Tato publikace se zabývá úplným začátkem měření sil mezi stíhacími piloty RAF a jejich protivníky z řad Luftwaffe. Z pohledu pilotů britských stíhacích squadron se zde vedl boj na život a na smrt a odehrávala se skutečná dramata.

Tato kniha je věnována jednomu pohledu na působení bombardérů v období 2. světové války. A to operacím končícím těžkými ztrátami nasazených útočných, ke kterým velké množství osádek vzlétlo bez onoho pomyslného „zpátečního lístku“. Tyto dramatické epizody spojuje vedle těžkých ztrát zúčastněných aktérů ještě jeden prvek. Všechny se odehrály během roku 1940. První kapitola je věnována jedné z mnoha leteckých bitev během takzvané zimní války, která začala 30. listopadu 1939 nevyhlášeným útokem Stalinova Sovětského svazu na sousední Finsko. Další kapitola popisuje období německého západního tažení, v němž profesionální převaha Wehrmachtu drtila protivníky a zajistila Třetí říši přechodné ovládnutí západní Evropy. Třetí část je věnována krvavé operaci často zapomínaných účastníků velké bitvy, francouzských námořních letců v oblasti Berlaimontu. Protože se boje po vstupu Itálie přenesly také do Afriky, zamíříme ve čtvrté kapitole do východní části černého kontinentu, kde se utkala vojska a letectva koloniálních mocností. Závěrečná část je věnována jedné z epizod známé letecké bitvy o Británii, v které ona pověstná „hrstka“ pilotů Královského letectva zajistila ostrovnímu státu přežití.

Na přelomu let 1941 a 1942 stála i padala síla Fighter Command (velitelství stíhacího letectva) se Spitfiry Mk.V. Verze se u squadron RAF na mateřských ostrovech objevila na jaře 1941 a postupně se zde zásadním způsobem rozšířila. Třetí, závěrečný díl se zaměřuje převážně na službu v zahraničí a u našich jednotek ve Velké Británii do roku 1944. Publikace navazuje na 1. a 2. díl, který vyšel v AERU č. 21 a 23.

Spitfire Mk.IX - 3.díl

Mezi největší postavy sovětského i ruského letectví patří bezesporu Nikolaj Nikolajevič Polikarpov. Právem zaujal pozici nekorunovaného sovětského „krále stíhaček“. Během neklidných třicátých let minulého století se jeho jméno stalo prakticky synonymem pro stíhací letoun z výzbroje VVS RKKA (Vojenských vzdušných sil Dělnicko-rolnické rudé armády). Jeho životní a tvůrčí pouť se odvíjela za podmínek sovětského totalitního státu, ovládaného Všesvazovou komunistickou stranou (bolševiků) a především Josifem Vissarionovičem Stalinem, jednou z nejtemnějších postav dějin minulého století. Jako muž na vrcholu sil zažil Polikarpov pád až na samotné dno. Po úspěšném rozběhu profesní kariéry jej během honu na nepřátele režimu na sklonku dvacátých let soukolí státní moci téměř semlelo. Konstruktéra zatkla 24. října 1929 státní policie OGPU (Sjednocená státní politická správa, která byla v roce 1934 nahrazena známější NKVD). Bez procesu, pouhým úředním rozhodnutím, byl za údajnou sabotáž odsouzen k trestu smrti zastřelením. Na rozdíl od masy podobně postižených nevinných občanů prvního státu dělníků a rolníků na světě však měl štěstí. Zachránil jej jeho um a schopnosti leteckého konstruktéra, příliš cenné komodity ve Stalinem rychle industrializovaném Sovětském svazu. Omilostněný konstruktér poté pro sovětské vojenské letectvo vytvořil svá nejslavnější dítka, dvouplošnou stíhačku I-15 a její deriváty po I-153, a především jednoplošný I-16. Nějakou dobu se hřál ve výsluní Stalinovy přízně. Na sklonku 30. let však nadešel nový sestup. Ze hry ho vyřadila nastupující generace mladých a velmi dravých leteckých konstruktérů, zejména v získávání Stalinovy přízně nepřekonatelný Alexandr Sergejevič Jakovlev.

