Miroslav Šnajdr strana 3 z 4

Mezi nejúspěšnější stíhací dvouplošníky 30. let minulého století náleží Fiat CR.32 Freccia (šipka), ve značném množství vyráběný pro italské letectvo i na export. Typ se proslavil zejména svou účastí na bojích občanské války ve Španělsku, zasáhl nicméně také do řady střetnutí druhé světové války. Létal nad čtyřmi kontinenty: nad Evropou, Asií, Afrikou a Amerikou. Fiat CR.32 sehrál svým způsobem důležitou roli také v příběhu československého letectví. První oběti z řad našich letců v rozbíhajícím se boji proti nacismu a fašismu způsobily v druhé polovině 30. let právě Fiaty CR.32. 31. května 1937 Italy ovládané Freccie sestřelily u středomořské Mallorcy bombardér Potez 540 španělského republikánského letectva, v jehož pracovních prostorech padli českoslovenští dobrovolníci, bojující dle tehdejší levicové dikce „u Madridu za Prahu“, Josef Soušek a Zdeněk Talaš. Z osádky přežil pouze zraněný a zajatý pilot Jan Ferák. V napjatých dnech územního ořezávání tehdejšího Československa v důsledku mnichovské dohody sestřelil 25. října 1938 maďarský Fiat CR.32 nad Maďary požadovaným územím jižního Slovenska pozorovací Letov Š 328 letky 10, přičemž padl pozorovatel sv. asp. Jaromír Šotola. Pilot des. Ján Kello vyvázl popálen.

Letecká válka ve Středomoří 9. a 10. ledna 1941. Stuky útočí na nejmodernější letadlovou loď britského Královského námořnictva HMS Illustrious. Detailní popis tohoto střetu doplňuje informace o použitých letounech bojujících stran.

Když 31. srpna 1939 dělily Evropu od začátku strašného válečného konfliktu pouze hodiny, sloužilo u operačních jednotek německé Luftwaffe celkem 1073 Messerschmittů Bf 109 různých verzí. Převládaly vysokovýkonné Bf 109E, v té době s přehledem nejlepší řadově používané jednomístné stíhačky na světě. Ve službě stále ještě zůstávalo 447 strojů starších verzí. Vedle menších počtů Bf 109B („Berta“) a Bf 109C („Cäsar“) se jednalo hlavně o Bf 109D („Dora“). Všechny tyto tři varianty již patřily, kvůli poměrně nevýkonným pohonným jednotkám Jumo 210D a 210G výrobce Junkers Flugzeug- und Motorenwerke AG se sídlem v Dessau, mezi stíhací letouny spíše průměrných výkonů. Sto šedesát čtyři z nich sloužilo u stíhacích skupin (Jagdgruppen) a plných 283 používaly jako prozatímní výzbroj skupiny těžkých stíhačů (Zerstörergruppen), čekající na příchod u Luftwaffe vysoko ceněných dvoumotorových Messerschmittů Bf 110. Letouny starších variant zasáhly v září 1939 do polského tažení, kde zejména Bf 109D-1 doslova zazářily v rukou pilotů těžké stíhací skupiny I./ZG 2. „Dory“ se angažovaly také v úvodních střetnutích na západní frontě. Publikace navazuje na AERO č.51 Messerschmitt Bf 109A a Bf 109B.

Německý letoun Messerschmitt Bf 109 se do historie letectví zapsal skutečně významně. Stal se nejvíce produkovanou stíhačkou v dějinách: v letech před druhou světovou válkou a během tohoto krvavého konfliktu vzniklo na 35 000 exemplářů stále vylepšovaných variant. V první linii Luftwaffe typ vydržel od roku 1936 až do zhroucení Velkoněmecké říše v květnu 1945. Během tohoto období prošel skutečně mimořádným vývojem, při kterém dramaticky rostly jeho výkony, bojová hodnota, ale také hmotnost. Operační činnost Bf 109 byla nejen dlouhá, ale přitom doslova nabytá významnými událostmi. Typ se podílel prakticky na všech důležitých bitvách, které Hitlerova Velkoněmecká říše podstoupila během své tragické válečné pouti za chimérou světovlády. Tedy od počátečních triumfů až po totální pád na jaře roku 1945. S Bf 109 létalo bezkonkurenčně velké množství stíhacích es (podle německých zvyklostí tzv. experten), a to včetně několika nejúspěšnějších stíhačů všech dob. Na absolutní špičce z nich stál nepřekonatelný Erich Hartmann s 352 sestřely. Zde se soustředíme na začátek mimořádně pohnuté dráhy Bf 109: na okolnosti jeho vzniku a úvodní varianty poháněné motory Junkers Jumo 210.

