Karel Poláček strana 4 z 5

Humoristický román Karla Poláčka patří k těm nejzábavnějším a zároveň nejpřívětivějším dílům české literatury. Potěchu v něm naleznou všichni, nejen příznivci fotbalu, protože v centru dění je úsměvný milostný příběh hlavního hrdiny Emana Habáska a také osudy jeho šéfa pana Načeradce, nadaného rozvětveným příbuzenstvem. Vlídná ironie autorova svědčí o jeho zálibě v židovských anekdotách, v nichž prý byl nepřekonatelným vypravěčem. V této knize dokázal zachytit živý hovorový jazyk postav tak, jako bychom byli přímými svědky rozhovorů, půtek a hašteření mezi manžely, rodiči, příbuznými ale i fanoušky a návštěvníky fotbalových utkání. Vlastimil Brodský při četbě tohoto románu jakoby převzal od Karla Poláčka štafetu a navázal tam, kde autor skončil, aby svým projevem znásobil účinek celého díla. I on Poláčkovy hrdiny předvádí ve všech jejich komických situacích láskyplně, bez výsměchu a odsuzující ironie, s pochopením pro lidské slabosti a směšnosti. Vychází v edici audiokniha na 3 CD. Nahrávka slavného románu z edice audiokniha pobaví milovníky fotbalu, dobré pohody i židovských anekdot

V kulisách lázeňského městečka tu Poláček rozehrál příběh osudem pronásledovaného majitele vyhlášeného hostince Šimona Tatrmuže a jeho "hříšné" ženy Boženy, příběh dvou typických středostavovských hrdinů s dobrosrdečným, ale omezeným a naivním viděním svého světa. K nim přidal řadu dalších komických postav, rozhádané a tvrdohlavé bratry inženýry, po Tatrmužově smrti neohrabaně spravující podnik, rodinu rady Dyndery, kochající se poklidnou lázeňskou atmosférou, kvartána Lumíra, jehož dobrodružné nutkání je zatíženo reparátem z matematiky, či Benno Mertense, svůdníka a herce… Autor tak v mistrné psychologické karikatuře a s nebývalým citem pro jazyk vystihl prostředí maloměsta s celou plejádou nejrůznějších afér, konfliktů i humorných situací. Přestože tu a tam z jeho psaní vysvitne osten ironie, to hlavní, co k personálu a návštěvníkům hostince U kamenného stolu chová, je vlídné porozumění. Přes dobromyslnost a nezávadnost obsahu nemohla kniha na začátku čtyřicátých let vyjít pod autorovým jménem; na prosbu nakladatele proto román zaštítil malíř Vlastimil Rada.

Knížka Bylo nás pět nemá v Poláčkově díle obdoby. Jedná se o skutečný klenot moderní české literatury, který patří k zázrakům naší mateřštiny. Je to báseň v próze, klukovskýma očima viděný rok na maloměstě. Podle ročních období můžeme příběh rozdělit na drobné časově ohraničené události, jako je pouštění draka, ohníčky, příhody ve škole, koupání, příjezd cirkusu a další. Poláček čerpá z jazyka tehdejšího maloměsta, ozvláštněného mistrovsky zvládnutým jazykovým žertováním. Díky němu dobové fráze v ústech jeho hrdinů ztrácejí svůj původní význam a stávají se básnickým prostředkem. Jedná se o vůbec poslední Poláčkovo dílo, které bylo po celou dobu německé okupace ukryto v tajné zásuvce nakladatelství. Překvapení čtenáři je dostali do ruky poprvé až v roce 1946, dva roky po autorově smrti v koncentračním táboře v Osvětimi. Před krutou současností se Poláček uchýlil k nostalgii. Zatímco mnozí jiní si zoufali, on statečně psal kouzelnou fatu morganu inspirovanou svým dětstvím, laskavý sen uprostřed tehdejší strašné válečné reality.

