Dana Čermáková strana 4 z 4

Libuška, jak se jí jinak neřekne, řekli byste, že je nejpopulárnější herečkou století? Ano! A není divu, vždyť přední český režisér a vlastník Oskara za Ostře sledované vlaky Jiří Menzel o protagonistce knihy řekl: Když jsem ji poznal jako člověka, byla sluníčko, když jsem s ní začal pracovat, poznal jsem přírodní úkaz! Již několik generací dětí Libušku zná jako trochu rozpustilou, nebojácnou a chytrou holku, mladého myslivce a tajemnou princeznu z nesmrtelné pohádky Tři oříšky pro Popelku, která zvítězila v divácké anketě o pohádku minulého století. Hrála pak ještě mnoho princezen, takže není divu, že ji Zdeněk Svěrák koncem června 2008 při předávání vítězné sošky v divácké anketě České televize HVĚZDA MÉHO SRDCE o nejoblíbenější čes kou herečku nazval Princeznou českého filmu, která se právě stala královnou. Libuše Šafránková se zkrátka i přes všechny své další role, například v oscarovém Koljovi, Obecné škole, Slavnostech sněženek nebo Vesničce mé střediskové, zapsala do pově domí národa jako představitelka něžných, jemných až křehkých, vlídných a nevinných hrdinek. Je taková i ve skutečnosti? Během let si díky odmítání jakékoliv publicity vytvořila pověst uzavřené, plaché a zdvořile odmítavé herečky, pro kterou je rodina a uchování soukromí zejména před bulvárním zájmem nadevše. A přece se této nechtěné publicitě společně s manželem Josefem Abrhámem před sedmi lety neubránili, když byli napadeni neověřenými tvrzeními o alkoholu a domácím násilí. Byla z toho nechutná aféra, z níž se sice dostali se ctí, když dosáhli veřejné omluvy, nicméně Popelku tato událost silně poznamenala, takže se opět stáhla do ústraní. Ledy mlčenlivosti prolomila až po vítězství v anketě, v níž ji lidé zvolili za hvězdu svých srdcí. Jak é je její manželství se starším Josefem Abrhámem, o němž se leccos povídalo v souvislosti s jeho slabostí pro něžné pohlaví? Je opravdu tak idylické, jak oba shodně tvrdí? Její herečtí kolegové se do ní bezhlavě zamilovávali co ona? Zůstala svým ži votním zásadám pramenícím z víry věrna? Jaký byl a je její vztah s mladší sestrou Mirkou? Proč jí přenechala roli Arabely ve druhé sérii veleúspěšného seriálu? Na tyto a mnohé další nevyřčené otázky chce odpovědět velmi žádaná kniha zkušené publicist ky, která se ke svým čtenářům dostává již ve druhém a doplněném vydání.

Sluníčko, pohodář, bavič, milovník života, lidí, české krajiny a dobrého jídla, ale také dokonalý profesionál, který na place nikdy nekřičí, neškrtí herečky a netýrá komparz, ale nemilosrdně vyhodí každého, kdo si neplní své úkoly. Jedněmi je milován , druhými zatracován (nutno podotknout, že těch prvních je nesrovnatelně více). Nejkontroverznější, nejkonzervativnější a nejveselejší český režisér, který si vzal do vínku pokračovat v té nejlepší tradici české filmové pohádky (není divu, když ho ře meslu učil nestor českého filmu pro děti Bořivoj Zeman) a české lidové komedie. To se mu nepochybně podařilo, protože jeho trilogie z prostředí jihočeské vesnice Slunce, seno se stala ve své době bestsellerem a dnes je kultovní sérií, jejíž populari ta neklesá ani po víc jak dvaceti letech. Jeho pohádky Princezna ze mlejna I a II a Z pekla štěstí I a II trhaly návštěvnické rekordy, které jim v době jejich uvedení na plátna kin mohla závidět většina českých i zahraničních filmů (předčily třeba Pá na prstenů nebo Šestý smysl). A jeho další trilogie, lidová komedie Kameňák postavená na jednoduchém, ale geniálním nápadu anekdotách, nemá dosud v návštěvnosti v kinech a ve sledovanosti na televizní obrazovce obdoby. A to je základní Troškův pro blém popularita jeho snímků podle kritiků neodpovídá jejich kvalitě. Nemyslí tím ani tak jeho pohádky, protože tvorba pro děti se u nás těší pramalému zájmu jak kritiků, tak zejména producentů z řad filmových studií i televizí státních či soukromýc h, ale hlavně jeho Kameňáky, které prý urážejí dobrý vkus. Jeden z nejpopulárnějších a nejúspěšnějších českých režisérů si z toho však nic nedělá, protože jediným měřítkem kvality jeho snímků jsou pro něj diváci a jejich zájem. Ostatně pohádce O prin cezně Jasněnce a létajícím ševci se dostalo i uznání kritiků. Zdeněk Troška navíc neumí jen pohádky a skvělé komedie, ale dokáže skvěle režírovat i operu. Není mu cizí ani muzikál. Hamlet podle Janka Ledeckého, kterého Troška režíroval, patří k nej úspěšnějším. Kniha zkušené publicistky nabízí ucelený a vyvážený pohled na dosavadní tvorbu nejlidovějšího českého režiséra. Není zatížena ani předpojatostí kritiků ani přílišným obdivem diváků.