Mezi největší postavy sovětského i ruského letectví patří bezesporu Nikolaj Nikolajevič Polikarpov. Právem zaujal pozici nekorunovaného sovětského „krále stíhaček“. Během neklidných třicátých let minulého století se jeho jméno stalo prakticky synonymem pro stíhací letoun z výzbroje VVS RKKA (Vojenských vzdušných sil Dělnicko-rolnické rudé armády). Jeho životní a tvůrčí pouť se odvíjela za podmínek sovětského totalitního státu, ovládaného Všesvazovou komunistickou stranou (bolševiků) a především Josifem Vissarionovičem Stalinem, jednou z nejtemnějších postav dějin minulého století. Jako muž na vrcholu sil zažil Polikarpov pád až na samotné dno. Po úspěšném rozběhu profesní kariéry jej během honu na nepřátele režimu na sklonku dvacátých let soukolí státní moci téměř semlelo. Konstruktéra zatkla 24. října 1929 státní policie OGPU (Sjednocená státní politická správa, která byla v roce 1934 nahrazena známější NKVD). Bez procesu, pouhým úředním rozhodnutím, byl za údajnou sabotáž odsouzen k trestu smrti zastřelením. Na rozdíl od masy podobně postižených nevinných občanů prvního státu dělníků a rolníků na světě však měl štěstí. Zachránil jej jeho um a schopnosti leteckého konstruktéra, příliš cenné komodity ve Stalinem rychle industrializovaném Sovětském svazu. Omilostněný konstruktér poté pro sovětské vojenské letectvo vytvořil svá nejslavnější dítka, dvouplošnou stíhačku I-15 a její deriváty po I-153, a především jednoplošný I-16. Nějakou dobu se hřál ve výsluní Stalinovy přízně. Na sklonku 30. let však nadešel nový sestup. Ze hry ho vyřadila nastupující generace mladých a velmi dravých leteckých konstruktérů, zejména v získávání Stalinovy přízně nepřekonatelný Alexandr Sergejevič Jakovlev.

Mezi doslova legendární letouny španělské občanské války se zařadila sovětská jednoplošná stíhačka Polikarpov I-16. Obecně známou se stala pod hanlivým označením, které jí přisoudili španělští nacionalisté právě během tohoto krvavého konfliktu: Rata (krysa). V letech 1935 a 1936 mohla směle aspirovat na pozici nejmodernějšího sériově vyráběného stíhacího typu světa. Až do zastavení produkce v roce 1942 bylo vyrobeno úctyhodných 10 292 exemplářů všech verzí, včetně cvičných UTI-2 a UTI-4. Zde se budeme věnovat stíhacím variantám sloužících od listopadu 1936 až do března 1939 na Iberském poloostrově v barvách španělského republikánského letectva. Sověti dodali do Španělska během konfliktu celkem 276 Polikarpovů I-16.

Polský stíhací letoun PZL P.11 patřil v době svého vzniku mezi nejprogresívnější konstrukce ve své kategorii. V září 1939, v době napadení Polska byl však již zastaralý. Přesto díky své odolnosti a vynikající obratnosti byl pro Luftwaffe velice tvrdým protivníkem a dosáhl mnoho vzdušných vítězství. Publikace popisuje vznik a vývoj od sériového PZL P.7 až po P.11c včetně bojového nasazení v Polsku a Rumunsku.

B-25 Mitchell Významnou část letadlového parku sovětského Dálkového letectva v letech druhé světové války tvořil americký dvoumotorový střední bombardér North American B-25 Mitchell. První let nový B-25, jenž zakrátko obdržel bojové jméno Mitchell na počest generála Mitchella, absolvoval 19. srpna 1940. Když se v září 1941 v Moskvě sešli zástupci SSSR, USA a Velké Británie, objevily se na stole požadavky, předložené různými sovětskými instancemi. Svůj seznam typů, potenciálně vhodných k zakoupení, sestavila také Správa rozvědky Generálního štábu, která do něj jako jediná zahrnula i B-25. Publikace popisuje verze, dodávky a nasazení tohoto stroje, Tupolev SB Sovětský dvoumotorový bombardér Tupolev SB sehrál během občanské války ve Španělsku v řadách republikánského letectva nezastupitelnou roli Paleta úkolů, kterou SB na Iberském poloostrovu plnily, byla skutečně široká: taktické nálety proti pozemním cílům v zápolí fronty, bombardovací útoky proti povstalci kontrolovaným aglomeracím, nálety proti nepřátelským lodím, průzkumné akce, námořní hlídkové lety a v několika případech dokonce defenzivní stíhací aktivity při obraně středomořských přístavů. Elegantní dvoumotorové jednoplošníky byly totiž díky vysoké rychlosti téměř imunní na protiakce o generaci starších dvouplošných stíhaček Heinkel He 51 a Fiat CR.32 S příchodem německých jednoplošných Messerschmittů Bf 109 sice SB přišly o podstatnou část své nestíhatelnosti, nicméně denních bombardovacích akcí se zúčastňovaly až do pro republikány tragického závěru občanské války.