Reedice poslední prózy Karla Poláčka, která stejnou měrou potěší dětské i dospělé čtenáře. Poprvé vyšla až po 2. světové válce, jejíhož konce se autor nedožil. Úsměvné, nestárnoucí dílko líčí ústy hlavního hrdiny, školáka Péti Bajzy, příhody a dobrodružství jedné klukovské party od jara do jara. K popularitě knížky, jež patří k základnímu fondu české humoristické literatury, nepochybně přispěla i její rozhlasová verze a audionahrávka v jedinečném podání Františka Filipovského: jeho hlas propůjčený Péťovi si při čtení vybaví snad každý. Určitě přitom znovu „velmi silně“ zatouží „povídat si řeči“ s Bejvalem Antonínem, s Pepkem Zilvarem z chudobince, s Edou Kemlinkem, co s ním Péťa sedí, i s Čeňkem Jirsákem, rád si s nimi oživí „manévry“ a válku s Ješiňáky, vybírání vosího hnízda, návštěvu cirkusu i Péťovo putování s kamarády a slonem Jumbem do Indie, připomene si cukrářovic Evičku i služku Bajzových Kristýnu. Mladší čtenářské generaci připomínáme doprovodnými fotografiemi úspěšnou televizní inscenaci Poláčkova nezapomenutelného vyprávění.

Hledáme-li v dnešním světě, plném agrese, úsměvné starosvětské zastavení nelze než sáhnout po knize, která patří k vrcholům Poláčkovy tvorby.

Nezaměnitelný slovní i situační humor, osobitá galerie nejrůznějších figurek, obyčejných lidí žijících všední životy, kdy se hlavním zdrojem komiky stává charakteristika postav. To je K arel P oláček v povídkách a humoristických románech, v drobných novinářských prózách i v práci pro film a divadlo. U kázkou jeho mistrovského stylu i humoru je i povídka Kouzelná šunka, v níž se stane zázrak, který ovšem nemůže dopadnout dobře.

Edudant a Francimor jsou synci kouzelnice madame Halabáby. Edudant, starší a silnější, a hubený Francimor žijí spokojeně s matkou v chaloupce v temném lese. Společnost jim dělají bílý kozel Rudolf, starý drak Verpanides a černý kocour Šmakovník. Jednou se oba hoši vydají na kouzelném koštěti se svými spolužáky na školní výlet. Nešťastnou náhodou při návratu zabloudí a upadnou do rukou loupežníků. Podaří se jim však uprchnout a při své cestě domů se dostanou do podivuhodných končin a prožívají neuvěřitelné příhody. Kniha, plná fantastických situací a groteskních dobrodružství, sršící vtipem a nápady, je báječným čtením pro všechny děti i rodiče. Vyprávění, kterým se autor vrací do světa dětí, patří k české humoristické klasice.

Reedice poslední prózy Karla Poláčka, jež stejnou měrou potěší dětské čtenáře i dospělé. Poprvé vyšla až po válce, jejíhož konce se autor nedožil. Úsměvné, nestárnoucí dílko líčí ústy hlavního hrdiny, školáka Péti Bajzy, příhody a dobrodružství jedné klukovské party od jara do jara. K popularitě knížky, jež patří k základnímu fondu české humoristické literatury, nepochybně přispěla i její rozhlasová verze a gramofonová nahrávka v jedinečném podání Františka Filipovského: jeho hlas propůjčený Péť ovi si při čtení vybaví snad každý. Určitě přitom znovu velmi silně zatouží povídat si řeči s Bejvalem Antonínem, s Pepkem Zilvarem z chudobince, s Edou Kemlinkem, co s ním Péťa sedí, a s Čeňkem Jirsákem, rád si s nimi oživí manévrya válku s Je šiňáky, vybírání vosího hnízda, návštěvu cirkusu i Péťovo putování s kamarády a slonem Jumbem do Indie, připomene si cukrářovic Evičku i služ ku Bajzových Kristýnu. Mladší čtenářské generaci připomínáme doprovodnými fotografiemi televizní inscenaci Poláčkova nezapomenutelného vyprávění.

Půvabný příběh z prvorepublikánského maloměsta nejen o licitovaném mariáši ocení především milovníci šťastných konců. Vyprávění o osudech mladého Jindřicha Kobosila a o jeho hráčském talentu je plné veselých historek a poučných zamyšlení, protkané typickým autorovým humorem. Nesmrtelné hlášky z této knihy se dodnes mezi znalci často citují. Činili jsme tak i my, když jsme před lety tuto karetní hru hrávali, a proto jsem vydání věnoval světlé památce mému příteli a spoluhráči Borisi Rösnerovi.

