Dana Čermáková

10 silných ukrajinských příběhů Tato kniha je věnována lidem, kteří byli brutální ruskou agresí vyhnáni ze své vlasti zcela nesmyslně a zbytečně. Představuje deset zajímavých osobností z nejrůznějších oblastí lidské činnosti. Studenta ČVUT Andrije, obor kybernetika a robotika, který k nám přišel po začátku války jako sedmnáctiletý, rok studoval češtinu a pak udělal přijímačky na ČVUT, učitelku angličtiny a ukrajinštiny Ninu, která má tři práce, aby uživila své dvě dcery, jejího manžela Mykolu, který bojuje už třetím rokem na frontě, historika z Oděsy Volodymyra, specialistu na Střední východ, který pracuje v Orientálním ústavu AV ČR, muzikoložku a skladatelku Olenu, která učí na třech základních školách, majitelku tří autentických ukrajinských bister Svitlanu, která studovala v USA a v Kyjevě vedla pětihvězdičkový hotel, profesorku speciální pedagogiky Oksanu, která přednáší na Masarykově univerzitě v Brně, herečku Chrystynu z Charkova, která chodila do jediné ukrajinské školy ve městě a hrála v jediném tamním ukrajinském divadle a dnes pracuje jako asistentka českého chlapečka s cukrovkou v základní škole, restaurátorku obrazů a výtvarnici Yanu, která vytváří národní ukrajinské panenky motanky, a sochařku Olgu. Přijeli k nám, my jsme je přijali, oni tu začali pracovat, bydlet, děti chodí do školy a vzdělávají se. Obohacují nás svojí kulturou, svými znalostmi a dovednostmi. Zkušená autorka biografií známých osobností představuje každého z nich prostřednictvím rozhovoru jako zajímavou, výjimečnou a vzácnou bytost, která si zaslouží pozornost vnímavého českého čtenáře.

Herečka našich srdcí „V dětství mi bylo všechno jasnější než teď. Určitě jsem byla rozumnější. Ale asi je dobře, že už nejsem tak šíleně rozumná. Jsem tolerantnější, usměvavější, a přestože mám mnohem více starostí, i bezstarostnější.“ Hovoříme-li o některých hercích vzhledem k jejich mimořádnému talentu a hereckému mistrovství jako o Pánech Hercích, pak bychom se neměli bát označit tímto přízviskem ani ženy, Paní Herečky. Jedno jméno je mezi nemnohými z nich zcela výjimečné, protože se do dějin československé a české kinematografie zapsalo zlatým písmem: Libuše Šafránková. Bude navždy spojena s nejpopulárnější českou filmovou pohádkou všech dob, legendárním snímkem Tři oříšky pro Popelku. Nejreprízovanější, nejsledovanější, nejmilovanější pohádkou, která je dodnes hitem každých Vánoc, ať už ji vysílá kterákoliv televize. Jméno Libuše Šafránková i tvář této krásné, půvabné, jemné a něžné Paní Herečky provázejí již několik generací televizních a filmových diváků, jsou stálicí, jistotou, zárukou kvality jak hereckého výkonu, tak i projektů, kterých se účastní. Společně se svým manželem, rovněž Panem Hercem Josefem Abrhámem, paní Libuše pečlivě vybírala. A tak jsou v jejím hereckém portfoliu takové legendy, jako Macourkův a Vorlíčkův hit Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách, pohádky Princ a Večernice, Třetí princ, Sůl nad zlato, Nesmrtelná teta, Elixír a Halíbela nebo Micimutr, slavné svěrákovské komedie Vrchní, prchni! a Vesničko má středisková nebo Menzelovy Slavnosti sněženek podle Hrabala, také Obecná škola a oscarový Kolja z dílny pánů Svěráků, veleúspěšné seriály Četnické humoresky a poslední řada Nemocnice na kraji města... A také filmy Všichni moji blízcí, Báječná léta pod psa podle Viewegha nebo Menzelovi Donšajni. Není divu, že Libuše Šafránková v roce 2008 v anketě televizních diváků o nejpopulárnější hereckou osobnost století Hvězda mého srdce zvítězila společně s Vladimírem Menšíkem. Nezapomenutelné je rovněž její pětadvacetileté divadelní angažmá v legendárním Činoherním klubu, do jehož dějin se výrazně zapsala. Libuše Šafránková prokázala velkou statečnost, když dlouho dokázala bojovat se zákeřnou nemocí. Všichni, kdo ji milují a váží si jejích osobnostních kvalit i hereckého umění, se o ni báli a drželi jí palce. Nejprve nad nemocí zvítězila a mohla si užít roli, která pro ni byla jednou z nejkrásnějších – pětinásobné babičky. Ke svým 65. narozeninám dostala totiž v červnu 2018 jako dárek od svého syna Josefa Abrháma mladšího další dvojčátka. Dál byla velice statečná, ale o tři roky později, počátkem června 2021, nás Hvězda našich srdcí opustila. Tato kniha je poctou autorky mimořádné herecké hvězdě, vzácné a krásné ženě, naší věčné a neopakovatelné Popelce.

