Dana Čermáková

Říká se, že jablko nepadá daleko od stromu. Platí to v řemesle, v podnikání, v umění. Herecký svět není výjimkou, podívejme se jen na známá jména, která tu jsou jakoby stále, už desetiletí, jen to křestní jméno je jiné... Platí to i o jménu KOSTKA, které „slouží“ divadelní múze téměř sto let, ve skutečnosti však s předky jiných jmen mnohem déle. Byl Jiří Kostka, hrají Petr Kostka a ve třetí generaci Tereza Kostková. Starobylý herecký rod, sahající do počátků českého divadla, obohatily a obohacují další herecká jména, například Carmen Mayerová, manželka Petra Kostky a maminka Terezy Kostkové. Čím jiným než herečkou se mohla stát jejich dcera? Ve vůni šminek a rozhovorů o divadle vyrůstala, a i když v dětství zkoušela všechno možné, přesto už od pěti šesti let věděla, že chce být herečkou. Geny nezapřete. Španělské předky, s citem pro umění, protože má dědečka malíře, se srdcem otevřeným pro všechny, kdo potřebují pomoc, protože je inteligentní, vzdělaná, sečtělá, také velice temperamentní. Je patronkou nadačního fondu Veselý senior, ale pomáhá i jiným charitativním projektům. Netají se láskou k Francii, k cestování vlakem, k tanci, ke všemu novému a zajímavému, co ji může obohatit. S moudrostí svého rodu a nadšením, neutuchající energií a optimismem, s vírou v lepší stránky žití a života – to je dnes čtyřicetiletá Tereza Kostková, vynikající, talentovaná herečka, skvělá moderátorka, filantropka a hlavně nesmírně příjemná, osobitá, výrazná a jedinečná žena s velkým přesahem profesním i osobnostním. Známe ji z Divadla Pod Palmovkou, z televizních seriálů jako Ordinace v růžové zahradě, Pojišťovna štěstí, Cesty domů, Proč bychom se netopili a dalších, z moderování nejrůznějších akcí, z nichž vyniká mimořádně úspěšná televizní show StarDance, jejíž osmý ročník uváděla na podzim 2016 opět s kolegou Markem Ebenem. Tereza Kostková je jednou z mála uznávaných moderátorek, protože tato profese skutečně není jednoduchá a lehká, ačkoliv se tak na první pohled jeví. Autorka herečku představuje v celé její profesní a lidské osobnosti i v širších souvislostech rodinných a rodových.

"Nemůžeš? Přidej!". Životní krédo našeho fenomenálního běžce, čtyřnásobného olympijského vítěze Emila Zátopka. Dvě slova, která charakterizovala jeho úžasnou kariéru, jako by o mnoho let později, latentně, kdesi v pozadí, prosvěcovala životní dráhu tenisty Radka Štěpánka. On je také velký bojovník jako Emil Zátopek, také posunoval hranice svých vlastních možností. Nikdy se nevzdával, po neúspěších a zraněních se jako Fénix z popela opět zvedal a šel do střetu, jako by to bylo poprvé. Tenisový gladiátor, který svému soupeři nedal nikdy nic zadarmo. Kurt byl pro něj arénou, kde bojoval až do posledních sil, i jevištěm, kde byl tak trochu hercem, bavičem i komikem, usilujícím o potlesk publika. Kde hledat kořeny tak silné osobnosti, která patří do zlatého fondu českého tenisu, k našim tenisovým legendám? Samozřejmě v genech, ale také ve výchově, v rodině, v prostředí, v němž vyrůstal. Narodil se totiž do správné rodiny. A ta, otec Vlastimil, matka Hana i starší bratr Martin, v něm od útlého věku podporovali jeho zájem a posléze vášeň pro bílý sport, což vyústilo v kariéru, která je úctyhodná. Radek Štěpánek sice nedosáhl úplně na tenisovou špici, ale pohyboval se na žebříčku ATP ve světové desítce. A co je důležité: byl zcela výjimečný tím, že kombinoval obě hlavní tenisové disciplíny - byl osmým nejlepším hráčem planety v singlu a čtvrtým nejlepším hráčem v deblu. Kdo takového úpěchu v historii tenisu dosáhl? Nikdo! Na svém kontě má pět trofejí ve dvouhře a osmnáct (!) ve čtyřhře, což hovoří samo za sebe - byl dobrý hlavně v deblu, na který se od začátku specializoval. Mezi jeho nejcennější skalpy v tomto směru patří dva grandslamy: Australian Open 2012 a US Open 2013. Lví podíl má také na vítězství České republiky v nejprestižnější mužské týmové soutěži světa, v Davis Cupu, kde v letech 2012 i 2013 rozhodl konečný výsledek. Radek Štěpánek je silná a tak trochu "staromódní" osobnost, která se vymyká představám o bohatých tenistech a jejich výstřelcích. Je slušný, seriózní, pravdomluvný, čestný, poctivý a strašně pracovitý. Tak ho rodiče vychovali. Má rád maminčino kuře na paprice, nejraději obléká džíny a svetry, miluje rychlá auta, za úspěchy se odměňuje hodinkami a rád by cestoval a poznával svět jinak než přes hledáček tenisových kurtů. Tato přání se mu plní právě nyní, na prahu čtyřicítky, kdy ukončil profesionální kariéru a s Nicol Vaidišovou zákláda rodinu. Radek je výjimečným člověkem, který si zaslouží uznání nejen pro své profesionální úspěchy, ale i pro skvělou reprezentaci České republiky. Čtěte knihu zkušené autorky, která přibližuje kořeny úspěchu a velkou kariéru tenisového gladiátora.

