Dana Čermáková strana 4 z 5

Zdeněk Svěrák představuje fenomén, jehož jméno a osobnost prolíná životem několika generací Čechů. Ovlivnil nás úkazem zneuznaného českého génia Járy Cimrmana s jeho patnácti divadelními hrami, filmy jako Jáchyme, hoď ho do stroje, Marečku, podejte mi pero, Vrchní prchni, Na samotě u lesa, Kulový blesk, Tři veteráni, Lotrando a Zubejda, Kolja, Obecná škola nebo Vratné lahve, písničkami Holubí dům, Nesmí býti smutno, Dělání, Když se zamiluje kůň, Starý muž, operkami pro děti, knížkami Povídek I a II, vzpomínkami na válečné dětství Po strništi bos, pohádkami pro děti… A také pomocí k vybudování Centra Paraple pro paraplegiky nebo aktivitami na podporu občanské společnosti. Není divu, že se v anketě "Největší Čech", vyhlášené Českou televizí v roce 2005 a inspirované BBC, umístil ze všech možných osobností české historie i současnosti na pětadvacátém místě ze sta, když žijícími byli před ním pouze tři - Václav Havel na třetím místě za Karlem IV. a Tomášem Garriguem Masarykem, Karel Gott na místě třináctém a Václav Klaus jako osmnáctý. Zdeněk Svěrák během posledních let existence Divadla Járy Cimrmana ztratil nejprve svého životního kolegu, spolutvůrce a přítele Ladislava Smoljaka, a pak další nezastupitelné kolegy - Pavla Vondrušku a Jana Kašpara. Bylo to pro něj bolestné, přesto divadlo běží dál a Zdeněk Svěrák nehodlá odejít na odpočinek. On to ostatně ani neumí, a to je pro nás všechny moc dobře. Autorka doplněného vydání biografické knihy o Zdeňku Svěrákovi přibližuje jeho neopakovatelnou a výjimečnou osobnost z několika úhlů pohledu - jako divadelníka, herce, scénáristu, textaře, spisovatele a člověka angažujícího se v charitě i v občanské společnosti. Nejde o vyčerpávající portrét, ale o črtu všestranného, ba renesančního muže, který si zaslouží náš obdiv a uznání.

Nový český fenomén má jméno ZDENĚK POHLREICH. Vládne pomalu všem kuchyním, protože o něm uslyšíme ve většině domácností a také restaurací. Ve světě patří špičkoví kuchaři mezi celebrity dlouhodobě, u nás jen několik let. Je však nepochybné, že právě hrdina této knihy měřítkem popularity zastínil všechny své kolegy. Jak tohle vzrůstem nevelký a prostovlasý muž dokázal? Je zřejmé, že platí za zkušeného a skvělého kuchaře, ale to není sám, Zdeněk Pohlreich však ostatní brzy "převálcuje" úžasným uměním komunikace s kolegy, hosty restaurací, a zejména s televizním divákem.Dnes je u nás bezpochyby nejznámějším a také nejkontroverznějším kuchařem. Pozná ho snad každý, jeho televizní hlášky se staly součástí lidové slovesnosti podobně jako hlášky z nejslavnějších českých filmů. Na jeho gastronomických představeních v rámci nejrůznějších festivalů bývá přeplněno, pražské kurzy vaření jsou téměř okamžitě vyprodány. Vlastní v metropoli dvě vyhlášené restaurace - secesní Café Imperial a italskou Divinis, které patří mezi dostaveníčka gurmánů a gurmetů z celého světa. Kuchařky, kterých vydal několik v záviděníhodných nákladech, jsou z nejprodávanějších na trhu.Je milován (i zatracován) pro svou přímočarost, otevřenost a přirozenost (projevující se i vypípávanými momenty), s nimiž hodnotil úroveň jednotlivých restaurací v Česku v televizní reality show "Ano, šéfe!", a zároveň oceňován pro vysokou profesionalitu pramenící z bohatých zkušeností v zahraničí i na domácí scéně, kde po návratu z emigrace působil v těch nejlepších hotelích a restauracích.Zdeněk Pohreich také vychoval několik nadějných a talentovaných adeptů "haute cuisine" neboli vysoké gastronomie, kteří dnes excelují - například Romana Pauluse, držitele dvou michelinských hvězdiček, nebo Jiřího Štifta, porotce televizní kuchařské show "Master Chef".Svérázného, osobitého a nenapodobitelného mistra šéfkuchaře zkušená autorka biografií známých osobností představuje ve své knize jako člověka z masa a kostí, jehož život se odvíjel ve vlnách úspěchů i dopadů na samé dno, který se však nikdy nevzdal a dokázal své sny a přání uskutečnit i přes nepřízeň osudu.