„Člověk má všechno napsaný v ruce.“ Fatalista. Nejen kvůli víc jak dvacetiletému účinkování ve hře ‚Jakub a jeho pán‘ podle novely Milana Kundery, inspirované Diderotovým Jakubem Fatalistou, ale tak nějak vůbec. Jak sám říká, je člověkem okamžiku. Průšvihář. Trojky z chování za neomluvené hodiny, které trávil za školou s cigaretou v ruce, poněkud jiná vizáž než pečlivě učesaná pěšinka a šuškandy na chodbách i ve sborovně...Zkrátka už tehdy vybočoval z průměru. Ale o studiu herectví v mládí vůbec neuvažoval, vždyť v jeho rodině nikdo žádné umělecké sklony ani nadání neměl. Chtěl studovat kunsthistoriku. Kuřák. Kouřit se naučil ve čtrnácti, první cigaretu vykouřil pod pardubickým zámečkem. K jeho kladnému vztahu k vůni tabákového kouře možná přispěla babička z Kutné Hory, která pracovala v tamní tabačce. Malý Jiří tam prožil se svým bratrem podle jeho slov krásné dětství, kdy se prý naučil všechny neřesti – kouření, pití... Idol. Výška sto osmdesát pět, černé polodlouhé vlasy do patky, černé oči, a navíc charakteristický nakřáplý hlas, kvůli kterému se málem nedostal na JAMU – komu by se nelíbil? Jenomže tu byla Andrea, jeho famme fatale, s níž se seznámil během prvního ročníku studia na JAMU. Ona tehdy ještě studovala gymnázium... Prezident. Všichni si ho nejvíce spojují s jedním z nejstarších světových filmových festivalů, založeným v roce 1946 v Karlových Varech, který v roce 1994 společně s filmovou kritičkou Evou Zaoralovou, vysoce uznávanou doma i v zahraničí, zvedl jako Fénixe z popela poté, co se o rok předtím tehdejší první vláda Václava Klause rozhodla, že festival z ekonomických důvodů zruší. Dnes Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary patří k nejprestižnějším akcím svého druhu vedle přehlídek v Cannes, Berlíně, Benátkách, Locarnu ad. Je považován za nejvýznamnější ve střední a východní Evropě. Herec. Zanechal nesmazatelnou stopu v české i slovenské kinematografii. Jen si vzpomeňme na jeho doktora Skalku v seriálu Sanitka z roku 1984, jehož nečekanou smrt oplakávaly snad všechny divačky. Třetího prince ze slavné pohádky s Libuškou Šafránkovou. Pumpaře od Zlaté podkovy. Pravěkého Sokola v trilogii podle Štorcha. Inženýra Jacka Rošta v Páralově Katapultu. Oldřicha v historickém dramatu Otakara Vávry. Pátera Floru Českými lvy oceněného filmu Je třeba zabít Sekala. Samuela v Mináčově Všichni moji blízcí, za což získal prvního Českého lva za vedlejší roli. Boha v Andělu Páně I a II. Spisovatele Karla ve snímku Líbáš jako bůh a pak i ďábel Věry Poledňákové. Krále v originálním kostýmu v pohádce Princezna a písař. Veterináře Jana v road movie Teorie tygra. Majora Hrubého v seriálu Strážmistr Topinka. Zbožňovaného dědečka ve stejnojmenném filmu. Výčet rolí Jiřího Bartošky zaplní několik stránek. Milovník života. Kromě dobrých cigaret má rád krásná auta, kvalitní pití, karlovarský festival a Thermal, dům v Andělské Hoře, dovolené na Elbě a v Řecku.

Skromná hvězda Držitel 5 Českých lvů za Nejlepšího herce v hlavní roli Kdybychom měli jednoho z nejlepších našich herců současnosti Ivana Trojana nějak charakterizovat, nejvíc by mu slušelo přízvisko „skromná hvězda“. Ale zároveň veliká, zřejmě momentálně první v Česku, tak silně a jasně vyzařuje své umění. Z pohledu na výčet jeho filmových, televizních, divadelních a rozhlasových rolí až přechází zrak a našince mimoděk napadá, jak to všechno tenhle nepříliš vysoký a štíhlý herec s mimořádným charismatem vůbec mohl stihnout? Všichni o něm hovoří jako o nesmírně pracovitém, disciplinovaném herci, týmovém hráči, skvělém parťákovi a kolegovi i velice slušném, dobrém člověku. A pokud jde o jeho talent, někdo o něm kdysi prohlásil, že by zahrál i kliku u dveří... Kdybychom chtěli z onoho neuvěřitelného seznamu rolí vybrat jednu jedinou, která hovoří za vše a díky které Ivana Trojana zná celý národ, tak je to určitě anděl Petronel z pohádkových komedií „režiséra Pohádky“ Jiřího Stracha Anděl Páně 1 a 2. Druhé pokračování se i díky jiskřivému tandemu Ivana Trojana coby Anděla Petronela a Jiřího Dvořáka coby čerta Uriáše stalo po televizní premiéře na Štědrý den 2017 s více než třemi miliony diváků nejsledovanější štědrovečerní pohádkou za posledních patnáct let. A to se ještě nevysílala na prvním programu! K tomu není co dodat. Ivan Trojan je v současnosti nositelem celkem osmi Českých lvů (!), toho posledního dostal za životopisnou roli kontroverzního léčitele Jana Mikoláška ve filmu polské režisérky Agnieszky Holland Šarlatán (2020). Hrál v něm se svým synem Josefem, který představoval Mikoláška v mladých letech. Ze čtyř synů se už dva dali na herectví, takže herecký rod Trojanů pokračuje už ve třetí generaci. Bohužel jeho zakladatel, Ivanův otec Ladislav Trojan, rodinu opustil před Vánoci 2022, ale dožil se krásného věku 90 let. Na své domovské scéně – Dejvickém divadle -, kde působí od roku 1997, se Ivan Trojan pustil i do režie, naposledy v roce 2021 ve hře Daniela Majlinga Vina?. Jak ale přiznal, jako režisér má před svými kolegy ostych. Kromě dvou Cen Alfréfa Radoka, tu druhou dostal za roli Boha v proslulé kontroverzní komedii Ucpanej systém v roce 2012, získal v roce 2022 poprvé Cenu divadelní kritiky za roli Davida ve hře Zdeňka Zelenky Fifty. Jak sám říká, jeho život se dělí na herecký a sportovní, což dokládá i skutečnost, že kromě fotbalu a Bohemky také trénuje basketbal, kvůli kterému vystudoval sportovní gymnázium, ale hrát ho kvůli chybějícím šesti centimetrům závodně nemohl. Původně toužil hrál profesionálně. „A přiznávám, kdybych byl o deset centimetrů vyšší, hercem bych se nikdy nestal.“ A také se věnuje charitě – už 16 let je patronem Klubu nemocných cystickou fibrózou. Kniha zkušené autorky biografií je věnována nadcházejícím 60. narozeninám velké a skromné, avšak výrazem a rozsahem, výjimečné herecké hvězdy. Ivan Trojan své jubileum oslaví 30. června 2024.

