Zdeněk Jančařík

Měl evangelista Jan výsadní postavení mezi apoštoly? Při poslední večeři ležel na Pánových prsou, stál jako jediný z apoštolů pod křížem a Ježíšem z kříže mu byla svěřena do opatrování Ježíšova matka. Evangelium svatého Jana, Miláčka Páně, shrnuje Ježíšův příběh očima učedníka, který byl milován. Podle tradice ho sepsal starý muž, který na závěr života reflektuje Ježíšův život a jeho působení velikonočníma očima. Ježíšův křest, zázraky, několik zásadních setkání (s Nikodémem, Samařankou, Marií a Martou v Betánii) jsou popisovány na pozadí vzkříšení. Příběh se rozvíjí jakoby od konce, vědomí závěru (vzkříšení) se promítá do všech slov evangelia. To vytváří prostor pro hlubinné ponory do situací, které ostatní evangelisté přecházejí jen několika slovy nebo náznaky (rozmnožení chlebů, umývání nohou), nebo je nezmiňují vůbec (svatba v Káně, vzkříšení Lazara). Známý salesiánský autor píše o Miláčkovi Páně na pozadí svých reflexí o současném křesťanství a roli kněží a apoštolů v dnešním světě. Snaží se pochopit, proč být milován znamená zároveň schopnost lásku předávat a být pro druhé Miláčkem. Ze své kněžské praxe píše o situacích, kdy role Miláčka nebyla naplněna, nebo se obrátila ve svůj opak. Zdeněk Jančařík je salesián, překladatel z němčiny (např. sebrané spisy Edity Steinové), autor knihy Přeskočit horu a Plátno z Turína. V současné době působí v salesiánské komunitě v Brně-Žabovřeskách.

Thomas Frings je známý německý kněz, který na sebe výrazně upozornil poté, co v roce 2016 opustil svou farnost a odešel do kláštera. Pohnutkou k tomu mu byla frustrace z toho, jakým způsobem běžná duchovenská činnost probíhá, jak církev tápe ve svém poslání působit v moderním světě. Ve své knize představuje své chápání křesťanské, resp. katolické víry. Odpovídá na otázky, PROČ věří, ČEMU věří, JAK věří. Bůh pro něj není něco, co funguje, nějaký automat na lidské potřeby. Obrazu takového Boha se klidně vzdává a svou autentickou výpovědí vychází vstříc hledajícím a pochybujícím. Ptá se, jak dnes věřit a svou víru žít, jak se nadchnout pro evangelium. Thomas Frings (1960) je od roku 1987 katolickým knězem. Působil v Münsteru, v roce 2016 odešel do jednoho holandského kláštera. Od roku 2018 opět působí jako kněz v Kolíně nad Rýnem.

Ludmila Javorová (1932) je jedna z mála žen, které byly vysvěceny na katolické kněze. Od roku 1964 byla pravou rukou tajně vysvěceného biskupa Felixe M. Davídka (19211988), vůdčí osobnosti skryté církve u nás. Ten po návratu z vězení (19501964) v šedesátých a sedmdesátých letech připravil a vysvětil na kněze řadu mladých mužů, a to celibátních i ženatých. Ludmilu Javorovou vysvětil na kněze západního obřadu římskokatolické církve v prosinci 1970 přes značný odpor v řadách biskupů a kněží skryté církve z okruhu Koinótés. Ludmila Javorová nemohla své kněžské povolání nikdy vykonávat zcela veřejně, ale dodnes je vnímá jako své životní poslání, byť stále ve skrytosti. Knižní rozhovor s ní je nejen unikátním svědectvím o životě skryté církve, ale především rozpravou o kněžství, jeho spiritualitě, o postavení žen v církvi a o možném přínosu ženství do všeobecně mužského prostředí katolického kléru. Zdeněk Jančařík se salesián, kněz a autor spirituální literatury. V Portále vyšly jeho knihy Plátno z Turína a Miláček Páně.

Turínské plátno patří mezi nejpodivuhodnější křesťanské relikvie. Ačkoli je jeho pravost stále nejasná, jeho spirituální působnost je nezpochybnitelná. V češtině přesto neexistuje žádná kniha, která by tento duchovní rozměr Turínského plátna rozvíjela a moderně reflektovala. Zdeněk Jančařík, autor úspěšné knihy Přeskočit horu, se chápe tématu jak v jeho faktické, historické rovině, tak té spirituální. Nad plátnem rozvíjí současnou, a přesto nadčasovou meditaci o zásadních aspektech křesťanské víry. Dává tak klíč jak k duchovnímu vnímání plátna v jeho historické perspektivě, tak k rozvoji osobní spirituality každého člověka. Zdeněk Jančařík je salesián, překladatel z němčiny (např. sebrané spisy Edity Steinové), autor knihy Přeskočit horu. V současné době vede salesiánskou komunitu v Brně-Žabovřeskách.