Zpívající básník, aristokrat folku, ikona českého písničkářství, bohém, filozof, člověk velmi inteligentní, moudrý a sečtělý, slezský patriot, který přebásnil Mozartovy opery - to všechno je Jaromír Nohavica. Jeho jméno představuje už třicet let nejen pojem folkové muziky, ale i v celé české hudební tvorbě. Za bývalého režimu, kdy nebyla vůle vydat jeho skladby v albech, si lidé jeho písně na koncertech nahrávali na kazetové magnetofony a šířili je dál, takže existovalo snad sto tisíc kazet. Byl tehdy trpěn, zakazován i povolován. Skládá, píše a zpívá srdcem o tom, co ho trápí a co trápí obyčejné lidi kolem něj. Není divu, že se nehodil do výstavní síně bezobsažné a konformní socialistické pop-music. Netají se vztahem k ruským písničkářům Vladimíru Vysockému a Bulatu Okudžavovi, jejichž písně přebásnil, ani ke Karlu Krylovi, který ho v mnohém inspiroval. Po sametové revoluci se zdálo, že písničkáři už nebudou mít o čem zpívat, protože hlavní nepřítel zmizel v propadlišti dějin. Jaromír Nohavica to ustál, ovšem za cenu toho, že počátkem 90. let absolvoval protialkoholní léčbu. Od té doby nepije ani nekouří. Svá témata nachází i v nové společnosti, takže se jeho písněmi můžeme nechat těšit i burcovat dál. Nezůstal jen u písniček s kytarou nebo heligonkou, realizoval projekty s vlastní kapelou, se skupinou Čechomor, s kolegou a přítelem Karlem Plíhalem. Objevil také kouzlo Mozartových oper - přebásnil libreta ke třem nejznámějším. V červnu slaví až neuvěřitelnou šedesátku, což ovšem nijak neubírá na jeho tvůrčí invenci ani popularitě. Sám se už stal vzorem a inspirací pro jiné - svým vztahem k jeho tvorbě se netají například ani držitel Českého slavíka za rok 2012 Tomáš Klus. Kniha zkušené autorky biografií známých osobností přibližuje život i tvorbu Jaromíra Nohavici jako jedné z největších legend české hudební scény posledních třiceti let.

Čím se vlastně proslavil tento v našich vodách zcela výjimečný umělec, jakým je člověkem? Odpověď na základní otázky najde čtenář v obsažné knize. Karel Roden má Českého lva, Cenu Alfréda Radoka i Cenu české filmové kritiky. Hrál po boku Roberta de Nira, Rowana Atkinsona nebo Matta Damona. Objevil se ve vedlejších, ale důležitých, rolích ve filmech Blade II, Hellboy či RocknRolla, dnes již bývalého manžela Madonny Guyeho Ritchie. O jeho účast v Království nebeském s Orlando Bloomem v hlavní roli stál Ridley Scott, režisér Vetřelce. Doma je protagonistou oceňovaných snímků jako Čtyři slunce, Alois Nebel, Lidice, Habermannův mlýn, Bathory, Hlídač č. 47, Bestiář, Oběti a vrazi, Kuře melancholik či Čas dluhů a ve velmi úspěšném televizním seriálu Terapie. U většiny z nich byl nominován na Českého lva. Při tomto výčtu by člověk čekal sebevědomého kosmopolitu, který je na své mezinárodní i domácí úspěchy náležitě hrdý a netají se tím. Ve skutečnosti je Karel Roden člověkem velmi uzavřeným, plachým, neustále pochybujícím o sobě samém. A hercem, který navenek nikdy nehraje. Hraní je totiž jen předstírání, a to on nedovede - s postavou se musí sblížit natolik, až je jí on sám…Nerad hovoří o svém soukromí. Má punc umělce neposkytujícího rozhovory, a když už je k tomu přinucen třeba smlouvou s producentem - jako například s televizí HBO v případě seriálu Terapie - , je ochoten hovořit pouze o své roli a účinkování v projektu. Což platí o všech filmech a divadelních představeních, v nichž hraje. Spíše se rozhovoří o své další roli. Koupí barokního zámku ze 17. století ve Skrýšově na Sedlčansku totiž zatím úspěšně zachraňuje památku do té doby odsouzenou k zániku. Stojí ho to prostředky z jeho zahraničních angažmá, které ale rád investuje, protože má vztah k historickému a kulturnímu dědictví země, v níž se narodil. Jednoduše se proměňuje v hospodáře, který se stará o pole, louky, rybníky, zvířata - a hlavně koně, které miluje. Pokud mu čas dovolí, každý den vyráží na ranní vyjížďku jako kdysi dávní obyvatelé Skrýšova. Je rovněž milovníkem vína, pečuje o dva zámecké vinné sklepy. Zakládá vlastní značku Karel Roden pocházející z jižní Moravy. Své víno dodává už třetím rokem do vybraných restaurací a vinoték pro potěšení znalců. Nejsou to jeho další role. To vše je on sám. Herec Karel Roden.