„Muzikantský život mi dal spoustu emocí, protože hudba jsou především emoce, a takových emocí, jaké bych nikdy v životě nezažila. V podstatě je to můj život, moje hudba a moje rodina.“ Jeden novinář ji kdysi nazval Lady Soul. Ale Marie Rottrová se jednak necítí být takto zaškatulkována, a jednak se skutečně vymyká všem definicím, pojmenováním, přízviskům a přezdívkám. Ona je Marie Rottrová, naprosto svébytná bytost v našem kulturním světě s obrovským hudebním a pěveckým nadáním, která vyrostla v ostravském regionu mimo hlavní hudební průmysl, mimo mainstream, mimo pražský šoubyznys. A právě to z ní dělá unikátní umělkyni, která si zachovala svoji originalitu a neopakovatelnost. Není sama, stejně tak se dá hovořit i o Věře Špinarové, rovněž zcela originální a svébytné ostravské zpěvačce. Ani jedna z nich nevystudovala hudbu, a přesto se z nich staly československé a české hvězdy s mezinárodním přesahem. Na rozdíl od Věry šla Marie trochu jiným směrem, nebyla a není rockovou zpěvačkou, i když tímto obdobím si také prošla, někdo by možná řekl, že je spíše zpěvačkou popovou. Ale to také není úplná pravda, protože Marie začínala jako zpěvačka soulová. Byla v tomto žánru u nás průkopnicí, a to až do té míry, že si „vysloužila“ onu přezdívku. Sama své soulové začátky nepopírá, ale dostala se od nich dál, k baladám a původním, autorským písním, které nebyly a nejsou jen líbivým a povrchním odrazem našeho bytí, ale vypovídají o citech, emocích, trápení a radování se ze skutečného, prožitého života se všemi jeho podobami. Díky chytrým a obsažným textům od těch nejlepších českých textařů či spíše básníků, jakými byli Jiřina Fikejzová, Zdeněk Borovec, Václav Fišer nebo Jaromír Nohavica, a díky původnímu autorskému repertoáru od neméně erudovaných domácích skladatelů (Richard Kovalčík, Jiří Urbánek, Vlastimil Kučaj, Vladimír Čort, Pavel Vrba, Jaroslav Wykrent, Bohuslav Ondráček a další) jsou to především písně o lásce ve všech jejích podobách, o vztazích mezi mužem a ženou, mnohdy složitých a nejednoznačných, ale nejen o nich... Stačí slyšet jen předehru, pár prvních tónů, a člověk ví: tohle je Kůň bílý, tohle Řeka lásky, Markétka, Lásko, voníš deštěm, Ten vůz už jel, Měli jsme se potkat dřív, Klíč pro štěstí i úžasná píseň To mám tak ráda… Marie nikdy nepodléhala módním trendům, vždy si držela svůj nezaměnitelný styl, který vycházel z její vysoké náročnosti na melodie i texty. Nikdy nepřijala písničku nebo text, který ji neoslovil, nesouzněl s její duší a srdcem. Těch, které vrátila, bylo víc než těch, které přijala... Leckteří skladatelé i textaři si na ni, řečeno s nadsázkou, „stěžovali“, ale ona se nikdy nenechala zviklat, vždy si stála za svým. A to se, jak vidno z celé její neuvěřitelně dlouhé, šedesátileté kariéry, na sto procent vyplatilo. Je u nás jen málo zpěvaček, které oslovily tolik generací fanoušků a které si navíc drží i i v pozdějším věku tak neuvěřitelnou svěžest, elán, energii a mladický vzhled. A neslábnoucí nádherný hlas. Marie Rottrová je zkrátka jako přírodní úkaz, převtělený do stále přitažlivé ženy, dámy a umělkyně s vytříbeným vkusem a krásným srdcem i nádhernou duší.

Příjemně znějící hluboký hlas, za který by se nemusel stydět lecjaký herec, nepřehlédnutelná přitažlivost štíhlého muže ostře řezané tváře, kontrastující s bílými krátce střiženými vlasy a bílým bíbrem, tvář zbrázděná vojenskou kariérou v tehdejší Jugoslávii, Afghánistánu, Iráku a Sýrii, a pak na nejvyšším českém a euroatlantickém postu – to je generál ve výslužbě Petr Pavel, náčelník generálního štábu naší armády a posléze předseda Vojenského výboru NATO. Stal se jím jako vůbec první člověk z bývalého socialistického bloku. Nositel nejvyššího amerického vojenského vyznamenání pro cizince Legion of Merit za to, že v letech 2015 - 2018 „skvěle provedl Vojenský výbor NATO včetně zástupců národních armád a národních náčelníků generálních štábů nejnáročnějším obdobím v nedávných dějinách aliance“. A také držitel nejvyššího francouzského státního vyznamenání - Řádu čestné legie. Úctyhodná kariéra, že? Není divu, že ho lidé začali přesvědčovat, aby se jako kandidát zúčastnil souboje o post českého prezidenta. První zmínky o nové cestě tohoto pozoruhodného muže byly už v roce 2015. Petr Pavel se netají tím, že je demokrat, liberál, který si váží odkazu Václava Havla a který nemá rád populismus, škatulkování a paušalizování. Pojí se s ním pověst charismatického, vnímavého, přemýšlivého muže, skvělého diplomata, který to má v hlavě všechno perfektně srovnané. Není mu lhostejné, co lidé prožívají, co je trápí a s čím potřebují pomoci. Stačí se podívat na jeho aktivity během pandemie koronaviru, kdy začal pomáhat dobrovolníkům, a posléze vytvořil se svými spolupracovníky podklady pro stávající i budoucí vládu v podobě Desatera protikrizové ochrany. Nezapře v sobě, že je voják, který v uniformě strávil 43 let, ale to ho naučilo se rozhodovat v rámci možného a přitom neutrpět porážku fyzickou a hlavně morální. Generál Petr Pavel je už svým jménem nepřehlédnutelný, natož svým zjevem a projevem. Dokáže Česko, rozdělené proruským Klausem st. a Zemanem zase spojit? Svou rozvážností, vědomím pro pravdu, spravedlnost, zcela přirozeným respektováním a samozřejmým přijetím pravidel a principů demokratické společnosti, skýtá naději. Pro všechny slušné lidi. Nechce rozdělovat, chce spojovat. Renomovaná autorka biografií známých osobností přináší obraz generála Petra Pavla nikoliv jako běžnou biografii, ale jako podstatný přehled jeho názorů, pohledů a vyjádření k nedávným a horkým tématům dneška: pandemie koronaviru, ruská agrese vůči Ukrajině a její dopady na Evropskou unii a svět, tedy potravinová krize v oblasti Blízkého a Středního východu, energetická krize, inflace, následky globálního oteplování. Petr Pavel je renomovaným mužem činů a současně pokračovatelem demokratické a humanistické tradice v duchu Tomáše Garyka Masaryka a Václava Havla.

