Michal Jareš

Domácímu zájemci o teorii komiksu se v českém jazyce dosud nabízelo jen nemnoho příležitostí k seznámení se s aktuálními otázkami i přetrvávajícími koncepty „myšlení o komiksu“. Kniha V panelech a bublinách. Kapitoly z teorie komiksu si klade za cíl přehledně pojednat a k dalšímu použití nabídnout rozličné koncepty i přístupy, jimiž lze komiksové texty (ať už konkrétní osamocené, nebo v nejrůzněji definovaných souborech) novými způsoby číst a interpretovat, zkoumat i analyzovat. Pozornost je věnována například vztahům komiksu k různým charakterizačně-stratifikačním systémům v kultuře (komiks jako médium, žánr, umění), tematizována je ale i komiksová vícekódovost (obraz v komiksu, text v komiksu) či způsoby, jimiž komiks vypráví (specifické formální prostředky, narace, serialita). Samostatné kapitoly jsou pak věnovány též tématům produkčně-prezentačních aspektů (publikační tvar) a participantům (autor, produkce, čtenář) komiksového kulturního pole. Závěrečná kapitola v základních souřadnicích zachycuje historii odborného zkoumání komiksu od jeho nesmělých počátků až k dnešnímu celosvětovému rozmachu tzv. comics studies. Svazek sestávající z dvanácti kapitol doplněných drobnějšími exkurzy nechce být kompilační „summou zjištěného“ ani netouží nabídnout původní a komplexní teorii komiksu. Pokouší se především o poučené zahájení diskuse a o vstupní úvodové popsání charakteristických rysů komiksu z nejrůznějších možných perspektiv. Publikace doplněná o slovníček pojmů a komentované soupisy další doporučené literatury je určena všem zájemcům o teoretické popsání komiksu, odborníkům z příbuzných oblastí, studentům humanitních oborů i zainteresovaným laikům. – Rukopis vytvořený trojicí autorů z ÚČL AV ČR a FF UP byl podpořen grantovým projektem GA ČR. – Kniha vychází za podpory Ministerstva kultury ČR.

Básnická sbírka Michala Jareše „Začátek eposu" prostupuje napříč časem: přináší útržky zpráv z předvěkých dob a zároveň zpřítomňuje běžné, zdánlivě banální situace, v nichž se čas na okamžik zastaví. Takto vzniklými průzory se k nám dere vesmír a spolu s ním reálno a věčnost – neúprosné, neosobní, a přece skýtající útěchu a hluboký mír. Jareš je básník originálního vidění s přirozeným citem pro rytmus a zvuk slov. Jeho básnické gesto je sympaticky odosobněné, soudržné a hutné.

Jsou ovce blbé i černé, ale zlá je jenom jedna. Možná intelektuálka, možná nácek, možná zen buddhistka, ovšem vždy pravdařka.. V letech 2002 až 2015 spásala zadní stránku Tvaru, od roku 2016 je na internetu a také jednou měsíčně exkluzivně tančí v Týneckých listech (Velký Týnec).

Detektivka byla po celé dvacáté století nejoblíbenějším oddechovým žánrem českých čtenářů a její popularita neklesá ani v současnosti. Čeští literární detektivové se přitom dost liší od anglosaských suverénů: bývají nenápadní, skromní, neohromují okolí svými dedukcemi ani tvrdými pěstmi či přesnou muškou. Typické je pro ně ironizování, parodování a obecně podvracení autority takzvaného velkého detektiva. Mnohdy jejich příběhy psali uznávaní spisovatelé, knížka předních znalců však představuje i málo prozkoumané a temné uličky detektivní literatury. První podrobné shrnutí dějin kriminálního žánru v českých zemích ukazuje, kdy se poprvé objevil český detektivní román, kde má česká detektivka kořeny nebo jak se za poslední století vyvíjela. V monografii, která se čte jedním dechem jako detektivka, se potkávají Emil Vachek, Edgar Collins, Eduard Fiker, Josef Škvorecký, Hana Prošková, Václav Erben, Jaroslav Velinský, Pavel Frýbort, Michal Sýkora, Michaela Klevisová a další.

