Miroslav Šnajdr

V neděli 22. června 1941 zahájil Wehrmacht pod krycím označením Barbarossa útok na SSSR. Střet nemá v novodobých dějinách vojenství obdoby rozsahem bojových operací, mírou ničení či množstvím obětí. Pozemní boje provázela mohutná aktivita ve vzduchu. Došlo k mimořádnému množství střetů, v nichž sovětské vojenské letectvo čelilo od rána úderům německých a rumunských vzdušných sil. Tato úvodní část série publikací přibližuje nasazení sovětského vojenského letectva v období mezi zářím 1939 a létem 1940, během cesty Stalinova Sovětského svazu k fatálnímu 22. červnu 1941. Seznámíme se s angažmá sovětských letců a jejich letadel v průběhu útoku na Polsko, v čase tzv. zimní války proti Finsku, při okupaci Pobaltí a východní části Rumunského království. Tyto často opomíjené kampaně výrazně ovlivnily rozvoj sovětského vojenského letectva bezprostředně před německým útokem a rovněž připravily geografické kulisy pro gigantický střet z léta 1941. Letecké boje 22. června totiž reálně probíhaly z významné části právě nad územími, která ještě před velmi krátkou dobou neměl Stalin pod kontrolou: jednalo se o teritoria před vypuknutím války náležící Druhé Polské republice, Estonsku. Lotyšsku, Litevsku a Rumunskému království. Součástí SSSR se staly v důsledku uzavření paktu v srpnu 1939 a spolupráce nacistického Německa a Sovětského svazu v úvodním válečném období. Na dlouhé dekády v SSSR i Rusku heroizovanou obranu sovětské vlasti lze tedy do určité míry pohlížet také jako na obranu kořisti nabyté za spolupráce s bývalým partnerem – a nyní nepřítelem na život a na smrt, Hitlerovým Německem.

Dodávky stíhaček pro finské letectvo 2.část ***** Gloster Gladiator Mk.II – Gloster J 8A (Gladiator) – Bristol J 7 (Bulldog II, IIA) – Svenska J 6 a J 6A, ASJA J 6B – Morane-Saulnier MS.406 C1 – Caudron-Renault C.714 C1 ***** Od 30. listopadu 1939 do 13. března 1940 zuřily na severovýchodě Evropy boje mezi Finskem a Stalinovým SSSR. Do historických análů vstoupily pod označením zimní válka. Finská republika, stát rozkládající se na 383 000 km2 a mající pouhých 3,8 milionů obyvatel, v ní čelila drtivé přesile sovětských invazních sil. Rudá armáda zahájila útok bez vyhlášení války a prováděla ofenzivní operace po celé délce 1600 kilometrů dlouhé společné hranice, začínající na pobřeží Finského zálivu a končící u Barentsova moře na dálném severu, hluboko za polárním kruhem. Krvavé střetnutí nakonec trvalo plných 105 dnů. Finové dokázali po dlouhé týdny zadržovat nápor mnohonásobně silnějšího nepřítele. Sovětský diktátor J. V. Stalin byl posléze nucen souhlasit se svého druhu kompromisním mírem, vzdáleným od původních válečných záměrů vymazat Finsko z mapy a učinit z něj součást Sovětského svazu.Zimní válka se neodehrávala pouze na zemi, ale také ve vzduchu. Rovněž zde čelili obránci obrovské početní převaze útočníkových vzdušných sil. Finové využívali pestrou směsici leteckých typů, z nichž některé tvořily původní výzbroj Suomen Ilmavoimat a jiné dorazily ze zahraničí až po vypuknutí nepřátelství (či po jeho skončení). Do první skupiny náležely ze stíhaček jednoplošné Fokkery D.XXI a velmi zastaralé dvouplošníky Bristol Bulldog IVA. V druhé skupině letadel byly stíhací stroje zastoupeny řadou konstrukcí rozdílné bojové hodnoty. V prvním dílu této práce jsme si z nich představili letouny Brewster Model 239, Fiat G.50, Gloster Gauntlet a Hawker Hurricane Mk.I. V druhé části si přiblížíme typy Gloster Gladiator (i jeho švédské provedení J 8A), Bristol Bulldog (J 7), Svenska J 6, Morane-Saulnier MS.406 a Caudron-Renault C.714. První ze zahraničních stíhaček se ve Finsku objevily již v prosinci 1939, poslední dorazily až na jaře 1940, v době, kdy již bylo dobojováno. Největší přínos pro bojeschopnost Suomen Ilmavoimat představovaly Gladiatory (včetně švédských J8A) a Morane-Saulniery MS.406. Naopak letadla J 6 a J 7 posloužila pouze při výcviku. Stroje C.714 pak dorazily příliš pozdě na to, aby je Finové mohli během zimní války využít.