Čím se vlastně proslavil tento v našich vodách zcela výjimečný umělec, jakým je člověkem? Odpověď na základní otázky najde čtenář v obsažné knize. Karel Roden má Českého lva, Cenu Alfréda Radoka i Cenu české filmové kritiky. Hrál po boku Roberta de Nira, Rowana Atkinsona nebo Matta Damona. Objevil se ve vedlejších, ale důležitých, rolích ve filmech Blade II, Hellboy či RocknRolla, dnes již bývalého manžela Madonny Guyeho Ritchie. O jeho účast v Království nebeském s Orlando Bloomem v hlavní roli stál Ridley Scott, režisér Vetřelce. Doma je protagonistou oceňovaných snímků jako Čtyři slunce, Alois Nebel, Lidice, Habermannův mlýn, Bathory, Hlídač č. 47, Bestiář, Oběti a vrazi, Kuře melancholik či Čas dluhů a ve velmi úspěšném televizním seriálu Terapie. U většiny z nich byl nominován na Českého lva. Při tomto výčtu by člověk čekal sebevědomého kosmopolitu, který je na své mezinárodní i domácí úspěchy náležitě hrdý a netají se tím. Ve skutečnosti je Karel Roden člověkem velmi uzavřeným, plachým, neustále pochybujícím o sobě samém. A hercem, který navenek nikdy nehraje. Hraní je totiž jen předstírání, a to on nedovede - s postavou se musí sblížit natolik, až je jí on sám…Nerad hovoří o svém soukromí. Má punc umělce neposkytujícího rozhovory, a když už je k tomu přinucen třeba smlouvou s producentem - jako například s televizí HBO v případě seriálu Terapie - , je ochoten hovořit pouze o své roli a účinkování v projektu. Což platí o všech filmech a divadelních představeních, v nichž hraje. Spíše se rozhovoří o své další roli. Koupí barokního zámku ze 17. století ve Skrýšově na Sedlčansku totiž zatím úspěšně zachraňuje památku do té doby odsouzenou k zániku. Stojí ho to prostředky z jeho zahraničních angažmá, které ale rád investuje, protože má vztah k historickému a kulturnímu dědictví země, v níž se narodil. Jednoduše se proměňuje v hospodáře, který se stará o pole, louky, rybníky, zvířata - a hlavně koně, které miluje. Pokud mu čas dovolí, každý den vyráží na ranní vyjížďku jako kdysi dávní obyvatelé Skrýšova. Je rovněž milovníkem vína, pečuje o dva zámecké vinné sklepy. Zakládá vlastní značku Karel Roden pocházející z jižní Moravy. Své víno dodává už třetím rokem do vybraných restaurací a vinoték pro potěšení znalců. Nejsou to jeho další role. To vše je on sám. Herec Karel Roden.

"Od toho tam jsme, abychom působili věrohodně. Někdy je horko, někdy je zima, jindy se potíme… To je v každém povolání stejné. Budu-li dělat prodavače, budu muset taky někdy víc nasadit, jindy se ulejvat," řekne jedna z největších hereckých osobností současnosti - Josef Somr, Pan Herec. Snad u žádného jiného herce nenajdeme tak propastný rozdíl mezi jeho rolemi a jím samotným jako u Josefa Somra. Většinou hrával záporné postavy, nejrůznější podvodníčky, zhýralce, alkoholiky, nevěrné manžely, svůdníky a hochštaplery, ve skutečnosti je ovšem velice plachým, citlivým, skromným, slušným a poctivým člověkem. Proslul svým odmítáním rozhovorů do médií, ne však z nějaké zpupnosti či povýšenosti, ale proto, že si myslí, že by to nemohlo nikoho zajímat. A své soukromí si pečlivě chrání dodnes. Je jedním z posledních žijících příslušníků slavné poválečné herecké generace, která excelovala zejména v 60. letech ve filmech režisérů "české nové vlny". Kdo by neznal oscarové "Ostře sledované vlaky" Jiřího Menzela, kde si Josef Somr zahrál prostopášného výpravčího Hubičku, který z dlouhé chvíle orazítkuje půvabný dívčí zadeček! Tato slavná scéna je dodnes považována za nejerotičtější v českém filmu. Rodák z Moravského Slovácka, věřící katolík, moravský patriot, venkovan, který pokořil matičku stověžatou, neměl jednoduché dětství ani život, ačkoli hrál ve víc jak osmdesáti filmech, v mnoha televizních seriálech a inscenacích a v padesáti divadelních představeních. Třináct let spoluvytvářel proslulý Činoherní klub a třiadvacet let promlouval k divákům ústy svých postav z nejprestižnějšího divadelního jeviště u nás - Národního divadla. "Díky své profesi jsem se dostal k takovým činnostem, s nimiž bych se v běžném životě nesetkal. Řídil jsem letadlo, lokomotivu, měl jsem všechny možné automobily, dokonce i lodě. Poznal jsem tisíce báječných lidí, tisíce lotrů, podrazáků a geniálních lidí. Prošel jsem celou republiku od východu na západ. Měnil jsem několikrát divadla. To je zkušenost k nezaplacení." Zkušená autorka přibližuje Josefa Somra jako výsostného umělce, skvělého herce a skromného, "obyčejného" a prostého člověka.

