Miroslav Černý

Kdo četl předchozí sbírku povídek a básní Miroslava Černého Moudrost stezky (2024), snadno pozná, že jeho nová kniha Sentimentální pijáci na ni zjevně navazuje. Dalo by se říct, že je vlastně jejím dvojníkem. Opět se potkáváme se souborem různorodých textů, jejichž vypravěčem je nejčastěji jakýsi Richard, o němž doposud víme, že delší čas pobýval ve Spojených státech, potom vystudoval anglickou filologii, pracuje na katedře anglistiky a amerikanistiky, má syna, cestuje po celém světě a miluje příběhy ze starého Západu. Někoho napadne, že těch podobností s autorem je až příliš. Byla by však chyba považovat tuto knihu za autobiografickou zpověď podávanou jako autofikci. Na to jsou zařazené příběhy příliš rozmanité a zdaleka ne každý má oporu v životě autora. Také vyprávěcí perspektivy se různí: ich-forma střídá er-formu, vypravěč někdy jméno má, jindy nikoli. Co do žánrového obsazení se v textech potkáme s povídkou, básní, črtou, deníkovým záznamem i reportáží, přičemž hranice mezi jednotlivými žánry nejsou jasné. Sentimentální pijáci tak vzdáleně připomínají sbírku povídek Kena Keseyho Skříňka s démonem (1986; česky 1996), forma „pijáků“ je však zhuštěnější a osekanější. Pokud bych měla definovat, co z (nové) knihy Miroslava Černého činí navzdory této pestrosti funkční celek, bylo by to nejspíš (křehké) chlapáctví, sycené autorovou dobrodružnou povahou. V literární tvorbě Miroslava Černého nelze nevidět příbuznost s tvorbou Hermana Melvilla, Ernesta Hemingwaye či Jacka Kerouaca. Autor se k jejich odkazu hrdě hlásí, zároveň však hledá vlastní, autentickou cestu. Jak shrnuje literární kritik Jakub Guziur v doslovu k autorově starší knize Silou psů: „Tradičně cesta znamená přerod, proto obnáší ničení i tvoření, zapomínání i objevování, oběť i dar. Jejím cílem je poznání vlastního já, které je (jako každý přirozený jev) v neustávající proměně.“

V knize Naučit se znovu mluvit autor shrnuje výsledky svého dlouholetého zájmu o problematiku ohrožených jazyků a kultur severoamerických Indiánů. Nejprve nabízí vhled do lingvistické rozmanitosti světa nejstarších Američanů a představuje sociální, náboženské, ekonomické i jiné faktory podílející se na ústupu indiánských jazyků. Následně se zaměřuje na snahy usilující o obrodu jazykové a kulturní vitality a důvody, které toto úsilí ospravedlňují. Na závěr se věnuje roli jazyka a řeči v americké indiánské literatuře, přičemž vše podává populárně-naučnou formou, přístupnou široké čtenářské obci.

Smích prodlužuje život! aneb Usmívejte se na život a život se bude usmívat na vás a také Humor je boj s lidskou hloupostí (Werich), Veselost je druhem odvahy (Hemingway), Humor a vtip jsou příjemné a často mimořádně užitečné (Cicero Marcus Tullius) Humor a satira jsou jako milenec a milenka; kde jednoho není, tam druhý smutně hledí (Jan Neruda) a nakonec: Anekdoty nemají autora, nýbrž vypravěče.

V knize Naučit se znovu mluvit autor shrnuje výsledky svého dlouholetého zájmu o problematiku ohrožených jazyků a kultur severoamerických Indiánů. Nejprve nabízí vhled do lingvistické rozmanitosti světa nejstarších Američanů a představuje sociální, náboženské, ekonomické i jiné faktory podílející se na ústupu indiánských jazyků. Následně se zaměřuje na snahy usilující o obrodu jazykové a kulturní vitality a důvody, které toto úsilí ospravedlňují. Na závěr se věnuje roli jazyka a řeči v americké indiánské literatuře, přičemž vše podává populárně-naučnou formou, přístupnou široké čtenářské obci.

