Olga Tokarczuková strana 5 z 5

Když opět s Annou In čekáme mlčky na další přestup, na změnu komplikovaných spojení, dotýkám se její dlaně - v podstatě je to stále stejná otázka: Proč? Co ji tam táhne, proč tam jde? Cožpak tady nemá všechno, co je možné mít? Nemění se, neumírá, pohybuje

Povídkový soubor Hra na spoustu bubínků bychom mohli charakterizovat slovy samotné autorky, jež v povídce Ostrov ústy svého hrdiny říká: „Já se však domnívám, že takové ‚podivné věci‘ jsou potřebné i pro ty, kteří se jim zuby nehty brání. Ukazují totiž, kde jsou hranice skutečnosti, jsou to události na rozhraní mezi tím, co je, a tím, co být může. V tomto smyslu zbystřují naši pozornost, jsou to bubínky, jejichž monotónní zvuk nás udržuje ve stavu bdělosti.“ Všechny povídky – jinak velmi různorodé co do děje, hrdinů, prostředí i doby – se více či méně zřejmým způsobem na tomto rozhraní odehrávají. V tom Tokarczuková navazuje na svou předchozí tvorbu, jež bývá často označována jako magický realismus. Nová je v této knize šíře záběru, různorodost příběhů z minulosti i současnosti, postav, z nichž každá mluví jiným hlasem, buší na jiný bubínek, třebaže v konečném efektu všechny hlasy souzní.

Poľskú autorku O. Tokarczuk už Európa stihla objaviť. Jej svet a štýl, ktorým ho zachytáva, je fascinujúco bohatý, a zároveň kryštálovo priezračný. Silné témy, pretavené prostriedkami magického realizmu, siahajú hlboko do nepokojného bytia kraja, ktorý je aj nám blízky – ibaže sme ho predtým nikdy takto nevideli. Ukážka: Zaplavilo ho zúfalstvo, že si s tým všetkým neporadí, že sa ocitol v tej zriedkavej situácii, z ktorej naozaj niet východiska. Pritúlil sa k drobným dievčenským prsiam a plakal. „Chcel by som, aby zomrela,“ povedal zrazu nahlas a zľakol sa svojho hlasu. Agni mu odstrčila hlavu tak, aby mu videla do tváre. Jej čisté, mladé oči mu teraz pripadali ako oči dravca. Ten pohľad odkiaľsi poznal. „Čo si to povedal? Zopakuj to.“ „Chcel by som, aby zomrela,“ zopakoval poslušne.

Poľskú autorku O. Tokarczuk už Európa stihla objaviť. Jej svet a štýl, ktorým ho zachytáva, je fascinujúco bohatý, a zároveň kryštálovo priezračný. Silné témy, pretavené prostriedkami magického realizmu, siahajú hlboko do nepokojného bytia kraja, ktorý je aj nám blízky – ibaže sme ho predtým nikdy takto nevideli. Ukážka: Zaplavilo ho zúfalstvo, že si s tým všetkým neporadí, že sa ocitol v tej zriedkavej situácii, z ktorej naozaj niet východiska. Pritúlil sa k drobným dievčenským prsiam a plakal. „Chcel by som, aby zomrela,“ povedal zrazu nahlas a zľakol sa svojho hlasu. Agni mu odstrčila hlavu tak, aby mu videla do tváre. Jej čisté, mladé oči mu teraz pripadali ako oči dravca. Ten pohľad odkiaľsi poznal. „Čo si to povedal? Zopakuj to.“ „Chcel by som, aby zomrela,“ zopakoval poslušne.

Povídkový soubor Hra na spoustu bubínků bychom mohli charakterizovat slovy samotné autorky, jež v povídce Ostrov ústy svého hrdiny říká: „Já se však domnívám, že takové ‚podivné věci‘ jsou potřebné i pro ty, kteří se jim zuby nehty brání. Ukazují totiž, kde jsou hranice skutečnosti, jsou to události na rozhraní mezi tím, co je, a tím, co být může. V tomto smyslu zbystřují naši pozornost, jsou to bubínky, jejichž monotónní zvuk nás udržuje ve stavu bdělosti.“ Všechny povídky – jinak velmi různorodé co do děje, hrdinů, prostředí i doby – se více či méně zřejmým způsobem na tomto rozhraní odehrávají. V tom Tokarczuková navazuje na svou předchozí tvorbu, jež bývá často označována jako magický realismus. Nová je v této knize šíře záběru, různorodost příběhů z minulosti i současnosti, postav, z nichž každá mluví jiným hlasem, buší na jiný bubínek, třebaže v konečném efektu všechny hlasy souzní.

Poľskú autorku O. Tokarczuk už Európa stihla objaviť. Jej svet a štýl, ktorým ho zachytáva, je fascinujúco bohatý, a zároveň kryštálovo priezračný. Silné témy, pretavené prostriedkami magického realizmu, siahajú hlboko do nepokojného bytia kraja, ktorý je aj nám blízky – ibaže sme ho predtým nikdy takto nevideli. Ukážka: Zaplavilo ho zúfalstvo, že si s tým všetkým neporadí, že sa ocitol v tej zriedkavej situácii, z ktorej naozaj niet východiska. Pritúlil sa k drobným dievčenským prsiam a plakal. „Chcel by som, aby zomrela,“ povedal zrazu nahlas a zľakol sa svojho hlasu. Agni mu odstrčila hlavu tak, aby mu videla do tváre. Jej čisté, mladé oči mu teraz pripadali ako oči dravca. Ten pohľad odkiaľsi poznal. „Čo si to povedal? Zopakuj to.“ „Chcel by som, aby zomrela,“ zopakoval poslušne.