Česká divadelní a filmová scéna posledních desetiletí má jistě mnoho výrazných a svébytných hereckých osobností, ale jen jedna si vysloužila přízvisko „poslední herecký aristokrat“. Je jím potomek slavných uměleckých rodů Steimarových a Kodetových, jejichž historie se táhne dvě stě let nazpátek až k zakladatelům českého národního divadla, Jiří Kodet. Jeho život, to je neuvěřitelná spirála vzletů a pádů, osudového předurčení, kopírování zvratů naší novodobé historie. V dětství jedl na stříbře, pak se ocitl mezi koňáky, z domova jim odvezli nábytek po předcích, o nichž se děti učily ve škole, pak se (napotřetí) dostal na školu herectví, ale nikdy nezískal diplom … Spirála šla vzhůru, když vzniklo nové a zcela jiné divadlo – slavný Činoherní klub, ale zároveň šla dolů, protože ho u filmu nechtěli, a tak z něj uměle vytvořili „záporáka“, který navíc směl hrát jen malé role… Protože po tragédii Českého jara nedokázal odejít do zahraničí jako jeho nevlastní bratr, odešel alespoň do prvorepublikově romantické, leč pro rodinu zcela nevhodné „lesní emigrace“… To mělo fatální důsledky pro jeho zdraví, které se ovšem projevily po mnoha letech… S tolik let očekávanou svobodou mohl konečně naplno projevit, jaký obrovský herecký talent a jaká osobnost v něm dřímá. Není snad nikdo v této zemi, kdo by si při znění kultovní věty: „Proletáři všech zemí, vyližte si prdel!“ nepromítl okamžitě nezapomenutelnou tvář šlechtice bez rodokmenu, ale o to více vzezřením, duchem, noblesou a elegancí vystupování – Pana Herce Jiřího Kodeta. Tehdy jeho sinusoida vzestupů a pádů došla svého vrcholu – obdržel nejvyšší domácí herecké ocenění – Českého lva, a to hned dvakrát, a poté i ocenění nejvýznamnější – státní vyznamenání Za zásluhy I. stupně v oblasti kultury a umění z rukou svého milovaného a váženého prezidenta Václava Klause. Zároveň se však rozjela opět dolů, tentokrát nenávratně kvůli stále se zhoršujícímu zdraví. Biografie známé a nezapomenutelné herecké osobnosti Jiřího Kodeta z pera zkušené novinářky a publicistky Dany Čermákové, autorky biografií o Libuši Šafránkové, Zdeňku Svěrákovi či Jiřím Menzelovi.

Zpívající básník, aristokrat folku, ikona českého písničkářství, bohém, filozof, člověk velmi inteligentní, moudrý a sečtělý, slezský patriot, který přebásnil Mozartovy opery – to všechno je Jaromír Nohavica. Jeho jméno představuje už víc jak třicet let pojem nejen v rámci folku, ale i v celé české hudební tvorbě. Za bývalého režimu, kdy nebyla vůle jeho tvorbu vydat na albu, si lidé jeho písně na koncertech nahrávali na kazetové magnetofony a šířili je dál, takže existovalo snad sto tisíc kazet. Byl tehdy trpěn, zakazován i povolován. Skládá, píše a zpívá srdcem o tom, co ho trápí a co trápí obyčejné lidi kolem něj. Není divu, že se nehodil do výstavní síně bezobsažné a konformní socialistické pop-music. Netají se vztahem k ruským písničkářům Vladimíru Vysockému a Bulatu Okudžavovi, jejichž písně přebásnil, ani ke Karlu Krylovi, který ho v mnohém inspiroval. Po sametové revoluci se zdálo, že písničkáři už nebudou mít o čem zpívat, protože hlavní nepřítel zmizel v propadlišti dějin. Jaromír Nohavica to ustál, ovšem za cenu toho, že počátkem 90. let absolvoval protialkoholní léčbu. Od té doby nepije ani nekouří. Svá témata našel i v nové společnosti, takže se jeho písněmi můžeme nechat těšit i burcovat dál. Nezůstal jen u písniček s kytarou nebo heligonkou, realizoval projekty s vlastní kapelou, se skupinou Čechomor, s kolegou a přítelem Karlem Plíhalem, s polským akordeonistou Robertem Kuśmierským, s Janáčkovou filharmonií… Objevil také kouzlo Mozartových oper – přebásnil libreta ke třem nejznámějším a také k Mozartově prvotině Bastien a Bastienka. V červnu 2013 oslavil šedesátku, což ovšem nijak neubralo na jeho tvůrčí invenci ani popularitě. Sám se už stal vzorem a inspirací pro jiné – svým vztahem k jeho tvorbě se netají například držitel Českého slavíka za rok 2012 Tomáš Klus. Kniha zkušené autorky biografií známých osobností přibližuje život i tvorbu Jaromíra Nohavici jako jedné z největších legend české hudební scény posledních třiceti let.