Patřili k nejstabilnějším párům uměleckého světa. Libuše Šafránková, nezapomenutelná Popelka, a Josef Abrhám, nezapomenutelný Vrchní. Hvězdy Činoherního klubu, na které se stály dlouhé fronty, spolu žily víc jak 40 let v harmonickém vztahu, který jim mnozí kolegové mohli jen závidět. Nebyla to ale láska na první pohled. Seznámili se v Činoherním klubu, kam Libuška přišla po zrušení Divadla Za branou v roce 1972 a kde Josef působil od jeho počátků. První rok se vůbec nepotkávali, protože nehráli v žádném představení společně. Ale aniž by o tom ten druhý věděl, chodili se tajně dívat jeden na druhého. Poprvé se potkali v Poprasku na laguně. O třináct let starší Josef měl tehdy už několik let vážný vztah se zpěvačkou Naďou Urbánkovou. Kdy přeskočila ona pověstná jiskra, není až tak důležité, pravdou však je, že Josef s Libuškou chodil dva roky, než se to Naďa dozvěděla. Vzali se v roce 1976, o rok později se jim narodil syn Josef Abrhám ml. Své role si vždy pečlivě vybírali, a to zejména ty, v nichž hráli společně. Určitě nejvíc si je budeme pamatovat z kultovního filmu Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka Vrchní, prchni!, kde hráli manžele, ale i z televizního filmu Svatební cesta do Jiljí, pohádek Restaurace U prince a Kouzla králů nebo filmu Přijde letos Ježíšek? V roce 1999 přijali účast ve snímku režiséra Mateje Mináče Všichni moji blízcí, inspirovaném statečným činem sira Nicholase Wintona. Matej Mináč slavnou hereckou dvojici výstižně charakterizoval takto: „Před médii byli hodně plaší, nechtěli se odhalovat a mluvit o svém soukromí. Vyjadřovali se vlastně přes filmy, protože v nich bylo vždycky hodně z nich samotných. Oni se uměli také hádat jako každá jiná rodina. Ale on se k Libušce vždycky choval něžně. Bylo to velmi milé. Oba si hodně důvěřovali, když si něco navzájem schválili, tak věděli, že je to dobré. Já jsem se od Pepy naučil, že pro umělce je důležitá pokora. Pokud si umělec myslí, že je mistr světa, tak je to cesta do záhuby. Člověk má vždycky pochybovat a hledat, i když má skvělý nápad. Mně oba připomínali šachovou partii, uměli svoje postavy dovést k dokonalosti. Byli strašně sympatičtí a hlavně byli obyčejní. Nikdy si na nic nehráli, nemysleli si, že jsou velcí a významní lidé. Zbožňovali bavit lidi. Uvědomovali si, že umění není o tom, aby nás trápilo a vyučovalo jako ve škole, ale že nás má bavit. A lidé z divadla a kina musejí jít odlehčeni a s nadějí, že všechno bude dobré.“ Když v červnu 2021, jen dva dny po svých osmašedesátých narozeninách, Libuška náhle zemřela, Josef už byl upoután na invalidní vozík. Svou milovanou ženu nepřežil ani o rok. Teď už jsou zase spolu – v hereckém nebi...

Čtvrteční ráno, 24. únor 2022. Svět se náhle změnil a už nikdy nebude jako dřív. Najednou jsme se probudili do počátku konce všeho, co se do té doby zdálo být samozřejmé. Putin a jeho Rusko zaútočili na nezávislou, demokratickou a prozápadní Ukrajinu. Začala opravdová válka a s ní nalezl svět svého nového globálního hrdinu. Má jméno VOLODYMYR ZELENSKYJ a je třetím rokem prezidentem hrdé a Rusy ničené země. Dříve známý herec, komik, producent, kterého na Ukrajině v té době brali spíše jako komedianta, se převtělil do zcela jiné role. Mnoho jsme o něm – stejně jako o velké zemi na východě – nevěděli. Měl za sebou účinkování v televizních soutěžích včetně ukrajinské obdoby StarDance, kterou mimochodem vyhrál (!), rovněž v deseti ruských filmech. Většinu z nich produkoval a také byl jejich protagonistou. Největší slávu mu přinesl seriál Sluha národa, kde ztvárnil středoškolského učitele, který svým virálním videem na síti kritizuje ukrajinské poměry. Zelenskyj získává takovou popularitu, že se nakonec stane prezidentem Ukrajiny a současně miláčkem svého národa. Až neskutečné, že prezidentské volby v roce 2019 vyhrává, a to s obrovskou převahou! My tento fakt nijak výrazně nevnímali, protože jsme znali příběhy herců a umělců, kteří stanuli v čele státu jako premiéři nebo prezidenti, vzpomeňme Václava Havla nebo třeba Ronalda Reagana, který stál – se svým ruským protějškem Michailem Gorbačovem - za demontáží studené války a sovětského impéria. Volodymyrovi kritici se nechali slyšet, že zvolení populárního umělce není pro Ukrajinu nejlepší řešení. A nebylo divu, vždyť co převratného čekat od hvězdy šoubyznysu. Jenomže Zelenskyj svět pořádně překvapí odvahou i schopnostmi moderního a progresivního státníka. Od počátku nastolí kurz návratu Ukrajiny do Evropy, tedy do Evropské unie, a také do NATO. Dobře ví proč. Rusko, jakýsi obří mrak nad Ukrajinou, nikdy nespí. Tohle se Vladimíru Putinovi, prezidentu, či spíše novodobému carovi Ruska, vůbec nelíbilo, navíc ze ztráty Ukrajiny, jakési obilnice světa a země přírodního bohatství, bývalého federálního pokladu, skutečně nespal. Že v roce 2014 ovládl Krym, mu nestačí, chce si podmanit i pětačtyřicetimilionovou Ukrajinu. Od počátku okupace se Volodymyr ukazuje jako hrdina svého národa a lídr svobodného světa, protože každý den svými projevy na síti dodává morální podporu především svým lidem, jejichž města a vesnice byly bombardovány a ničeny, i svým vojákům, kteří tak statečně a odhodlaně bránili svou vlast. Zůstal, i když mu Američané hned v prvních dnech nabízeli exil. „Boj se odehrává tady. Potřebuju munici, ne odvoz.“ A zůstává stále, a to ve své nové životní roli. Stojí na čele obrany své vlasti. „Dobré ráno všem,“ řekl na Twitteru dva dny po napadení. „Nevěřte falešným zprávám. Jsem tady. Nesložíme zbraně. Budeme bránit naši zemi. Naše zbraně jsou naše síla. Tohle je naše půda. Naše země. Naše děti. Všechny je ochráníme.“ A svým odhodláním bránit zemi všemi možnými prostředky, každodenní podporou obyčejných lidí, kteří před válkou v milionech utíkali, i upevňováním morálky vlastních vojáků tak trochu hodil rukavici západním spojencům, kteří byli zpočátku poněkud „vlažní.“ Dokázal je však silou svého přesvědčení a argumenty bez příkras přimět k podpoře své ničené země, a to v takové míře, která nemá obdoby. „Pokud nám dnes nepomůžete, válka zítra zaklepe na vaše vlastní dveře.“ Ano, na Ukrajině se nebojuje jen za její nezávislost a svobodu, ale také za svodobu a demokracii nás všech. Za náš svět. I proto tato kniha, která předkládá nejen příběh Volodymyra Zelenského jako hrdinného muže, ale je také knihou velkých válečných příběhů.