"Od toho tam jsme, abychom působili věrohodně. Někdy je horko, někdy je zima, jindy se potíme… To je v každém povolání stejné. Budu-li dělat prodavače, budu muset taky někdy víc nasadit, jindy se ulejvat," řekne jedna z největších hereckých osobností současnosti - Josef Somr, Pan Herec. Snad u žádného jiného herce nenajdeme tak propastný rozdíl mezi jeho rolemi a jím samotným jako u Josefa Somra. Většinou hrával záporné postavy, nejrůznější podvodníčky, zhýralce, alkoholiky, nevěrné manžely, svůdníky a hochštaplery, ve skutečnosti je ovšem velice plachým, citlivým, skromným, slušným a poctivým člověkem. Proslul svým odmítáním rozhovorů do médií, ne však z nějaké zpupnosti či povýšenosti, ale proto, že si myslí, že by to nemohlo nikoho zajímat. A své soukromí si pečlivě chrání dodnes. Je jedním z posledních žijících příslušníků slavné poválečné herecké generace, která excelovala zejména v 60. letech ve filmech režisérů "české nové vlny". Kdo by neznal oscarové "Ostře sledované vlaky" Jiřího Menzela, kde si Josef Somr zahrál prostopášného výpravčího Hubičku, který z dlouhé chvíle orazítkuje půvabný dívčí zadeček! Tato slavná scéna je dodnes považována za nejerotičtější v českém filmu. Rodák z Moravského Slovácka, věřící katolík, moravský patriot, venkovan, který pokořil matičku stověžatou, neměl jednoduché dětství ani život, ačkoli hrál ve víc jak osmdesáti filmech, v mnoha televizních seriálech a inscenacích a v padesáti divadelních představeních. Třináct let spoluvytvářel proslulý Činoherní klub a třiadvacet let promlouval k divákům ústy svých postav z nejprestižnějšího divadelního jeviště u nás - Národního divadla. "Díky své profesi jsem se dostal k takovým činnostem, s nimiž bych se v běžném životě nesetkal. Řídil jsem letadlo, lokomotivu, měl jsem všechny možné automobily, dokonce i lodě. Poznal jsem tisíce báječných lidí, tisíce lotrů, podrazáků a geniálních lidí. Prošel jsem celou republiku od východu na západ. Měnil jsem několikrát divadla. To je zkušenost k nezaplacení." Zkušená autorka přibližuje Josefa Somra jako výsostného umělce, skvělého herce a skromného, "obyčejného" a prostého člověka.

Nejlepší jídla nejlepších kuchařských mistrů. Takto lze charakterizovat skutečně exkluzivní, jedinečnou, vybranou a přitom velmi dostupnou kuchařku od hvězdných šéfkuchařů působících v českých restauracích a hotelech. Známá autorka biografií významných uměleckých osobností (např. Zdeněk Svěrák, Libuše Šafránková, Waldemar Matuška) totiž tentokrát zaměřila svůj zájem na poněkud jinou sféru, která je rovněž tvůrčí a špičkovou záležitostí. Svůj zájem o kvalitní kuchyni spojila s renomovaným fotografem specializovaným na gastronomii, Vlastislavem Macháčkem, a TOP 10 šéfkuchaři Česka - opravdovými "h v ě z d a m i" kuchyně, aby se do knihkupectví dostala tato zcela výjimečná kuchařská publikace. Gastronomie v Česku nabírá na kvalitě. Tuto skutečnost rovněž potvrzuje udělení "Michelinské hvězdy", nejvyššího možného mezinárodního kuchařského ocenění Romanu Paulusovi (Radisson Blu Alcron Hotel) v březnu 2012, jehož umění je nedílnou součástí této velké a obsáhlé knihy. Roman Paulus je prvním českým držitelem tohoto vysokého titulu. Kuchařka představuje i další skvělé šéfkuchaře: Jaroslava Sapíka (Hostinec U koně), Richarda Fuchse (Hotel Four Seasons), Jiřího Štifta (Hotel Mandarin Oriental), Radka Davida (Restaurace La Veranda), Jana Punčocháře (Restaurace Le Terroir), Riccarda Lucque (Restaurace Aromi), Shahafa Shabtaye (Restaurace SaSaZu), Richarda Šustu (Restaurace Suterén) a Václava Friče (Restaurace Na pekárně). Kniha Hvězdy kuchyně není jen nádhernou a inspirující kuchařskou přehlídkou, ale také obrazovou oslavou kulinářského umění. Představuje skutečné mistry šéfkuchaře prostřednictvím jejich receptů, a navíc v portrétních rozhovorech a v jejich přirozeném prostředí jako znamenité osobnosti svého "řemesla". Čtenářky a čtenáři knihy s radostí poznají, že tyto "hvězdy kuchyně" dokáží potěšit zrak a chuťové buňky i žaludky nejen svých hostů, ale i širšího publika, zkrátka všech milovníků kvalitní gastronomie a že současně probudí fantazii každého čtenáře této unikátní kuchařské knihy.