„Uspokojuje mě pocit, když za mnou něco konkrétního a pořádného zůstává. Herectví se věnuji naplno. Na světě je toho přece tolik, co nás vysiluje a rozptyluje, aniž bychom to mohli ovlivnit – proč tedy neovlivnit alespoň to, co můžeme?" Libuše Šafránková Kolegové a kolegyně o ní říkají: nejlepší česká filmová herečka přelomu druhého a třetího tisíciletí. Zcela výjimečná, protože se do dějin československé a české kinematografie zapsala zlatým písmem – LIBUŠE ŠAFRÁNKOVÁ. A právě Libuška, herečka našich srdcí, nás po těžké nemoci opustila. A s ní jakýsi národní herecký poklad. Libuše bude navždy spojená s nejpopulárnější českou filmovou pohádkou všech dob, legendárním snímkem Tři oříšky pro Popelku. Nejreprízovanější, nejsledovanější, nejmilovanější pohádkou, která je dodnes hitem každých Vánoc. Jméno Libuše Šafránková i tvář této krásné, půvabné, jemné a něžné Paní Herečky provázejí již několik generací televizních a filmových diváků, jsou stálicí, jistotou, zárukou kvality jak hereckého výkonu, tak i projektů, kterých se účastnila. Společně se svým manželem, rovněž vynikajícím hercem Josefem Abrhámem, si Libuše role pečlivě vybírala. A tak jsou v jejím hereckém portfoliu takové legendy jako Macourkův a Vorlíčkův hit Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách, pohádky Princ a Večernice, Třetí princ, Sůl nad zlato, Nesmrtelná teta, slavné svěrákovské komedie Vrchní, prchni! a Vesničko má středisková nebo Menzelovy Slavnosti sněženek podle Hrabala, také Obecná škola a oscarový Kolja z dílny pánů Svěráků. Není divu, že Libuše Šafránková v roce 2008 v anketě televizních diváků o nejpopulárnější hereckou osobnost století Hvězda mého srdce zvítězila společně s Vladimírem Menšíkem. Libuše Šafránková prokázala velkou statečnost, když dlouho dokázala bojovat se zákeřnou nemocí. Všichni, kdo ji milují a váží si jejích osobnostních kvalit i hereckého umění, se o ni báli a drželi jí palce. Nejprve nad nemocí zvítězila a mohla si užít roli, která pro ni byla jednou z nejkrásnějších – roli pětinásobné babičky. Ke svým 65. narozeninám dostala totiž v červnu 2018 jako dárek od svého syna Josefa Abrháma mladšího dvojčátka. Dál byla velice statečná, ale o tři roky později, počátkem června 2021, nás skvělá herečka opustila. Tato kniha je holdem autorky mimořádné herecké hvězdě, vzácné a krásné ženě – i naší věčné Popelce.

Viktora Preisse známe jako charismatického, jemného, elegantního a inteligentního herce s nezaměnitelným šarmem a kouzlem osobnosti. Většina z nás především z obrazovky veřejnoprávní televize, kde ztvárnil bezpočet rolí v inscenacích a seriálech. Dobrodružství kriminalistiky, Slavné historky zbojnické, Nemocnice na kraji města, Cirkus Humberto, a Četnické humoresky patří k těm nejznámějším, podobně jako filmy S čerty nejsou žerty, Báječná léta pod psa, Anglické jahody, Vrásky z lásky nebo Křídla Vánoc. Jeho hlasem k nám promlouvá Robin Williams jako Táta v sukni i v dalších rolích, Kabir Bedi jako nezapomenutelný Sandokan či Michael Douglas v Honbě za diamantem. Za své dabérské umění byl oceněn hned v prvním ročníku Ceny Františka Filipovského za nejlepší výkon v dabingu (1995). Jeho hlas je velmi populární a ceněný také v rozhlasovém éteru v dramatizacích světových literárních děl, za což si vysloužil několikanásobné vítězství v anketě o nejlepšího Neviditelného herce. Viktor Preiss je však i přes všechna svá výše jmenovaná účinkování a úspěchy především a hlavně divadelní herec. Patnáct let strávil v Městských divadlech pražských, poté se víc jak tři desetiletí výraznou měrou podílel na prezentaci Divadla na Vinohradech jako uměleckého stánku s hvězdným hereckým souborem a mimořádně kvalitním repertoárem. Na prknech, která znamenají svět, vytvořil mnoho výrazných a neopakovatelných rolí, za všechny jmenujme dvojroli v komedii Brouk v hlavě, která se počtem víc jak 340 repríz stala nejúspěšnějším představením ve stoleté historii Divadla na Vinohradech. (!) V devětašedesáti letech mu zaslouženě patří označení pan herec s velkým „P“ a