Malá žena s velkým hlasem, česká Janis Joplin, Tina Turner, Ella Fitzgerald, neřízená střela, rocková babička z Ostravy, všechna tato přízviska měla Věra Špinarová. Byla sice malá vzrůstem, ale o to větší svým nenapodobitelným, jedinečným altovým hlasem s rozsahem přes čtyři oktávy, o kterém si mohly nechat zdát mnohé operní divy. Takový rozsah měly v Česku jen další tři zpěvačky populární hudby: Eva Pilarová, Petra Janů a Lucie Bílá. Na rozdíl od nich Věra Špinarová nikdy zpěv nestudovala, byla „přírodní úkaz“, který šokoval odborníky svou syrovostí. A samotná Věra byla také taková - svérázná, upřímná až na kost, na nic si nehrála, neuměla se přetvařovat a předstírat. Byla Ostravačka každým coulem, k sobě tvrdá a přísná, nesmírně pracovitá, skromná, ale cílevědomá, protože od dětství věděla s jistotou jediné – že chce být zpěvačkou. Svému snu podřídila vše, šla za ním přes překážky, které představovala třeba její matka, která měla úplně jinou představu o budoucnosti své dcery a nikdy se úplně neztotožnila s tím, že Věra namísto „seriózní“ práce v čistírně „poskakuje“ před kapelou na jevišti... Musela překonat tragickou a dodnes nevysvětlenou smrt milovaného bratra, ústup ze slávy po sametové revoluci, kdy existenčně klesla až na dno, zklamání ze tří dlouhodobých vztahů... Vždy se však dokázala zvednout jako Fénix z popela a pokračovat v cestě za svým snem. Je nezapomenutelná svými písněmi, kterých nahrála přes 700, svými hity jako Bílá Jawa 250, Raketou na Mars, To máme mládež, Píseň svou mi tenkrát hrál, a i kdyby už si nikdo nemohl ani na ně vzpomenout, zůstává tu jako Věřin pomník nesmrtelná skladba z filmu Tenkrát na Západě, nazvaná Jednoho dne se vrátíš. Její interpretaci obdivoval i sám legendární Ennio Morricone, držitel svou Oscarů. Věra Špinarová byla uvedena in memoriam do Síně slávy hudebních cen Anděl a dostala rovněž in memoriam Cenu města Ostravy. Syn Adam Pavlík zorganizoval k prvnímu výročí jejího úmrtí vzpomínkový koncert v ostravské Ostravar Areně, kde jí přišli vzdát hold přední interpreti české hudební scény a kolegové tím, že dozpívali playlist z osudného čáslavského koncertu. Zcela zaplněná hala je odměnila bouřlivým potleskem i slzami dojetí, kterým se neubránili ani někteří z nich...

"Som nesmierne pyšná, že som získala zlato pre Slovensko." Píšme aj čítajme PRÍBEH O LÁSKE, TÚŽBE A SILE hrdinky Petry, ktorá je v ňom famózna, fantastická, neskutočná, úžasná. Kométa, raketa, bomba, prírodný úkaz, neriadená strela. A tiež chlap v sukniach. Nemaľuje sa, neoblieha módne butiky, ale len tie športové, na podpätkoch stráca rovnováhu, odmalička hrá s chlapcami futbal, jazdí na motorke, šoféruje SUV, má vodné lyže a chce vodný skúter… Skrátka, také normálne slovenské dievča. Teda… úplne bežné, nieto ešte tuctové nie je. Naopak, je celkom originálna a jedinečná. Slovenská alpská lyžiarka a reprezentantka Petra Vlhová, Liptáčka, ktorá od narodenia nasáva vôňu, atmosféru, krásu aj tvrdosť slovenských hôr. Ako Sagan Porovnanie so slovenským cyklistickým šampiónom, o päť rokov starším Petrom, trojnásobným majstrom sveta v cestnej cyklistike a päťnásobným nositeľom zeleného trikotu pre najlepšieho jazdca, má mnoho spoločného. Obaja odmalička celkom prepadli svojmu športu, i keď Peter začínal na bicykli neskôr než ostatní. Hneď ako však prvýkrát sadol na bicykel, už z neho nevstal. Takisto Petra: lyžovať začala už v troch rokoch a bolo jasné, že sa pre lyže narodila. Boli pre ňu rovnako prirodzené ako pre ostatných ich vlastné nohy… Ja vám to natriem! Prvýkrát na seba pozornosť lyžiarskej obce pritiahla vo februári 2011 víťazstvom na Majstrovstvách sveta juniorov v alpskom lyžovaní v obrom slalome. To mala iba pätnásť rokov! O rok neskôr, v januári 2012, vyhrala slalom na I. zimných olympijských hrách mládeže v Innsbrucku. Vtedy mala šestnásť… Premiéru na svahoch Svetového pohára absolvovala v decembri 2012 - vtedy mala sedemnásť - v rakúskom Semmeringu, kde v slalome dosiahla až na 11. priečku (!). Svoje angažmán vo vrcholných juniorských súťažiach dokončila vo februári 2014, keď sa doma v Jasnej stala juniorskou majsterkou sveta v slalome. A potom to prišlo! 13. decembra 2015 sa ako dvadsaťročná mohla prvýkrát tešiť z víťazstva na pretekoch Svetového pohára vo švédskom Aare. No, nevystískali by ste ju? Určite áno, pretože svojimi stále sa zlepšujúcimi výkonmi uvádza svetovú lyžiarsku verejnosť, odborníkov aj domáce slovenské publikum takmer k šialenstvu. Podobne ako Sagan. Slovensko, obrazne povedané, prežíva v lete "saganomániu" a v zime "vlhomániu". Petra verzus Mikaela Poďme sa spolu s autorkou vydať na cestu, ktorou Petra musela prejsť, aby z nej bola v súčasnosti jedna z najlepších svetových lyžiarok. Má obrovský potenciál, a to nielen vo "svojom" slalome, ale aj v ostatných disciplínach alpského lyžovania vrátane tých zjazdových. Na svoj čas najväčších víťazstiev ešte len čaká… Ako prekážka na ceste k postu svetovej jednotky jej stojí jediná súperka - Mikaela Shiffrinová, rovnako stará Američanka, narodená v rovnaký deň a v rovnakom roku, len o tri mesiace skôr… Liptáčka z malého štátu uprostred Európy bez štátnej podpory a proti nej americké dievča s tým najlepším zámorským zázemím, považované za lyžiarsku princeznú. To bol, je a bude súboj! Podobný, aký zviedli o generáciu staršie slávne kolegyne oboch dnešných rivaliek, Američanka Lindsey Vonnová a Slovenka Veronika Velez-Zuzulová, súperka, reprezentačná kolegyňa a nakoniec aj kamarátka Petry. Petra sa tejto úlohy snaží zhostiť čo možno najlepšie. Zo slalomovej špecialistky sa z nej stáva univerzálna lyžiarka, ktorá je stále úspešnejšia v zjazde i v super-G. Veď má okolo seba tých najlepších ľudí, jej taliansko-slovenský tím je tímom snov. Príbeh ešte len dvadsaťtriročnej športovkyne, ZLATEJ, STRIEBORNEJ I BRONZOVEJ zo svetového šampionáta v Aare 2019, je neuveriteľným nielen o nadaní a talente, ale aj o láske, vôli, nezdolnosti, charakteru, túžbe a sile.