Moudrost stezky je logickým vyústěním dosavadního literárního vývoje Miroslava Černého. Dalo se předpokládat, že autora, který se vedle knih odborných a populárně­?naučných prosadil především jako cestopisec a básník, dříve či později zláká nová tvůrčí perspektiva a bude si chtít vyzkoušet možnosti na poli prózy. Předkládaná knížka je pochopitelně teprve prvním krokem, jak dokládá její podtitul: povídky, básně, texty; i zde totiž Černý přináší texty jak básnické, tak cestopisné. Části, jež bychom mohli označit za pro­zaické, sice převažují, jde ale o kratší příběhy, které by v duchu Raymonda Carvera mohly být klidně psány ve verších, stejně jako některé básně by na druhou stranu bylo možné převést do prózy. Pozornější čtení jednotlivých čísel sbírky ukazuje, že Černý zůstává věrný svým oblíbeným tématům: dobrodružným výpravám po světě, původním národům, a z nich zejména Indiánům, vymírajícím jazykům, legendám, mytologii, šermu či bushcraftu. Zároveň se otevřeně i skrytěji hlásí ke svým oblíbeným spisovatelům a písničkářům: například k Jacku Londonovi, Otakaru Batličkovi, k Townesi Van Zandtovi, Bruci Springsteenovi nebo Bobu Dylanovi. Není přitom překvapující, že jde o literáty a muzikanty s tuláckým srdcem. Totéž platí i o Černého oblíbených básnících, z nichž explicitně zmiňuje Garyho Snydera, Santóku Tanedu a Arthura Rimbauda. Z cestovatelů jsou v knížce přítomni enfant terrible Richard Francis Burton (a.k.a. Frank Baker) a také polozapomenutý český objevitel Josef Wünsch. Součástí svazku jsou jednak doposud nepublikované povídky a básně, jednak práce starší, pocházející z dřívějších autorových knih, přičemž ve většině případů jde o knihy buďto dávno rozebrané (Karavansaraj), nebo jen obtížně dostupné (Africká pohlednice). Hlavním důvodem pro jejich aktualizaci v novém literárním kontextu je skutečnost, že zde slouží novému celku. Moudrost stezky se mi totiž při opakovaném čtení jeví jako pečlivá kompozice, v níž jsou jednotlivé segmenty nenásilně propojeny a umně odkazují jeden na druhý. V tomto smyslu rozumím i pro někoho možná nečekanému zařazení písňových textů.

Lidské jazyky vymírají a společně s nimi mizí fascinující kulturní bohatství nespočtu etnických skupin. Proč a jak? Která jsou jazykově nejrizikovější místa planety? Co nám mohou prozradit jazyky posledních mluvčích? A jakáže budoucnost je nejspíš čeká? Druhé vydání oceňované knihy lingvisty Miroslava Černého přináší svědectví z cest za zanikajícími jazyky a kulturami pěti kontinentů a na všechny tyto otázky se pokouší nalézt odpověď. Zároveň nás vyzývá k boji proti lhostejnosti, s níž se téma jazykové smrti tak často potýká.

TSAGIGLÁLAL je sbírka vyprávění indiánů obývajících náhorní plošiny severozápadu USA a jihu kanadské Britské Kolumbie TSAGIGLÁLAL je dvacet pět příběhů v pěti kapitolách zaznamenaných podle původních vyprávění indiánských kmenů. TSAGIGLÁLAL je první ucelený soubor mýtů a ledend z amerického severozápadu přeložený do češtiny

Na českém trhu ojedinělá publikace přináší přehled variet anglického jazyka rozvíjejících se a používaných v jihovýchodní Asii. V pěti kapitolách představuje základní charakteristické rysy jednotlivých variet, jež jsou výslednicí historických okolností a jazykových politik konkrétních asijských zemí (Bruneje, Filipín, Malajsie, Myanmaru a Singapuru). Příručku využijí především studenti, kteří se v ní seznámí s jinými podobami angličtiny, než jaké se běžně vyučují v českých školách, a rovněž turisté a cestovatelé, jimž usnadní jazykovou orientaci a komunikaci v těchto čím dál oblíbenějších prázdninových destinacích.

Domorodé jazyky, archaické kultury, lingvistická dobrodružství, výpravy napříč umlkajícím světem, mapování jazykové krajiny, severské runy a ságy, indiánské mýty, japonské šermířské básně. To jsou jen některá z témat, o kterých ve své nové publikaci vypráví český etnolingvista, cestovatel a spisovatel Miroslav Černý. Kniha má podobu cestopisných memoárů, v nichž autor líčí zdroje a vývoj svého zájmu o jazykové dějiny světa. Zároveň čtenáře provází po stopách těch, kteří tuto fascinující historii utvářejí.

Kniha se zabývá odkazem středověkých japonských válečníků v současnosti. V širokém kontextu historických a kulturních reálií souvisejících se samurajskou třídou autor komentuje rozmanité stránky tradičního japonského šermu, aby se v hlavní části práce zaměřil na moderní formy umění meče. Hlavní pozornost věnuje bojově orientovanému stylu šermu, který byl vytvořen v roce 1925 v Tojamské vojenské akademii (Tojama rjú battódžucu), a z něj odvozeným školám. Součástí textu jsou i komentáře k testování seků formou přesekávání cílů (tzv. tamešigiri) a další doprovodné poznámky.

