Mircea Eliade

Vznik tohoto náboženství je úzce spjat se životem a působením Proroka Mohameda. O jeho politickém nadání a náboženském géniu svědčí to, že založil teoretický stát, nové náboženské společenství a poté pro muslimy připravil Korán, čímž islám povýšil na "náboženství Knihy".

Kniha pojednává o šamanismu a zasazuje jej do kontextu obecné historie náboženství.

Mircea Eliade (1907–1986), bukurešťský rodák, historik náboženství a literát, ve své románové fresce předkládá dokonalý příklad toho, jak dialektika posvátného a světského, která je úhelným kamenem autorovy fenomenologie náboženství, funguje v kontextu prozaického díla. Na ústřední postavě Ştefana Vizira, který se snaží najít absolutní lásku a zároveň vyvázat z přítomného času poznamenaného „terorem dějin“, je patrný kosmogonický mimetismus, jenž tvoří základ jeho mnohdy nepochopitelného jednání. Z pohledu čtenáře je však i toto hledání skryté, neboť jeho hlavní etapy se dají sotva rozeznat od víceméně běžných událostí v životě rumunského intelektuála v době mimořádných dějinných krizí (nástup fašismu, pokus Železné gardy o puč, vojenská diktatura maršála Antonesca, druhá světová válka, ruská okupace a nastolení surového stalinského režimu).

První železo získával člověk z meteoritů, a proto mu přisuzoval týž posvátný charakter jako nebesům, odkud pocházelo. Stejně pohlížel i na ty, kdo se železem a s kovy vůbec pracovali - na horníky, hutníky a kováře. Kniha Kováři a alchymisté není historií alchymie. Autor v ní pouze sleduje vývoj některých prastarých mýtů, rituálů a symbolů, které začaly být spojovány se zmíněnými řemesly a později i s alchymisty. Shrnuje zde poznatky publikované v jeho starších, rumunsky psaných pracích, ale rozšiřuje je o poznatky novější a přibližuje je myšlení poválečné Evropy. Na pozadí dávných mýtů a symbolů vyvstává příběh prastarého snu o tom, že člověk ovládne přírodu (nebo také Přírodu, chápanou jako hierofanii), v jejím díle bude pokračovat lépe a rychleji a sám zaujme místo Času. Jak podotýká Eliade, tento sen se uskutečnil teprve nedávno - za cenu toho, že příroda i práce ztratily svůj posvátný charakter a člověk se ocitl v "odcizeném světě". Odvěký sen se tak stal pastí, z níž bude těžké najít východisko.

Sv. 3: Dějiny náboženského myšlení představují Eliadeho poslední velké dílo. Na rozdíl od své starší knihy Traité dhistoire des religions, kde se pokusil o systematický výklad morfologie projevů posvátna napříč nejrůznějšími kulturami i dějinnými epochami, líčí zde Eliade jednotlivá náboženství lidstva v jejich dějinách. Toto dílo vyjadřuje autorovo přesvědčení o základní jednotě náboženských dějin lidstva, které zároveň ukazuje jako dějiny krizí, inovací a proměn náboženského vědomí člověka, jež se nepřestává vyvíjet. Třetí svazek Dějin je věnován náboženstvím starověké Eurasie, křesťanství po dobu křesťanských reforem, islámu, judaismu až po chasidismus a tibetským náboženstvím.

Jedna z nejvýznamnějších prací známého rumunského badatele, pojednává o základních pojmech historie náboženství. Autor se v této knize zabývá povahou posvátna, různými typy božstev, stěžejními náboženskými symboly a jevy, posvátným prostorem i časem a morfologií a funkcí mýtů. MEDAILON AUTORA: Mircea Eliade (1907 - 1986), rumunský religionista, historik a filosof náboženství, spisovatel, esejista, kritik, profesor a diplomat. Tři roky pobýval v Indii, kde se učil sanskrt a jógu; toto období je považováno za jedno z nejdůležitějších v jeho životě. Učitelem se mu stává indický filozof Surendranáth Dasgupta. Nejprve pobývá u něho, později odchází meditovat do himálajského kláštera. Po návratu z Indie vydává své vzpomínky a v roce 1933 román Maitreyi, který ho okamžitě v Rumunsku proslaví. Ve svém díle o dějinách náboženství je nejvíce ceněn pro spisy o šamanismu, józe a kosmologických mýtech. Jeho myšlení bylo značně ovlivněno dílem tradicionalistické školy, které také popularizoval. Ve svých autobiografických a fantasy titulech se věnoval především osobní náboženské zkušenosti pravoslavného věřícího. Mircea Eliade své myšlenky zakládá především na termínu posvátna. To se podle něj může projevovat například v nějakém předmětu či rostlině.