Publicistka Dana Čermáková se v knize Popelka pokusila zmapovat dosavadní hereckou i životní pouť nejpopulárnější české herečky posledních desetiletí Libušky Šafránkové.Již několik generací dětí "Libušku" zná jako trochu rozpustilou, nebojácnou a chy trou holku, mladého myslivce a tajemnou princeznu z nesmrtelné pohádky Tři oříšky pro Popelku, která zvítězila v divácké anketě o pohádku minulého století. Hrála pak ještě mnoho princezen, takže není divu, že ji Zdeněk Svěrák při předávání vítězné so šky v divácké anketě České televize "HVĚZDA MÉHO SRDCE" o nejoblíbenější českou herečku nazval "Princeznou českého filmu, která se právě stala královnou". Libuše Šafránková se zkrátka i přes všechny své další role, například v oscarovém Koljovi, Obec né škole, Slavnostech sněženek nebo Vesničce mé střediskové, zapsala do povědomí národa jako představitelka něžných, jemných až křehkých, vlídných a nevinných hrdinek. Je taková i ve skutečnosti? Během let si díky odmítání jakékoliv publicity vytvoři la pověst nepřístupné, uzavřené, plaché a zdvořile odmítavé herečky, pro kterou je rodina a uchování soukromí před bulvárním zájmem veřejnosti nadevše. A přece se této nechtěné publicitě společně s manželem Josefem Abrhámem před sedmi lety neubránili , když je dnes již neexistující bulvární deník napadl s neověřenými tvrzeními o alkoholu a domácím násilí. Byla z toho nechutná aféra, z níž se sice dostali se ctí, když dosáhli veřejné omluvy, nicméně Popelku tato událost silně poznamenala, takže se opět stáhla do ústraní. Ledy mlčenlivosti prolomila až po vítězství v anketě, v níž ji lidé zvolili za hvězdu svých srdcí.Jaké je její manželství se starším Josefem Abrhámem, o němž se leccos povídalo v souvislosti s jeho slabostí pro něžné pohlaví? Je opravdu tak idylické, jak oba shodně tvrdí? Její herečtí kolegové se do ní bezhlavě zamilovávali - co ona? Zůstala svým životním zásadám pramenícím z víry věrna? Jaký byl a je její vztah s mladší sestrou Mirkou? Proč jí přenechala roli Arabely ve druhé sérii veleúspěšného seriálu?

Publicistka Dana Čermáková se v knize Popelka pokusila zmapovat dosavadní hereckou i životní pouť nejpopulárnější české herečky posledních desetiletí Libušky Šafránkové.Již několik generací dětí "Libušku" zná jako trochu rozpustilou, nebojácnou a chy trou holku, mladého myslivce a tajemnou princeznu z nesmrtelné pohádky Tři oříšky pro Popelku, která zvítězila v divácké anketě o pohádku minulého století. Hrála pak ještě mnoho princezen, takže není divu, že ji Zdeněk Svěrák při předávání vítězné so šky v divácké anketě České televize "HVĚZDA MÉHO SRDCE" o nejoblíbenější českou herečku nazval "Princeznou českého filmu, která se právě stala královnou". Libuše Šafránková se zkrátka i přes všechny své další role, například v oscarovém Koljovi, Obec né škole, Slavnostech sněženek nebo Vesničce mé střediskové, zapsala do povědomí národa jako představitelka něžných, jemných až křehkých, vlídných a nevinných hrdinek. Je taková i ve skutečnosti? Během let si díky odmítání jakékoliv publicity vytvoři la pověst nepřístupné, uzavřené, plaché a zdvořile odmítavé herečky, pro kterou je rodina a uchování soukromí před bulvárním zájmem veřejnosti nadevše. A přece se této nechtěné publicitě společně s manželem Josefem Abrhámem před sedmi lety neubránili , když je dnes již neexistující bulvární deník napadl s neověřenými tvrzeními o alkoholu a domácím násilí. Byla z toho nechutná aféra, z níž se sice dostali se ctí, když dosáhli veřejné omluvy, nicméně Popelku tato událost silně poznamenala, takže se opět stáhla do ústraní. Ledy mlčenlivosti prolomila až po vítězství v anketě, v níž ji lidé zvolili za hvězdu svých srdcí.Jaké je její manželství se starším Josefem Abrhámem, o němž se leccos povídalo v souvislosti s jeho slabostí pro něžné pohlaví? Je opravdu tak idylické, jak oba shodně tvrdí? Její herečtí kolegové se do ní bezhlavě zamilovávali - co ona? Zůstala svým životním zásadám pramenícím z víry věrna? Jaký byl a je její vztah s mladší sestrou Mirkou? Proč jí přenechala roli Arabely ve druhé sérii veleúspěšného seriálu?

