Jan Petříček

Velice působivá próza rozplétá příběh, v jehož centru stojí trojice dívek – dospívající Élisabeth v roce 1963 na francouzském maloměstě poslouchá pod kavárenským stolkem hovory dospělých v den pohřbu své starší přítelkyně Thérese a při tom si čte deník Henrietty psaný zhruba dvacet let předtím. Na povrch postupně vyplouvají tajemství držená v poválečných maloměstských poměrech pod pokličkou. Pozvolna a velmi nenápadně se v samém závěru odkrývá velký a tragický příběh zrady, kolektivní viny a kolaborace.

V pařížském 10. obvodu na ulici Saint-Maur stojí činžovní dům s číslem 209, ve kterém od padesátých let 19. století žijí rodiny řemeslníků a dělníků, přistěhovalců z východní a jižní Evropy. Vyrůstaly tu další a další generace, vznikaly tu lásky a přátelství a každodenní život tu pravidelně přerušovaly katastrofy a násilí 20. století. Ve čtyřicátých letech odsud byla deportována řada židovských rodin včetně devíti dětí, jejichž osudy jsou centrem autorčina velkolepého prozaického svědectví o paměti míst a neviditelných vláknech, která spojují živé a mrtvé. Ve vyprávění Ruth Zylbermanové ožívají příběhy zmizelých i navrátilců, dětí i dospělých, kolaborantů i odbojářů, zamilovaných dívek i žen se špatnou pověstí, konkrétních lidí různých národností, jejichž životy svedla dohromady jedna pařížská adresa.

Brilantní britský historik, který se jako univerzitní profesor specializoval na moderní evropské dějiny, shromáždil 23 esejí z let 1994–2006. Na pozoruhodné škále osobností, událostí a idejí provádí Tony Judt nemilosrdnou pitvu iluzí po studené válce, že velké konflikty jsou bezpečně za námi, svět vstoupil do epochy míru a demokracie, a ukazuje, na co z historie 20. století zapomínáme a jak velká její část byla obětována mýtu o popření paměti. Nabízí cestu zpět ke smyslu dějin, který naléhavě potřebujeme.

Kniha je vynikající studií života a doby apoštola Pavla. Renomovaná americká historička velice přístupným a čtivým stylem navazuje na svá předchozí díla věnovaná sv. Augustinovi, Ježíši Kristu coby historické postavě a období raného křesťanství obecně. Klade si za cíl vyvrátit tradiční antisemitské stereotypy spojené s interpretací textů sv. Pavla a zasadit jeho život, filozofii i misijní činnost do širšího kulturního a náboženského prostředí středomořské civilizace 1. století. Značnou pozornost přitom věnuje vyvrácení novodobé představy o vzájemné výlučnosti pojmů křesťanský a židovský, nejednotnosti a nestálosti náboženských proudů starověkého judaismu a vztahům mezi v diaspoře žijícími Židy a jejich pohanským okolím. Pavla představuje jako plnohodnotného člena židovské náboženské tradice, nikoli prvního ze skutečně „nežidovských“ křesťanů. Z pozice nezaujaté odbornice a zároveň zdatné popularizátorky dokáže zaujmout čtenáře laické i zasvěcené.

Jedné noci v Paříži zazvoní telefon. Adam se dozví, že jeho nejbližší přítel z mládí umírá. Rozhodne se okamžitě odjet do své domoviny, které se po dlouhých dvacet pět let vyhýbal. Jako exulant žil ve Francii pohodlný život respektovaného historika – sice v cizině, ale v bezpečí. V jeho rodném Libanonu zatím zuřila občanská válka a škody, které napáchala na místní společnosti, Adama při návratu domů rychle doženou. Každý z jeho školních přátel si v dramatické době zvolil vlastní cestu; někteří žili se zavřenýma očima, jiní se nechali unést ideologií a mají na rukou krev. Neseme za stav své země osobní odpovědnost? Je utéct lepší než se zaprodat? A jsou věci, které nemůžeme odpustit ani nejlepším přátelům? Přední současný francouzskojazyčný spisovatel ve svém nejautobiografičtějším románu bilancuje vlastní životní rozhodnutí, uvažuje o ideálech, kompromisech, politice i lásce v době války.