Poláčkův intenzivní pohled na šťastné dětství nemá ve světové literatuře obdoby, neboť své vrcholné dílo psal v tragické době, kdy nejenže nesměl publikovat, ale v roce 1944 už věděl, že ho čeká transport do pekla, odkud se lidé nevracejí. Jakou úlevu mu asi přinesl návrat do úžasné krajiny dětství, kdy je všechno pod sluncem nové a podivuhodné a kde se znovu setkává se svou matkou – šťastný čtenář ani nevytuší, že ji Poláček ztratil už v sedmi letech. Jako zkušený autor a bystrý pozorovatel lidí i světa se vyhnul sentimentální idyle a malého hrdinu nechal, aby své příběhy a lapálie popsal vypůjčeným, šroubovaným jazykem školy a dospělých, takže se dosyta nasmějeme staromódní, umravňující řeči v kontrastu s vážnou dětskou naivitou. Autor – ten zlý satirik, který se ve svém rodišti nemohl deset let objevit – se střední třídě malých ctností a malého rozhledu neposmívá a humor má laskavý. Svět oněch konvencí se ovšem už dávno zhroutil. „Bejval Antonín pravil tichým hlasem, že byl tuhle na poli a tam v mezičce vynalezl vosí hnízdo. I pravil, že bysme to hnízdo mohli vybrat a plástve s mladými doneseme domů a založíme si vosí úl. Vůbec se diví, že lidi chovají jenom včeličky, když přece vosy snášejí také med. Až bude mít hodně medu, tak ho bude prodávat a bude mít peněz habaděj. Já jsem pravil, že je to prauda, jenomže se vosy musejí ochočit, aby snášely. Bejval pravil, že to je to nejmenší, že si je ochočí, že ho vosy budou poslouchat na slovo, a ptal se mě, jestli půjdu s ním do spolku.“

Josef Maršík je železniční zřízenec, má manželku i děti ? a hlavně nerudného tchána, který si hledí hlavně peněz, a tak by se rád rodiny své dcery zbavil, aby mohl jejich byt lépe a dráže pronajmout. Aby mohl Maršík zabezpečit rodinu, po­stavit vysněný domek s terasou a balkonem, potřebuje ale mnohem více peněz! Tehdy udělá první špatné rozhodnutí: podá si seznamovací inzerát. Vždyť mezi nezadanými ženskými je peněz… Na inzerát se mu ozve stárnoucí nezadaná Alžběta Válová, služebná, které její bývalá paní odkázala ? považte ? sedmnáct tisíc! Tomu Maršík nedokáže odolat, a tak se krok za krokem blíží k neodvratné tragédii. Prý to tak skutečně bylo, aspoň to uvádí reklamní leták z roku 1932: Karel Ča­pek, Poláčkův kolega z redakce Lidových novin, již dříve radil autorovi mnohých soudniček a humoristických románů, aby své znalosti soudničkářského zpravo­daje přetavil do závažnějšího, rozsáhlejšího tvaru. Tak vznikl první vážný román Karla Poláčka ? Hlavní přelíčení. Inspiraci objevil ve dvoudílné soudničce, která vyšla v Českém slově v roce 1928 pod názvem Román služebné. Smutný, leč téměř triviální případ podvodu a zákeř­né vraždy na nevinné služce rozvinul Poláček do až reportážní románové studie, která přes svou závažnost a tragičnost nepostrádá pro Poláčka tak charakteristic­ké prvky ironie, vtipu a žánrové drobnokresby. Poláčkovo Hlavní přelíčení přepracoval v roce 1984 pro Československý roz­hlas Stanislav Neubert a nastudoval režisér Jan Lorman. V roli Josefa Maršíka předvedl vynikající výkon František Husák, postavu citlivé, naivní a vdavekchtivé služebné Válové ztvárnila Iva Janžurová.

Poláček ve své tvorbě vždy vycházel z dokonalé znalosti prostředí, o kterém psal, a dokázal věrně zachytit postavy i situace. Židovské anekdoty čerpají z jeho častých návštěv pražské židovské společnosti. Nejvíce anekdot je věnováno šnorerům, finančním otázkám, na druhém místě jsou námluvy a rodinný život a na třetím historky kolem rabínů a víry. Další anekdoty se týkají obchodu nebo otázek týkajících se smrti.