Publicistka Dana Čermáková se v knize Popelka pokusila zmapovat dosavadní hereckou i životní pouť nejpopulárnější české herečky posledních desetiletí Libušky Šafránkové.Již několik generací dětí "Libušku" zná jako trochu rozpustilou, nebojácnou a chy trou holku, mladého myslivce a tajemnou princeznu z nesmrtelné pohádky Tři oříšky pro Popelku, která zvítězila v divácké anketě o pohádku minulého století. Hrála pak ještě mnoho princezen, takže není divu, že ji Zdeněk Svěrák při předávání vítězné so šky v divácké anketě České televize "HVĚZDA MÉHO SRDCE" o nejoblíbenější českou herečku nazval "Princeznou českého filmu, která se právě stala královnou". Libuše Šafránková se zkrátka i přes všechny své další role, například v oscarovém Koljovi, Obec né škole, Slavnostech sněženek nebo Vesničce mé střediskové, zapsala do povědomí národa jako představitelka něžných, jemných až křehkých, vlídných a nevinných hrdinek. Je taková i ve skutečnosti? Během let si díky odmítání jakékoliv publicity vytvoři la pověst nepřístupné, uzavřené, plaché a zdvořile odmítavé herečky, pro kterou je rodina a uchování soukromí před bulvárním zájmem veřejnosti nadevše. A přece se této nechtěné publicitě společně s manželem Josefem Abrhámem před sedmi lety neubránili , když je dnes již neexistující bulvární deník napadl s neověřenými tvrzeními o alkoholu a domácím násilí. Byla z toho nechutná aféra, z níž se sice dostali se ctí, když dosáhli veřejné omluvy, nicméně Popelku tato událost silně poznamenala, takže se opět stáhla do ústraní. Ledy mlčenlivosti prolomila až po vítězství v anketě, v níž ji lidé zvolili za hvězdu svých srdcí.Jaké je její manželství se starším Josefem Abrhámem, o němž se leccos povídalo v souvislosti s jeho slabostí pro něžné pohlaví? Je opravdu tak idylické, jak oba shodně tvrdí? Její herečtí kolegové se do ní bezhlavě zamilovávali - co ona? Zůstala svým životním zásadám pramenícím z víry věrna? Jaký byl a je její vztah s mladší sestrou Mirkou? Proč jí přenechala roli Arabely ve druhé sérii veleúspěšného seriálu?

Život Stelly Zázvorkové byl plný paradoxů. Matka jí dala neobvyklé jméno - v překladu znamená hvězda- , protože byla přesvědčena o tom, že dcera bude stejně krásná a křehká jako ona. Leč její očekávání se nenaplnilo, Stella se jí vůbec nepodobala. Ot ec, známý architekt, zase očekával, že po něm zdědí výtvarný talent. Ani to se nestalo. K herectví se dostala nikoliv proto, že by po něm odmalička toužila, ale proto, že jí zoufale nešla matematika a konzervatoř byla jediná škola, kde se nevyučovala . Chtěla být charakterní herečkou, ale stal se z ní jeden z nejuznávanějších ženských komiků. Neměla ostré lokty, nervala se o příležitosti, a přesto šla z jedné role do druhé. Nevyhledávala mužskou společnost, a přesto měla kolem sebe široký okruh v ynikajících herců a umělců, kteří byli po celý život jejími blízkými přáteli. A i když její manželství trvalo jen něco přes rok a musela zažít to nejhorší, co může matka zažít - smrt vlastního dítěte -, neztratila optimismus ani víru v to lepší v nás . Stella Zázvorková milovala smích. Byl to její elixír mládí. Nabíjel ji, pomáhal překonávat nástrahy života, kterých na ni číhalo dost a dost. A ona ho dokázala mnohonásobně vracet nejen v bezpočtu svých filmových, televizních a divadelních rolí, al e i při nesčetných besedách s diváky. V pořadí již sedmá biografická kniha známé publicistky Dany Čermákové přibližuje nejen dětství, mládí a osobní zrání známé a populární herečky, ale i její účinkování v televizních seriálech a filmech, z nichž vě tšina patří do zlaté pokladnice československé a české kinematografie.

