Miroslav Šnajdr strana 2 z 4

V neděli 22. června 1941 zahájil Wehrmacht pod krycím označením Barbarossa útok na SSSR. Střet nemá v novodobých dějinách vojenství obdoby rozsahem bojových operací, mírou ničení či množstvím obětí. Pozemní boje provázela mohutná aktivita ve vzduchu. Došlo k mimořádnému množství střetů, v nichž sovětské vojenské letectvo čelilo od rána úderům německých a rumunských vzdušných sil. Tato úvodní část série publikací přibližuje nasazení sovětského vojenského letectva v období mezi zářím 1939 a létem 1940, během cesty Stalinova Sovětského svazu k fatálnímu 22. červnu 1941. Seznámíme se s angažmá sovětských letců a jejich letadel v průběhu útoku na Polsko, v čase tzv. zimní války proti Finsku, při okupaci Pobaltí a východní části Rumunského království. Tyto často opomíjené kampaně výrazně ovlivnily rozvoj sovětského vojenského letectva bezprostředně před německým útokem a rovněž připravily geografické kulisy pro gigantický střet z léta 1941. Letecké boje 22. června totiž reálně probíhaly z významné části právě nad územími, která ještě před velmi krátkou dobou neměl Stalin pod kontrolou: jednalo se o teritoria před vypuknutím války náležící Druhé Polské republice, Estonsku. Lotyšsku, Litevsku a Rumunskému království. Součástí SSSR se staly v důsledku uzavření paktu v srpnu 1939 a spolupráce nacistického Německa a Sovětského svazu v úvodním válečném období. Na dlouhé dekády v SSSR i Rusku heroizovanou obranu sovětské vlasti lze tedy do určité míry pohlížet také jako na obranu kořisti nabyté za spolupráce s bývalým partnerem – a nyní nepřítelem na život a na smrt, Hitlerovým Německem.

S tím jak na podzim 1940 odezněla letecká bitva o Británii, skončila rovněž jedna z nejdůležitějších kapitol v mimořádně bohaté historii Messerschmittu Bf 109E. Na „Emily“, nyní zastoupené především variantou Bf 109E-7, ovšem ve výzbroji Luftwaffe čekala ještě dlouhá kariéra. Na začátku roku 1941 se jejich operační činnost rozšířila ze západní a severní Evropy dále na jih. Ačkoliv Středomoří a severní Afrika představovaly z pohledu německého velení, nyní se již připravujícího k útoku na Stalinův Sovětský svaz, vedlejší operační oblast, Bf 109E zde do střetnutí zasáhly s mimořádnými úspěchy. V této části série si přiblížíme nasazení německých stíhačů do bojů nad Maltou a nad severní Afrikou během Rommelova pokusu o ovládnutí obleženého přístavu Tobrúk na jaře roku 1941. O výsledku vzdušných bojů druhé světové války se ovšem nerozhodovalo pouze v kabinách stíhaček, nýbrž také v továrnách leteckého průmyslu. Proto zde shrneme produkci Messerschmittů Bf 109E během roku 1940 a porovnáme ji s výrobou stíhaček ve Spojeném království.

Publikace přibližuje dramatické kapitoly z nasazení US Navy a zejména amerického palubního letectva v úvodní fázi pacifické války. Úvodní část je věnována úderu TF 17 (17. operačního svazu) vedeného Rear Adm. Frankem J. Fletcherem 1. února 1942 na nejjižnější atoly v Marshallových ostrovech (Jaluit a Mili) a na atol Makin na severu Gilbertových ostrovů. Detailně popisuje dramatické nasazení Dauntlessů, Devastatorů a Wildcatů z letadlové lodě USS Yorktown. Další část práce se zabývá vzdušnou bitvou, která se odehrála u Rabaulu 20. února 1942 mezi americkými palubními letouny bránícími nosič USS Lexington a útočnou formací sedmnácti japonských bombardérů Mitsubishi G4M1 (Betty). Stalo se tak během pokusu amerického operačního svazu Task Force 11 napadnout nedlouho před tím nepřítelem dobytou základnu v Rabaulu. Boj skončil drtivou porážkou Japonci nasazené 4. Kókútai. Jednotka odepsala 15 zcela zničených moderních bombardovacích letounů a 13 kvalitních kompletních osádek. Mezi 88 padlými či nezvěstnými letci na americké straně vynikl osobním vkladem pilot Wildcatu z VF-3, Lt. Edward O´Hare. Bylo mu uznáno sestřelení pěti bombardérů. 21. dubna 1942 obdržel jako první americký stíhací pilot během II. světové války z rukou amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta Kongresovou medaili cti.