S tím jak na podzim 1940 odezněla letecká bitva o Británii, skončila rovněž jedna z nejdůležitějších kapitol v mimořádně bohaté historii Messerschmittu Bf 109E. Na „Emily“, nyní zastoupené především variantou Bf 109E-7, ovšem ve výzbroji Luftwaffe čekala ještě dlouhá kariéra. Na začátku roku 1941 se jejich operační činnost rozšířila ze západní a severní Evropy dále na jih. Ačkoliv Středomoří a severní Afrika představovaly z pohledu německého velení, nyní se již připravujícího k útoku na Stalinův Sovětský svaz, vedlejší operační oblast, Bf 109E zde do střetnutí zasáhly s mimořádnými úspěchy. V této části série si přiblížíme nasazení německých stíhačů do bojů nad Maltou a nad severní Afrikou během Rommelova pokusu o ovládnutí obleženého přístavu Tobrúk na jaře roku 1941. O výsledku vzdušných bojů druhé světové války se ovšem nerozhodovalo pouze v kabinách stíhaček, nýbrž také v továrnách leteckého průmyslu. Proto zde shrneme produkci Messerschmittů Bf 109E během roku 1940 a porovnáme ji s výrobou stíhaček ve Spojeném království.

Publikace přibližuje dramatické kapitoly z nasazení US Navy a zejména amerického palubního letectva v úvodní fázi pacifické války. Úvodní část je věnována úderu TF 17 (17. operačního svazu) vedeného Rear Adm. Frankem J. Fletcherem 1. února 1942 na nejjižnější atoly v Marshallových ostrovech (Jaluit a Mili) a na atol Makin na severu Gilbertových ostrovů. Detailně popisuje dramatické nasazení Dauntlessů, Devastatorů a Wildcatů z letadlové lodě USS Yorktown. Další část práce se zabývá vzdušnou bitvou, která se odehrála u Rabaulu 20. února 1942 mezi americkými palubními letouny bránícími nosič USS Lexington a útočnou formací sedmnácti japonských bombardérů Mitsubishi G4M1 (Betty). Stalo se tak během pokusu amerického operačního svazu Task Force 11 napadnout nedlouho před tím nepřítelem dobytou základnu v Rabaulu. Boj skončil drtivou porážkou Japonci nasazené 4. Kókútai. Jednotka odepsala 15 zcela zničených moderních bombardovacích letounů a 13 kvalitních kompletních osádek. Mezi 88 padlými či nezvěstnými letci na americké straně vynikl osobním vkladem pilot Wildcatu z VF-3, Lt. Edward O´Hare. Bylo mu uznáno sestřelení pěti bombardérů. 21. dubna 1942 obdržel jako první americký stíhací pilot během II. světové války z rukou amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta Kongresovou medaili cti.

Kanalkampf probíhající v červenci a na začátku srpna 1940 přinesl sérii vzdušných střetnutí odehrávajících se zejména nad Lamanšským průlivem. Piloti Bf 109E v něm dosáhli místně omezené vzdušné převahy. Původní očekávání však nezůstala zcela naplněna, byť němečtí stíhači hlásili řadu úspěchů a počty sestřelů výrazně přesahovaly rozsah ztrát Jagdwaffe. Fighter Command (velitelství stíhacího letectva) „nespolupracovalo“ a jeho velitel Air Marshal Sir Hugh Dowding se nenechal zatáhnout do skutečně velkých konfrontací za podmínek diktovaných německou stranou. Hodlal své síly šetřit pro skutečné zahájení nepřátelské vzdušné ofenzivy. Současně se němečtí stíhači přesvědčili, že se protivníkovy stíhací letouny překvapivě často objevují v pravou chvíli na pravém místě, aby čelily útočným operacím Luftwaffe. AERO č.103 navazuje na předchozí díly popisující Bf 109E AERO č.60,64,98.