Česká divadelní a filmová scéna posledních desetiletí má jistě mnoho výrazných a svébytných hereckých osobností, ale jen jedna si vysloužila přízvisko „poslední herecký aristokrat“. Je jím potomek slavných uměleckých rodů Steimarových a Kodetových, jejichž historie se táhne dvě stě let nazpátek až k zakladatelům českého národního divadla, Jiří Kodet. Jeho život, to je neuvěřitelná spirála vzletů a pádů, osudového předurčení, kopírování zvratů naší novodobé historie. V dětství jedl na stříbře, pak se ocitl mezi koňáky, z domova jim odvezli nábytek po předcích, o nichž se děti učily ve škole, pak se (napotřetí) dostal na školu herectví, ale nikdy nezískal diplom … Spirála šla vzhůru, když vzniklo nové a zcela jiné divadlo – slavný Činoherní klub, ale zároveň šla dolů, protože ho u filmu nechtěli, a tak z něj uměle vytvořili „záporáka“, který navíc směl hrát jen malé role… Protože po tragédii Českého jara nedokázal odejít do zahraničí jako jeho nevlastní bratr, odešel alespoň do prvorepublikově romantické, leč pro rodinu zcela nevhodné „lesní emigrace“… To mělo fatální důsledky pro jeho zdraví, které se ovšem projevily po mnoha letech… S tolik let očekávanou svobodou mohl konečně naplno projevit, jaký obrovský herecký talent a jaká osobnost v něm dřímá. Není snad nikdo v této zemi, kdo by si při znění kultovní věty: „Proletáři všech zemí, vyližte si prdel!“ nepromítl okamžitě nezapomenutelnou tvář šlechtice bez rodokmenu, ale o to více vzezřením, duchem, noblesou a elegancí vystupování – Pana Herce Jiřího Kodeta. Tehdy jeho sinusoida vzestupů a pádů došla svého vrcholu – obdržel nejvyšší domácí herecké ocenění – Českého lva, a to hned dvakrát, a poté i ocenění nejvýznamnější – státní vyznamenání Za zásluhy I. stupně v oblasti kultury a umění z rukou svého milovaného a váženého prezidenta Václava Klause. Zároveň se však rozjela opět dolů, tentokrát nenávratně kvůli stále se zhoršujícímu zdraví. Biografie známé a nezapomenutelné herecké osobnosti Jiřího Kodeta z pera zkušené novinářky a publicistky Dany Čermákové, autorky biografií o Libuši Šafránkové, Zdeňku Svěrákovi či Jiřím Menzelovi.

Kdo nezná Svěráka, není Čech, dal by se parafrázovat známý slogan. Zdeněk Svěrák je pojem, instituce, celonárodní poklad, symbol českého národa a češství… Kolik jen přídomků za třiasedmdesát let svého nesmírně plodného života dostal! Většina z nás ho "bere", mnozí ho obdivují a milují, protože i přes úspěchy, kterých dosáhl jako divadelník, scénárista, textař či herec, zůstal skromný, nenápadný, nearogantní, nevyvyšující se, zkrátka normální. A přitom ty úspěchy nejsou ledajaké! Stačí připomenout Zlatý glóbus a Oscara za scénář k filmu Kolja. Má neopakovatelné charisma jako inteligentní, moudrý a osvícený muž, má úžasný dar ukazovat neuvěřitelnou bohatost českého jazyka. Je nedostižný ve slovních hříčkách, dvojsmyslech, připodobněních a přirovnáních, které vystihují naši národní povahu, mentalitu, současnost vycházející z minulosti, zkrátka ono často přehlížené a mnohými dokonce potlačované "češství". Přitom ovšem zůstává hravý, lehký, úsměvný a schopný dělat si legraci z vážných témat. Jeho humor prezentovaný víc jak čtyřicet let na prknech Divadla Járy Cimrmana je nenapodobitelný, jemný, laskavý a neubližující. Zdeněk Svěrák je zkrátka velmi milý, lidský, dobrý a velmi tvůrčí člověk, o němž je radost psát. Kniha ho přibližuje ve všech jeho "podobách", tedy jako scénáristu, textaře, spisovatele, herce i velkého humanistu s bohatou charitativní činností.