Introvert v rúchu extroverta. O svojom súkromí nerozpráva a veľmi úspešne si ho chráni. Miluje les, hory, dážď a chlad, je skôr severský typ. Kedysi klamala telom, farbila sa na čierno a svoju úžasnú štíhlu postavu, ktorú by jej mohli závidieť a určite závidia modelky aj mnohé kolegyne, dlho skrývala v džínsoch a tričkách. Bola tiché, dobré a slušné dieťa. Nebola revoltujúca tínedžerka. Na strednú pedagogickú školu šla preto, aby sa naučila hrať na gitare a ďalších nástrojoch, napríklad flaute. Uvažovala o štúdiu biochémie a tiež o štúdiu výtvarného umenia na vysokej škole. Lenže osud to chcel inak… Víťazstvom v súťaži pre amatérskych spevákov a autorov Coca-Cola Popstar bola v roku 2003 vyštartovaná do sféry, o ktorej nič nevedela a ktorej sa bála. Dokázala sa však s prostredím a zákonmi šoubiznisu vyrovnať, pretože sa na nich vždy dívala s nadhľadom. Vďaka výchove, charakteru a osobnosti zostala dievčaťom a mladou ženou z malej dedinky pod Súľovskými skalami, ktorá čerpá inšpiráciu, energiu a múzu zo svojich vlastných zážitkov a svojho pohľadu na svet. Ako Blíženec dokáže načúvať svojmu vlastnému ja, ale dokáže načúvať aj ľuďom okolo seba, svojmu okoliu. Je dvojakou osobnosťou, čo sa krásne doplňuje, aj keď občas stretáva. Na začiatku ju označovali ako slovenskú Alanis Morissette alebo Avril Lavigne. Ona je však svoja. Ona je Zuzana Smatanová. Šesťnásobná "Zlatá slávica", niekoľkonásobná držiteľka odborných (Aurel) aj diváckych (OTO) cien. Má svoj vlastný štýl, ktorý v každom novom albume doplňuje, mení a obohacuje. Taká silná tvorivá osobnosť, ktorá nie je závislá od skladateľov a textárov, pretože si piesne od začiatku skladá a textuje, nie je príliš obvyklá nielen v slovenskom meradle, ale ani v európskom. Tam ju však jej prienik ešte len čaká… Zuzana je obdivuhodný človek, od ktorého sa aj po jej "malom jubileu" (35 rokov) môžeme dočkať ďalších krásnych, úprimných a osobných piesní. Ona totiž zreje ako víno…

Ako sa stal Václav Havel pre Čechy "otcom svojej doby", tak je Zuzana Čaputová veľkou nádejou jednej malej a krásnej krajiny. Je doslova šancou, aby sa Slovensko stalo štátom demokratickejším a sociálne spravodlivým. A vo mne prevláda silný aj nezvrátiteľný pocit, že obe menované osobnosti spája, hoci na diaľku, naozaj silná synergia. Keď som mal v roku 2011 krásnu možnosť pána prezidenta navštíviť na jeho Hrádečku, rozprával mi okrem iného o svojom obrovskom sne. "Vždy som sníval o republike samostatnej, slobodnej, demokratickej, o republike hospodársky prosperujúcej a zároveň sociálne spravodlivej, skrátka o republike ľudskej, ktorá slúži človeku, a preto má nádej, že človek poslúži jej," zapísal som si vtedy. A je veľmi zaujímavé a nanajvýš zrejmé, že pani Zuzanu spája s Havlom aj toto podobenstvo. A potom tiež vzdelanosť, znalosť literatúry a filozofie, ale napríklad aj uznanie pravdy ako absolútneho základu ľudského konania. Tak ako Václav velebil pravdu a lásku, tak Zuzana už ako študentka hltala čínskeho mudrca Lao-cea. Od neho vie, že pravdivé slová nie sú príjemné a tiež že príjemné slová nemusia byť pravdivé. Napokon, jej životné motto predstavuje výrok veľkého vlastenca a generála Miroslava Rastislava Štefánika: "Pravde veriť, pravdu žiť a pravdu brániť." Človeku nemôže nenapadnúť: nemala advokátka a aktivistka za právny štát, spravodlivosť a ekológiu Čaputová o demokratickom štáte podobné predstavy ako Havel, renomovaný dramatik a mysliteľ? A nemá ich obzvlášť dnes ako nová prezidentka Slovenska? Domnievam sa, že taká republika je nepochybne aj víziou charizmatickej a súčasne pôvabnej ženy, ktorej pozitívna aura sa postupne rodila v jej domovskom Pezinku. "Dlho som vôbec zvažovala, nakoniec som sa v januári 2018 k tomuto kroku rozhodla," povedala o svojom vstupe do politiky. "Potom sa navyše stala oná strašná vec, keď zavraždili novinára Jána Kuciaka a jeho snúbenicu, archeologičku Martinu Kušnírovú. Táto udalosť zatriasla celým Slovenskom. Ľudia si povedali, že toto sa nesmie opakovať, že sa ako spoločnosť musíme zmeniť k lepšiemu. Chcem sa na tejto zmene podieľať." Pokiaľ by som použil zveličenie, Zuzana ako dobrý človek a slušný občan vyrazí do stretu s mocnými a boja proti zlu, ktorého obrazom nie je len diabol v mafiánskom rúchu (Marián Kočner), ale aj časť slovenskej vrchnosti. Ľuďom postupne svitá, že zodpovednosť za reálne zlosti padá na hlavu nedávneho premiéra a jeho "Ficolandu". Aká je vlastne pani Zuzana? "Dokáže načúvať, má hlboké sociálne cítenie, vie sa vcítiť do roly toho druhého, dokáže ho pochopiť, vie svoj vnem vďaka svojej vzdelanosti analyzovať. Svojimi legislatívnymi znalosťami a skúsenosťami dokáže nájsť riešenia a tie presadzuje a je v tomto konaní veľmi vytrvalá. A spoznal som na vlastné oči jej zmysel pre spravodlivosť aj skutočnosť, že naopak, nespravodlivosť ju ešte viac motivuje," povie mi Marián Šipoš, zástupca primátora Pezinku, ktorý sa s pani Čaputovou podieľal na uzatvorení novej mestskej skládky. Za dlhoročné úsilie bola odmenená prestížnou Goldmanovou environmentálnou cenou a potom prijatá v Bielom dome. A prečo zvíťazila v prezidentských voľbách? "Mala v samotnej kampani veľkú výhodu. Bola presvedčivá a čo hovorila, to si aj myslí. U ďalších kandidátov ľudia zistili, že nevystupujú práve úprimne, že ich prejavy sú trochu hrané. Skrátka, ako ju osobne poznám, taká skutočne bola, tak vystupovala a hovorila. Jednoducho, sa na nič sa nehrala." Zuzanu Čaputovú vnímam tiež ako ženu peknú a vysoko elegantnú, skrátka, progresívnu dámu, ktorá má štýl, ale ona sama nejaké ženské hry nehrá. Dobre vie, že svoje poslanie akejsi slovenskej Erin Brockovich - možno si spomeniete na americký film o aktivistke stvárnenej vtedy ešte menej známou hviezdou Juliou Roberts - naplnila a že teraz ju čaká misia omnoho obsažnejšia a náročnejšia. Pozitívne meniť Slovensko vo fungujúci a spravodlivý štát, čo si prajú aj ľudia tejto krásnej krajiny. "Keď som robila advokátku, bola pre mňa najdôležitejšia služba klientom. Nezaujímalo ma, kto má akú politickú príslušnosť alebo hodnotový svet. Aj teraz sa vnímam tak, že som v službe ľuďom celej krajiny. Prezident však môže byť súčasťou dejov, aby zmeny vôbec nastali. Veľmi som sa pri kampani snažila ľuďom vysvetľovať, bez toho, aby som vzbudzovala plané nádeje a ilúzie, že človek z pozície hlavy štátu nemôže urobiť zázrak a zásadným spôsobom všetko zmeniť. Ale môže byť iniciátorom, motivátorom a spojovateľom ľudí, ktorí si takú zmenu prajú." Významným impulzom je pre slovenskú prezidentku takisto prestížne medzinárodné ocenenie "Európska osobnosť roka" udeľované za mimoriadne úspechy v oblasti politiky, obchodu a inovácií televíziou Euronews a Európskym obchodným summitom. Vážené čitateľky, vážení čitatelia, radi vám predkladáme príbeh pozoruhodnej ženy, ktorá túži zmeniť náš svet. PhDr. Petr Čermák