Němečtí stíhači za sebou měli na sklonku srpna 1940 již několik týdnů trvající ofenzivní kampaň proti Británii, zahrnující Kanalkampf a zejména tzv. „zostřenou leteckou válku proti Anglii“ (verchäferte Luftkrieg gegen England). Tato fáze začala Adlertagem (Dnem orla) 13. 8. a na piloty Jagdwaffe kladla velké nároky, byť vytížení pilotů v jednotlivých dnech významně kolísalo. Jak uvedl Ulrich Steinhilper (během letecké bitvy působil v hodnosti Oblt. u 3./JG 52, do zajetí padl 27. října 1940): „Ačkoliv většina z nás navenek stále nevykazovala žádné velké známky nervozity, koncem srpna byly hádky stále častější, nálada se měnila rychleji... Začalo se projevovat napětí z nepřerušovaného operačního létání.“ Vzdušné bojiště nad britskými ostrovy předkládalo před německé stíhače řadu novinek. Jednu z nich představovala skutečnost, že se protivníkovy vzdušné síly nezhroutily hned po několika koncentrovaných úderech v úvodních dnech bojů. Luftwaffe měla prozatím zkušenosti s krátkodobými intenzivními kampaněmi, prokládanými obdobími pro rekonvalescenci a doplnění výzbroje. Letecká válka nad Británií se však nepříjemně protahovala a dlouho nebyly patrné žádné podstatnější výsledky. Intenzivní nasazení doléhalo také na piloty Fighter Command, které v tomto období posiloval stále větší počet polských a československých stíhačů. Britové považují za nejobtížnější, doslova kritické období letecké bitvy právě konec srpna a začátek září. Vzdušné boje těchto dnů spadaly podle britského členění do třetí etapy Battle of Britain (vypukla 24. srpna a trvala do 6. září).

Kniha je věnována účasti vybraných stíhacích letadel na jedné z důležitých kapitol druhé světové války, v tzv. zimní válce. Zuřila mezi Finskem a Stalinovým Sovětským svazem od 30. listopadu 1939 do 13. března 1940. Během 105 dní jejího trvání došlo k množství vzdušných bojů, které jsou někdy interpretovány jako zápas finského Davida proti sovětskému Goliáši. V publikaci se pozorný čtenář seznámí se čtveřicí typů z výzbrojové palety finského vojenského letectva, které do země dorazily v průběhu konfliktu v rámci zahraničních dodávek: s Brewsterem Model 239, Fiatem G.50, Hawker Hurricanem a Gloster Gauntletem. A také se obeznámí s osudy finských a zahraničních pilotů, kteří usedali do jejich kabin. Jedná se o fascinující kapitolu letecké historie, v níž se v jedné rovině proplétají osudy stíhačů za extrémních podmínek války s mnohonásobně početnějším nepřítelem a v další úrovni jsou pak konfrontována různá technická řešení, konstrukční záměry a vojenské koncepce, které spatřily světlo světa během neklidných 30. let minulého století.