BEBEL neboli BELMONDO. Rozpláclý nos, široký neodolatelný úsměv ve víru vrásek, kukuč šibalského šprýmaře, šaška či klauna, zároveň však image tvrdého a nekompromisního policajta i sympatického zločince nebo romantického hrdiny. To všechno jsou tváře ikony francouzského filmu Jeana-Paula Belmonda. Rebela a rošťáka, hlavní postavy francouzské nové vlny a jednoho z nejznámějších symbolů země galského kohouta dvacátého století, který po dlouhá léta patřil k nejlepším exportním artiklům francouzské kinematografie. Jeho kouzlo nezasáhlo jen Evropu, ale celý svět. Díky snímku "U konce s dechem" vznikl v roce 1967 Bonnie a Clyde s Warrenem Beattym a Faye Dunawayovou, Quentin Tarantino zase přiznal, že bez Belmonda by nebylo jeho autorské bible Pulp Fiction, natočené v roce 1994. Za svou padesátiletou profesionální kariéru Jean-Paul natočil víc jak 80 filmů, které navštívilo na 150 milionů diváků po celém světě. Klobouk dolů... Revoluční snímek U konce s dechem režiséra Jeana-Luca Godarda z roku 1960 odstartoval nejen Belmondovu hvězdnou kariéru, ale i tzv. francouzskou novou vlnu, kterou se později inspirovali i českoslovenští režiséři v čele s Milošem Formanem, Ivanem Passerem, Věrou Chytilovou, Jiřím Menzelem, Jurajem Jakubiskem nebo Jurajem Herzem. Naplno se v něm projevilo Bébelovo charisma a obrovský herecký talent. Ten prokázal ve stoupající míře i v následujících filmech, patřících dnes už do zlatého fondu francouzské i světové kinematografie: Cartouche, Mužové z Ria, Hongkongku a Acapulca, Manželé z roku II, Borsalino, Zvíře, Policajt nebo rošťák, Profesionál, Dobrodruh, Veselé Velikonoce, Bezva finta, Samotář nebo Poloviční šance. Jeho kariéra i osobní život jsou často srovnávány s vrstevníkem a neméně velkou ikonou francouzského filmu, Alainem Delonem, který byl jeho rivalem, ale nakonec i přítelem. Na plátně se potkali poprvé už v roce 1957 ve filmu Buď hezká a mlč, celkově ale pouze třikrát. Jean-Paul o jejich celoživotním soupeření a vztahu řekl v roce 2018 u příležitosti svých 85. narozenin: "Povahově různí, ale oba současně bezstarostní a vášnivě zaujatí svým povoláním se stáváme přáteli. A to přesto, že jsme byli protikladní - já veselý a sympatický, on zasmušilý a introvertní. Já klasicky vzdělaný herec, on se stal hercem náhodou." Zaplaťpámbu za ta slova, vždyť filmové fanoušky jejich roztržka kvůli filmu Borsalino a následující víc jak dvacet let trvající nekomunikace mrzely. Autorka portrétních knih známých osobností líčí životní peripetie Jeana-Paula Belmonda i v souvislosti s osudy Alaina Delona.

"Žít!" Tak symbolické a obsažné je krédo Karla Gotta, které bezpochyby svým životem i dílem sám velice bohatě naplnil. Když se objeví zpráva, že před půlnocí 1. října 2019 odešel, bylo těžké uvěřit. Karel život i svou práci miloval a národ zase miloval jeho a miluje nadále, lidé ho dokonce podle jeho příjmení až zbožšťovali, "svého Káju" považovali tak trochu až za nesmrtelného, za někoho, kdo tady s námi bude věčně. Ale on byl "pouze" zpěvákem s geniálním tenorem, jaký tady nebude nejméně jedno století, jak se vyjádřil skladatel mnoha hitů Karel Svoboda, ale také dobrým člověkem, jakýmsi obyčejným bohem chodícím - jako my - po Zemi. Gott se stal ikonou i živou legendou, představuje české rodinné stříbro, pojem a instituci, je prostě ojedinělým a fenomenálním zpěvákem, velikým kumštýřem, který s námi žije dál… Obrazem velikosti umělce globálního významu je skutečnost, jak reprezentuje Českou republiku, vždyť jeho jméno znají nejen v Německu, kde jako "zlatý hlas z Prahy" nazpíval víc desek a byl tam možná populárnější než u nás, ale i v Rakousku, Švýcarsku, Polsku, na Slovensku samozřejmě. Prosluje i v Americe, prosadí se na evropských a mimoevropských festivalech, ostatně si svým uměním vyslouží velice lichotivou přezdívku "Sinatra Východu". Odkaz Karla Gotta, který stojí na scéně neuvěřitelných šedesát let a nazpívá kolem tisíce písní a vydá přes tři sta desek, není pouze umělecký, ale rovněž velice lidský. On sám je člověkem laskavým, pokorným, empatickým a skromným. Nad nikoho se nepovyšuje, rád se setkává s fanynkami a fanoušky, dlouze s nimi rozpráví. I v tomto nazírání je umělcem ojedinělým. Základ Karlových hodnot nacházíme v dětství, jak sám potvrzuje. "Důležitý okamžik pro mě je mé narození. Tam to všechno vzniklo. Za ten den bych chtěl poděkovat svým prvním producentům, rodičům. Pak už ta dráha spočívala v inspiracích světa kolem. Přitom jsem chtěl být původně mašinfírou a vézt parní lokomotivu, pak jsem chtěl být malířem." Autoři knihy, která vznikala od roku 2016, vidí Karla Gotta také jako muže velice interesantního, opravdového gentlemana, člověka pracovitého a zásadového a veskrze slušného. Představují ho zejména prostřednictvím vzpomínek a zážitků jeho přátel, kolegů a spolupracovníků, mezi nimiž nechybí zásadní muži jeho kariéry: Karel Svoboda, Felix Slováček a Ladislav Štaidl, ale třeba také uznávaný producent Karel Vágner, který Gottovu cestu zná velice dobře. Čtenářky a fanynky, mužskou populaci nevyjímaje, se v knize setkají "sami se sebou", s lidmi obyčejnými, pro které Gott jako jejich zpěvák zpíval zejména. Karel pro ně nebyl jenom interpretem s úžasným tenorem, ale také člověkem, jehož písně milovali a jehož si velice vážili, a také v něm spatřovali jasné světlo ve svém běžném bytí. Mějme na paměti, že odešel gentleman života a šlechtic hudby, který až do poslední chvíle rozdával svými písněmi radost, lásku a porozumění. Kniha chce být jen malou poctou tomuto lidskému i uměleckému velikánovi.