Tygr a Býk. To není název nějakého akčního čínského filmu, ale vrozené zadání jednoho z našich nejlepších, nejobsazovanějších a nejuznávanějších herců střední generace Ondřeje Vetchého. Jako Tygr je podle čínského zvěrokruhu bojovník, vznětlivý a spurný, vždy připravený na boj. Skutečnost? Od raného mládí se učil umění juda, japonskému bojovému stylu, který má v základu obranu, nikoliv útok. Proč mluvíme o bojovém umění, když je Ondřej Vetchý herec? Protože se v něm od dětství potýkala a dodnes potýká láska ke sportu jako k osudovému koníčku s herectvím jako jeho prací, povoláním, profesí a obživou. Dá se říci, že celý svůj život, který momentálně čítá 56 let (*16. května 1962), zasvětil boji. Bojuje za slušnost v chování mezi lidmi, za toleranci, pochopení, vstřícnost, proti bezpráví, rasismu, xenofobii, za ekologické myšlení, proti plýtvání, za třídění odpadků. Není lhostejný ke světu, v němž žije a v němž žijí i jeho děti, které - jím vychovány - jednou ponesou hodnoty demokracie, svobody, zodpovědnosti a občanské společnosti, a to i přes její dnešní devastaci a znevažování některými současnými politiky. Střet bojovníka a komedianta v osobnosti Ondřeje Vetchého je pro něj osudový, ale přitom bolestný, protože mu přináší neustálou konfrontaci potřeby vnitřního klidu bojovníka a nutnosti vnějšího pozlátka popularity oblíbeného herce. On s ním podle svých slov celý život bojuje. Bojí se fotografů, bojí se publicity, nesnáší rozhovory. Pokud někomu něco řekne, tak jen lidem, které zná a kterým důvěřuje. Z charakteristik znamení Býka na něj sedí, že je workoholik, protože když se pro nějaký projekt rozhodne, jde do něj s býčí zatvrzelostí, urputností a snahou splnit úkol na maximální možnou míru co nejlépe. S tím se pojí zodpovědnost, poctivost, spolehlivost. Ondřej má také dobré srdce, což se projevuje v jeho obraně slabších a ohrožovaných i v účasti na mnoha charitativních projektech. Je otevřený všem slušným lidem, vůči těm neslušným se v něm okamžitě nastartuje bojovník. K životu potřebuje svobodu a volnost, což se projevuje zejména v práci. Roli nevytváří na základě textu, scénáře, ale na základě svého vnitřního svobodného pochopení charakteru postavy, jejího chování, myšlení, jednání. Tím se řadí k největším mistrům svého oboru. Jeho životním číslem je trojka, která je charakteristická činorodou myslí, tvořivostí, originálností, velkou obrazotvorností a velkým osobním kouzlem a vtipem. To všechno v sobě Ondřej má a jistě i pro tento nevšední koktejl vlastností, schopností, charakteru, talentu a mužného vzhledu patří ve své generaci k hercům s největším charismatem. Kdo by si ho nepamatoval jako čerta Janka s hodností vraníka v kultovní pohádce S čerty nejsou žerty? Jako pilota RAF Františka Slámu z nejdražšího tuzemského velkofilmu Tmavomodrý svět? Jako tatínka z Vieweghových Báječných let pod psa? Jako neúplatného novináře Kadlece ze seriálů Místo nahoře a Místo v životě? Jako zaníceného fotbalového kapitána a trenéra Jirku Luňáka z Okresního přeboru? Jako tatínka v nostalgickém svěrákovském leporelu Po strništi bos? Jako Jeronýma Pražského, Aloise Rašína nebo Lucifera? A čekají ho další zajímavé projekty, například televizní Emanuel Moravec nebo návrat do krimi žánru ve Vysoké hře... Z jen stručného výčtu minulých i budoucích rolí je zřejmé, že jeho založení bojovníka za čest, slušnost, pravdu a lásku ho vedlo k účasti v projektech z naší dávné i nedávné historie, mapujících často těžká, přelomová období či události, nebo v dílech, která řeší zlomové okamžiky v lidském životě. To však nic nemění na tom, že Ondřej Vetchý je také vtipný a veselý člověk, který má rád humor a umí perfektně vystřihnout i komediální role. Předvedl to nejen na plátně a televizní obrazovce, ale i na divadelních prknech, zejména na scéně slavného Činoherního klubu, kde působí od roku 1989. A tak se společně začtěme do poutavého příběhu skvělého herce a dobrého člověka.

