Roger Scruton

Od knihy známého stoupence konzervatismu s lakonickým názvem Krása, vydané původně Oxford University Press v rámci řady kratičkých úvodů, bychom nejspíše očekávali hledání odpovědi na otázku, co vlastně krása je. Roger Scruton ale nic podobného (z dobrých důvodů) nedělá. Namísto toho ve svých úvahách věnovaných postupně lidské, přírodní, každodenní a umělecké kráse velmi přístupnou formou artikuluje zkušenost setkání s krásou. Už tento postup vyjadřuje autorovo přesvědčení, že zkušenost s krásou je kontinuální: vnímavost pro minimální krásu prostřeného stolu není co do své podstaty odlišná od kontemplace velkých uměleckých děl nebo přírodní scenerie. Scrutonova ústřední myšlenka je přitom (skoro provokativně) tradiční: ačkoli krása není rysem samotné skutečnosti a v tomto smyslu není objektivní, přesto je universální hodnotou založenou v naší racionální přirozenosti. Zde autor nezapírá svou kantovskou inspiraci, když kontemplaci krásy spojuje s nezainteresovaným zájmem, který pramení z pouhého rozumu. Krásné věci a bytosti jsou podle Scrutona takové, na které pohlížíme jako na jednotlivé, pro ně samotné a v té formě, v níž se nám samy zpřítomňují. Jak ale může být zkušenost s krásou současně nezainteresovaná a zároveň do sebe zahrnovat - v souladu se Scrutonovou tezí kontinuity krásy - nejen kontemplaci uměleckých děl, ale i zájem o krásu každodenních věcí (které jsou často zároveň účelné) a stejně tak i pozornost zaměřenou na krásu člověka? Jaký postoj je ostatně zainteresovanější než právě touha po krásné lidské bytosti? Hledání odpovědi na tyto otázky, jež evokují dědictví platonismu, tvoří hlavní linii úvah knihy. Platonská inspirace zaznívá především v myšlence, že krása touhu nejen vyvolává, ale také si žádá, abychom se touhy zřekli, a tím se blíží zkušenosti posvátna. A přece je Scrutonův rozhovor s Platónem zčásti polemický: jaké místo má podle této tradice v erotické touze jednotlivá bytost? Ryze fyzické touze na jednotlivci nezáleží a erós coby duchovní síla směřuje ke kráse jako takové, která jednotlivý objekt transcenduje. Jako protiváhu této představě nabízí Scruton interpretaci, podle níž erotická touha vposledku směřuje ke kontemplaci bytosti jakožto jednotlivé a v její vtělené povaze. Kniha v souvislosti s formulací soudů o kráse také postupně rozvíjí pojem vhodnosti, která je podle Scrutona jádrem estetické zdařilosti v jinak velmi různých kategoriích krásy. A obrací se mimo jiné i k Humeovu konceptu vkusu jako určité preference, jež odráží charakter toho, kdo soud vkusu pronáší. Silné Scrutonovo přesvědčení, že na charakteru záleží i ve věci správného posouzení krásy, se pak projevuje v posledních kapitolách, kde se autor vypořádává s některými současnými uměleckými počiny a s kulturními jevy na pomezí, nebo i za hranicemi estetična (jako je kýč a pornografie). Kniha je pozoruhodným uvedením do celé řady estetických problémů i proto, že zdánlivě abstraktní úvahy doprovází množstvím ilustrací z rozmanitých oblastí umění napříč staletími.

Co znamená být konzervativec v době, která je ke konzervatismu tak skeptická? Jak žít po boku našich kanonizovaných předků, když je dnes tak běžné odmítat jejich kulturní, náboženský a politický odkaz? Mohou konzervativci v situaci, kdy dominantní sílu politiky na Západě představuje liberalismus měkké levice, přispět k veřejné debatě něčím, nad čím se nemávne rukou jako nad pouhou nostalgií? Kniha Jak být konzervativec není jen programem moderního konzervatismu. Je upřímnou výzvou k obhajobě starodávných hodnot a pravidel slušného chování a soužití, jež jsou základem naší oslabené, ale stále trvající civilizace. Scruton v tomto chytrém a otevřeném pojednání čerpá ze svých zkušeností z let, kdy ve veřejném životě platil za člověka jdoucího proti proudu. Zkoumá, v čem má pravdu nacionalismus, socialismus, kapitalismus, liberalismus, multikulturalismus, environmentalismus, internacionalismus a nakonec konzervatismus. Knihu uzavírá v osobním tónu, rozloučením zapovídajícím smutek, ale přiznávajícím ztráty.

A Magyarországon is nagy sikert aratott Iszom, tehát vagyok világhírű brit, sőt egyenesen angol szerzője ezúttal talán a legfontosabb és a legaktuálisabb, egész eddigi életünk radikális megváltozását előrevetítő témában, a környezeti kérdések, a globális éghajlatváltozás témakörében fejti ki izgalmas és jól érthető, de egyúttal nagyon is extravagáns gondolatait, amelyek még azokat is elgondolkodtatják (és persze szórakoztatják is egyben, hiszen Scruton korunk egyik legjobb esszéistája), akik talán semmiben sem értenek vele egyet. Az ökológiai gondolkodást és a „zöld" mozgalmakat sokan a progresszivista, a „baloldali" gondolkodással és politikával szokták összefüggésbe hozni, de Scruton megmutatja, hogy a kérdés ennél sokkal izgalmasabb és fontosabb. Itt is viszontlátjuk a máshonnan már ismerős, nagyon is derűs „életfilozófiáját", ami különösen vonzó olvasmánnyá teszi a könyvet. A mű nagy újdonsága, hogy számos megszokott fogalomra (pl. a piac) újszerűen tekint a szerző, és új, meglepő szempontokat kínál számunkra az ökológiai-társadalmi kérdések megértéséhez és kezeléséhez. Az egyik ilyen a kontinentális európaitól teljesen eltérő angol társadalomfejlődés és jog (a common law) mélyebb, nem absztrakt bölcsessége, amellyel az érdekkonfliktusok megoldásához közelít. Ez utóbbinak is megvolt a szerepe abban, hogy az angol vidéki táj megőrződhetett olyannak, amilyennek ma ismerjük. A könyv központi fogalma a kötődés - kötődés az otthonhoz, a sajáthoz, a helyihez, a családhoz, a tájhoz, a saját közösséghez, a nemzethez, a saját kultúrához. Ha ez a kötődés megvan (Scruton az oikophilia szót szereti használni rá), akkor mindenfajta absztrakt és felülről lefelé irányuló megoldás problematikussá válik, legyen a kezdeményezője az állami vagy az EU-bürokrácia, vagy éppen valamelyik nagy nemzetközi, nem átlátható és nem elszámoltatható NGO.