé, šedesátileté kariéry, na sto procent vyplatilo. Je u nás jen málo zpěvaček, které oslovily tolik generací fanoušků a které si navíc drží i i v pozdějším věku tak neuvěřitelnou svěžest, elán, energii a mladický vzhled. A neslábnoucí nádherný hlas. Marie Rottrová je zkrátka jako přírodní úkaz, převtělený do stále přitažlivé ženy, dámy a umělkyně s vytříbeným vkusem a krásným srdcem i nádhernou duší.