Georges Sorel (1847–1922) byl francouzský politický myslitel, vnímaný hlavně jako teoretik revolučního syndikalismu. Proslul knihou Úvahy o násilí, v níž předložil svou obhajobu revolučního násilí. V krátkém spisku Rozklad marxismu (1908) chce Sorel marxistickou doktrínu zbavit strnulosti a dogmatismu, do nichž v jeho době upadla. Za tím účelem se snaží odkrýt skutečné jádro Marxova myšlení a očistit je od cizorodých složek, zděděných po starších socialistických naukách. Vymezuje marxismus jednak vůči utopismu, jednak vůči blanquismu. Zatímco první se pokouší radit vůdcům společnosti, marxismus se zajímá výhradně o organizaci proletariátu; a zatímco druhý chce prostřednictvím politické strany dobýt státní moc, marxismus zůstává oddaný myšlence třídního boje a absolutní revoluce. Za nejvěrnější uskutečnění Marxových idejí proto Sorel považuje soudobý revoluční syndikalismus. Dílo Iluze pokroku (1908) představuje pokus zkoumat myšlenku pokroku pomocí Marxových historických metod, podle nichž je výklad idejí nutné založit na porozumění třídním vztahům. Sorel sleduje dějiny pojmu pokroku a kritizuje jej coby buržoazní ideologii, od níž se proletariát má oprostit. Vůbec ovšem nezavrhuje technický pokrok jako takový ani nepopírá jeho existenci; staví se však proti ideologii, která svádí ke kvietismu tím, že považuje pokrok za zaručený, a která jej chápe primárně jako hromadění intelektuálních poznatků. Proti této klamné buržoazní představě o pokroku staví „reálný pokrok“ moderního průmyslu, který je plodem technických dovedností proletariátu.

Michel Foucault je známý jako autor, jenž zdůrazňuje závislost lidských subjektů na neosobních strukturách, nad nimiž nemají žádnou moc. Zároveň však je celé jeho dílo neseno kritickým záměrem a skutečným étosem svobody; jako by nás chtěl osvobodit přesně od těch omezení, která s takovou pečlivostí popisuje. Předkládaná kniha si bere za východisko právě tento paradox, jenž se konkretizuje ve Foucaultově projektu filozofické kritiky. Ta má za cíl nejen poznání současných apriorních podmínek našeho myšlení a jednání, ale i jejich narušování a překračování. Kde se však bere možnost svobody, kterou tento podnik předpokládá? To je kardinální otázka, již se kniha snaží soustavně sledovat, především se zaměřením na období Archeologie vědění a pozdějších svazků Dějin sexuality. Nespokojuje se přitom s pouhým referováním, nýbrž se chce skutečně konfrontovat s filozofickými otázkami, které zkoumaná díla nastolují, a samostatně domýšlet ty jejich koncepce, které Foucault sám načrtl jen v náznacích.

Michel Foucault je známý jako autor, jenž zdůrazňuje závislost lidských subjektů na neosobních strukturách, nad nimiž nemají žádnou moc. Zároveň však je celé jeho dílo neseno kritickým záměrem a skutečným étosem svobody; jako by nás chtěl osvobodit přesně od těch omezení, která s takovou pečlivostí popisuje. Předkládaná kniha si bere za východisko právě tento paradox, jenž se konkretizuje ve Foucaultově projektu filozofické kritiky. Ta má za cíl nejen poznání současných apriorních podmínek našeho myšlení a jednání, ale i jejich narušování a překračování. Kde se však bere možnost svobody, kterou tento podnik předpokládá? To je kardinální otázka, již se kniha snaží soustavně sledovat, především se zaměřením na období Archeologie vědění a pozdějších svazků Dějin sexuality. Nespokojuje se přitom s pouhým referováním, nýbrž se chce skutečně konfrontovat s filozofickými otázkami, které zkoumaná díla nastolují, a samostatně domýšlet ty jejich koncepce, které Foucault sám načrtl jen v náznacích.