"Žít!" Tak symbolické a obsažné je krédo Karla Gotta, které bezpochyby svým životem i dílem sám velice bohatě naplnil. Když se objeví zpráva, že před půlnocí 1. října 2019 odešel, bylo těžké uvěřit. Karel život i svou práci miloval a národ zase miloval jeho a miluje nadále, lidé ho dokonce podle jeho příjmení až zbožšťovali, "svého Káju" považovali tak trochu až za nesmrtelného, za někoho, kdo tady s námi bude věčně. Ale on byl "pouze" zpěvákem s geniálním tenorem, jaký tady nebude nejméně jedno století, jak se vyjádřil skladatel mnoha hitů Karel Svoboda, ale také dobrým člověkem, jakýmsi obyčejným bohem chodícím - jako my - po Zemi. Gott se stal ikonou i živou legendou, představuje české rodinné stříbro, pojem a instituci, je prostě ojedinělým a fenomenálním zpěvákem, velikým kumštýřem, který s námi žije dál… Obrazem velikosti umělce globálního významu je skutečnost, jak reprezentuje Českou republiku, vždyť jeho jméno znají nejen v Německu, kde jako "zlatý hlas z Prahy" nazpíval víc desek a byl tam možná populárnější než u nás, ale i v Rakousku, Švýcarsku, Polsku, na Slovensku samozřejmě. Prosluje i v Americe, prosadí se na evropských a mimoevropských festivalech, ostatně si svým uměním vyslouží velice lichotivou přezdívku "Sinatra Východu". Odkaz Karla Gotta, který stojí na scéně neuvěřitelných šedesát let a nazpívá kolem tisíce písní a vydá přes tři sta desek, není pouze umělecký, ale rovněž velice lidský. On sám je člověkem laskavým, pokorným, empatickým a skromným. Nad nikoho se nepovyšuje, rád se setkává s fanynkami a fanoušky, dlouze s nimi rozpráví. I v tomto nazírání je umělcem ojedinělým. Základ Karlových hodnot nacházíme v dětství, jak sám potvrzuje. "Důležitý okamžik pro mě je mé narození. Tam to všechno vzniklo. Za ten den bych chtěl poděkovat svým prvním producentům, rodičům. Pak už ta dráha spočívala v inspiracích světa kolem. Přitom jsem chtěl být původně mašinfírou a vézt parní lokomotivu, pak jsem chtěl být malířem." Autoři knihy, která vznikala od roku 2016, vidí Karla Gotta také jako muže velice interesantního, opravdového gentlemana, člověka pracovitého a zásadového a veskrze slušného. Představují ho zejména prostřednictvím vzpomínek a zážitků jeho přátel, kolegů a spolupracovníků, mezi nimiž nechybí zásadní muži jeho kariéry: Karel Svoboda, Felix Slováček a Ladislav Štaidl, ale třeba také uznávaný producent Karel Vágner, který Gottovu cestu zná velice dobře. Čtenářky a fanynky, mužskou populaci nevyjímaje, se v knize setkají "sami se sebou", s lidmi obyčejnými, pro které Gott jako jejich zpěvák zpíval zejména. Karel pro ně nebyl jenom interpretem s úžasným tenorem, ale také člověkem, jehož písně milovali a jehož si velice vážili, a také v něm spatřovali jasné světlo ve svém běžném bytí. Mějme na paměti, že odešel gentleman života a šlechtic hudby, který až do poslední chvíle rozdával svými písněmi radost, lásku a porozumění. Kniha chce být jen malou poctou tomuto lidskému i uměleckému velikánovi.

Zdeněk Svěrák představuje fenomén, jehož jméno a osobnost prolíná životem několika generací Čechů. Ovlivnil nás úkazem zneuznaného českého génia Járy Cimrmana s jeho patnácti divadelními hrami, filmy jako Jáchyme, hoď ho do stroje, Marečku, podejte mi pero, Vrchní prchni, Na samotě u lesa, Kulový blesk, Tři veteráni, Lotrando a Zubejda, Kolja, Obecná škola nebo Vratné lahve, písničkami Holubí dům, Nesmí býti smutno, Dělání, Když se zamiluje kůň, Starý muž, operkami pro děti, knížkami Povídek I a II, vzpomínkami na válečné dětství Po strništi bos, pohádkami pro děti… A také pomocí k vybudování Centra Paraple pro paraplegiky nebo aktivitami na podporu občanské společnosti. Není divu, že se v anketě "Největší Čech", vyhlášené Českou televizí v roce 2005 a inspirované BBC, umístil ze všech možných osobností české historie i současnosti na pětadvacátém místě ze sta, když žijícími byli před ním pouze tři - Václav Havel na třetím místě za Karlem IV. a Tomášem Garrigue Masarykem, Karel Gott na místě třináctém a Václav Klaus jako osmnáctý. Zdeněk Svěrák během posledních let existence Divadla Járy Cimrmana ztratil nejprve svého životního kolegu, spolutvůrce a přítele Ladislava Smoljaka, a pak další nezastupitelné kolegy - Pavla Vondrušku, Jana Kašpara, Bořivoje Pence, Václava Kotka a Jaroslava Weigela. Bylo to pro něj bolestné, přesto divadlo běží dál a Zdeněk Svěrák nehodlá odejít na odpočinek. On to ostatně ani neumí - a to je dobře. Pro nás všechny. Autorka čtvrtého doplněného vydání biografické knihy o Zdeňku Svěrákovi přibližuje jeho neopakovatelnou a výjimečnou osobnost z několika úhlů pohledu - jako divadelníka, herce, scénáristu, textaře, spisovatele a člověka angažujícího se v charitě i v občanské společnosti. Nejde o vyčerpávající portrét, ale o črtu všestranného, ba RENESANČNÍHO MUŽE, který si zaslouží náš obdiv a uznání.

„Já se vrátím!“ a nebo „Hasta la vista, baby!“ Kdo by neznal tyto filmové hlášky, jedny z nejslavnějších na světě? Pronesl je nejúspěšnější kulturista všech dob, několikanásobný vítěz nejprestižnějších světových soutěží Mr. Olympia a Mr. Universe, v Guinessově knize rekordů označený za nejdokonaleji vyvinutého muže na světě. Také manžel neteře amerického prezidenta Johna F. Kennedyho a 38. guvernér největšího a nejbohatšího amerického státu Kalifornie, a to dvojnásobný. Přítel i kritik amerických prezidentů od Richarda Nixona a obou Georgů Bushů přes Billa Clintona až po Baraka Obamu. Ale - a to především - legenda amerických akčních a sci-fi filmů, z nichž ty nejslavnější patří ke kultovním dílům světové kinematografie: Barbar Conan, Terminátor, Predátor, Likvidátor, Komando, Total Recall, Pravdivé lži, 6. den, Postradatelní, Plán útěku... Prototyp ryzího chlapa, kterého obdivovaly a milovaly miliony fanynek i fanoušků na celém světě. Vzor pro mladé začínající sportovce, pro všechny, kteří měli svůj zdánlivě neuskutečnitelný sen a toužili ho naplnit. Jak se dokázal v zemi obrovské konkurence i obrovských šancí prosadit imigrant, který se narodil do dělnické rodiny dva roky po válce v malé rakouské vesničce v podhůří Alp? Ve starém domě neměli vodovod ani splachovací záchod, takže museli s bratrem pro vodu až k téměř půl kilometru vzdálené studni. Z pohledu jeho pozdější neuvěřitelné hvězdné kariéry se to zdá až kýčovité. Do Ameriky jako vysněné země odcházel v jednadvaceti jako úspěšný juniorský kulturista, ale se stigmatem naivního mladíka odkudsi z malé zemičky uprostřed Evropy, jehož otec sloužil za války v nacistické armádě a který neuměl anglicky. Dlouho se nedokázal zbavit cizího přízvuku, kvůli kterému si z něj později utahovali herečtí kolegové i přátelé. Nikdy nechodil do žádné herecké školy, všechno se učil za pochodu. Přesto se z něj stal nejlépe placený herec v Hollywoodu, který se i po osmileté pauze v politice dokázal v pětašedesáti letech k filmu vrátit a snímky Plán útěku nebo Terminátor Genisys a Terminátor: Temný osud prokázat, že rozhodně ještě nepatří do starého železa. Nemluvě o tom, že ke svým profesím přidal v roce 2019 i rapování... Zkušená autorka biografií známých osobností představuje ikonu světové kinematografie Arnolda Schwarzeneggera, milovníka motorek, doutníků, kůže, hummerů, dýmek, hodinek, šachů, kulečníku, tenisu, golfu a pěších túr jako člověka s nezměrnou vůlí, odhodláním a touhou, který se nikdy nevzdal a vždy bojoval za uskutečnění svého amerického snu.