V knize Mýtus a skutečnost shrnuje autor dosavadní poznatky o mýtu. Zamýšlí se nad jeho definicí, zabývá se jeho strukturou a funkcí a dále probírá tematicky jednotlivé typy mýtů. Všímá si mýtů o původu a kosmogonických mýtů, mýtů a rituálů obnovy, mýtů o konci světa, mýtů návratu, mýtů přežívajících v křesťanství i v moderním světě, a to včetně vztahu mýtu a sdělovacích prostředků.

A szerző a kötet anyagát több tucatnyi előadása és cikke közül válogatta. A tanulmányok többsége bevezetés a vallástörténetbe: elsődleges céljuk, hogy felidézzenek néhány régebbi és mostanában elhanyagolt problémát, illetve új vagy kevésbé ismert szemszögből felelevenítsenek régi vitákat. Választ keres arra, hogy milyen rejtett jelentései vannak az úgynevezett kulturális (irodalmi, filozófiai és művészeti) divatjainknak.

„…a vallásos ember mindig arra törekszik, hogy szent univerzumban éljen, következésképpen egész élményvilága másmilyen, mint a vallásos érzés nélküli emberé, azé az emberé, aki deszakralizált világban él.” Szent és profán - örök és mulandó - vallásos és vallástalan - transzcendens és materiális - tradicionális és modern: ezek a kulcsszavai a neves vallástörténész, Mircea Eliade egyik legismertebb művének. A történelem folyamán az ember egyre jobban eltávolodott az égtől, és egyre közelebb került a földhöz, egyre inkább kiszakadt a szent terekből és a megszentelt, ciklikus időből, melyben a rítusok folytak, hogy individuális szabadságát a végletekig fokozza. De vajon képesek vagyunk-e a misztikumtól teljesen megfosztva, az egzisztenciális lét rideg, ritmustalan világában élni, megszabadulva az őseink életét átitató szent és vallásos paradigmától, viselkedési mintáktól, melyek tartalmukban már nem, de formájukban még mindig fellelhetők a profán ember egyéni és társadalmi szokásaiban?

Stejně jako drtivá většina Eliadových próz vzniklých v emigraci také v Devatenácti růžích a Peleríně se autor vrací do Rumunska, především do rodné Bukurešti — i v povídce Ve stínu lilie, jejíž děj se odehrává ve Francii, najdeme četné odkazy k místům, s nimiž jsou životy emigrantů spojeny. Postavy, které tento prostor obývaly, vytvářejí realitu, jež přesvědčivě vítězí nad tou, v níž se pohybují v současné době, a vede je k objevu a pochopení určitého nadosobního prvku, racionálním duchem moderního člověka sotva přijatelného. Děj próz se také často odvíjí na pozadí rozjetého mechanismu totalitní moci, jež hledá nepřítele i tam, kde žádný není. Autor zde udílí lekci, jak přežít v totalitním systému — nenechat se jím manipulovat, ba naopak manipulovat jím ve prospěch své vlastní individuální svobody. Poslání těchto próz, vznikajících v exilu v době, kdy v Rumunsku docházelo k postupnému „utahování šroubu“, vyznívá nakonec optimisticky: dokud budou existovat výjimeční jedinci, schopní zachovat si svou vnitřní svobodu, lidstvo bude mít pořád šanci.

Obecný úvod do fenomenologického a historického studia náboženství z pera klasika moderní religionistiky určený pro široké publikum. Jednotlivé kapitoly knihy pojednávají o vztahu posvátného a profánního na rovině prostoru, času, přírody a lidského života.