Tato knížka nás zavede do ekvádorské Amazonie a dalších tří zajímavých destinací Gruzie, Senegalu a Filipín. Společně poputujeme pouští i pralesem, horami a nížinami, cestou necestou. Bude to putování dobrodružné, místy nebezpečné, chvílemi snad i zábavné, v řadě případů naopak truchlivé a smutné. Jazyky, s nimiž se čtenář setká, jsou fascinující. A lidé, kteří jimi hovoří, nám mají hodně co říct, co nabídnout. Mnozí z nich žijí v náročných podmínkách, a přesto jsou jejich životy skutečným žitím, nejen přežíváním, na čemž mají velkou zásluhu i jejich jazyky. Bez nich by nebyla komunikace, efektivní dorozumění a porozumění. Chyběla by pospolitost. Nástroje k šíření znalostí a zkušeností. Způsoby léčení nemocí a sdílení emocí. Nebyla by láska. Život. Bohužel nespočet těchto jazyků tváří v tvář současným změnám eroduje a z různých důvodů přichází o své mluvčí. Výsledkem je jediné: rozpad společenství, nabourání osobní i kolektivní identity, postupný kulturní úpadek. Plíživé zapomínání, až zapomnění. Smrt. Zánik kteréhokoli jazyka je ztráta pro všechny, pro celé lidstvo. Lhostejnost určitě není namístě. I o tom si budeme v této knížce vyprávět.

Biografie Život s indiány trí Amerik je prvním knižním pruvodcem po osudu a díle známého ceského etnografa, muzeologa, cestovatele a spisovatele Václava Šolce (1919–1995). Predstavuje klícové okamžiky jeho života: mladá léta, domácí i zahranicní studia, latinskoamerické a asijské cesty, terénní výzkum mezi indiánskými kmeny Aymaru, Mapucu a Alakalufu, etnografickou práci v Náprstkove muzeu, vcetne Šolcova pusobení v roli reditele. Zároven se snaží priblížit a strucne zhodnotit literární tvorbu Václava Šolce, a to at už se jedná o práce odborné, populárne-naucné, prekladové ci o beletrii pro deti a mládež. Životopis vychází u príležitosti 100. výrocí narození Václava Šolce.

Když kniha Jak si lidé hrají vyšla před bezmála padesáti lety poprvé, stala se revolučním psychologickým textem, umožňujícím porozumět tomu, co se skutečně děje mezi lidmi během základních sociálních interakcí. Všichni hrajeme hry. Některé mohou být docela nevinnou stereotypní zábavou, jiné přerůstají v posledku škodlivé opakování nefunkčních životních vzorců. Ať už jsou to sexuální hry se zástupci druhého pohlaví, manželské hry s partnery, mocenské hry s našimi šéfy nebo soutěživé hry s přáteli. Audiokniha Jak si lidé hrají odhaluje mechanismy, které v našem chování mohou sloužit jako náhrada za opravdové prožívání důvěrných vztahů a ukazuje způsob, jak se neplodnému hraní her vyhnout. Díky své myšlenkové pronikavosti si publikace Jak si lidé hrají právem vysloužila označení "prvního skutečně vědeckého díla z oboru psychologie všedního dne".

Sbírkou Krajina v samotách slova debutoval Miroslav Černý v roce 2005 a dodnes je jeho pravděpodobně nejosobnější a čtenářsky nejpřístupnější knihou. Jak ukazuje i recenzní ohlas prvního vydání, jde o básnickou prvotinu zralou a vyrovnanou. Přírodní lyriku zde udržuje v přijatelných mezích existenciální reflexe, evokace slezské krajiny dětství je pevněji zakotvená ve vědomí příslušnosti k místu a jeho historii; vedle patosu zde má své místo i humorný odstup.Ukázky z knihy vyšly v časopisech Host, Literární noviny a v polském literárně-kulturním čtvrtletníku Pobocza. Básně ve druhém vydání jsou nově opatřeny zrcadlovým překladem do polštiny, který připravil polský básník a překladatel Jacek Molęda. Ten také zhodnotil dosavadní básnickou tvorbu Miroslava Černého v závěrečném doslovu.

Tři výjimečné výpravy do nitra tří kontinentů za třemi domorodými etniky. Takto stručně lze charakterizovat obsah nové knihy Miroslava Černého. V krátkém časovém rozpětí pouhých dvou let autor navštívil indiány kmene Yekwana z venezuelské Amazonie, h amarské pastevce z údolí řeky Omo a negritské skupiny Semangů z malajské džungle. Jeho cílem bylo zakusit a porovnat životní podmínky a osudy přírodních národů na počátku třetího tisíciletí, konkrétně těch, jejichž sídliště se nacházejí v tropickém p ásmu pátého stupně severní šířky. Beletristické záznamy z průběhu cesty se v textu střídají s pasážemi etnografického charakteru i kapitolami z dějin cestovatelství. Kniha tak má nejen literární, ale také odbornou hodnotu.

Kniha jednoho z našich předních hudebních vědců je v české odborné literatuře dosud nejdůkladnějším a nejucelenějším výkladem o antické především řecké a římské hudbě. Autor se podrobně zabývá tím, jakou měla antická hudba podobu tónovou,