Kniha Němečtí orli nad Španělskem 2 se věnuje jednotlivým typům německých letadel, které za občanské války ve Španělsku v rámci Legionu Condor prošly bojovým křtem. Čtenáře seznamuje s podmínkami jejich vzniku, vývojem, variantami, podrobnostmi z bojové činnosti a také jejich zbarvením. Druhý díl představuje typy Heinkel He 112 až Messerschmitt Bf 109 a navazuje tak na první díl, ve kterém jsou zařazeny Arado Ar 68 až Heinkel He 111. To vše při užití nově dostupných dokumentů, reflexí a článků z dobových tiskovin a zejména nejnovějších publikací zahraniční provenience, které umožňují korigovat mnohé nepřesnosti či omyly, týkající se nejen nasazení daných letadel ve Španělsku, ale také okolností jejich vzniku. Text je doplněn více než čtyřmi sty obrazovými přílohami, včetně 48 barevnými kresbami.

Na sklonku února 1942 se již Nizozemská východní Indie, čelící vrcholícímu náporu japonských císařských válečníků, nacházela na pokraji definitivní porážky. Holanďané budovali své koloniální impérium na ostrovech, zahrnujících Velké Sundy (Sumatra, Jáva, část Bornea, Celebes), Malé Sundy (Timor, Sumba, Flores, Bali), Moluky a západní část Nové Guineje více než tři stovky let. A nyní o ně po pár měsících války nezadržitelně přicházeli. Bojovalo se v samotné centrální části Nizozemské východní Indie a ohrožen byl přímo ostrov Jáva, kolonizátory vždy vnímaný jako jakási výkladní skříň. Nyní se zápas chýlil k tragickému finále, zahájení nevyhnutelné japonské invaze na Jávu bylo pouze otázkou dnů. Prozatím se bojovalo zejména ve vzdušném kolbišti nad ostrovem. Vítězícímu císařskému námořnímu a armádnímu letectvu zde čelila řada spojeneckých vzdušných sil. Vedle nizozemského koloniálního vojenského letectva (ML-KNIL – Militaire Luchtvaart van het Koninklijk Nederlands Indisch Leger) také nizozemská námořní letecká služba (Marine Luchtvaart Dienst), americký armádní letecký sbor (US Army Air Corps), letectvo amerického námořnictva (US Navy), britské Královské letectvo (Royal Air Force) či Královské australské letectvo (Royal Australian Air Force). Roztříštěnost sil byla důsledkem koaličního charakteru války na straně obránců. Boje o Nizozemskou Východní Indii řídili vysocí britští, američtí a nizozemští důstojníci, sdružení ve společném velitelství ABDACOM (American-British-Dutch-Australian Command), které vzniklo v lednu 1942 jako první skutečný pokus o nadnárodní společné spojenecké vrchní velitelství během druhé světové války. ABDACOM zodpovídalo za širokou operační oblast v jihovýchodní Asii a Pacifiku. Hlavní slovo měli samozřejmě Američané a Britové. V jeho čele stál na základě amerického návrhu Brit Lt. Gen. sir Archibald Wavell. Tento vysoký důstojník, vrchní velitel imperiálních vojsk v Indii, byl jmenován velitelem ABDACOM 30. prosince 1941. Na své velitelství, umístěné v jávském Bandoengu, dorazil 10. ledna. Ve své velitelské pozici se měl Wavell prostřednictvím ve Washingtonu sídlícího anglo – amerického společného výboru náčelníků štábů (Combined Chiefs of Staff, CCF) zodpovídat americkému prezidentovi F. D. Rooseveltovi a britskému ministerskému předsedovi W. Churchillovi. Jáva byla nyní Japonci zcela izolovaná a sevřená leteckou i námořní blokádou, která bránila Spojencům v přísunu posil, včetně nových letadel. V té době k ostrovu směřovala stará americká letadlová loď přebudovaná na nosič vodních letadel, USS Langley, s nákladem nejcennějším: se 32 zbrusu novými stíhačkami Curtiss P-40E. Publikace ve dvou dílech popisuje boje s Japonci v první fázi války v Nizozemské východní Indii.

"...Německá fascinace střemhlavými bombardéry v druhé polovině 30. let minulého století a v úvodní polovině II. světové války je obecně známá. V této publikaci si blíže představíme jednotlivé typy střemhlavých bombardérů, které stály u zrodu fenoménu Stuka během úvodních dvou třetin této dekády. Některé časem upadly v zapomnění, jiné jsou známější a jeden z nich, Junkers Ju 87A se zařadil do skutečného hvězdného nebe, když odstartoval kariéru patrně nejznámějšího střemhlavého bombardéru všech dob." (z úvodu) Letadla: Junkers K 47, Curtiss Hawk II (Udetův), Heinkel He 50, Hamburger Flugzeugbau (Blohm & Voss) Ha 137, Henschel Hs 123, Fieseler Fi 98, Heinkel He 118, Arado Ar 81, Junkers Ju 87A

