Saša Filipenko

Nevelká novela je nabitá dějem a šokujícími dokumenty. Některé pocházejí ze sovětských, resp. ruských archivů, např. směrnice o rozebrání zařízení německých koncentračních táborů a jejich opětovném složení v táborech GULAGu nebo směrnice o zacházení se zlatými zuby vězňů zemřelých v sibiřských lágrech, většinu z nich však autor objevil během své výzkumné práce v ženevských archivech Červeného kříže. Hlavní hrdinka románu devadesátiletá Taťána Alexejevna se v marném zápase s Alzheimerovou chorobou pokouší převyprávět otřesný příběh svého života. Narodila se v Londýně na začátku 20. let 20. století. Spolu se svým otcem, který se stal diplomatem nového režimu, se vrátila do Ruska a po jeho smrti začala pracovat jako písařka a překladatelka pro ministerstvo zahraničí. Byla to doba masových čistek a řada jejích spolupracovníků ze dne na den zmizela. Taťáně procházelo rukama ohromné množství často zarážejících dokumentů: o německých komunistech vydaných na smrt zpět do Německa, o stahování protifašistických knih z obchodů, o ruském velvyslanci ve Francii Nikolaji Ivanovovi, jenž byl kvůli svému kritickému postoji vůči Hitlerovi odvolán a ještě v době, kdy německá armáda pustošila východ SSSR, odsouzen do pracovního tábora za antinacismus. Mezi dokumenty, které měla přeložit, byly i opakované dopisy Mezinárodního výboru Červeného kříže, nabízející zprostředkování výměny zajatců či alespoň ulehčení jejich situace, na něž však sovětské úřady odpovídaly tvrdošíjným mlčením. Osud Taťány a celé její rodiny se začal měnit, když v jednom ze seznamů zajatců objevila jméno svého muže a byla postavena před otázku, zda má v překladu jeho jméno uvést, a tím na něj, na sebe i své děti přivolat hněv režimu, nebo jeho jméno vynechat, což však bylo stejně nebezpečné.

Napínavý román Štvanice nabízí čtenáři velmi aktuální téma, jímž je manipulace veřejným míněním. Jeho hrdinou je novinář Anton Pjatyj, který v rámci své investigativní práce poukazuje na špinavé praktiky jednoho ruského oligarchy, zosobňujícího spojení kriminálního živlu s politickou a ekonomickou mocí. Ten si proto najme PR-agenturu, jíž zadá úkol znepříjemňovat život nepohodlnému novináři tak dlouho, dokud se nepřestane šťourat v oligarchových záležitostech, anebo alespoň natrvalo nezmizí někde v zahraničí. A agentura se pustí do špinavé práce a zahájí štvanici, která zasáhne Antona samotného, celou jeho rodinu, a nakonec se vymkne veškeré kontrole. Štvanice může být označena za román antiutopický. V realitě současného Ruska je však spojení žalobce a soudce v jedněch rukách, stejně jako propojení politiků a bezpečnostních složek s kriminálními živly bohužel utopií jen zdánlivou. Svou naléhavost má však Filipenkův román i ve světě demokratickém, jehož závislost na mediálním šíření informací jej činí stále více zranitelným.

Silný príbeh mladého chlapca žijúceho v Bielorusku na začiatku 21. storočia. Šestnásťročný Francisk by mal cvičiť hru na violončelo, no radšej si s priateľmi užíva život. Cesta na rockový koncert však neskončí dobre, naopak stane sa obrovská tragédia, pri ktorej sa nešťastne zraní aj Francisk. Upadne do kómy a dlhé roky sa z nej nepreberie. Postupne to s ním každý vzdá; rodičia, priateľka, lekári. Jediná osoba, ktorá nedopustí Franciskovo odpojenie od prístrojov je jeho stará mama. Francisk sa po desiatich rokoch z kómy skutočne zobudí. Ocitne sa však v krajine, v ktorej sa za desať rokov nezmenilo absolútne nič. Vládne jej ten istý človek, mladí ľudia ju húfne opúšťajú, každý protest je potlačený. Nájde si Francisk v tejto krajine svoje miesto? Citát: ,,Saša Filipenko je jedným z tých mladých autorov, ktorí sa okamžite stali vážnymi spisovateľmi.,, Svetlana Alexijevič CV autor: Saša Filipenko (1984, Minsk) je bieloruský spisovateľ, píšuci po rusky. Po prerušení štúdia klasickej hudby, vyštudoval na univerzite v Petrohrade literatúru. Pracoval ako novinár, scenárista satirickej šou, aj ako moderátor v nezávislej televízii Dožď. Je autorom viacerých kníh, medzi nimi aj úspešného románu Červený kríž. Miluje futbal. Od roku 2020 už nežije v Petrohrade ani v Minsku. Momentálne spolu s rodinou strieda miesta svojho pobytu v Európe.

