Karl Knausgard strana 4 z 4

„Žijem, mám vlastné deti a pri ich výchove sa usilujem o jediné: aby sa nebáli vlastného otca,“ píše Karl Ove Knausgard v treťom pokračovaní cyklu Môj boj. Kniha je napísaná očami malého chlapca. Hovorí o prvej učiteľke, prvej láske a prvej chlapčenskej kapele. O oslavách Vianoc a o návštevách starých rodičov. Chlapec sa učí plávať, chodí na futbalové tréningy, objavuje erotické časopisy a túži spoznať lákavý dievčenský svet. Knausgardova genialita však ďaleko prekračuje rámec tradičného generačného románu. Analyzuje ochromujúci strach mladého chlapca pred otcom a prehlbuje tmu, pocity samoty a smútku, ktoré čitateľ nachádzal v prvých dvoch knihách cyklu.

Čtyřčlenná rodina Knausgardových – matka, otec a dva synové – se stěhuje do nového domu na jihonorském pobřeží. Je začátek sedmdesátých let a budoucnost se zdá otevřená všem možnostem. Důkladně a do detailů, někdy pro něj i značně bolestných, líčí Karl Ove Knausgard svět dětství, svět silných a jedinečných zážitků, svět, kde dospělí a jejich potomci vedou paralelní životy, které se nikdy neprotnou. Ostrov chlapectví, třetí a patrně nejproustovštější díl série Můj boj, přináší autorovy barvité vzpomínky na dobu jeho formujícího se sebepoznání, protkané úvahami o mnohovrstevné podstatě mizejícího času, paměti a existence.

Druhý zo šiestich zväzkov, ktoré sa dajú čítať ako súvislý text, ale aj ako šesť nezávislých románov, je štúdiou extrémneho realizmu, neuveriteľným ponorom do každodenných a zdanlivo všedných tém, do pokory, sebaponižovania a fascinácie detailmi, ktoré inokedy prehliadame. Román je aj knihou o láske a priateľstve, o rodičoch a svokrovcoch, o živote s malými deťmi vo švédskom meste, o písaní, v ktorom autor hľadá únik, o prekračovaní vlastných hraníc.

Druhý zo šiestich zväzkov, ktoré sa dajú čítať ako súvislý text, ale aj ako šesť nezávislých románov, je štúdiou extrémneho realizmu, neuveriteľným ponorom do každodenných a zdanlivo všedných tém, do pokory, sebaponižovania a fascinácie detailmi, ktoré inokedy prehliadame. Román je aj knihou o láske a priateľstve, o rodičoch a svokrovcoch, o živote s malými deťmi vo švédskom meste, o písaní, v ktorom autor hľadá únik, o prekračovaní vlastných hraníc.

Přímočarý, upřímný a poctivý – ale také gigantický, kontroverzní a provokativní: těmito přívlastky (a ještě mnoha dalšími) je označován autobiografický román Můj boj (v originále Min kamp), který se kritika i média nebály prohlásit za literární událost 21. století a který ze svého autora, norského spisovatele Karla Ove Knausgarda, učinil globální hvězdu první velikosti. A přitom stačilo tak málo: do široka se rozepsat o sobě a o čemkoli, co se děje kolem, kdykoli odbočit z děje, vzpomínat, uvažovat. Na počátku této všeobjímající, necenzurované a místy až groteskní zpovědi stojí události spjaté s Knausgardovým problematickým vztahem k otci – právě ten a posléze jeho skon tvoří ústřední téma první části celkem šestisvazkového opusu, jímž si Knausgard dokázal znepřátelit půlku vlastní rodiny, zato však prodat jen v Norsku půl milionu výtisků a ve Spojených státech postavit stovky lidí do front na podpis. Můj boj lze totiž vnímat nejen jako příběh někoho cizího, ale též coby výpověď o nás samých, o našich myšlenkách, ke kterým bychom se často ani nepřiznali, a životech, které jsou často tak nudné... Karl Ove Knausgard si Mým bojem vysloužil přirovnání k novodobému Marcelu Proustovi, a ne náhodou.

Osmnáctiletý Karl Ove přijímá místo učitele na základní škole v rybářské vesničce na severu Norska, aby se zde mohl věnovat vysněnému psaní. Tanec v temnotách, čtvrtý díl série Můj boj, přináší vzpomínky na rok strávený na odlehlém místě, kde vládnou nejen specifické mezilidské vztahy, ale v nebývalé míře i příroda.