Josef Mlejnek

Vzpomínky českého básníka a překladatele vyprávějí hlavně o době normalizace, kterou autor prožíval na malém městě konkrétně v Havlíčkově Brodě.

Zbigniew Herbert (1924-1998) patří mezi nejvýraznější osobnosti polské a světové poezie 20. století. Barbar v zahradě je sbírka esejů, které představují jakýsi "cestovní deník" básníka putujícího po místech a textech středomořské Evropy, především jižní Francie a Itálie.

Politické systémy postkomunistických zemí (či jejich společnosti) nabývají nejen pozitivní rysy západních demokracií, ale jsou čím dál tím víc zasahovány i typicky západními krizovými jevy – například oslabováním tradičních stran, rostoucí nedůvěrou veřejnosti v politickou scénu, korupcí spojenou s veřejnými zakázkami, stárnutím populace nebo bobtnajícím veřejným zadlužením. Rozšířené vysvětlení problémů české politiky spočívá v tvrzení, že jsme se ještě plně nevyrovnali s dědictvím minulosti a od vyspělého Západu se stále máme co učit. To je sice pravda, ale jen zčásti. Kniha se snaží doložit, že hlavní potíže české společnosti již nesouvisejí s dědictvím komunismu a nedostatečnou adaptací na západní poměry, neboť jde o zásadní problémy západní civilizace jako takové. Civilizace až příliš zaměřené na „kuře v hrnci“ a uvězněné v pasti vlastního úspěchu, která jedince uvrhuje do postavení, jež se podobá křečkovi běhajícímu v kole.

Jednotlivé kapitoly této knihy vznikly z pořadů jejich autorů, které v letech 2009–2013 vysílal Český rozhlas. Přesněji řečeno z těch pořadů, jejichž tématem byl komunismus, některé jeho fenomény a způsob, jakým se komunistický režim vyrovnával s různými situacemi. Autoři zastávají názor, že je nebezpečné příliš rychle zapomínat, a že i v dnešní poněkud klipovité době má smysl se zamýšlet nad příčinami již zaniklých jevů a průběhem a vyústěním dávných událostí. Ne proto, aby se neopakovaly – historie se nikdy přesně neopakuje – ale proto, abychom si všímali podobností a dokázali z nich vyvodit patřičné závěry a důsledky.

Otázka autokefality ukrajinské pravoslavné církve zdaleka přesahuje hranice církevního života. Prezident Petro Porošenko ji charakterizoval jako zásadní věc nejen pro nezávislost a národní bezpečnost své země, ale i pro světovou geopolitiku. Z historického hlediska měla dle Porošenka přinést pád třetího Říma jako nestarší koncepce Moskvy nárokující světovládu. Pravoslavná církev Ukrajiny (PCU), které autokefalitu neboli samostatnost v roce 2019 udělil konstantinopolský patriarcha, však zatím pouze přeskupila rozštěpení ukrajinského pravoslaví, poněvadž pravoslavná církev podřízená moskevskému patriarchátu na Ukrajině nadále působí a vznik PCU odsuzuje. PCU ale zároveň značně zamíchala kartami na komplikované ukrajinské náboženské scéně, v rámci pravoslavného světa i v dlouhodobém rusko-ukrajinském sporu, neboť její vznik se bytostně dotýká identit obou národů. Zápas o uznání autokefality neboli nezávislosti na Moskvě pro ukrajinskou pravoslavnou církev skutečně nebyl a není jevem pouze církevním nebo jenom náboženským. Zasahuje národní vědomí i politiku, ba geopolitiku v celém východoevropském prostoru, odráží se v něm přítomnost i minulost. Minulost někdy hodně vzdálená, ze sklonku desátého století, neboť kořen sporu spočívá v odlišných interpretacích odkazu Kyjevské Rusi a jejího křtitele knížete Vladimíra I. Velikého. Publikace přináší detailnější rozbor zejména ukrajinské náboženské i politicko-náboženské a církevní reality, hlavních aktérů, jejich koncepcí i vizí.

Vzpomínky českého básníka a překladatele vyprávějí hlavně o době normalizace, kterou autor prožíval na malém městě konkrétně v Havlíčkově Brodě.

Ukrajinské dějiny jsou z významné části dějinami ruskými i polskými a naopak. Ukrajinská identita se rodila a stále vlastně rodí ze stýkání a bohužel často i z krvavého potýkání se dvěma mocenskými centry, dvěma civilizačními, ba přímo imperiálními koncepcemi či projekty – s polským a ruským. S polským se tak dělo hlavně v minulosti, s tím ruským se tak děje dodnes. Kniha se zaměřuje na vybrané klíčové události, postavy, rysy a tendence ukrajinských dějin, a sice z perspektivy jejich uměleckého (literárního i filmového) uchopení a rozporuplného přijímání této umělecké reflexe. Ať už na Ukrajině nebo u jejích sousedů, hlavně u Rusů a Poláků. Činí tak pomocí analýzy konkrétních vybraných polských, ruských a ukrajinských uměleckých děl a jejich kulturního a historického kontextu. Všímá si například Gogolova Tarase Bulby, Puškinovy poémy Poltava, Sienkiewiczova románu Ohněm a mečem a jeho filmové adaptace z roku 1999, Bulgakovova románu Bílá garda či dvou ukrajinských románů o stalinském hladomoru z třicátých let (Ulas Samčuk: Marija a Vasyl Barka: Žlutý kníže). Každá z kapitol analyzuje jednak určité umělecké dílo, ale skrze jeho recepci i konkrétní historický spor, střet narací, který zásadně ovlivňuje kolektivní paměť a národní identitu, a tedy i politiku.