Zdeněk Svěrák představuje fenomén, jehož jméno a osobnost prolíná životem několika generací Čechů. Ovlivnil nás úkazem zneuznaného českého génia Járy Cimrmana s jeho patnácti divadelními hrami, filmy jako Jáchyme, hoď ho do stroje, Marečku, podejte mi pero, Vrchní prchni, Na samotě u lesa, Kulový blesk, Tři veteráni, Lotrando a Zubejda, Kolja, Obecná škola nebo Vratné lahve, písničkami Holubí dům, Nesmí býti smutno, Dělání, Když se zamiluje kůň, Starý muž, operkami pro děti, knížkami Povídek I a II, vzpomínkami na válečné dětství Po strništi bos, pohádkami pro děti… A také pomocí k vybudování Centra Paraple pro paraplegiky nebo aktivitami na podporu občanské společnosti. Není divu, že se v anketě "Největší Čech", vyhlášené Českou televizí v roce 2005 a inspirované BBC, umístil ze všech možných osobností české historie i současnosti na pětadvacátém místě ze sta, když žijícími byli před ním pouze tři - Václav Havel na třetím místě za Karlem IV. a Tomášem Garrigue Masarykem, Karel Gott na místě třináctém a Václav Klaus jako osmnáctý. Zdeněk Svěrák během posledních let existence Divadla Járy Cimrmana ztratil nejprve svého životního kolegu, spolutvůrce a přítele Ladislava Smoljaka, a pak další nezastupitelné kolegy - Pavla Vondrušku, Jana Kašpara, Bořivoje Pence, Václava Kotka a Jaroslava Weigela. Bylo to pro něj bolestné, přesto divadlo běží dál a Zdeněk Svěrák nehodlá odejít na odpočinek. On to ostatně ani neumí - a to je dobře. Pro nás všechny. Autorka čtvrtého doplněného vydání biografické knihy o Zdeňku Svěrákovi přibližuje jeho neopakovatelnou a výjimečnou osobnost z několika úhlů pohledu - jako divadelníka, herce, scénáristu, textaře, spisovatele a člověka angažujícího se v charitě i v občanské společnosti. Nejde o vyčerpávající portrét, ale o črtu všestranného, ba RENESANČNÍHO MUŽE, který si zaslouží náš obdiv a uznání.

Tygr a Býk. To není název nějakého akčního čínského filmu, ale vrozené zadání jednoho z našich nejlepších, nejobsazovanějších a nejuznávanějších herců střední generace Ondřeje Vetchého. Jako Tygr je podle čínského zvěrokruhu bojovník, vznětlivý a spurný, vždy připravený na boj. Skutečnost? Od raného mládí se učil umění juda, japonskému bojovému stylu, který má v základu obranu, nikoliv útok. Proč mluvíme o bojovém umění, když je Ondřej Vetchý herec? Protože se v něm od dětství potýkala a dodnes potýká láska ke sportu jako k osudovému koníčku s herectvím jako jeho prací, povoláním, profesí a obživou. Dá se říci, že celý svůj život, který momentálně čítá 56 let (*16. května 1962), zasvětil boji. Bojuje za slušnost v chování mezi lidmi, za toleranci, pochopení, vstřícnost, proti bezpráví, rasismu, xenofobii, za ekologické myšlení, proti plýtvání, za třídění odpadků. Není lhostejný ke světu, v němž žije a v němž žijí i jeho děti, které - jím vychovány - jednou ponesou hodnoty demokracie, svobody, zodpovědnosti a občanské společnosti, a to i přes její dnešní devastaci a znevažování některými současnými politiky. Střet bojovníka a komedianta v osobnosti Ondřeje Vetchého je pro něj osudový, ale přitom bolestný, protože mu přináší neustálou konfrontaci potřeby vnitřního klidu bojovníka a nutnosti vnějšího pozlátka popularity oblíbeného herce. On s ním podle svých slov celý život bojuje. Bojí se fotografů, bojí se publicity, nesnáší rozhovory. Pokud někomu něco řekne, tak jen lidem, které zná a kterým důvěřuje. Z charakteristik znamení Býka na něj sedí, že je workoholik, protože když se pro nějaký projekt rozhodne, jde do něj s býčí zatvrzelostí, urputností a snahou splnit úkol na maximální možnou míru co nejlépe. S tím se pojí zodpovědnost, poctivost, spolehlivost. Ondřej má také dobré srdce, což se projevuje v jeho obraně slabších a ohrožovaných i v účasti na mnoha charitativních projektech. Je otevřený všem slušným lidem, vůči těm neslušným se v něm okamžitě nastartuje bojovník. K životu potřebuje svobodu a volnost, což se projevuje zejména v práci. Roli nevytváří na základě textu, scénáře, ale na základě svého vnitřního svobodného pochopení charakteru postavy, jejího chování, myšlení, jednání. Tím se řadí k největším mistrům svého oboru. Jeho životním číslem je trojka, která je charakteristická činorodou myslí, tvořivostí, originálností, velkou obrazotvorností a velkým osobním kouzlem a vtipem. To všechno v sobě Ondřej má a jistě i pro tento nevšední koktejl vlastností, schopností, charakteru, talentu a mužného vzhledu patří ve své generaci k hercům s největším charismatem. Kdo by si ho nepamatoval jako čerta Janka s hodností vraníka v kultovní pohádce S čerty nejsou žerty? Jako pilota RAF Františka Slámu z nejdražšího tuzemského velkofilmu Tmavomodrý svět? Jako tatínka z Vieweghových Báječných let pod psa? Jako neúplatného novináře Kadlece ze seriálů Místo nahoře a Místo v životě? Jako zaníceného fotbalového kapitána a trenéra Jirku Luňáka z Okresního přeboru? Jako tatínka v nostalgickém svěrákovském leporelu Po strništi bos? Jako Jeronýma Pražského, Aloise Rašína nebo Lucifera? A čekají ho další zajímavé projekty, například televizní Emanuel Moravec nebo návrat do krimi žánru ve Vysoké hře... Z jen stručného výčtu minulých i budoucích rolí je zřejmé, že jeho založení bojovníka za čest, slušnost, pravdu a lásku ho vedlo k účasti v projektech z naší dávné i nedávné historie, mapujících často těžká, přelomová období či události, nebo v dílech, která řeší zlomové okamžiky v lidském životě. To však nic nemění na tom, že Ondřej Vetchý je také vtipný a veselý člověk, který má rád humor a umí perfektně vystřihnout i komediální role. Předvedl to nejen na plátně a televizní obrazovce, ale i na divadelních prknech, zejména na scéně slavného Činoherního klubu, kde působí od roku 1989. A tak se společně začtěme do poutavého příběhu skvělého herce a dobrého člověka.