Mezi nejúspěšnější stíhací dvouplošníky 30. let minulého století náleží Fiat CR.32 Freccia (šipka), ve značném množství vyráběný pro italské letectvo i na export. Typ se proslavil zejména svou účastí na bojích občanské války ve Španělsku, zasáhl nicméně také do řady střetnutí druhé světové války. Létal nad čtyřmi kontinenty: nad Evropou, Asií, Afrikou a Amerikou. Fiat CR.32 sehrál svým způsobem důležitou roli také v příběhu československého letectví. První oběti z řad našich letců v rozbíhajícím se boji proti nacismu a fašismu způsobily v druhé polovině 30. let právě Fiaty CR.32. 31. května 1937 Italy ovládané Freccie sestřelily u středomořské Mallorcy bombardér Potez 540 španělského republikánského letectva, v jehož pracovních prostorech padli českoslovenští dobrovolníci, bojující dle tehdejší levicové dikce „u Madridu za Prahu“, Josef Soušek a Zdeněk Talaš. Z osádky přežil pouze zraněný a zajatý pilot Jan Ferák. V napjatých dnech územního ořezávání tehdejšího Československa v důsledku mnichovské dohody sestřelil 25. října 1938 maďarský Fiat CR.32 nad Maďary požadovaným územím jižního Slovenska pozorovací Letov Š 328 letky 10, přičemž padl pozorovatel sv. asp. Jaromír Šotola. Pilot des. Ján Kello vyvázl popálen.

Málokterému stíhacímu typu z období druhé světové války se dostalo tak rozporuplného hodnocení jako americké stíhačce Bell P-39 Airacobra. V očích amerického armádního letectva, pro které byla primárně určena, neobstála. Jednoznačně o tom hovoří hodnocení v oficiální historii USAAF, vydané v USA po skončení druhé světové války: „Obzvláštním zklamáním byl P-39, jehož malý dostup, slabá stoupavost a relativní neobratnost přiváděla jeho piloty do rozhodující nevýhody všude tam, kde bojovali“. Jedinými, kdo dokázali plně využít potenciál Airacobry, se stali Sověti. Boje na východní frontě probíhaly právě ve výškových oblastech, pro které byl P-39 doslova střižený. Navíc Airacobry u VVS RKKA přebíraly stíhací pluky až poté, co se Sovětům podařilo do určité míry stabilizovat původně velmi nepříznivou vzdušnou situaci. Často na P-39 přecházely kvalitní jednotky, disponující zkušeným personálem. A v neposlední řadě Airacobra skutečně „sedla“ naturelu sovětských stíhačů. Tak se stalo, že na východní frontě jinde vcelku zavrhované americké stíhačky dosáhly mimořádných výsledků a staly se nejúspěšnějším typem své kategorie dodávaným do SSSR na základě smlouvy Lend-Lease. Létala s nimi významná část těch nejproduktivnějších sovětských stíhacích es. 1.část pojednává o vývoji, výrobě a nasazení po verzi F.

Druhá část práce věnované nasazení stíhacích dvouplošníků během občanské války ve Španělsku se zabývá především obdobím od dubna do října 1937.

Letectvo USMC je někdy vnímáno jako „druhé“ námořní letectvo. Do jaké míry je tento názor oprávněný, popisuje 1. část publikace. Zachycuje zrod a vývoj letectva sboru námořní pěchoty během 1. sv. války a v následujících dvou mírových dekádách. 2. část je pak věnována roli stíhacích pilotů USMC organizovaných ve stíhací squadroně VMF-221 během střetnutí války v Pacifiku, bitvy o Midway.

Publikace navazuje na AERO 17 Spitfire Mk.I a Mk. II 1.díl. Spitfire je právem považován za jeden z nejlepších stíhacích typů druhé světové války. Jeho konstrukce spojovala mimořádně úspěšně dvě složky: Znamenitě řešený drak o značném vývojovém potenciálu s výbornými motory Rolls-Royce Merlin a Griffon. Tato kombinace umožňovala po celou válku průběžné zdokonalování a Spitfiry tak ve svých stále nových a nových verzích dokázaly po většinu bojů minimálně držet krok s těmi nejkvalitnějšími letouny protivníků.