BEBEL neboli BELMONDO. Rozpláclý nos, široký neodolatelný úsměv ve víru vrásek, kukuč šibalského šprýmaře, šaška či klauna, zároveň však image tvrdého a nekompromisního policajta i sympatického zločince nebo romantického hrdiny. To všechno jsou tváře ikony francouzského filmu Jeana-Paula Belmonda. Rebela a rošťáka, hlavní postavy francouzské nové vlny a jednoho z nejznámějších symbolů země galského kohouta dvacátého století, který po dlouhá léta patřil k nejlepším exportním artiklům francouzské kinematografie. Jeho kouzlo nezasáhlo jen Evropu, ale celý svět. Díky snímku "U konce s dechem" vznikl v roce 1967 Bonnie a Clyde s Warrenem Beattym a Faye Dunawayovou, Quentin Tarantino zase přiznal, že bez Belmonda by nebylo jeho autorské bible Pulp Fiction, natočené v roce 1994. Za svou padesátiletou profesionální kariéru Jean-Paul natočil víc jak 80 filmů, které navštívilo na 150 milionů diváků po celém světě. Klobouk dolů... Revoluční snímek U konce s dechem režiséra Jeana-Luca Godarda z roku 1960 odstartoval nejen Belmondovu hvězdnou kariéru, ale i tzv. francouzskou novou vlnu, kterou se později inspirovali i českoslovenští režiséři v čele s Milošem Formanem, Ivanem Passerem, Věrou Chytilovou, Jiřím Menzelem, Jurajem Jakubiskem nebo Jurajem Herzem. Naplno se v něm projevilo Bébelovo charisma a obrovský herecký talent. Ten prokázal ve stoupající míře i v následujících filmech, patřících dnes už do zlatého fondu francouzské i světové kinematografie: Cartouche, Mužové z Ria, Hongkongku a Acapulca, Manželé z roku II, Borsalino, Zvíře, Policajt nebo rošťák, Profesionál, Dobrodruh, Veselé Velikonoce, Bezva finta, Samotář nebo Poloviční šance. Jeho kariéra i osobní život jsou často srovnávány s vrstevníkem a neméně velkou ikonou francouzského filmu, Alainem Delonem, který byl jeho rivalem, ale nakonec i přítelem. Na plátně se potkali poprvé už v roce 1957 ve filmu Buď hezká a mlč, celkově ale pouze třikrát. Jean-Paul o jejich celoživotním soupeření a vztahu řekl v roce 2018 u příležitosti svých 85. narozenin: "Povahově různí, ale oba současně bezstarostní a vášnivě zaujatí svým povoláním se stáváme přáteli. A to přesto, že jsme byli protikladní - já veselý a sympatický, on zasmušilý a introvertní. Já klasicky vzdělaný herec, on se stal hercem náhodou." Zaplaťpámbu za ta slova, vždyť filmové fanoušky jejich roztržka kvůli filmu Borsalino a následující víc jak dvacet let trvající nekomunikace mrzely. Autorka portrétních knih známých osobností líčí životní peripetie Jeana-Paula Belmonda i v souvislosti s osudy Alaina Delona.

"Nejbáječnější manžel a otec mých dvou dcer, jakého jsem si mohla přát." Kdyby žil Johann Wolfgang Goethe, řekl by, že ti dva - mladá dáma Ivana a Karel, jakýsi šlechtic hudby - jsou spřízněni volbou, jak ostatně zní titul jednoho klasikova románu. A na geniálním umělci by ocenil schopnost se v pozdnějším věku tak vážně a navždy zamilovat, což je zřejmým znakem duševního mládí. Úvodní citace manželky Ivany jen potvrzuje, že její muž zdaleka nebyl a není "pouze" zpěvákem s jedinečným tenorem, jaký tady nebude nejméně jedno století, jak se vyjádřil skladatel mnoha hitů Karel Svoboda, ale také dobrým člověkem, jakýmsi obyčejným bohem chodícím - jako my - po Zemi. Byl a nadále zůstává v našich myslích člověkem laskavým, pokorným, empatickým a skromným. Nad nikoho se nepovyšoval, rád se setkával s fanynkami a fanoušky, dlouze s nimi rozprávěl. I v tomto nazírání je umělcem ojedinělým. Základ jeho hodnot nacházíme v dětství, jak sám potvrzuje. "Důležitý okamžik pro mě je mé narození. Tam to všechno vzniklo. Za ten den bych chtěl poděkovat svým prvním producentům, rodičům. Pak už ta dráha spočívala v inspiracích světa kolem. Přitom jsem chtěl být původně mašinfírou a vézt parní lokomotivu, pak jsem chtěl být malířem." A koho si zvolil za životní lásku "věčný kluk" z Plzně, anebo jaká bytost se jím nechala okouzlit, aby si ho rovněž vybrala? "Holka" z Opavy, ale velice neobyčejná. Dívka, která se odvážně vydala do světa, aby více pochopila život a svět. Později mladá žena, avšak dospělá i moudrá, která také vystudovala. A hlavně Karlova láska, která vyvoleného milovala a miluje. Velkému muži dokázala dát úžasnou rodinu, v níž už pomalu nedoufal. "Ty jsi pro mě ta pravá a já tvůj muž," jak Karel Ivaně a celému světu zpíval... Kniha, jejíž první verze vyšla pod názvem Manželství století již v roce 2008, vidí spojení Karla Gotta, muže velice interesantního, opravdového gentlemana, člověka pracovitého a zásadového a veskrze slušného, a jeho životní partnerky Ivany jako velice souladné, vyjádřeno nadsázkou, jako krásný zázrak, jehož podstatou jsou láska, úcta a důvěra, nádherný vztah k dětem a víra v rodinu. Tedy hodnoty trvalé, nepomíjivé, a přiznejme si, dnes velice vzácné. A jak by vzájemný vztah Ivany a Karla, nejdříve dvou úplně cizích lidí, které spojil osud, - vyjádřil možná Paolo Coelho, klasik novodobý, který nás knihou bude provázet? "Miluji Tě, protože celý Vesmír se spojil, abych došel až k Tobě."