Introvert v rúchu extroverta. O svojom súkromí nerozpráva a veľmi úspešne si ho chráni. Miluje les, hory, dážď a chlad, je skôr severský typ. Kedysi klamala telom, farbila sa na čierno a svoju úžasnú štíhlu postavu, ktorú by jej mohli závidieť a určite závidia modelky aj mnohé kolegyne, dlho skrývala v džínsoch a tričkách. Bola tiché, dobré a slušné dieťa. Nebola revoltujúca tínedžerka. Na strednú pedagogickú školu šla preto, aby sa naučila hrať na gitare a ďalších nástrojoch, napríklad flaute. Uvažovala o štúdiu biochémie a tiež o štúdiu výtvarného umenia na vysokej škole. Lenže osud to chcel inak… Víťazstvom v súťaži pre amatérskych spevákov a autorov Coca-Cola Popstar bola v roku 2003 vyštartovaná do sféry, o ktorej nič nevedela a ktorej sa bála. Dokázala sa však s prostredím a zákonmi šoubiznisu vyrovnať, pretože sa na nich vždy dívala s nadhľadom. Vďaka výchove, charakteru a osobnosti zostala dievčaťom a mladou ženou z malej dedinky pod Súľovskými skalami, ktorá čerpá inšpiráciu, energiu a múzu zo svojich vlastných zážitkov a svojho pohľadu na svet. Ako Blíženec dokáže načúvať svojmu vlastnému ja, ale dokáže načúvať aj ľuďom okolo seba, svojmu okoliu. Je dvojakou osobnosťou, čo sa krásne doplňuje, aj keď občas stretáva. Na začiatku ju označovali ako slovenskú Alanis Morissette alebo Avril Lavigne. Ona je však svoja. Ona je Zuzana Smatanová. Šesťnásobná "Zlatá slávica", niekoľkonásobná držiteľka odborných (Aurel) aj diváckych (OTO) cien. Má svoj vlastný štýl, ktorý v každom novom albume doplňuje, mení a obohacuje. Taká silná tvorivá osobnosť, ktorá nie je závislá od skladateľov a textárov, pretože si piesne od začiatku skladá a textuje, nie je príliš obvyklá nielen v slovenskom meradle, ale ani v európskom. Tam ju však jej prienik ešte len čaká… Zuzana je obdivuhodný človek, od ktorého sa aj po jej "malom jubileu" (35 rokov) môžeme dočkať ďalších krásnych, úprimných a osobných piesní. Ona totiž zreje ako víno…

"Som nesmierne pyšná, že som získala zlato pre Slovensko." Píšme aj čítajme PRÍBEH O LÁSKE, TÚŽBE A SILE hrdinky Petry, ktorá je v ňom famózna, fantastická, neskutočná, úžasná. Kométa, raketa, bomba, prírodný úkaz, neriadená strela. A tiež chlap v sukniach. Nemaľuje sa, neoblieha módne butiky, ale len tie športové, na podpätkoch stráca rovnováhu, odmalička hrá s chlapcami futbal, jazdí na motorke, šoféruje SUV, má vodné lyže a chce vodný skúter… Skrátka, také normálne slovenské dievča. Teda… úplne bežné, nieto ešte tuctové nie je. Naopak, je celkom originálna a jedinečná. Slovenská alpská lyžiarka a reprezentantka Petra Vlhová, Liptáčka, ktorá od narodenia nasáva vôňu, atmosféru, krásu aj tvrdosť slovenských hôr. Ako Sagan Porovnanie so slovenským cyklistickým šampiónom, o päť rokov starším Petrom, trojnásobným majstrom sveta v cestnej cyklistike a päťnásobným nositeľom zeleného trikotu pre najlepšieho jazdca, má mnoho spoločného. Obaja odmalička celkom prepadli svojmu športu, i keď Peter začínal na bicykli neskôr než ostatní. Hneď ako však prvýkrát sadol na bicykel, už z neho nevstal. Takisto Petra: lyžovať začala už v troch rokoch a bolo jasné, že sa pre lyže narodila. Boli pre ňu rovnako prirodzené ako pre ostatných ich vlastné nohy… Ja vám to natriem! Prvýkrát na seba pozornosť lyžiarskej obce pritiahla vo februári 2011 víťazstvom na Majstrovstvách sveta juniorov v alpskom lyžovaní v obrom slalome. To mala iba pätnásť rokov! O rok neskôr, v januári 2012, vyhrala slalom na I. zimných olympijských hrách mládeže v Innsbrucku. Vtedy mala šestnásť… Premiéru na svahoch Svetového pohára absolvovala v decembri 2012 - vtedy mala sedemnásť - v rakúskom Semmeringu, kde v slalome dosiahla až na 11. priečku (!). Svoje angažmán vo vrcholných juniorských súťažiach dokončila vo februári 2014, keď sa doma v Jasnej stala juniorskou majsterkou sveta v slalome. A potom to prišlo! 13. decembra 2015 sa ako dvadsaťročná mohla prvýkrát tešiť z víťazstva na pretekoch Svetového pohára vo švédskom Aare. No, nevystískali by ste ju? Určite áno, pretože svojimi stále sa zlepšujúcimi výkonmi uvádza svetovú lyžiarsku verejnosť, odborníkov aj domáce slovenské publikum takmer k šialenstvu. Podobne ako Sagan. Slovensko, obrazne povedané, prežíva v lete "saganomániu" a v zime "vlhomániu". Petra verzus Mikaela Poďme sa spolu s autorkou vydať na cestu, ktorou Petra musela prejsť, aby z nej bola v súčasnosti jedna z najlepších svetových lyžiarok. Má obrovský potenciál, a to nielen vo "svojom" slalome, ale aj v ostatných disciplínach alpského lyžovania vrátane tých zjazdových. Na svoj čas najväčších víťazstiev ešte len čaká… Ako prekážka na ceste k postu svetovej jednotky jej stojí jediná súperka - Mikaela Shiffrinová, rovnako stará Američanka, narodená v rovnaký deň a v rovnakom roku, len o tri mesiace skôr… Liptáčka z malého štátu uprostred Európy bez štátnej podpory a proti nej americké dievča s tým najlepším zámorským zázemím, považované za lyžiarsku princeznú. To bol, je a bude súboj! Podobný, aký zviedli o generáciu staršie slávne kolegyne oboch dnešných rivaliek, Američanka Lindsey Vonnová a Slovenka Veronika Velez-Zuzulová, súperka, reprezentačná kolegyňa a nakoniec aj kamarátka Petry. Petra sa tejto úlohy snaží zhostiť čo možno najlepšie. Zo slalomovej špecialistky sa z nej stáva univerzálna lyžiarka, ktorá je stále úspešnejšia v zjazde i v super-G. Veď má okolo seba tých najlepších ľudí, jej taliansko-slovenský tím je tímom snov. Príbeh ešte len dvadsaťtriročnej športovkyne, ZLATEJ, STRIEBORNEJ I BRONZOVEJ zo svetového šampionáta v Aare 2019, je neuveriteľným nielen o nadaní a talente, ale aj o láske, vôli, nezdolnosti, charakteru, túžbe a sile.