Další ze série publikací věnovaných známému americkému stíhacímu typu Bell P-39 Airacobra. Letoun se vyznačoval neobvyklou koncepcí: hmotnost v přídi situované silné výzbroje konstruktéři kompenzovali pomocí zástavby pohonné jednotky za pilotní kabinu. Zvolené řešení mělo díky umístění motoru u těžiště letounu zajistit velkou obratnost a pohyblivost. Slabé výškové výkony však zapříčinily, že se P-39 za druhé světové války na většině válčišť (s čestnou výjimkou východní fronty) příliš vysokého hodnocení nedočkal. Druhá část je věnována variantám Airacobra Mk.I, P-400, P-39D-1 a P-39D-2, u kterých s typem obvykle spojovaný 37mm trupový kanon nahradila lehčí zbraň ráže 20 mm. Zahrnuty jsou počáteční zkušenosti s letounem u britského Královského letectva, a to včetně krátké operační služby u 601. squadrony RAF. Právě u této jednotky s Airacobrami Mk.I létali rovněž českoslovenští piloti. Čtenář se také detailněji seznámí s úvodním bojovým vystoupením Airacober v barvách amerického armádního letectva na pacifickém ostrově Nová Guinea. Právě zde Belly P-400 (stejně jako P-39D a P-39F, které byly po technické stránce představeny v první části série) změřily síly s vynikajícím japonským námořním stíhacím letounem Mitsubishi A6M2 (Zero).

Málokterému stíhacímu typu z období druhé světové války se dostalo tak rozporuplného hodnocení jako americké stíhačce Bell P-39 Airacobra. V očích amerického armádního letectva, pro které byla primárně určena, neobstála. Jednoznačně o tom hovoří hodnocení v oficiální historii USAAF, vydané v USA po skončení druhé světové války: „Obzvláštním zklamáním byl P-39, jehož malý dostup, slabá stoupavost a relativní neobratnost přiváděla jeho piloty do rozhodující nevýhody všude tam, kde bojovali“. Jedinými, kdo dokázali plně využít potenciál Airacobry, se stali Sověti. Boje na východní frontě probíhaly právě ve výškových oblastech, pro které byl P-39 doslova střižený. Navíc Airacobry u VVS RKKA přebíraly stíhací pluky až poté, co se Sovětům podařilo do určité míry stabilizovat původně velmi nepříznivou vzdušnou situaci. Často na P-39 přecházely kvalitní jednotky, disponující zkušeným personálem. A v neposlední řadě Airacobra skutečně „sedla“ naturelu sovětských stíhačů. Tak se stalo, že na východní frontě jinde vcelku zavrhované americké stíhačky dosáhly mimořádných výsledků a staly se nejúspěšnějším typem své kategorie dodávaným do SSSR na základě smlouvy Lend-Lease. Létala s nimi významná část těch nejproduktivnějších sovětských stíhacích es. 1.část pojednává o vývoji, výrobě a nasazení po verzi F.

Druhá světová válka v Evropě vypukla 1. září 1939 útokem Hitlerova nacistického Německa na sousední Polsko. Německá armáda, ze vzduchu efektivně podporovaná Luftwaffe, předvedla v následujících dnech první ukázku své bleskové války (Blitzkriegu). Třetího září do zápasu formálně vstoupila Velká Británie a Francie. Obě západoevropské demokracie sice Německu vyhlásily válku, pro záchranu svého východního spojence však jejich ozbrojené síly nepodnikly prakticky nic. Na holičkách ponechaná polská armáda krvácela a ustupovala na východ. Velení doufalo, že se jí na východním břehu Visly podaří zaujmout pevnou obranu, v které se udrží až do toužebně očekávané ofenzivy francouzsko-britských vojsk na západní frontě. Pak však pro Poláky doslova udeřil blesk. Sedmnáctého září se do útoku na Polsko přidal rovněž Sovětský svaz a z představ o možné obraně východně od Visly učinil pouhý cár papíru. Otřesený polský velvyslanec W. Grzybowski byl v Moskvě brzo ráno toho dne povolán na Lidový komisariát zahraničních věcí a zde náměstkem lidového komisaře Potěmkinem informován, že polský stát fakticky přestal existovat, čímž skončila platnost smluv mezi Polskem a SSSR a Rudá armáda vstoupila do východního Polska, „aby chránila bratrské běloruské a ukrajinské obyvatelstvo“. Ač je někdy tažení Rudé armády proti Polsku bagatelizováno, ve skutečnosti se jednalo o mimořádně rozsáhlou vojenskou operaci, která významně změnila situaci na východě Evropy, překreslila státní hranice a zásadním způsobem posunula Stalinovo impérium na západ. Po více než půlstoletí následné existence Sovětského svazu byl fakt agrese proti hroutícímu se Polsku skryt pod pláštíkem utajování a lží. A ještě dnes je významná část Rusů přesvědčena o oprávněnosti tohoto kroku a i v současných publikacích je napadení eufemisticky nazýváno „osvoboditelský pochod“.