Velení Královského letectva původně považovalo Spitfire Mk.IX (ostatně podobně jako zprvu Spitfiry Mk.V) za pouhou nouzovou verzi, určenou k vyplnění mezery před příchodem výrazněji modernizovaných a překonstruovaných strojů varianty Mk.VIII. Očekávalo od „devítek“ zejména okamžité řešení výzbrojové krize Fighter Command, čelící v období 1941 a 1942 výkonnostní převaze Focke-Wulfů Fw 190A. Nakonec však zvítězila kombinace výborných výkonů, zajištěných novými motory Merlin řady „60“ a výrobní jednoduchosti, dané užitím téměř identického draku s již masově produkovanými Spitfiry Mk.VC. Díky tomu dokázal britský letecký průmysl Spitfiry Mk.IX vyrábět v narůstajícím množství a „devítka“ se posléze po Spitfiru Mk.V stala druhou nejpočetnější verzí slavné stíhačky.

Na přelomu let 1941 a 1942 stála i padala síla Fighter Command (velitelství stíhacího letectva) se Spitfiry Mk.V. Verze se u squadron RAF na mateřských ostrovech objevila na jaře 1941 a postupně se zde zásadním způsobem rozšířila. Třetí, závěrečný díl se zaměřuje převážně na službu v zahraničí a u našich jednotek ve Velké Británii do roku 1944. Publikace navazuje na 1. a 2. díl, který vyšel v AERU č. 21 a 23.

Na přelomu let 1941 a 1942 stála i padala síla Fighter Command (velitelství stíhacího letectva) se Spitfiry Mk.V. Verze se u squadron RAF na mateřských ostrovech objevila na jaře 1941 a postupně se zde zásadním způsobem rozšířila. Třetí, závěrečný díl se zaměřuje převážně na službu v zahraničí a u našich jednotek ve Velké Británii do roku 1944. Publikace navazuje na 1. a 2. díl, který vyšel v AERU č. 21 a 23.

Na přelomu let 1941 a 1942 stála i padala síla Fighter Command (velitelství stíhacího letectva) se Spitfiry Mk.V. Verze se u squadron RAF na mateřských ostrovech objevila na jaře 1941 a postupně se zde zásadním způsobem rozšířila. Třetí, závěrečný díl se zaměřuje převážně na službu v zahraničí a u našich jednotek ve Velké Británii do roku 1944. Publikace navazuje na 1. a 2. díl, který vyšel v AERU č. 21 a 23.

Mezi nejdůležitější letadla, za jejichž řízení usedali během těžkých let druhé světové války českoslovenští piloti, patří bezesporu Spitfire Mk.V. Verze vznikla jako nouzové řešení potřeby britského velitelství stíhacího letectva po výkonnějších strojích, než jaké představovaly dosavadní Spitfiry Mk.I a Mk.II. Osvědčila se a posléze byla vyráběna ve větším množství než jiné varianty Spitfiru. Sériovou produkcí i konverzemi strojů starších variant vzniklo přes 6600 exemplářů. Díky tomu původně „přechodová“ Mk.V zaujala na britských ostrovech na dosti dlouhou dobu pozici základní složky výzbroje Fighter Command.

Supermarine Spitfire! Tuto vynikající britskou stíhačku znal a zná snad každý milovník letectví. Spitfire je právem považován za jeden z nejlepších stíhacích typů druhé světové války. Jeho konstrukce spojovala mimořádně úspěšně dvě složky: Znamenitě řešený drak o značném vývojovém potenciálu s výbornými motory Rolls-Royce Merlin a Griffon. Tato kombinace umožňovala po celou válku průběžné zdokonalování a Spitfiry tak ve svých stále nových a nových verzích dokázaly po většinu bojů minimálně držet krok s těmi nejkvalitnějšími letouny protivníků.

Letní a podzimní měsíce roku 1940 představovaly nejskvělejší období dlouhé a pohnuté bojové kariéry Hurricanů Mk.I. Po zavedení řady zlepšení se letouny nacházely na vrcholu své bojové účinnosti, připraveny sehrát v rukou britských, polských, československých, novozélandských, kanadských (abychom vyjmenovali alespoň ty nejdůležitější) pilotů RAF rozhodující part v přelomovém válečném období, které nastalo po francouzské kapitulaci.

Kniha se zabývá vybranými epizodami leteckých bojů občanské války ve Španělsku, zejména těmi, které se odehrávaly roku 1936 nad Madridem a v roce 1938 během bitvy na Ebru. Přibližuje reálie krutého občanského konfliktu i angažmá zahraničních interventů a představuje letouny nejrůznějších typů, od strojů zcela zastaralých či raritních, přítomných na Iberském poloostrově pouze v několika exemplářích, až po tehdy nejmodernější typy, které zde prošly bojovým křtem a staly se skutečnými legendami (Messerschmitt Bf 109, Heinkel He 111, Dornier Do 17, Polikarpov I-16, Tupolev SB). Pozornost věnuje také pestré směsici mužů usedajících za jejich řízení: Španělům z obou stran barikády, Sovětům, Němcům, Italům, Francouzům, Britům, Američanům, Čechoslovákům i pilotům jiných národností. Publikace obsahuje fotopřílohu, mapy, mnoho tabulek věnovaných jednotlivým leteckým typům i bohatý poznámkový aparát.