Velení Královského letectva původně považovalo Spitfire Mk.IX (ostatně podobně jako zprvu Spitfiry Mk.V) za pouhou nouzovou verzi, určenou k vyplnění mezery před příchodem výrazněji modernizovaných a překonstruovaných strojů varianty Mk.VIII. Očekávalo od „devítek“ zejména okamžité řešení výzbrojové krize Fighter Command, čelící v období 1941 a 1942 výkonnostní převaze Focke-Wulfů Fw 190A. Nakonec však zvítězila kombinace výborných výkonů, zajištěných novými motory Merlin řady „60“ a výrobní jednoduchosti, dané užitím téměř identického draku s již masově produkovanými Spitfiry Mk.VC. Díky tomu dokázal britský letecký průmysl Spitfiry Mk.IX vyrábět v narůstajícím množství a „devítka“ se posléze po Spitfiru Mk.V stala druhou nejpočetnější verzí slavné stíhačky.

Od dějů popisovaných na stránkách této knihy uplynulo osm desetiletí. Tak dlouhá doba nás dělí od vzdušných bojů z roku 1937 odehrávajících se na španělském nebi. Již druhým rokem tehdy zuřila na Iberském poloostrově krvavá občanská válka mezi španělskými levicovými republikány a konzervativními povstalci. Vzplála v červenci 1936. Původně interní konflikt vnitřními rozpory rozvráceného Španělska do sebe vtahoval stále více zahraničních hráčů: armádu levicových dobrovolníků a idealistů různých odstínů i „dobrovolníků“ z totalitních mocností, z nacistického Německa, fašistické Itálie a bolševického Sovětského svazu. Publikace přibližuje letecké boje na hlavním válčišti španělské občanské války. Tedy nad frontovými liniemi, které se na jaře roku 1937 táhly od pobřeží Středozemního moře na jihu dále do vnitrozemí, krajinou Andalusie a Extremadury, procházely přímo okrajem Madridu, vedly přes pohoří Guadarrama, protínaly Aragonii a končily na severu u hranic s Francií. Popis dějů je vymezen měsíci dubnem a listopadem 1937. Zahrnuje vzdušná střetnutí během série neúspěšných republikánských odlehčovacích útoků, majících pomoci odříznutým obráncům Baskicka, Santanderu a Asturie, kteří se 31. března 1937 stali cílem mohutné povstalecké ofenzivy. Tyto útoky, cílené proti Huesce, Teruelu, La Granji, Brunete či Zaragoze, vedly k těžkým vzdušným bojům. Cílem ovšem není psát historii španělské občanské války v celé její šíři, nýbrž přiblížit nasazení vzdušných sil obou zápolících stran se zvláštním důrazem na akce stíhacích dvouplošníků Fiat CR.32, Heinkel He 51 a Polikarpov I-15. A také ozřejmit osudy mužů, kteří usedali do jejich kabin: Španělů z obou stran barikády, Sovětů, Němců, Italů, několika Američanů a pilotů jiných národností. Někteří, jako Morato, Lacalle, Jeremenko, Serov, Botto, Petrovič, Galland a Tinker, se stali ve svých zemích dříve či později legendami. Jiní upadli v zapomnění. Reálie kruté občanské války. Tvrdé vzdušné boje a letouny nejrůznějších typů. Osudy pilotů z různých koutů světa a různých státních zřízení, jejich odvaha, vůle dostát povinnostem či (v případě leteckých žoldáků) naplnit literu smlouvy. Ideály, za které muži umírali. Profesionalita i amatérismus. Skutečné mocenské zájmy interventů i závoj propagandistických lží. To vše promícháno ve španělském kotli vytvářelo jednu z nejbarvitějších kapitol letecké historie.