Kniha Němečtí orli nad Španělskem se věnuje jednotlivým typům německých letadel, které za občanské války ve Španělsku v rámci Legionu Condor prošly bojovým křtem. Čtenáře seznamuje s podmínkami jejich vzniku, vývojem, variantami, podrobnostmi z bojové činnosti a také jejich zbarvením. Do prvního dílu jsou zařazeny konstrukce počínaje Aradem Ar 68 a konče Heinkelem He 111, druhý díl představí typy Heinkel He 112 až Messerschmitt Bf 109. To vše při užití nově dostupných dokumentů, reflexí a článků z dobových tiskovin a zejména nejnovějších publikací zahraniční provenience, které umožňují korigovat mnohé nepřesnosti či omyly, týkající se nejen nasazení daných letadel ve Španělsku, ale také okolností jejich vzniku.

Elegantní Martin B-26 Marauder si udělal jméno jako základní typ taktického bombardéru ve výzbroji 9th Air Force (9. letecké armády) USAAF, která se proslavila podporou 6. června 1944 zahájeného vylodění v Normandii a následného tažení US Army západní Evropou. Maraudery během bojů ve Francii, Belgii, Nizozemsku i vlastním Německu vykonaly velké množství náletů a osvědčily se jako skutečně účinné bojové stroje. Začátky operační kariéry tohoto typu v období 1941 až 1943 nicméně nebyly nijak snadné. B-26 se vyznačoval nejen vysokými výkony, ale rovněž některými spornými vlastnostmi a velení amerického armádního letectva pro něj zprvu dosti obtížně hledalo vhodnou taktiku pro co nejefektivnější nasazení. Do tohoto období spadají dvě kapitoly z pohnuté bojové kariéry, kterým je věnována tato publikce. * Kapitola I. Cíl: letadlová loď Akagi * Kapitola II. Osmapadesát zmizelých

Messerschmitt Bf 109E-1, Messerschmitt Bf 109E-3 a Messerschmitt Bf 109E-4. Druhý díl navazuje na díl první vydaný v AERU č. 60. V tomto díle je popsána činnost Bf 109E v letech 1939-1940 nad západní frontou.

Mezi nejúspěšnější stíhací dvouplošníky 30. let minulého století náleží Fiat CR.32 Freccia (šipka), ve značném množství vyráběný pro italské letectvo i na export. Typ se proslavil zejména svou účastí na bojích občanské války ve Španělsku, zasáhl nicméně také do řady střetnutí druhé světové války. Létal nad čtyřmi kontinenty: nad Evropou, Asií, Afrikou a Amerikou. Fiat CR.32 sehrál svým způsobem důležitou roli také v příběhu československého letectví. První oběti z řad našich letců v rozbíhajícím se boji proti nacismu a fašismu způsobily v druhé polovině 30. let právě Fiaty CR.32. 31. května 1937 Italy ovládané Freccie sestřelily u středomořské Mallorcy bombardér Potez 540 španělského republikánského letectva, v jehož pracovních prostorech padli českoslovenští dobrovolníci, bojující dle tehdejší levicové dikce „u Madridu za Prahu“, Josef Soušek a Zdeněk Talaš. Z osádky přežil pouze zraněný a zajatý pilot Jan Ferák. V napjatých dnech územního ořezávání tehdejšího Československa v důsledku mnichovské dohody sestřelil 25. října 1938 maďarský Fiat CR.32 nad Maďary požadovaným územím jižního Slovenska pozorovací Letov Š 328 letky 10, přičemž padl pozorovatel sv. asp. Jaromír Šotola. Pilot des. Ján Kello vyvázl popálen.

Letecká válka ve Středomoří 9. a 10. ledna 1941. Stuky útočí na nejmodernější letadlovou loď britského Královského námořnictva HMS Illustrious. Detailní popis tohoto střetu doplňuje informace o použitých letounech bojujících stran.