Arnošt Lustig strana 9 z 9

Leah is set in Theresienstadt, the ghetto created by the Nazis in northern Bohemia as a staging post for the transport of Jews to Poland. The time is September 1944, the war is going badly for the Germans, and they are in a hurry to complete their "Final Solution". Rumours are rife among the Jews in the ghetto, even though nothing definite is known of the Nazis' intentions, or perhaps it is deliberately not believed. The heroine of the novel, Leah, an eighteen year old girl from Holland, has, like most of those around her, given up living in accordance with her beliefs. The narrator is a lad of seventeen, likewise still relatively unaffected by the moral disinteragration around him. By chance, he encounters Vili Field, a pre-ward acquaintence who had seduced his young girlfriend. Vili takes the narrator to the tiny attic he shares with Leah. Thus begins an erotic entanglement that ends with the narrator and Vili being sent to their deaths in the East. Leah travels with them, but in a different part of the train. Conditions on this journey are unspeakable, Lustig evokes them memorably in this novel about impossible in appalling circumstances.

Rozhovor Arnošta Lustiga s Markétou Mališovou na téma žena – žena jako matka, milenka, přítelkyně. Žena múza mužů a žena nepokořená tichá bojovnice. Takto a v mnoha dalších rolích Arnošt Lustig vnímá ženu. S nadhledem svého věku a životních zkušeností se

Příhody z života v době druhé světové války a po ní. Hrůzy holocaustu popisuje věcně a střízlivě a v jeho podání nelze tyto příběhy zapomenout.

„Esence ženy“ – někdy skryté, jindy vyřčené, ale vždy více či méně přítomné téma knih Arnošta Lustiga. Ve svém pozdním díle, Židovské trilogii, nechává autor tento námět zaznít plnou silou. Jak jsme však již u tohoto spisovatele zvyklí, nejedná se o útěšnou oslavu ženské krásy. Lustigovy hrdinky jsou o své ženství krutě připravovány, musejí o ně bojovat v extrémním prostředí fašistických koncentračních táborů, kdy tváří v tvář smrti nabývají ženská krása, láska a něha zcela nečekaných rozměrů. Novely Lea z Leeuwardenu, Colette, dívka z Antwerp a Tanga z Hamburku jsou trojí variací na výsostně existenciální téma.

Rozhovor Arnošta Lustiga s Markétou Mališovou na téma žena – žena jako matka, milenka, přítelkyně. Žena múza mužů a žena nepokořená tichá bojovnice. Takto a v mnoha dalších rolích Arnošt Lustig vnímá ženu. S nadhledem svého věku a životních zkušeností se

Další kniha ze sebraných spisů Arnošta Lustiga, unikátní doplněné vydání. Můj známý Vili Feld je příběh o člověku, který kdysi slíbil pomoc emigrantovi v nouzi, nesplnil slovo a trápí ho celoživotní výčitky svědomí. Když později hodnotí svůj život a sčítá klady a zápory svých činů, nesplněné slovo zeje v tomto výčtu jako černá díra. Kniha je duševní mapou dvou lidí, jejichž osudy se na několik dnů nakrátko střetly v Římě roku 1950 a kteří již nikdy neměli příležitost se znovu setkat.

Zkušenost koncentračního tábora zažitá chlapcem napověděla spisovateli, že sdělit ji nejautentičtěji znamená zachovat její přirozenou povahu: to, co se čtenářům mělo jevit jako apokalypsa, nabylo paradoxního účinu tím, že se ve vypravěčových očích znovu stalo tím, čím bylo chlapci, totiž každodenností. Apokalypsa, která zevšedněla to je zorný úhel, ze kterého Arnošt Lustig vyvolává obrazy systematického masového ničení a vraždění. Posedlost zážitkem zevšednělé apokalypsy nedovolila Lustigovi po celý život volit jinou látku, ačkoli si vzpomínám, že na začátku jeho literární dráhy mu jeden z českých kritiků doporučoval, aby židovskou tragédii opustil a neutkvíval v minulosti. Kritik netušil, že si velký spisovatel příběh nevolí, nýbrž že si příběh volí jeho. Pokud se nemýlím, zabrousil Lustig do skutečnosti mimo holocaust výjimečně, a i při tom zůstal věrný mezním situacím. Všechny Lustigovy prózy, ať jsou to povídky, novely nebo romány, jsou si podobné právě tím základním zorným úhl em založeným v mezní situaci. Líčení útěku dvou chlapců z koncentračního tábora přes německé území, které vyvrcholí honem, jejž zorganizují stařičcí členové místní myslivecké jednoty, vyznívá v Lustigově podání jako střízlivá zpráva o normálním jevu. Z doslovu Milana Uhdeho.