mistr hereckého řemesla s velkým „M“. Dalo by se bez nadsázky říci, že je pokračovatelem slavné generace předválečných a poválečných hereckých bardů, jakými byli Václav Voska, Karel Höger, Rudolf Deyl ml., Zdeněk Štěpánek, Ladislav Pešek a další. Ocitl se na vrcholu tvůrčích sil a kariéry, takže by mohl už jen sklízet plody svého mistrovství. O to více překvapilo, když v lednu 2016 oznámil, že odchází do divadelního důchodu. „Divadlo je běh na dlouhou trať. Zní to skoro jako fráze, ale každý máme určitou psychickou a fyzickou kapacitu, a tedy i hranici unavitelnosti, svoji míru soudnosti a odpovědnosti. A taky jinou potřebu regenerace. To, že jsem mohl dělat divadlo po dvě třetiny svého života, bylo pro mě velké štěstí a jsem za to vděčný. Skutečnost, že jsem mohl pracovat na scénách, na kterých tvořilo tolik osobností před námi, byla nejen zavazující, ale i velká čest. Energie má ale zkrátka své hranice a teprve čas ukáže, jak to s ní doopravdy je a bude. Proto jsem se rozhodl tak, jak jsem se rozhodl. A věřte, nebylo to snadné.“ Věříme, protože Viktor Preiss jako věrný a poctivý služebník múzy Thálie se svému poslání nikdy nezpronevěřil. Pojďte se spolu s námi

Autorizovaná kniha. Nezřídka člověk slyší, že herecké osobnosti, jaké jsme měli dříve, v současné době už nejsou. Já bych některé přece jen mohl jmenoval, ale o jedné jsem zcela přesvědčen. Miroslav Donutil. Pokud stojí na jevišti, tak dokáže nejen skvěle hrát, on také zpívá i tančí, směje se i rozesmívá až k slzám, ale také dokáže truchlit i rozesmutnět, a na druhé straně, v hledišti, si jeho výkon užívá, a dokonce se jím kochá divák. Tak tohle dnes u nás dokáže opravdu snad jen Donutil a divák si náhle uvědomí, že rodák z Třebíče a pak hvězda brněnského Provázku a persona Národního divadla navazuje na osobnosti s komediálním a vypravěčským talentem, jakými postupně byli Vlasta Burian, Jan Werich, Miroslav Horníček a Vladimír Menšík. „Já taky miluju, když můžu přijet za divákem a přímo jemu vyprávět. To je nejlepší, co může herec zažít. Zpočátku mě někteří lidé kritizovali, že jezdím s pořadem po republice, jako že je to snad něco podbízivého,“ svěřuje Mirek. „A já na to říkal: Co už by měl herec dělat a co víc by měl chtít, než přijet někam, kam přijdou diváci jen kvůli němu a jeho historkám. To je přece krásné.“ Tak přemýšlel i Menšík a právě s ním je Donutil často srovnáván. Ostatně, je nějaká obtížnější herecká disciplína, než být bavičem a komikem, zeptal jsem se Jiřího Suchého, nestora Semaforu. „Možná že ano, ale já o ní nevím,“ odpovídá svébytně. „A Donutil je skvělý vypravěč a výjimečný jako herec.“ A Pan Herec, jak jsem Miroslava pro sebe pojmenoval, mi na našich setkáních poutavě vyprávěl, co všechno prožil, a o čem přemýšlel v posledních deseti letech. A já poznal, že tento kdysi bohémsky vyhlížející Nikola Šuhaj z Balady pro banditu je umělcem maximálně systematickým, vyjádřeno nadsázkou robotem s kalendářem nabitým a obsazeným rok dopředu. Kumštýřem, který nemá čas na nějaké stýskání, protože tvrdě a s velkou přípravou a odpovědností pracuje. Přirozeně mě v průběhu posledních let zajímalo, co si o „mém hrdinovi“ myslí osobnosti. Karel Gott či Bolek Polívka anebo také Milan Lasica a Emília Vašaryová, a právě hvězda oceněna na Slovensku “herečkou století” sdělila něco úžasného. “Dívám se na Mirka a říkám si, to je Jean Gabin!” Ano, rád souhlasím, takový typ protagonisty je, ale zároveň doplním: Donutil je svou hereckou paletou mnohobarevný se schopností “koncertovat” jako ve své nejslavnější roli Truffaldina v díle Carla Goldoniho „Sluha dvou pánů“, které na prknech Národního divadla v průběhu dvaadvaceti let ztvárnil v rekordních 600 (!) představeních, podotýkám, zcela vyprodaných. „Tohle je ten důvod, proč to dělám!“ mohl si říci na konci každé reprízy. A tak se společně s autorem začtěme do knihy, která vychází k 70tinám Miroslava Donutila. Významný umělec se v ní ohlíží za posledním desetiletím a současně stojí před pomyslným zrcadlem, ve kterém ho vidí 70 osobností a lidí.