Malá žena s velkým hlasem, česká Janis Joplin, Tina Turner, Ella Fitzgerald, neřízená střela, rocková babička z Ostravy, všechna tato přízviska měla Věra Špinarová. Byla sice malá vzrůstem, ale o to větší svým nenapodobitelným, jedinečným altovým hlasem s rozsahem přes čtyři oktávy, o kterém si mohly nechat zdát mnohé operní divy. Takový rozsah měly v Česku jen další tři zpěvačky populární hudby: Eva Pilarová, Petra Janů a Lucie Bílá. Na rozdíl od nich Věra Špinarová nikdy zpěv nestudovala, byla „přírodní úkaz“, který šokoval odborníky svou syrovostí. A samotná Věra byla také taková - svérázná, upřímná až na kost, na nic si nehrála, neuměla se přetvařovat a předstírat. Byla Ostravačka každým coulem, k sobě tvrdá a přísná, nesmírně pracovitá, skromná, ale cílevědomá, protože od dětství věděla s jistotou jediné – že chce být zpěvačkou. Svému snu podřídila vše, šla za ním přes překážky, které představovala třeba její matka, která měla úplně jinou představu o budoucnosti své dcery a nikdy se úplně neztotožnila s tím, že Věra namísto „seriózní“ práce v čistírně „poskakuje“ před kapelou na jevišti... Musela překonat tragickou a dodnes nevysvětlenou smrt milovaného bratra, ústup ze slávy po sametové revoluci, kdy existenčně klesla až na dno, zklamání ze tří dlouhodobých vztahů... Vždy se však dokázala zvednout jako Fénix z popela a pokračovat v cestě za svým snem. Je nezapomenutelná svými písněmi, kterých nahrála přes 700, svými hity jako Bílá Jawa 250, Raketou na Mars, To máme mládež, Píseň svou mi tenkrát hrál, a i kdyby už si nikdo nemohl ani na ně vzpomenout, zůstává tu jako Věřin pomník nesmrtelná skladba z filmu Tenkrát na Západě, nazvaná Jednoho dne se vrátíš. Její interpretaci obdivoval i sám legendární Ennio Morricone, držitel svou Oscarů. Věra Špinarová byla uvedena in memoriam do Síně slávy hudebních cen Anděl a dostala rovněž in memoriam Cenu města Ostravy. Syn Adam Pavlík zorganizoval k prvnímu výročí jejího úmrtí vzpomínkový koncert v ostravské Ostravar Areně, kde jí přišli vzdát hold přední interpreti české hudební scény a kolegové tím, že dozpívali playlist z osudného čáslavského koncertu. Zcela zaplněná hala je odměnila bouřlivým potleskem i slzami dojetí, kterým se neubránili ani někteří z nich...

"Nemůžeš? Přidej!". Životní krédo našeho fenomenálního běžce, čtyřnásobného olympijského vítěze Emila Zátopka. Dvě slova, která charakterizovala jeho úžasnou kariéru, jako by o mnoho let později, latentně, kdesi v pozadí, prosvěcovala životní dráhu tenisty Radka Štěpánka. On je také velký bojovník jako Emil Zátopek, také posunoval hranice svých vlastních možností. Nikdy se nevzdával, po neúspěších a zraněních se jako Fénix z popela opět zvedal a šel do střetu, jako by to bylo poprvé. Tenisový gladiátor, který svému soupeři nedal nikdy nic zadarmo. Kurt byl pro něj arénou, kde bojoval až do posledních sil, i jevištěm, kde byl tak trochu hercem, bavičem i komikem, usilujícím o potlesk publika. Kde hledat kořeny tak silné osobnosti, která patří do zlatého fondu českého tenisu, k našim tenisovým legendám? Samozřejmě v genech, ale také ve výchově, v rodině, v prostředí, v němž vyrůstal. Narodil se totiž do správné rodiny. A ta, otec Vlastimil, matka Hana i starší bratr Martin, v něm od útlého věku podporovali jeho zájem a posléze vášeň pro bílý sport, což vyústilo v kariéru, která je úctyhodná. Radek Štěpánek sice nedosáhl úplně na tenisovou špici, ale pohyboval se na žebříčku ATP ve světové desítce. A co je důležité: byl zcela výjimečný tím, že kombinoval obě hlavní tenisové disciplíny - byl osmým nejlepším hráčem planety v singlu a čtvrtým nejlepším hráčem v deblu. Kdo takového úpěchu v historii tenisu dosáhl? Nikdo! Na svém kontě má pět trofejí ve dvouhře a osmnáct (!) ve čtyřhře, což hovoří samo za sebe - byl dobrý hlavně v deblu, na který se od začátku specializoval. Mezi jeho nejcennější skalpy v tomto směru patří dva grandslamy: Australian Open 2012 a US Open 2013. Lví podíl má také na vítězství České republiky v nejprestižnější mužské týmové soutěži světa, v Davis Cupu, kde v letech 2012 i 2013 rozhodl konečný výsledek. Radek Štěpánek je silná a tak trochu "staromódní" osobnost, která se vymyká představám o bohatých tenistech a jejich výstřelcích. Je slušný, seriózní, pravdomluvný, čestný, poctivý a strašně pracovitý. Tak ho rodiče vychovali. Má rád maminčino kuře na paprice, nejraději obléká džíny a svetry, miluje rychlá auta, za úspěchy se odměňuje hodinkami a rád by cestoval a poznával svět jinak než přes hledáček tenisových kurtů. Tato přání se mu plní právě nyní, na prahu čtyřicítky, kdy ukončil profesionální kariéru a s Nicol Vaidišovou zákláda rodinu. Radek je výjimečným člověkem, který si zaslouží uznání nejen pro své profesionální úspěchy, ale i pro skvělou reprezentaci České republiky. Čtěte knihu zkušené autorky, která přibližuje kořeny úspěchu a velkou kariéru tenisového gladiátora.