Sluníčko, pohodář, bavič, milovník života, lidí, české krajiny a dobrého jídla, ale také dokonalý profesionál, který na place nikdy nekřičí, neškrtí herečky a netýrá komparz, ale nemilosrdně vyhodí každého, kdo si neplní své úkoly. Jedněmi je milován , druhými zatracován (nutno podotknout, že těch prvních je nesrovnatelně více). Nejkontroverznější, nejkonzervativnější a nejveselejší český režisér, který si vzal do vínku pokračovat v té nejlepší tradici české filmové pohádky (není divu, když ho ře meslu učil nestor českého filmu pro děti Bořivoj Zeman) a české lidové komedie. To se mu nepochybně podařilo, protože jeho trilogie z prostředí jihočeské vesnice Slunce, seno se stala ve své době bestsellerem a dnes je kultovní sérií, jejíž populari ta neklesá ani po víc jak dvaceti letech. Jeho pohádky Princezna ze mlejna I a II a Z pekla štěstí I a II trhaly návštěvnické rekordy, které jim v době jejich uvedení na plátna kin mohla závidět většina českých i zahraničních filmů (předčily třeba Pá na prstenů nebo Šestý smysl). A jeho další trilogie, lidová komedie Kameňák postavená na jednoduchém, ale geniálním nápadu anekdotách, nemá dosud v návštěvnosti v kinech a ve sledovanosti na televizní obrazovce obdoby. A to je základní Troškův pro blém popularita jeho snímků podle kritiků neodpovídá jejich kvalitě. Nemyslí tím ani tak jeho pohádky, protože tvorba pro děti se u nás těší pramalému zájmu jak kritiků, tak zejména producentů z řad filmových studií i televizí státních či soukromýc h, ale hlavně jeho Kameňáky, které prý urážejí dobrý vkus. Jeden z nejpopulárnějších a nejúspěšnějších českých režisérů si z toho však nic nedělá, protože jediným měřítkem kvality jeho snímků jsou pro něj diváci a jejich zájem. Ostatně pohádce O prin cezně Jasněnce a létajícím ševci se dostalo i uznání kritiků. Zdeněk Troška navíc neumí jen pohádky a skvělé komedie, ale dokáže skvěle režírovat i operu. Není mu cizí ani muzikál. Hamlet podle Janka Ledeckého, kterého Troška režíroval, patří k nej úspěšnějším. Kniha zkušené publicistky nabízí ucelený a vyvážený pohled na dosavadní tvorbu nejlidovějšího českého režiséra. Není zatížena ani předpojatostí kritiků ani přílišným obdivem diváků.

Libuška, jak se jí jinak neřekne, řekli byste, že je nejpopulárnější herečkou století? Ano! A není divu, vždyť přední český režisér a vlastník Oskara za Ostře sledované vlaky Jiří Menzel o protagonistce knihy řekl: Když jsem ji poznal jako člověka, byla sluníčko, když jsem s ní začal pracovat, poznal jsem přírodní úkaz! Již několik generací dětí Libušku zná jako trochu rozpustilou, nebojácnou a chytrou holku, mladého myslivce a tajemnou princeznu z nesmrtelné pohádky Tři oříšky pro Popelku, která zvítězila v divácké anketě o pohádku minulého století. Hrála pak ještě mnoho princezen, takže není divu, že ji Zdeněk Svěrák koncem června 2008 při předávání vítězné sošky v divácké anketě České televize HVĚZDA MÉHO SRDCE o nejoblíbenější čes kou herečku nazval Princeznou českého filmu, která se právě stala královnou. Libuše Šafránková se zkrátka i přes všechny své další role, například v oscarovém Koljovi, Obecné škole, Slavnostech sněženek nebo Vesničce mé střediskové, zapsala do pově domí národa jako představitelka něžných, jemných až křehkých, vlídných a nevinných hrdinek. Je taková i ve skutečnosti? Během let si díky odmítání jakékoliv publicity vytvořila pověst uzavřené, plaché a zdvořile odmítavé herečky, pro kterou je rodina a uchování soukromí zejména před bulvárním zájmem nadevše. A přece se této nechtěné publicitě společně s manželem Josefem Abrhámem před sedmi lety neubránili, když byli napadeni neověřenými tvrzeními o alkoholu a domácím násilí. Byla z toho nechutná aféra, z níž se sice dostali se ctí, když dosáhli veřejné omluvy, nicméně Popelku tato událost silně poznamenala, takže se opět stáhla do ústraní. Ledy mlčenlivosti prolomila až po vítězství v anketě, v níž ji lidé zvolili za hvězdu svých srdcí. Jak é je její manželství se starším Josefem Abrhámem, o němž se leccos povídalo v souvislosti s jeho slabostí pro něžné pohlaví? Je opravdu tak idylické, jak oba shodně tvrdí? Její herečtí kolegové se do ní bezhlavě zamilovávali co ona? Zůstala svým ži votním zásadám pramenícím z víry věrna? Jaký byl a je její vztah s mladší sestrou Mirkou? Proč jí přenechala roli Arabely ve druhé sérii veleúspěšného seriálu? Na tyto a mnohé další nevyřčené otázky chce odpovědět velmi žádaná kniha zkušené publicist ky, která se ke svým čtenářům dostává již ve druhém a doplněném vydání.