"Od toho tam jsme, abychom působili věrohodně. Někdy je horko, někdy je zima, jindy se potíme… To je v každém povolání stejné. Budu-li dělat prodavače, budu muset taky někdy víc nasadit, jindy se ulejvat," řekne jedna z největších hereckých osobností současnosti - Josef Somr, Pan Herec. Snad u žádného jiného herce nenajdeme tak propastný rozdíl mezi jeho rolemi a jím samotným jako u Josefa Somra. Většinou hrával záporné postavy, nejrůznější podvodníčky, zhýralce, alkoholiky, nevěrné manžely, svůdníky a hochštaplery, ve skutečnosti je ovšem velice plachým, citlivým, skromným, slušným a poctivým člověkem. Proslul svým odmítáním rozhovorů do médií, ne však z nějaké zpupnosti či povýšenosti, ale proto, že si myslí, že by to nemohlo nikoho zajímat. A své soukromí si pečlivě chrání dodnes. Je jedním z posledních žijících příslušníků slavné poválečné herecké generace, která excelovala zejména v 60. letech ve filmech režisérů "české nové vlny". Kdo by neznal oscarové "Ostře sledované vlaky" Jiřího Menzela, kde si Josef Somr zahrál prostopášného výpravčího Hubičku, který z dlouhé chvíle orazítkuje půvabný dívčí zadeček! Tato slavná scéna je dodnes považována za nejerotičtější v českém filmu. Rodák z Moravského Slovácka, věřící katolík, moravský patriot, venkovan, který pokořil matičku stověžatou, neměl jednoduché dětství ani život, ačkoli hrál ve víc jak osmdesáti filmech, v mnoha televizních seriálech a inscenacích a v padesáti divadelních představeních. Třináct let spoluvytvářel proslulý Činoherní klub a třiadvacet let promlouval k divákům ústy svých postav z nejprestižnějšího divadelního jeviště u nás - Národního divadla. "Díky své profesi jsem se dostal k takovým činnostem, s nimiž bych se v běžném životě nesetkal. Řídil jsem letadlo, lokomotivu, měl jsem všechny možné automobily, dokonce i lodě. Poznal jsem tisíce báječných lidí, tisíce lotrů, podrazáků a geniálních lidí. Prošel jsem celou republiku od východu na západ. Měnil jsem několikrát divadla. To je zkušenost k nezaplacení." Zkušená autorka přibližuje Josefa Somra jako výsostného umělce, skvělého herce a skromného, "obyčejného" a prostého člověka.

Tygr a Býk. To není název nějakého akčního čínského filmu, ale vrozená dannost jednoho z našich nejlepších, nejobsazovanějších a nejuznávanějších herců střední generace Ondřeje Vetchého. Jako Tygr je podle čínského zvěrokruhu bojovník, vznětlivý a spurný, vždy připravený na boj. Skutečnost? Od raného mládí se učil umění juda, japonskému bojovému stylu, který má v základu obranu, nikoliv útok. Proč mluvíme o bojovém umění, když je Ondřej Vetchý herec? Protože se v něm od dětství potýkala a dodnes potýká láska ke sportu jako k osudovému koníčku s herectvím jako jeho prací, povoláním, profesí a obživou. Dá se říci, že celý svůj život, který momentálně čítá 56 let (*16. května 1962), zasvětil boji. Bojuje za slušnost v chování mezi lidmi, za toleranci, pochopení, vstřícnost, proti bezpráví, rasismu, xenofobii, za ekologické myšlení, proti plýtvání, za třídění odpadků. Kdysi by se řeklo, že je angažovaný, dnes řekneme, že není lhostejný ke světu, v němž žije a v němž žijí i jeho děti, které - jím vychovány - také nesou a jednou ponesou hodnoty demokracie, svobody, zodpovědnosti a občanské společnosti, a to i přes její dnešní devastaci a znevažování některými současnými politiky. Střet bojovníka a komedianta v osobnosti Ondřeje Vetchého je pro něj osudový, ale přitom bolestný, protože mu přináší neustálou konfrontaci potřeby vnitřního klidu bojovníka a nutnosti vnějšího pozlátka popularity oblíbeného herce. On s ním podle svých slov celý život bojuje. Bojí se fotografů, bojí se publicity, nesnáší rozhovory. Pokud někomu něco řekne, tak jen lidem, které zná a kterým důvěřuje. Z charakteristik znamení Býka na něj sedí, že je workoholik, protože když se pro nějaký projekt rozhodne, jde do něj s býčí zatvrzelostí, urputností a snahou splnit úkol na maximální možnou míru co nejlépe. S tím se pojí zodpovědnost, poctivost, spolehlivost. Ondřej má také dobré srdce, což se projevuje v jeho obraně slabších a ohrožovaných i v účasti na mnoha charitativních projektech. Je