Jedna z nejúspěšnějších knih Karla Poláčka, autora dlouholetých klasik jako Bylo nás pět nebo Hostinec U kulatého stolu. Pan Načeradec, majitel obchodu s konfekcí, chodí na fotbal, protože mu lékař doporučil nějaký sport. Jednou se při zápase dostane s jistým mladým nezaměstnaným mužem do konfliktu, který má dohru na policejní stanici. Vznikne tak podivné nesourodé přátelství, ze kterého vychází po generace milovaný komediální příběh. Téměř sto let starou klasiku, konkrétně z roku 1922, po devíti letech doplnil i neméně úspěšný stejnojmenný film režiséra Svatopluka Innemanna.

Okresní město je humornou mozaikou společenství, jež opustilo venkovský rytmus přírody, přitom ale má daleko do anonymní velkoměstské masy. Tato obecní pospolitost, jakou už dnes nepoznáme, žije prchavými vzruchy svého malého světa. Poláček se malichernostem a zlovolnosti jejích příslušníků sice posmívá (a byl za to potrestán zákazem navštěvovat své rodné město), ale i tak dnes na nás – obyvatele studeného neosobního světa 21. století – z anekdotických postřehů geniálního pozorovatele dýchne trocha laskavého řádu konzervativního včerejška.

Poláčkův intenzivní pohled na šťastné dětství nemá ve světové literatuře obdoby, neboť své vrcholné dílo psal v tragické době, kdy nejenže nesměl publikovat, ale v roce 1944 už věděl, že ho čeká transport do pekla, odkud se lidé nevracejí. Jakou úlevu mu asi přinesl návrat do úžasné krajiny dětství, kdy je všechno pod sluncem nové a podivuhodné a kde se znovu setkává se svou matkou – šťastný čtenář ani nevytuší, že ji Poláček ztratil už v sedmi letech. Jako zkušený autor a bystrý pozorovatel lidí i světa se vyhnul sentimentální idyle a malého hrdinu nechal, aby své příběhy a lapálie popsal vypůjčeným, šroubovaným jazykem školy a dospělých, takže se dosyta nasmějeme staromódní, umravňující řeči v kontrastu s vážnou dětskou naivitou. Autor – ten zlý satirik, který se ve svém rodišti nemohl deset let objevit – se střední třídě malých ctností a malého rozhledu neposmívá a humor má laskavý. Svět oněch konvencí se ovšem už dávno zhroutil. „Bejval Antonín pravil tichým hlasem, že byl tuhle na poli a tam v mezičce vynalezl vosí hnízdo. I pravil, že bysme to hnízdo mohli vybrat a plástve s mladými doneseme domů a založíme si vosí úl. Vůbec se diví, že lidi chovají jenom včeličky, když přece vosy snášejí také med. Až bude mít hodně medu, tak ho bude prodávat a bude mít peněz habaděj. Já jsem pravil, že je to prauda, jenomže se vosy musejí ochočit, aby snášely. Bejval pravil, že to je to nejmenší, že si je ochočí, že ho vosy budou poslouchat na slovo, a ptal se mě, jestli půjdu s ním do spolku.“

Jaké lumpárny spolu vyvádí kamarádi Petr Bajza, Čeněk Jirsák, Tonda Bejval, Éda Kemlink a Pepek Zilvar z chudobince? Legendární příběh pěti kluků, kteří spolu prožívají všelijaká dobrodružství! Veselý rošťák Petr vám o tom všem rád povypráví. Nechte se unést zpátky v čase do českého maloměsta začátku 20. století, potkejte zapšklého pana Fajsta, obecního žebráka Zilvara nebo spolu s Petrem zavítejte do cirkusu. A nezapomeňte, slušné chování je striktně vyžadováno – ale pouze pokud se dívají dospělí! Petrův přísný tatínek a laskavá maminka mají oči téměř všude a protivná služka Kristýna (zvaná Rampepurda) na Petra moc ráda všechny jeho lumpárny nahlásí. Knižní předloha se stala inspirací jak pro rozhlasové, tak televizní zpracování. Knihu napsal Karel Poláček v době okupace a je to zároveň i jeho poslední dílo.