Napínavý román Štvanice nabízí čtenáři velmi aktuální téma, jímž je manipulace veřejným míněním. Jeho hrdinou je novinář Anton Pjatyj, který v rámci své investigativní práce poukazuje na špinavé praktiky jednoho ruského oligarchy, zosobňujícího spojení kriminálního živlu s politickou a ekonomickou mocí. Ten si proto najme PR-agenturu, a dá jí úkol znepříjemňovat život nepohodlnému novináři tak dlouho, dokud se nepřestane šťourat v oligarchových záležitostech, anebo alespoň natrvalo nezmizí někde v zahraničí. A agentura se pustí do práce a zahájí štvanici, která zasáhne Antona samotného, celou jeho rodinu, a nakonec se vymkne veškeré kontrole. Štvanice může působit jako antiutopický román. Avšak v realitě současného Ruska je spojení žalobce a soudce v jedněch rukách, stejně jako propojení politiků a bezpečnostních složek s kriminálními živly bohužel utopií jen zdánlivou. Svou naléhavost má Filipenkova kniha ale i ve světě demokratickém, jehož závislost na mediálním šíření informací jej činí stále více zranitelným.

Nevelká novela je nabitá dějem a šokujícími dokumenty. Některé pocházejí ze sovětských, resp. ruských archivů, např. směrnice o rozebrání zařízení německých koncentračních táborů a jejich opětovném složení v táborech GULAGu nebo směrnice o zacházení se zlatými zuby vězňů zemřelých v sibiřských lágrech, většinu z nich však autor objevil během své výzkumné práce v ženevských archivech Červeného kříže. Hlavní hrdinka románu devadesátiletá Taťána Alexejevna se v marném zápase s Alzheimerovou chorobou pokouší převyprávět otřesný příběh svého života. Narodila se v Londýně na začátku 20. let 20. století. Spolu se svým otcem, který se stal diplomatem nového režimu, se vrátila do Ruska a po jeho smrti začala pracovat jako písařka a překladatelka pro ministerstvo zahraničí. Byla to doba masových čistek a řada jejích spolupracovníků ze dne na den zmizela. Taťáně procházelo rukama ohromné množství často zarážejících dokumentů: o německých komunistech vydaných na smrt zpět do Německa, o stahování protifašistických knih z obchodů, o ruském velvyslanci ve Francii Nikolaji Ivanovovi, jenž byl kvůli svému kritickému postoji vůči Hitlerovi odvolán a ještě v době, kdy německá armáda pustošila východ SSSR, odsouzen do pracovního tábora za antinacismus. Mezi dokumenty, které měla přeložit, byly i opakované dopisy Mezinárodního výboru Červeného kříže, nabízející zprostředkování výměny zajatců či alespoň ulehčení jejich situace, na něž však sovětské úřady odpovídaly tvrdošíjným mlčením. Osud Taťány a celé její rodiny se začal měnit, když v jednom ze seznamů zajatců objevila jméno svého muže a byla postavena před otázku, zda má v překladu jeho jméno uvést, a tím na něj, na sebe i své děti přivolat hněv režimu, nebo jeho jméno vynechat, což však bylo stejně nebezpečné.

Mladý vdovec Alexander sa na začiatku 21. storočia prisťahuje do nového bytu s niekoľkomesačnou dcérou. Len čo od nového bývania prevezme kľúče, pripletie sa mu do života suseda, vyše deväťdesiatročná pani, u ktorej sa začína rozbiehať Alzheimerova choroba. Alexander o jej životný príbeh nemá záujem, no Tatiana Alexejevna je neodbytná. Nechce, aby sa zabudlo na hrôzy, ktoré ľudia zažili počas Stalinovej diktatúry, na neľudské zaobchádzanie, na vojakov, ktorých vlastná krajina považovala za trestuhodných zradcov len preto, lebo sa počas vojny dostali do zajatia. Tak ako Ľoša, otec ich malej Asky. Jeho meno našla - ako zamestnankyňa ministerstva - v zoznamoch Červeného kríža, ktoré mala prepisovať. Má ho vygumovať? Zachráni tak svojho muža, alebo tým ohrozí celú rodinu? Saša Filipenko strávil v archívoch Červeného kríža v Ženeve dlhé hodiny a dni, aby na záznamoch, ktoré tam našiel vystaval tento príbeh. Príbeh o gumovaní dejín i ľudských životov. Príbeh, v ktorom dve generácie uzavrú pakt proti zabúdaniu. Sú veci, ktoré si treba navždy pamätať. Dizajn a sadzba Matúš Hnát