otevřený všem slušným lidem, vůči těm neslušným se v něm okamžitě nastartuje bojovník. K životu potřebuje svobodu a volnost, což se projevuje zejména v práci. Roli nevytváří na základě textu, scénáře, ale na základě svého vnitřního svobodného pochopení charakteru postavy, jejího chování, myšlení, jednání. Tím se řadí k největším mistrům svého oboru. Jeho životním číslem je trojka, která je charakteristická činorodou myslí, tvořivostí, originálností, velkou obrazotvorností a velkým osobním kouzlem a vtipem. To všechno v sobě Ondřej má a jistě i pro tento nevšední koktejl vlastností, schopností, charakteru, talentu a mužného vzhledu patří ve své generaci k hercům s největším charismatem. Kdo by si ho nepamatoval jako čerta Janka s hodností Vraníka v kultovní pohádce S čerty nejsou žerty? Jako pilota RAF Františka Slámu z nejdražšího tuzemského velkofilmu Tmavomodrý svět? Jako tatínka z Vieweghových Báječných let pod psa? Jako neúplatného novináře Kadlece ze seriálů Místo nahoře a Místo v životě? Jako zaníceného fotbalového kapitána Jirku Luňáka z Okresního přeboru? Jako spravedlivého loupežníka Karabu z pohádky Tajemství staré bambitky s Tomášem Klusem v roli prince? Jako tatínka v nostalgickém svěrákovském leporelu Po strništi bos? Jako Jeronýma Pražského v televizním dokudramatu? Rolí, filmů, seriálů a inscenací bylo bezpočet... Z jejich výčtu je zřejmé, že jeho založení bojovníka za čest, slušnost, pravdu a lásku ho vedlo k přijímání rolí v projektech z naší dávné i nedávné historie, mapujících často těžká, přelomová období či události, nebo v dílech, která řeší zlomové okamžiky v lidském životě. To však nic nemění na tom, že Ondřej Vetchý je také vtipný a veselý člověk, který má rád humor a umí perfektně vystřihnout i komediální role. Předvedl to nejen na plátně a televizní obrazovce, ale i na divadelních prknech, zejména na scéně slavného Činoherního divadla, kde působí od roku 1989. A tak se společně začtěme do poutavého příběhu skvělého herce a dobrého člověka.

Tygr a Býk. To není název nějakého akčního čínského filmu, ale vrozené zadání jednoho z našich nejlepších, nejobsazovanějších a nejuznávanějších herců střední generace Ondřeje Vetchého. Jako Tygr je podle čínského zvěrokruhu bojovník, vznětlivý a spurný, vždy připravený na boj. Skutečnost? Od raného mládí se učil umění juda, japonskému bojovému stylu, který má v základu obranu, nikoliv útok. Proč mluvíme o bojovém umění, když je Ondřej Vetchý herec? Protože se v něm od dětství potýkala a dodnes potýká láska ke sportu jako k osudovému koníčku s herectvím jako jeho prací, povoláním, profesí a obživou. Dá se říci, že celý svůj život, který momentálně čítá 56 let (*16. května 1962), zasvětil boji. Bojuje za slušnost v chování mezi lidmi, za toleranci, pochopení, vstřícnost, proti bezpráví, rasismu, xenofobii, za ekologické myšlení, proti plýtvání, za třídění odpadků. Není lhostejný ke světu, v němž žije a v němž žijí i jeho děti, které - jím vychovány - jednou ponesou hodnoty demokracie, svobody, zodpovědnosti a občanské společnosti, a to i přes její dnešní devastaci a znevažování některými současnými politiky. Střet bojovníka a komedianta v osobnosti Ondřeje Vetchého je pro něj osudový, ale přitom bolestný, protože mu přináší neustálou konfrontaci potřeby vnitřního klidu bojovníka a nutnosti vnějšího pozlátka popularity oblíbeného herce. On s ním podle svých slov celý život bojuje. Bojí se fotografů, bojí se publicity, nesnáší rozhovory. Pokud někomu něco řekne, tak jen lidem, které zná a kterým důvěřuje. Z charakteristik znamení Býka na něj sedí, že je workoholik, protože když se pro nějaký projekt rozhodne, jde do něj s býčí zatvrzelostí, urputností a snahou splnit úkol na maximální možnou míru co nejlépe. S tím se pojí zodpovědnost, poctivost, spolehlivost. Ondřej má také dobré srdce, což se projevuje v jeho obraně slabších a ohrožovaných i v účasti na mnoha charitativních projektech. Je otevřený všem slušným lidem, vůči těm neslušným se v něm okamžitě nastartuje bojovník. K životu potřebuje svobodu a volnost, což se projevuje zejména v práci. Roli nevytváří na základě textu, scénáře, ale