Vladimír Mikeš

Audiokniha Geniální padělatel, kterou napsal Vladimír Mikeš. Jednou z největších afér v historii výtvarného umění bylo odhalení padělků obrazů mistra nizozemského malířství Jana Vermeera, k němuž došlo jen náhodou krátce po konci druhé světové války. Tato událost byla inspirací rozhlasové hry Vladimíra Mikeše Geniální padělatel. V imaginárních dialozích malíře a jeho padělatele se autor snaží postihnout otázku pravdy a lži v umění, Toužil se stát uznávaným malířem, ale povedlo se mu to jen částečně, do dějin výtvarného umění se nakonec zapsal jako génius falzifikátorů.

Čtveročas vznikl v roce 1987, o třicet let později autor rukopis románu výrazně přepracoval a rozšířil. Do jisté míry bilanční román Čtveročas je neobyčejně složitou, ale geniálně kompozičně provedenou úvahou o tom, co znamená vyslovit vlastní příběh, o průrvě, která zeje mezi skutečností a její zapsanou reflexí, životem žitým a psaným, což je téma, které Vladimír Mikeš sleduje celým svým dílem, ale při jehož zpracování (snad vedle některých poem) nikdy nesáhl tak hluboko do své lidské zkušenosti.

Vladimír Mikeš se narodil 11. srpna 1927 v Chocni. Vystudoval bohemistiku, romanistiku a komparatistiku na FF UK v Praze (1951). Byl žákem a později spolupracovníkem Václava Černého. V letech 1955 až 1992 byl ve svobodném povolání; střídavě pracoval v dělnických profesích. Od roku 1992 přednáší na pražské DAMU, v letech 1997 až 2000 byl jejím děkanem; založil tam katedru divadelní antropologie. V roce 2012 získal Státní cenu za překladatelské dílo. Překládal z ruštiny, italštiny, španělštiny, po rtugalštiny, francouzštiny a němčiny poezii, prózu, divadelní a rozhlasové hry a eseje. Sestavil několik antologií (mj. Přerušený ráj, Francouzský symbolismus, Pět romantických siluet, Písně portugalských trobadorů, Šťastná setkání, Tanec živlů) a na dalších se podílel (Vzdálený slavíkův zpěv, Modří husaři, Kéž hoří popel můj). Do italštiny překládal českou poezii (mj. dílo Jiřího Ortena). V roce 2009 vyšlo jeho celoživotní překladatelské dílo, Dantova Božská komedie. Ze svých studií a esejů o d ivadle a literatuře vydal knižně: Divadlo španělského zlatého věku, Divadlo francouzského baroka, Proč psát a Maria Tauberová. Kromě divadelních a rozhlasových her napsal řadu próz. Z nich dosud vyšly Zmizení (1969), Zednická novela (1974), Škodlivý prostor (2012) a Plovárna Léthé (2013). Básně ještě knižně nepublikoval. Souborné básnické dílo Vladimíra Mikeše nyní vychází v nakladatelství Kniha Zlín v autorově uspořádání.

Text inscenační úpravy, která má ve Stavovském divadle premiéru 28. února 2014 (v hlavní roli Karel Dobrý) doplňují původní studie o „tartuffovštině“ a překladu Moliera (prof. Vladimír Mikeš), kontextu doby a původu hry (Martin Urban), Molierova původní Předmluva k Tartuffovi a také pár dramaturgických slov o uchopení textu. Nechybí bohatá fotopříloha a soupis všech tartuffovských inscenací v ND včetně snímků z představení.

Většina prozaického díla Vladimíra Mikeše (1927), loňského laureáta Státní ceny za překladatelské dílo, dosud zůstává v rukopise. Po prvotině Zmizení (Československý spisovatel 1969) stihl vydat už jen Zednickou novelu (Melantrich 1974). Psaní prózy se autor, zcela stranou vší pozornosti, věnoval během celých 70. a 80. let. Nepublikoval přitom ineditně, rukopisy nedával číst ani přátelům. Postupně vzniklo šest románů, z nichž byl dosud vydán jediný, Škodlivý prostor (Plus 2012) a několik próz a později též poem. Souhrně je lze zařadit k existenciálně laděné psychologické próze, zaměřené především na zachycení fenoménů času a lidské řeči, v běhu života, v paměti, a potažmo též ve vlastním procesu psaní. Plovárna Léthé je mimořádným alegorickým románem o 50. letech, černou společenskou groteskou i románem o ztraceném věku nevinnosti. Pokus zachytit génia loci Chocně a vzpomínky na mládí, jež se společně zhmotňují v nádrži nad jezem ve středu města, přivádí autora k metafoře, která je zároveň osou zápletky. Když se ukáže, že koupání na plovárně pod skákadlem způsobuje zapomnění, rozběhne se obchodování s ním a poklidné městečko se stane letoviskem. Mezi fantaskními výjevy se objevují ty, které měly reálný předobraz v nastolování stalinistických poměrů (vystavení rolníka na pranýř ve výloze obchodu, inscenovaný proces se skauty) a jsou mnohdy podpořené citacemi z dobového tisku. Motiv slastného zapomnění je ambivalentní. Funguje jako paralela k němému souhlasu i ke zpětnému vytěsňování. Tím, co narušuje kontinuitu a působí skutečnou zkázu v lidských vztazích i ve veřejném prostoru je lidská mocichtivost, hrabivost, zbabělost a úslužnost ve vztahu ke zlu. Úběžníkem románu přesto není společenská obžaloba, ale spíš snaha porozumět okolnostem. Plovárnu Léthé autor dokončil v roce 1990.

Monografie věnující se nejslavnějšímu období španělského divadla. V jednotlivých kapitolách jsou představeni autoři divadelních her renesance a baroka a stručně jejich inscenační praxe. Zvláštní kapitoly jsou věnovány životu a dílu Lope de Vegy a Calderóna de la Barky. Hlavní důraz je kladen na umělecké i lidské působení jednotlivých autorů na jejich současnost a zpětně také duch doby odražený v jejich díle. Kniha je (kromě řady faktografických údajů) souborem interpretačních esejů. Autor tu na podkladě divadelních her a historických údajů přináší především vhled do ducha a morálky doby, snaží se ho uchopit a na jeho základě ovšem také zračit dobu naší.

Jako druhý svazek České řady vychází román Škodlivý prostor, jehož autorem je jeden z našich nejvýznamnějších překladatelů z románských jazyků Vladimír Mikeš. Příběh mladého páru, který se marně pokouší zbavit rušivých zvuků v prodejně a skladu pod jejich bytem, občas absurními motivy a černým humorem připomene kafkovsky groteskní svět, jindy se úzkostně tíživá atmosféra blíží některým knihám Egona Hostovského.

Příprava jídla a jeho konzumace je pro většinu z nás oblíbenou činností. Ne nadarmo vychází neustále velké množství nejrůznějších kuchařských knih plných tradičních či experimentálních receptů. Vaření je však především chemický proces, má proto s chemií mnoho společného. V knize žádné nové recepty nenajdete, ale zato se dozvíte o potravinách spoustu zajímavostí – od jejich chemického složení, přes to, proč se řízky mají naklepat, až po to proč si červ vybere vždy to nejkrásnější jablko. Nemalý prostor je věnován také nejrůznějším chemickým látkám (lidově zvaným „éčka“), které se do potravin přidávají. Autor, profesor biochemie, je neobhajuje, ale uvádí na pravou míru některé názory na jejich přehnanou nebezpečnost. Součástí knihy je kompletní seznam těchto aditiv řazený podle jejich kódů s popisem původu a technologické funkce.