„Uspokojuje mě pocit, když za mnou něco konkrétního a pořádného zůstává. Herectví se věnuji naplno. Na světě je toho přece tolik, co nás vysiluje a rozptyluje, aniž bychom to mohli ovlivnit – proč tedy neovlivnit alespoň to, co můžeme?" Libuše Šafránková Kolegové a kolegyně o ní říkají: nejlepší česká filmová herečka přelomu druhého a třetího tisíciletí. Zcela výjimečná, protože se do dějin československé a české kinematografie zapsala zlatým písmem – LIBUŠE ŠAFRÁNKOVÁ. A právě Libuška, herečka našich srdcí, nás po těžké nemoci opustila. A s ní jakýsi národní herecký poklad. Libuše bude navždy spojená s nejpopulárnější českou filmovou pohádkou všech dob, legendárním snímkem Tři oříšky pro Popelku. Nejreprízovanější, nejsledovanější, nejmilovanější pohádkou, která je dodnes hitem každých Vánoc. Jméno Libuše Šafránková i tvář této krásné, půvabné, jemné a něžné Paní Herečky provázejí již několik generací televizních a filmových diváků, jsou stálicí, jistotou, zárukou kvality jak hereckého výkonu, tak i projektů, kterých se účastnila. Společně se svým manželem, rovněž vynikajícím hercem Josefem Abrhámem, si Libuše role pečlivě vybírala. A tak jsou v jejím hereckém portfoliu takové legendy jako Macourkův a Vorlíčkův hit Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách, pohádky Princ a Večernice, Třetí princ, Sůl nad zlato, Nesmrtelná teta, slavné svěrákovské komedie Vrchní, prchni! a Vesničko má středisková nebo Menzelovy Slavnosti sněženek podle Hrabala, také Obecná škola a oscarový Kolja z dílny pánů Svěráků. Není divu, že Libuše Šafránková v roce 2008 v anketě televizních diváků o nejpopulárnější hereckou osobnost století Hvězda mého srdce zvítězila společně s Vladimírem Menšíkem. Libuše Šafránková prokázala velkou statečnost, když dlouho dokázala bojovat se zákeřnou nemocí. Všichni, kdo ji milují a váží si jejích osobnostních kvalit i hereckého umění, se o ni báli a drželi jí palce. Nejprve nad nemocí zvítězila a mohla si užít roli, která pro ni byla jednou z nejkrásnějších – roli pětinásobné babičky. Ke svým 65. narozeninám dostala totiž v červnu 2018 jako dárek od svého syna Josefa Abrháma mladšího dvojčátka. Dál byla velice statečná, ale o tři roky později, počátkem června 2021, nás skvělá herečka opustila. Tato kniha je holdem autorky mimořádné herecké hvězdě, vzácné a krásné ženě – i naší věčné Popelce.

Autorizovaná kniha. Nezřídka člověk slyší, že herecké osobnosti, jaké jsme měli dříve, v současné době už nejsou. Já bych některé přece jen mohl jmenoval, ale o jedné jsem zcela přesvědčen. Miroslav Donutil. Pokud stojí na jevišti, tak dokáže nejen skvěle hrát, on také zpívá i tančí, směje se i rozesmívá až k slzám, ale také dokáže truchlit i rozesmutnět, a na druhé straně, v hledišti, si jeho výkon užívá, a dokonce se jím kochá divák. Tak tohle dnes u nás dokáže opravdu snad jen Donutil a divák si náhle uvědomí, že rodák z Třebíče a pak hvězda brněnského Provázku a persona Národního divadla navazuje na osobnosti s komediálním a vypravěčským talentem, jakými postupně byli Vlasta Burian, Jan Werich, Miroslav Horníček a Vladimír Menšík. „Já taky miluju, když můžu přijet za divákem a přímo jemu vyprávět. To je nejlepší, co může herec zažít. Zpočátku mě někteří lidé kritizovali, že jezdím s pořadem po republice, jako že je to snad něco podbízivého,“ svěřuje Mirek. „A já na to říkal: Co už by měl herec dělat a co víc by měl chtít, než přijet někam, kam přijdou diváci jen kvůli němu a jeho historkám. To je přece krásné.“ Tak přemýšlel i Menšík a právě s ním je Donutil často srovnáván. Ostatně, je nějaká obtížnější herecká disciplína, než být bavičem a komikem, zeptal jsem se Jiřího Suchého, nestora Semaforu. „Možná že ano, ale já o ní nevím,“ odpovídá svébytně. „A Donutil je skvělý vypravěč a výjimečný jako herec.“ A Pan Herec, jak jsem Miroslava pro sebe pojmenoval, mi na našich setkáních poutavě vyprávěl, co všechno prožil, a o čem přemýšlel v posledních deseti letech. A já poznal, že tento kdysi bohémsky vyhlížející Nikola Šuhaj z Balady pro banditu je umělcem maximálně systematickým, vyjádřeno nadsázkou robotem s kalendářem nabitým a obsazeným rok dopředu. Kumštýřem, který nemá čas na nějaké stýskání, protože tvrdě a s velkou přípravou a odpovědností pracuje. Přirozeně mě v průběhu posledních let zajímalo, co si o „mém hrdinovi“ myslí osobnosti. Karel Gott či Bolek Polívka anebo také Milan Lasica a Emília Vašaryová, a právě hvězda oceněna na Slovensku “herečkou století” sdělila něco úžasného. “Dívám se na Mirka a říkám si, to je Jean Gabin!” Ano, rád souhlasím, takový typ protagonisty je, ale zároveň doplním: Donutil je svou hereckou paletou mnohobarevný se schopností “koncertovat” jako ve své nejslavnější roli Truffaldina v díle Carla Goldoniho „Sluha dvou pánů“, které na prknech Národního divadla v průběhu dvaadvaceti let ztvárnil v rekordních 600 (!) představeních, podotýkám, zcela vyprodaných. „Tohle je ten důvod, proč to dělám!“ mohl si říci na konci každé reprízy. A tak se společně s autorem začtěme do knihy, která vychází k 70tinám Miroslava Donutila. Významný umělec se v ní ohlíží za posledním desetiletím a současně stojí před pomyslným zrcadlem, ve kterém ho vidí 70 osobností a lidí.