na základě svého vnitřního svobodného pochopení charakteru postavy, jejího chování, myšlení, jednání. Tím se řadí k největším mistrům svého oboru. Jeho životním číslem je trojka, která je charakteristická činorodou myslí, tvořivostí, originálností, velkou obrazotvorností a velkým osobním kouzlem a vtipem. To všechno v sobě Ondřej má a jistě i pro tento nevšední koktejl vlastností, schopností, charakteru, talentu a mužného vzhledu patří ve své generaci k hercům s největším charismatem. Kdo by si ho nepamatoval jako čerta Janka s hodností vraníka v kultovní pohádce S čerty nejsou žerty? Jako pilota RAF Františka Slámu z nejdražšího tuzemského velkofilmu Tmavomodrý svět? Jako tatínka z Vieweghových Báječných let pod psa? Jako neúplatného novináře Kadlece ze seriálů Místo nahoře a Místo v životě? Jako zaníceného fotbalového kapitána a trenéra Jirku Luňáka z Okresního přeboru? Jako tatínka v nostalgickém svěrákovském leporelu Po strništi bos? Jako Jeronýma Pražského, Aloise Rašína nebo Lucifera? A čekají ho další zajímavé projekty, například televizní Emanuel Moravec nebo návrat do krimi žánru ve Vysoké hře... Z jen stručného výčtu minulých i budoucích rolí je zřejmé, že jeho založení bojovníka za čest, slušnost, pravdu a lásku ho vedlo k účasti v projektech z naší dávné i nedávné historie, mapujících často těžká, přelomová období či události, nebo v dílech, která řeší zlomové okamžiky v lidském životě. To však nic nemění na tom, že Ondřej Vetchý je také vtipný a veselý člověk, který má rád humor a umí perfektně vystřihnout i komediální role. Předvedl to nejen na plátně a televizní obrazovce, ale i na divadelních prknech, zejména na scéně slavného Činoherního klubu, kde působí od roku 1989. A tak se společně začtěme do poutavého příběhu skvělého herce a dobrého člověka.

Čím se vlastně proslavil tento v našich vodách zcela výjimečný umělec, jakým je člověkem? Odpověď na základní otázky najde čtenář v obsažné knize. Karel Roden má Českého lva, Cenu Alfréda Radoka i Cenu české filmové kritiky. Hrál po boku Roberta de Nira, Rowana Atkinsona nebo Matta Damona. Objevil se ve vedlejších, ale důležitých, rolích ve filmech Blade II, Hellboy či RocknRolla, dnes již bývalého manžela Madonny Guyeho Ritchie. O jeho účast v Království nebeském s Orlando Bloomem v hlavní roli stál Ridley Scott, režisér Vetřelce. Doma je protagonistou oceňovaných snímků jako Čtyři slunce, Alois Nebel, Lidice, Habermannův mlýn, Bathory, Hlídač č. 47, Bestiář, Oběti a vrazi, Kuře melancholik či Čas dluhů a ve velmi úspěšném televizním seriálu Terapie. U většiny z nich byl nominován na Českého lva. Při tomto výčtu by člověk čekal sebevědomého kosmopolitu, který je na své mezinárodní i domácí úspěchy náležitě hrdý a netají se tím. Ve skutečnosti je Karel Roden člověkem velmi uzavřeným, plachým, neustále pochybujícím o sobě samém. A hercem, který navenek nikdy nehraje. Hraní je totiž jen předstírání, a to on nedovede - s postavou se musí sblížit natolik, až je jí on sám…Nerad hovoří o svém soukromí. Má punc umělce neposkytujícího rozhovory, a když už je k tomu přinucen třeba smlouvou s producentem - jako například s televizí HBO v případě seriálu Terapie - , je ochoten hovořit pouze o své roli a účinkování v projektu. Což platí o všech filmech a divadelních představeních, v nichž hraje. Spíše se rozhovoří o své další roli. Koupí barokního zámku ze 17. století ve Skrýšově na Sedlčansku totiž zatím úspěšně zachraňuje památku do té doby odsouzenou k zániku. Stojí ho to prostředky z jeho zahraničních angažmá, které ale rád investuje, protože má vztah k historickému a kulturnímu dědictví země, v níž se narodil. Jednoduše se proměňuje v hospodáře, který se stará o pole, louky, rybníky, zvířata - a hlavně koně, které miluje. Pokud mu čas dovolí, každý den vyráží na ranní vyjížďku jako kdysi dávní obyvatelé Skrýšova. Je rovněž milovníkem vína, pečuje o dva zámecké vinné sklepy. Zakládá vlastní značku Karel Roden pocházející z jižní Moravy. Své víno dodává už třetím rokem do vybraných restaurací a vinoték pro potěšení znalců. Nejsou to jeho další role. To vše je on sám. Herec Karel Roden.