Na sklonku února 1942 se již Nizozemská východní Indie, čelící vrcholícímu náporu japonských císařských válečníků, nacházela na pokraji definitivní porážky. Holanďané budovali své koloniální impérium na ostrovech, zahrnujících Velké Sundy (Sumatra, Jáva, část Bornea, Celebes), Malé Sundy (Timor, Sumba, Flores, Bali), Moluky a západní část Nové Guineje více než tři stovky let. A nyní o ně po pár měsících války nezadržitelně přicházeli. Bojovalo se v samotné centrální části Nizozemské východní Indie a ohrožen byl přímo ostrov Jáva, kolonizátory vždy vnímaný jako jakási výkladní skříň. Nyní se zápas chýlil k tragickému finále, zahájení nevyhnutelné japonské invaze na Jávu bylo pouze otázkou dnů. Prozatím se bojovalo zejména ve vzdušném kolbišti nad ostrovem. Vítězícímu císařskému námořnímu a armádnímu letectvu zde čelila řada spojeneckých vzdušných sil. Vedle nizozemského koloniálního vojenského letectva (ML-KNIL – Militaire Luchtvaart van het Koninklijk Nederlands Indisch Leger) také nizozemská námořní letecká služba (Marine Luchtvaart Dienst), americký armádní letecký sbor (US Army Air Corps), letectvo amerického námořnictva (US Navy), britské Královské letectvo (Royal Air Force) či Královské australské letectvo (Royal Australian Air Force). Roztříštěnost sil byla důsledkem koaličního charakteru války na straně obránců. Boje o Nizozemskou Východní Indii řídili vysocí britští, američtí a nizozemští důstojníci, sdružení ve společném velitelství ABDACOM (American-British-Dutch-Australian Command), které vzniklo v lednu 1942 jako první skutečný pokus o nadnárodní společné spojenecké vrchní velitelství během druhé světové války. ABDACOM zodpovídalo za širokou operační oblast v jihovýchodní Asii a Pacifiku. Hlavní slovo měli samozřejmě Američané a Britové. V jeho čele stál na základě amerického návrhu Brit Lt. Gen. sir Archibald Wavell. Tento vysoký důstojník, vrchní velitel imperiálních vojsk v Indii, byl jmenován velitelem ABDACOM 30. prosince 1941. Na své velitelství, umístěné v jávském Bandoengu, dorazil 10. ledna. Ve své velitelské pozici se měl Wavell prostřednictvím ve Washingtonu sídlícího anglo – amerického společného výboru náčelníků štábů (Combined Chiefs of Staff, CCF) zodpovídat americkému prezidentovi F. D. Rooseveltovi a britskému ministerskému předsedovi W. Churchillovi. Jáva byla nyní Japonci zcela izolovaná a sevřená leteckou i námořní blokádou, která bránila Spojencům v přísunu posil, včetně nových letadel. V té době k ostrovu směřovala stará americká letadlová loď přebudovaná na nosič vodních letadel, USS Langley, s nákladem nejcennějším: se 32 zbrusu novými stíhačkami Curtiss P-40E. Publikace ve dvou dílech popisuje boje s Japonci v první fázi války v Nizozemské východní Indii.

"...Německá fascinace střemhlavými bombardéry v druhé polovině 30. let minulého století a v úvodní polovině II. světové války je obecně známá. V této publikaci si blíže představíme jednotlivé typy střemhlavých bombardérů, které stály u zrodu fenoménu Stuka během úvodních dvou třetin této dekády. Některé časem upadly v zapomnění, jiné jsou známější a jeden z nich, Junkers Ju 87A se zařadil do skutečného hvězdného nebe, když odstartoval kariéru patrně nejznámějšího střemhlavého bombardéru všech dob." (z úvodu) Letadla: Junkers K 47, Curtiss Hawk II (Udetův), Heinkel He 50, Hamburger Flugzeugbau (Blohm & Voss) Ha 137, Henschel Hs 123, Fieseler Fi 98, Heinkel He 118, Arado Ar 81, Junkers Ju 87A

Další ze série publikací věnovaných známému americkému stíhacímu typu Bell P-39 Airacobra. Letoun se vyznačoval neobvyklou koncepcí: hmotnost v přídi situované silné výzbroje konstruktéři kompenzovali pomocí zástavby pohonné jednotky za pilotní kabinu. Zvolené řešení mělo díky umístění motoru u těžiště letounu zajistit velkou obratnost a pohyblivost. Slabé výškové výkony však zapříčinily, že se P-39 za druhé světové války na většině válčišť (s čestnou výjimkou východní fronty) příliš vysokého hodnocení nedočkal. Druhá část je věnována variantám Airacobra Mk.I, P-400, P-39D-1 a P-39D-2, u kterých s typem obvykle spojovaný 37mm trupový kanon nahradila lehčí zbraň ráže 20 mm. Zahrnuty jsou počáteční zkušenosti s letounem u britského Královského letectva, a to včetně krátké operační služby u 601. squadrony RAF. Právě u této jednotky s Airacobrami Mk.I létali rovněž českoslovenští piloti. Čtenář se také detailněji seznámí s úvodním bojovým vystoupením Airacober v barvách amerického armádního letectva na pacifickém ostrově Nová Guinea. Právě zde Belly P-400 (stejně jako P-39D a P-39F, které byly po technické stránce představeny v první části série) změřily síly s vynikajícím japonským námořním stíhacím letounem Mitsubishi A6M2 (Zero).