Tygr a Býk. To není název nějakého akčního čínského filmu, ale vrozené zadání jednoho z našich nejlepších, nejobsazovanějších a nejuznávanějších herců střední generace Ondřeje Vetchého. Jako Tygr je podle čínského zvěrokruhu bojovník, vznětlivý a spurný, vždy připravený na boj. Skutečnost? Od raného mládí se učil umění juda, japonskému bojovému stylu, který má v základu obranu, nikoliv útok. Proč mluvíme o bojovém umění, když je Ondřej Vetchý herec? Protože se v něm od dětství potýkala a dodnes potýká láska ke sportu jako k osudovému koníčku s herectvím jako jeho prací, povoláním, profesí a obživou. Dá se říci, že celý svůj život (*16. května 1962), zasvětil boji. Bojuje za slušnost v chování mezi lidmi, za toleranci, pochopení, vstřícnost, proti bezpráví, rasismu, xenofobii, za ekologické myšlení, proti plýtvání, za třídění odpadků. Není lhostejný ke světu, v němž žije a v němž žijí i jeho děti, které – jím vychovány – jednou ponesou hodnoty demokracie, svobody, zodpovědnosti a občanské společnosti, a to i přes její dnešní devastaci a znevažování některými současnými politiky. Z charakteristik znamení Býka na něj sedí, že je workoholik, protože když se pro nějaký projekt rozhodne, jde do něj s býčí zatvrzelostí, urputností a snahou splnit úkol na maximální možnou míru co nejlépe. S tím se pojí zodpovědnost, poctivost, spolehlivost. Ondřej má také dobré srdce, což se projevuje v jeho obraně slabších a ohrožovaných i v účasti na mnoha charitativních projektech. Je otevřený všem slušným lidem, vůči těm neslušným se v něm okamžitě nastartuje bojovník. K životu potřebuje svobodu a volnost, což se projevuje zejména v práci. Roli nevytváří na základě textu, scénáře, ale na základě svého vnitřního svobodného pochopení charakteru postavy, jejího chování, myšlení, jednání. Tím se řadí k největším mistrům svého oboru. Kdo by si ho nepamatoval jako čerta Janka s hodností vraníka v kultovní pohádce S čerty nejsou žerty? Jako pilota RAF Františka Slámu z velkofilmu Tmavomodrý svět? Jako tatínka z Vieweghových Báječných let pod psa? Jako neúplatného novináře Kadlece ze seriálů Místo nahoře a Místo v životě? Jako zaníceného fotbalového kapitána a trenéra Jirku Luňáka z Okresního přeboru? Jako tatínka v nostalgickém svěrákovském leporelu Po strništi bos? Jako Jeronýma Pražského, Aloise Rašína, Lucifera? Jako loupežníka Karabu? Jeho založení bojovníka za čest, slušnost, pravdu a lásku ho vedlo k účasti v projektech z naší dávné i nedávné historie, mapujících často těžká, přelomová období či události, nebo v dílech, která řeší zlomové okamžiky v lidském životě. To však nic nemění na tom, že Ondřej Vetchý je také vtipný a veselý člověk, který má rád humor a umí perfektně vystřihnout i komediální role. Předvedl to nejen na plátně a televizní obrazovce, ale i na divadelních prknech, zejména na scéně slavného Činoherního klubu, kde působí od roku 1989. A tak se společně začtěme do poutavého příběhu skvělého herce a muže s dobrým srdcem.

Původně tady neměl být žádný text. Prostě a zkrátka se ztratil. Jenomže by to nevypadalo hezky. Navíc Marek Ztracený má ve smlouvách s moderátory, že pod pokutou osmi milionů nesmějí při jeho uvádění na festivalech a koncertech využívat jeho jména ke slovním hříčkám „Tak se nám ztratil, ježiš, ne, on se nám nakonec neztratil“... A tak i já vyhovím těmto pravidlům, byť nejsem moderátor. V mé knize se Marek Ztracený skutečně neztratil. Jak by se také mohl ztratit v hledáčku zájmu hudebních fanoušků i médií člověk, který má 200 cm na 100 kilo váhy a který válcuje už třináct let českou hudební scénu svým charakteristickým zastřeným hlasem a melodiemi, které se vám okamžitě zapíšou do paměti? Začalo to Ztrácíš a pokračovalo Něco končí, Levná instituce, V opilosti, O pravdě, Víš lásko, Vlastní svět přes To se mi líbí, Léto 95 až po Dvě láhve vína, Naše cesty, Tak se nezlob nebo Stačí věřit. A to je jen úzký výběr největších hitů. Neztratily se ani jeho začátky, o kterých dnes nerad hovoří a ještě méně rád slyší. Faktem ale zůstává, že on, kluk ze šumavské Železné Rudy, prostě přišel do velké Prahy udělat kariéru s jednou písničkou, i když o tom tehdy vůbec nevěděl... Předtím tu studoval konzervatoř, takže na život ve velkoměstě byl zvyklý. Jenomže něco jiného je žít jako student konzervatoře a něco jiného jako začínající muzikant, který na první dobrou složí neskutečný hit a vydělá za něj obrovské peníze. To je potom – ve dvaadvaceti – slušná jízda... Marek Ztracený se ale dokázal z rozjařených začátků vzpamatovat, k čemuž mu – jako vychovanému ve víře - paradoxně dopomohl “boží zásah“. Bylo mu pětadvacet a jeho kariéra nabírala na obrátkách. Začínal být úspěšný, známý, populární, fanynek přibývalo... Jenomže se mu narodil syn Marek, byť neplánovaný. A on se vrátil obrazně řečeno na zem. Vzpamatoval se i díky milujícím rodičům, a pak už byla jeho cesta k úspěchu, slávě a popularitě jiná. Otevřená, posvěcená, opravdová, poctivá. Přispěla k tomu i jeho přítelkyně Marcela, Marečkova matka, kterou požádal po dvanáctileté známosti při dosavadním vrcholu kariéry – koncertu v O2 areně - o ruku. Během oněch let se ukázalo, že Marek Ztracený není jen hráč na piano, skladatel a zpěvák, ale především šoumen, který vyprodává největší haly v republice... Rozhodně už není ztracený, naopak, stal se novým fenoménem několika generací.