Přestože se během pontifikátu papeže Františka mluví častěji o větší roli žen v církvi a ženy se dostávají dokonce do řídicích rolí v některých vatikánských nebo jiných církevních úřadech, stále existují tabu, která jsou pro současnou římskokatolickou církev nepřekročitelná a nedotknutelná: hlásání evangelia (kazatelská služba) při liturgii, udělování některých svátostí ženami v prostředích, kam se muži přirozeně nedostanou nebo v nich nejsou přítomni (hospice, zdravotní zařízení, domy s pečovatelskou službou), svěcení žen na jáhenky nebo kněze, ale také třeba jen přítomnost žen na kněžských radách, v biskupských grémiích, v ekonomických úřadech apod. Žena je dnes v západní církvi převážně odsunuta do role naslouchající, poslušné, modlící se a o ničem nerozhodující, skromné služebnice. V dlouhém příběhu církve měly však ženy často mimořádně silné postavení, kterého dosáhly takříkajíc na vlastní pěst a vlastními schopnostmi. Řada silných žen začíná první apoštolkou Máří Magdalénou a ženami, které chodily s Ježíšem, ale pokračuje velkými postavami starověku (sv. Helena), středověku (sv. Klára, Kateřina Sienská, Brigita Švédská, Jana z Arku) a novověku (Terezie z Avily, Terezie z Lisieux, Edita Stein). Zvláštní roli mají v nové době duchovní průkopnice, z nichž některé ani nepřijaly křest, ale svým osobitým přístupem k Bohu a svou přímočarou spiritualitou vyhloubily mimořádně silnou brázdu (Etty Hillesum, Madeleine Delbrel, Simone Weil, z českých žen Vojtěcha Hasmandová, Eliška Pretschnerová, Mireia Ryšková a další). Kniha komentuje silné a inspirativní momenty ze života těchto žen a vytváří mozaiku příběhů a osudů, které by měly podpořit teologii silného ženství v církvi. Zdeněk Jančařík je salesián, kněz a autor spirituální literatury. V Portále vyšly jeho knihy Plátno z Turína, Miláček Páně a knižní rozhovor s Ludmilou Javorovou Ty jsi kněz navěky.

Ludmila Javorová (1932) je jedna z mála žen, které byly vysvěceny na katolické kněze. Od roku 1964 byla pravou rukou tajně vysvěceného biskupa Felixe M. Davídka (19211988), vůdčí osobnosti skryté církve u nás. Ten po návratu z vězení (19501964) v šedesátých a sedmdesátých letech připravil a vysvětil na kněze řadu mladých mužů, a to celibátních i ženatých. Ludmilu Javorovou vysvětil na kněze západního obřadu římskokatolické církve v prosinci 1970 přes značný odpor v řadách biskupů a kněží skryté církve z okruhu Koinótés. Ludmila Javorová nemohla své kněžské povolání nikdy vykonávat zcela veřejně, ale dodnes je vnímá jako své životní poslání, byť stále ve skrytosti. Knižní rozhovor s ní je nejen unikátním svědectvím o životě skryté církve, ale především rozpravou o kněžství, jeho spiritualitě, o postavení žen v církvi a o možném přínosu ženství do všeobecně mužského prostředí katolického kléru.

„Duchovní cvičení? To není nic pro mě. K tomu jsem nedorostl,“ řekne si část čtenářů. Jiní už mají svou zkušenost, ale očekávali od toho víc. Někde se stala chyba. Ale kde? Autor chtěl původně čtenářům předložit čtivou praktickou příručku, jak zdárně absolvovat duchovní cvičení. Jak se na ně připravit, co si s sebou vzít i nevzít, čím se nenechat zaskočit, co se bude během těch dnů odehrávat v jejich nitru, co je může polekat a co rozptylovat, takže celá snaha přinese jen poloviční užitek. Jenže do duchovních cvičení vstupuje každý i se svým osobním životním příběhem, i ten se tu hlásí o slovo! Před účastníkem cvičení, se tu rozbalují vzpomínky na dětství, na neutěšený vztah s rodiči, na vlastní konverzi a cestu ke kněžství, na duchovní zrání. Aspoň to se přihodilo autorovi knížky, salesiánskému knězi a známému publicistovi. Přišlo to z ničeho nic. Poplašné zařízení v karmelitánském kostele ve mně spustilo vlnu vzpomínek, rozjelo vnitřní film, který se nedal zabrzdit strohými racionálními zábranami. Vytrskl ve mně vnitřní pramen a už ho nešlo zastavit. Duchovní cvičení, která jsem zatím prožíval bez zvláštních emocí, s rutinou podobnou všem předchozím, se proměnila v jízdu do skrytých vrstev mé minulosti. Po hlavě jsem se vrhl do víru svých mladých let, kdy se všechno dělo rychleji a překotněji. Proč někteří lidé věří a jiní ne? Co mají věřící oproti těm druhým navíc? Jak se modlí člověk, který věří? A může se nějak modlit i ten, kdo nevěří? A jak se proboří do toho, čemu se říká víra? Stane se to naráz, nebo postupně, krok za krokem - jako třeba když pochopíme, že jsme do někoho zamilovaní? A co se stane pak? Vyprchá to po čase, nebo to vydrží? A stačí jen uvěřit - a už to máme?

Rozhovor salesiána Zdeňka Jančaříka s historiky Stanislavem Balíkem a Jaroslavem Šebkem poodhaluje skrytá zákoutí českých dějin. Jak je to s vírou v národě svatého Václava a Josefa Švejka?

Zkušený salesiánský autor Zdeněk Jančařík originálním způsobem rozvíjí žánr „příběhů pro duši“, s nimiž přišel jeho řádový spolubratr Bruno Ferrero. Na malé ploše zachycuje v krátkých příbězích či úsměvných anekdotách moudrost a nadhled křesťanské spirituality, dává podněty k osobnímu rozjímání a nabízí impulzy pro duchovní život vedený v současném světě se všemi jeho aspekty. Kniha bude nejen skvělým dárkem, ale také zdrojem duchovní inspirace a pobídkou k tomu, vidět vše kolem sebe novýma očima. Zdeněk Jančařík je salesián, kněz a autor spirituální literatury. V Portále vyšly jeho knihy Plátno z Turína, Miláček Páně či Žena ať v církvi promluví a knižní rozhovor s Ludmilou Javorovou Ty jsi kněz navěky.