Málokterému stíhacímu typu z období druhé světové války se dostalo tak rozporuplného hodnocení jako americké stíhačce Bell P-39 Airacobra. V očích amerického armádního letectva, pro které byla primárně určena, neobstála. Jednoznačně o tom hovoří hodnocení v oficiální historii USAAF, vydané v USA po skončení druhé světové války: „Obzvláštním zklamáním byl P-39, jehož malý dostup, slabá stoupavost a relativní neobratnost přiváděla jeho piloty do rozhodující nevýhody všude tam, kde bojovali“. Jedinými, kdo dokázali plně využít potenciál Airacobry, se stali Sověti. Boje na východní frontě probíhaly právě ve výškových oblastech, pro které byl P-39 doslova střižený. Navíc Airacobry u VVS RKKA přebíraly stíhací pluky až poté, co se Sovětům podařilo do určité míry stabilizovat původně velmi nepříznivou vzdušnou situaci. Často na P-39 přecházely kvalitní jednotky, disponující zkušeným personálem. A v neposlední řadě Airacobra skutečně „sedla“ naturelu sovětských stíhačů. Tak se stalo, že na východní frontě jinde vcelku zavrhované americké stíhačky dosáhly mimořádných výsledků a staly se nejúspěšnějším typem své kategorie dodávaným do SSSR na základě smlouvy Lend-Lease. Létala s nimi významná část těch nejproduktivnějších sovětských stíhacích es. 1.část pojednává o vývoji, výrobě a nasazení po verzi F.

Druhá světová válka v Evropě vypukla 1. září 1939 útokem Hitlerova nacistického Německa na sousední Polsko. Německá armáda, ze vzduchu efektivně podporovaná Luftwaffe, předvedla v následujících dnech první ukázku své bleskové války (Blitzkriegu). Třetího září do zápasu formálně vstoupila Velká Británie a Francie. Obě západoevropské demokracie sice Německu vyhlásily válku, pro záchranu svého východního spojence však jejich ozbrojené síly nepodnikly prakticky nic. Na holičkách ponechaná polská armáda krvácela a ustupovala na východ. Velení doufalo, že se jí na východním břehu Visly podaří zaujmout pevnou obranu, v které se udrží až do toužebně očekávané ofenzivy francouzsko-britských vojsk na západní frontě. Pak však pro Poláky doslova udeřil blesk. Sedmnáctého září se do útoku na Polsko přidal rovněž Sovětský svaz a z představ o možné obraně východně od Visly učinil pouhý cár papíru. Otřesený polský velvyslanec W. Grzybowski byl v Moskvě brzo ráno toho dne povolán na Lidový komisariát zahraničních věcí a zde náměstkem lidového komisaře Potěmkinem informován, že polský stát fakticky přestal existovat, čímž skončila platnost smluv mezi Polskem a SSSR a Rudá armáda vstoupila do východního Polska, „aby chránila bratrské běloruské a ukrajinské obyvatelstvo“. Ač je někdy tažení Rudé armády proti Polsku bagatelizováno, ve skutečnosti se jednalo o mimořádně rozsáhlou vojenskou operaci, která významně změnila situaci na východě Evropy, překreslila státní hranice a zásadním způsobem posunula Stalinovo impérium na západ. Po více než půlstoletí následné existence Sovětského svazu byl fakt agrese proti hroutícímu se Polsku skryt pod pláštíkem utajování a lží. A ještě dnes je významná část Rusů přesvědčena o oprávněnosti tohoto kroku a i v současných publikacích je napadení eufemisticky nazýváno „osvoboditelský pochod“.

Elegantní Martin B-26 Marauder si udělal jméno jako základní typ taktického bombardéru ve výzbroji 9th Air Force (9. letecké armády) USAAF, která se proslavila podporou 6. června 1944 zahájeného vylodění v Normandii a následného tažení US Army západní Evropou. Maraudery během bojů ve Francii, Belgii, Nizozemsku i vlastním Německu vykonaly velké množství náletů a osvědčily se jako skutečně účinné bojové stroje. Začátky operační kariéry tohoto typu v období 1941 až 1943 nicméně nebyly nijak snadné. B-26 se vyznačoval nejen vysokými výkony, ale rovněž některými spornými vlastnostmi a velení amerického armádního letectva pro něj zprvu dosti obtížně hledalo vhodnou taktiku pro co nejefektivnější nasazení. Do tohoto období spadají dvě kapitoly z pohnuté bojové kariéry, kterým je věnována tato publikce. * Kapitola I. Cíl: letadlová loď Akagi * Kapitola II. Osmapadesát zmizelých

Messerschmitt Bf 109E-1, Messerschmitt Bf 109E-3 a Messerschmitt Bf 109E-4. Druhý díl navazuje na díl první vydaný v AERU č. 60. V tomto díle je popsána činnost Bf 109E v letech 1939-1940 nad západní frontou.