Ľuboš Bendzák je tak trochu romantický vyděděnec, na němž ulpívá městská špína. Je pozorovatelem se vzácnou schopností potěžkat detail, ale dát mu i poetickou a výpovědní hodnotu. Básník oživuje pomocí slov něco, co jsme dávno považovali za zbytečné, za odsunuté, třeba i za nepodstatné, to když dává smysl věcem, která je třeba znovu najít, pojmenovat, očistit a vyzdvihnout. Vedle toho tuto vážnost Bendzák neustále narušuje lehce sarkastickým odstupem, aby z veršů vystupoval osamělý, byť tu a tam alkoholu a samotě nadbíhající vyděděnec. Verše co nehrají si na víc, než jsou, neohromují, spíš konstatují stav věcí.

Jiří Šotola coby autor veršů je v současnosti spíše relativizován, ne-li úplně přehlížen. Přitom jeho básnická tvorba provokuje i tím, co o ní dodnes vlastně spíš jen tušíme a co v ní na nás ještě čeká k objevení. Strach, úzkost i sarkastická nota jsou narovnávány a doplňovány ideálem, snem, budoucností. Kontrast i polemika (mnohdy se sebou samým) vede básníka pomalu, ale jistě k výraznému teatrálnímu gestu, k jakési nečasové, loutkové podobě nějakého světa, na nějž se díváme, ve kterém se stejnou měrou ubližuje i miluje. Míří k rozporům, k dialogičnosti, k nějaké stále výraznější dějové poezii.

Přestože detektivka byla po celé dvacáté století nejoblíbenějším oddechovým žánrem českých čtenářů, až nyní vychází její základní přehled. Kniha Dějiny české detektivky od Michala Jareše a Pavla Mandyse například odhaluje, proč se ve 20. a 30. letech psaly příběhy výhradně z Anglie či Spojených států, že dobré a čtivé detektivky vznikly i v době protektorátu, že publikum se opakovaně zdráhalo přijmout policistu jako bezvýhradně kladného hrdinu nebo jak skandinávské thrillery ovlivnily moderní české spisovatele a spisovatelky. Autoři vypátrali, kdy se poprvé objevil český detektivní román, kde má česká detektivka kořeny nebo jak se za poslední století vyvíjela. Zároveň provází různými podobami žánru, jako jsou kriminální próza, noir, zlodějské romány, whodunitky, policejní romány nebo drsná škola spojená především s americkými zachmuřenými hrdiny. Čeští literární detektivové se přitom dost liší od anglosaských suverénů: Bývají nenápadní, skromní, neohromují okolí svými dedukcemi ani tvrdými pěstmi či přesnou muškou. Libují si spíš v ironizování, parodii a podvracení autority V monografii, která se čte jedním dechem jako detektivka, se potkávají Emil Vachek, Edgar Collins, Eduard Fiker, Josef Škvorecký, Hana Prošková, Pavel Frýbort, Michal Sýkora, Iva Procházková, Michaela Klevisová a další.

Souborným vydáním tří novel Josefa Kocourka (1909–1933) z let 1926 a 1927, které byly dostupné jen v podobě bibliofilie, nebo vyšly pouze časopisecky, se víceméně završuje dlouholeté bádání a?vydávání Kocourkova díla. Všechny tři texty spadají do autorovy tvorby „před“ jeho známějšími – a dodejme, že již vydanými – novelami a?romány (mj. Srdce, Žena, Zapadlí vlastenci 1932) a doplňují tak Kocourkovy deníkové záznamy a povídkovou tvorbu z druhé poloviny dvacátých let. Najdeme zde pro autora typické rysy i obsese s prvky často ještě chlapecky naivními. Je ale nutné si vždy uvědomovat, že v době vzniku všech tří próz bylo Kocourkovi sedmnáct let. Nesmírně nadaný spisovatel, umírající na tuberkulózu ve „wolkerovských“ 24 letech, absorboval velmi rychle avantgardní poetiku a doslova vychrlil řadu textů jdoucích ruku v ruce s dobovým nejmodernějším uměním. Evidentní jsou vlivy expresionismu a poetismu, jako je okouzlení městem, často bizarní erotika, podivuhodný exotismus, ale také výrazné motivy sociální a s nimi spojená místy až podivně vyšinutá brutalita a výstřednost jedinců. Kocourkovou smůlou a prokletím bylo dlouhodobé opomíjení a regionalismus, takže jeho dílo bylo známé jen málo. K objevování Kocourka dochází od šedesátých let a trvá vlastně dodnes. Trojice textů je tištěna z dochovaných strojopisů (ed. Michal Jareš) a doplněna studií Jaromíra Typlta.