Olga Tokarczuková strana 2 z 4

Věcí Boha je tvořit, věcí lidí je pojmenovávat — říká autorka. Její románová vesnice Pravěk leží v centru celého světa, mezi řekami Černou a Bílou, které se spojují v Řeku jedinou. Hlídají ji čtyři archandělé: Rafael, Gabriel, Michael a Uriel. Příběh je vlastně realistický s fantastickými prvky a odehrává se ve dvacátém století — od začátku první světové války do osmdesátých let. V 84 kapitolách poznáváme jednotlivé „časy“ hrdinů románu: statkáře Popielského, který po celou dobu hraje tajemnou hru o Osmi Světech, malé Míši a jejího mlýnku na kávu, Klásky obcující se Zlým Mužem žijícím v lese, její dcery Routy, faráře, který bojuje s povodněmi a s nezkrotnou Řekou, příběhy Matky Boží Jeszkotlovské, německého vojáka Kurta, Žida Eliho zastřeleného Němci, ruského důstojníka Ivana Mukty, ochrnuté Jenovéfy, bláznivé Florentýnky a Izidora posedlého korespondencí; čas sadu a podhoubí, čas zemřelých, a nakonec také čas mimočasového Boha, který stárne spolu s hrdiny. Pravěk a jiné časy je nejúspěšnější knihou jedné z nejčtenějších současných polských autorek, vyšla v mnoha vydáních a v mnoha jazycích a její scénickou úpravu převzala i polská televize.

Hrdinka príbehu, Anna In, zostúpi do podzemia, do hrobiek, kde žije jej sestra – synonymum smrti. Chce získať moc nad týmto svetom so zámerom oslobodiť sestru a zničiť smrť. Dej románu je plný čudných tvorov – polostrojov, poloľudí, hologramov a živých batožín; bohov, ktorými sú otcovia žijúci na horných poschodiach futuristického, psychedelického mesta, mesta s poloautomatickými sekretárkami a rikšiarmi, ktorí prirástli k rikšiam. Podzemie mesta je mýtickým prapriestorom, kde sa ešte transcendentno drží svojho pravýznamu a zároveň je nerozlučne spojené s onou odľudštenou mestskou nadstavbou, celou spleťou výťahov, šácht a rúr. Príbeh je rekonštrukciou sumerského mýtu o Inanne od prvej autorky svetového písomníctva, kňažky boha Nanmu Ennuduanny. Najstaršia literárna pamiatka je známa iba z niekoľkých fragmentov v klinovom písme – nová magická rozprávačka poľská spisovateľka Olga Tokarczuk sa pokúsila o nemožné: úžasnou silou svojej fantázie nielenže dotvorila jednoduchý príbeh o sile ľudskosti, o víťazstve dobra nad zlom, ale zrozumiteľným, jednoduchým jazykom ho transponovala do bližšie neurčenej budúcnosti.

Povídkový soubor Hra na spoustu bubínků bychom mohli charakterizovat slovy samotné autorky, jež v povídce Ostrov ústy svého hrdiny říká: „Já se však domnívám, že takové ‚podivné věci‘ jsou potřebné i pro ty, kteří se jim zuby nehty brání. Ukazují totiž, kde jsou hranice skutečnosti, jsou to události na rozhraní mezi tím, co je, a tím, co být může. V tomto smyslu zbystřují naši pozornost, jsou to bubínky, jejichž monotónní zvuk nás udržuje ve stavu bdělosti.“ Všechny povídky – jinak velmi různorodé co do děje, hrdinů, prostředí i doby – se více či méně zřejmým způsobem na tomto rozhraní odehrávají. V tom Tokarczuková navazuje na svou předchozí tvorbu, jež bývá často označována jako magický realismus. Nová je v této knize šíře záběru, různorodost příběhů z minulosti i současnosti, postav, z nichž každá mluví jiným hlasem, buší na jiný bubínek, třebaže v konečném efektu všechny hlasy souzní.

V Polsku je vydání poslední knihy Olgy Tokarczukové považováno za literární událost roku 2007, a podle mnohých je to opravdu nejlepší kniha známé autorky. Nový, dlouho očekávaný román, kterému zasvětila tři roky práce, je odvážným dílem, v němž vypovídá hodně o sobě a svém vidění světa. Běguni (Poutníci) byli příslušníci ruské pravoslavné sekty z osmnáctého století. Věřili, že svět je dílem ďábla a ten má největší moc nad lidmi, kteří stojí na místě. Tokarczuková píše, že se setkala s dnešními běguny, kteří neustále jezdí moskevským metrem. Děj není založen na osudech postav ani na příběhu, je postaven na kulturním fenoménu: cestování. Proč lidé cestují, proč nezůstávají na místě? Odkud se bere lidský nepokoj, potřeba přemísťovat se? Jsme všichni nomády, pro které je překonávání prostoru smyslem života? Autorka popisuje svět dnešních poutníků, kteří s sebou vozí svou cestovatelskou výbavu (miniaturní šampony, skládací zubní kartáčky, pantofle), své nemoci z časových posunů a vlastní ja

Poľskú autorku O. Tokarczuk už Európa stihla objaviť. Jej svet a štýl, ktorým ho zachytáva, je fascinujúco bohatý, a zároveň kryštálovo priezračný. Silné témy, pretavené prostriedkami magického realizmu, siahajú hlboko do nepokojného bytia kraja, ktorý je aj nám blízky – ibaže sme ho predtým nikdy takto nevideli. Ukážka: Zaplavilo ho zúfalstvo, že si s tým všetkým neporadí, že sa ocitol v tej zriedkavej situácii, z ktorej naozaj niet východiska. Pritúlil sa k drobným dievčenským prsiam a plakal. „Chcel by som, aby zomrela,“ povedal zrazu nahlas a zľakol sa svojho hlasu. Agni mu odstrčila hlavu tak, aby mu videla do tváre. Jej čisté, mladé oči mu teraz pripadali ako oči dravca. Ten pohľad odkiaľsi poznal. „Čo si to povedal? Zopakuj to.“ „Chcel by som, aby zomrela,“ zopakoval poslušne.