Publicistka Dana Čermáková se v knize Popelka pokusila zmapovat dosavadní hereckou i životní pouť nejpopulárnější české herečky posledních desetiletí Libušky Šafránkové.Již několik generací dětí "Libušku" zná jako trochu rozpustilou, nebojácnou a chy trou holku, mladého myslivce a tajemnou princeznu z nesmrtelné pohádky Tři oříšky pro Popelku, která zvítězila v divácké anketě o pohádku minulého století. Hrála pak ještě mnoho princezen, takže není divu, že ji Zdeněk Svěrák při předávání vítězné so šky v divácké anketě České televize "HVĚZDA MÉHO SRDCE" o nejoblíbenější českou herečku nazval "Princeznou českého filmu, která se právě stala královnou". Libuše Šafránková se zkrátka i přes všechny své další role, například v oscarovém Koljovi, Obec né škole, Slavnostech sněženek nebo Vesničce mé střediskové, zapsala do povědomí národa jako představitelka něžných, jemných až křehkých, vlídných a nevinných hrdinek. Je taková i ve skutečnosti? Během let si díky odmítání jakékoliv publicity vytvoři la pověst nepřístupné, uzavřené, plaché a zdvořile odmítavé herečky, pro kterou je rodina a uchování soukromí před bulvárním zájmem veřejnosti nadevše. A přece se této nechtěné publicitě společně s manželem Josefem Abrhámem před sedmi lety neubránili , když je dnes již neexistující bulvární deník napadl s neověřenými tvrzeními o alkoholu a domácím násilí. Byla z toho nechutná aféra, z níž se sice dostali se ctí, když dosáhli veřejné omluvy, nicméně Popelku tato událost silně poznamenala, takže se opět stáhla do ústraní. Ledy mlčenlivosti prolomila až po vítězství v anketě, v níž ji lidé zvolili za hvězdu svých srdcí.Jaké je její manželství se starším Josefem Abrhámem, o němž se leccos povídalo v souvislosti s jeho slabostí pro něžné pohlaví? Je opravdu tak idylické, jak oba shodně tvrdí? Její herečtí kolegové se do ní bezhlavě zamilovávali - co ona? Zůstala svým životním zásadám pramenícím z víry věrna? Jaký byl a je její vztah s mladší sestrou Mirkou? Proč jí přenechala roli Arabely ve druhé sérii veleúspěšného seriálu?

Publicistka Dana Čermáková se v knize Popelka pokusila zmapovat dosavadní hereckou i životní pouť nejpopulárnější české herečky posledních desetiletí Libušky Šafránkové.Již několik generací dětí "Libušku" zná jako trochu rozpustilou, nebojácnou a chy trou holku, mladého myslivce a tajemnou princeznu z nesmrtelné pohádky Tři oříšky pro Popelku, která zvítězila v divácké anketě o pohádku minulého století. Hrála pak ještě mnoho princezen, takže není divu, že ji Zdeněk Svěrák při předávání vítězné so šky v divácké anketě České televize "HVĚZDA MÉHO SRDCE" o nejoblíbenější českou herečku nazval "Princeznou českého filmu, která se právě stala královnou". Libuše Šafránková se zkrátka i přes všechny své další role, například v oscarovém Koljovi, Obec né škole, Slavnostech sněženek nebo Vesničce mé střediskové, zapsala do povědomí národa jako představitelka něžných, jemných až křehkých, vlídných a nevinných hrdinek. Je taková i ve skutečnosti? Během let si díky odmítání jakékoliv publicity vytvoři la pověst nepřístupné, uzavřené, plaché a zdvořile odmítavé herečky, pro kterou je rodina a uchování soukromí před bulvárním zájmem veřejnosti nadevše. A přece se této nechtěné publicitě společně s manželem Josefem Abrhámem před sedmi lety neubránili , když je dnes již neexistující bulvární deník napadl s neověřenými tvrzeními o alkoholu a domácím násilí. Byla z toho nechutná aféra, z níž se sice dostali se ctí, když dosáhli veřejné omluvy, nicméně Popelku tato událost silně poznamenala, takže se opět stáhla do ústraní. Ledy mlčenlivosti prolomila až po vítězství v anketě, v níž ji lidé zvolili za hvězdu svých srdcí.Jaké je její manželství se starším Josefem Abrhámem, o němž se leccos povídalo v souvislosti s jeho slabostí pro něžné pohlaví? Je opravdu tak idylické, jak oba shodně tvrdí? Její herečtí kolegové se do ní bezhlavě zamilovávali - co ona? Zůstala svým životním zásadám pramenícím z víry věrna? Jaký byl a je její vztah s mladší sestrou Mirkou? Proč jí přenechala roli Arabely ve druhé sérii veleúspěšného seriálu?