Německý letoun Messerschmitt Bf 109 se do historie letectví zapsal skutečně významně. Stal se nejvíce produkovanou stíhačkou v dějinách: v letech před druhou světovou válkou a během tohoto krvavého konfliktu vzniklo na 35 000 exemplářů stále vylepšovaných variant. V první linii Luftwaffe typ vydržel od roku 1936 až do zhroucení Velkoněmecké říše v květnu 1945. Během tohoto období prošel skutečně mimořádným vývojem, při kterém dramaticky rostly jeho výkony, bojová hodnota, ale také hmotnost. Operační činnost Bf 109 byla nejen dlouhá, ale přitom doslova nabytá významnými událostmi. Typ se podílel prakticky na všech důležitých bitvách, které Hitlerova Velkoněmecká říše podstoupila během své tragické válečné pouti za chimérou světovlády. Tedy od počátečních triumfů až po totální pád na jaře roku 1945. S Bf 109 létalo bezkonkurenčně velké množství stíhacích es (podle německých zvyklostí tzv. experten), a to včetně několika nejúspěšnějších stíhačů všech dob. Na absolutní špičce z nich stál nepřekonatelný Erich Hartmann s 352 sestřely. Zde se soustředíme na začátek mimořádně pohnuté dráhy Bf 109: na okolnosti jeho vzniku a úvodní varianty poháněné motory Junkers Jumo 210.

Messerschmitt Bf 109E-1, Messerschmitt Bf 109E-3 a Messerschmitt Bf 109E-4. Druhý díl navazuje na díl první vydaný v AERU č. 60. V tomto díle je popsána činnost Bf 109E v letech 1939-1940 nad západní frontou.

Elegantní Martin B-26 Marauder si udělal jméno jako základní typ taktického bombardéru ve výzbroji 9th Air Force (9. letecké armády) USAAF, která se proslavila podporou 6. června 1944 zahájeného vylodění v Normandii a následného tažení US Army západní Evropou. Maraudery během bojů ve Francii, Belgii, Nizozemsku i vlastním Německu vykonaly velké množství náletů a osvědčily se jako skutečně účinné bojové stroje. Začátky operační kariéry tohoto typu v období 1941 až 1943 nicméně nebyly nijak snadné. B-26 se vyznačoval nejen vysokými výkony, ale rovněž některými spornými vlastnostmi a velení amerického armádního letectva pro něj zprvu dosti obtížně hledalo vhodnou taktiku pro co nejefektivnější nasazení. Do tohoto období spadají dvě kapitoly z pohnuté bojové kariéry, kterým je věnována tato publikce. * Kapitola I. Cíl: letadlová loď Akagi * Kapitola II. Osmapadesát zmizelých

Další ze série publikací věnovaných známému americkému stíhacímu typu Bell P-39 Airacobra. Letoun se vyznačoval neobvyklou koncepcí: hmotnost v přídi situované silné výzbroje konstruktéři kompenzovali pomocí zástavby pohonné jednotky za pilotní kabinu. Zvolené řešení mělo díky umístění motoru u těžiště letounu zajistit velkou obratnost a pohyblivost. Slabé výškové výkony však zapříčinily, že se P-39 za druhé světové války na většině válčišť (s čestnou výjimkou východní fronty) příliš vysokého hodnocení nedočkal.
Druhá část je věnována variantám Airacobra Mk.I, P-400, P-39D-1 a P-39D-2, u kterých s typem obvykle spojovaný 37mm trupový kanon nahradila lehčí zbraň ráže 20 mm. Zahrnuty jsou počáteční zkušenosti s letounem u britského Královského letectva, a to včetně krátké operační služby u 601. squadrony RAF. Právě u této jednotky s Airacobrami Mk.I létali rovněž českoslovenští piloti. Čtenář se také detailněji seznámí s úvodním bojovým vystoupením Airacober v barvách amerického armádního letectva na pacifickém ostrově Nová Guinea. Právě zde Belly P-400 (stejně jako P-39D a P-39F, které byly po technické stránce představeny v první části série) změřily síly s vynikajícím japonským námořním stíhacím letounem Mitsubishi A6M2 (Zero).