Václav Větvička

Václav Větvička, dlouholetý ředitel Botanické zahrady Univerzity Karlovy, autor rozhlasových Dobrých jiter a mnoha publikací, vypráví v rozhovoru s publicistou Petrem Havlem o svém životě a bohatě rozvětvených odbornách zájmech

Václav Větvička, dlouholetý ředitel Botanické zahrady Univerzity Karlovy, autor rozhlasových Dobrých jiter a mnoha publikací, vypráví v rozhovoru s publicistou Petrem Havlem o svém životě a bohatě rozvětvených odborných zájmech.

Další kniha edice Artia je dílem vynikajícího rhodologa Václava Větvičky. Růže jsou jeho láskou a osudem již od roku 1964. Společně s akademickou malířkou Zdenkou Krejčovou vytvořili bohatě ilustrovanou publikaci zahrnující: Plané růže Evropy, Asie a Ameriky; kulturní růže záhonové (historické i moderní), sadové růže, zakrslé, miniaturní a pnoucí. V části Růžové trendy, kterou končí návratem k jednoduchosti, pojednává o "černých, modrých, meruňkových", dvoubarevných, "žíhaných a okatých"růžích. Zmiňuje se také o českých šlechtitelích růží a o květech růží jako motivu v heraldice či architektuře. Zvláštní kapitola Nerůže je obrazem i textem věnována "růžím", které nejsou růžemi, ale v běžné řeči se jim tak říká.

Trávy i traviny jsou okouzlující rostliny, i když to tak na první pohled nevypadá. Jejich předností není hýření barvami, tak obvyklé u květin nebo některých dřevin, ale kouzlo okamžiku a celkového pohledu. Když běží větrná vlna po obilném lánu, není krásnějšího efektu. A což letní poležení na trávě nebo vůně posečené louky. Ale dosti poesie. V právě předkládané knize jsou popsány trávy luční, lesní, pastevní i obiloviny a jejich význam pro člověka, který si jich umí vážit. Jsou zde ovšem uvedeny i trávy, které nás trápí jako plevely a těžko se jich zbavujeme. Trávy jsou součástí téměř všech rostlinných společenstev, takže je lze hodnotit jako nejcennější přirozenou skupinu rostlin. Nacházíme je v běžných klimatických podmínkách, jako stepi, pampy, prérie či savany, ale rostou i na tak nehostinných místech, kde by je člověk nečekal. Snímky různých biotopů z celého světa i z naší krajiny pořídil a čtenářům tak přiblížil známý severočeský fotograf Ing. Jiří Havel. Naše kniha by nebyla úplná, kdybychom se v ní nezmínili o travinách, obecně nazývaných "kyselé trávy", které svým vzhledem sice trávy připomínají, jsou však vývojově zcela odlišné. Pro tuto knihu je nakreslila ak. mal. Zdenka Krejčová a patří do nich např. šáchorovité a sítinovité, které jsou blízké rostlinám liliovitým. Praktické uplatnění travních porostů je velice rozmanité. Patří sem trávníky okrasné, na sportovištích i trávníky praktické, tj. kolem stromů, rybníků či u silnic a cest.

Publikace volně navazuje na již vydanou knihu Rostliny na louce a u vody. Kniha si klade za úkol seznámit čtenáře s rostlinami, s nimiž se setkáváme denně v přírodě. Volně navazuje na knihu Rostliny na louce a u vody, ale její koncepce je založena na protikladu: Obrazová příloha je rozdělena na dvě části. V první jsou popsány rostliny vyskytující se na poli - na místech obdělávaných člověkem. Pojednává tak o bylinách jednoletých či s krátkým vegetačním cyklem. Ve druhé části o rostlinách v lesích, tedy v porostu dlouhověkém, do kterého člověk tak často nezasahuje.

Iniciátorkou této knihy byla vzpomínka. Vzpomínka na školní výlety, ale i na nedávnou profesi jednoho z autorů, dendrologa Václava Větvičky, který zámeckým parkům věnoval značnou část života. A tak jsme, po stopách vlastních vzpomínek, navštívili po čase nejen zámky, ale především jejich zahrady. Slovo zahrady nám tu připadá patřičnější než slovo park, parky. Vždyť někde, jako třeba ve Vidimi nebo v Děčíně, to jsou div ne zahrádky, tak jaképak parky. Na druhé straně snad u nás neexistuje zámecké sídlo - a že jich máme! - u něhož by nebyla aspoň malá zahrada. Stavebníci, stavitelé i tvůrci zámků předešli současnost, která doporučuje vlastníkům rodinných domků žít část roku na zahradě, v zelené komnatě.

Obsahuje zajímavé a velmi podrobné informace o stromech a keřích, o původu a rozšíření těchto dřevin, jejich významu pro krajinu i hospodářství, o jejich introdukci do naší země a se zmínkami o pěstovaných kultivarech. V neposlední řadě v ní autor - známý botanik, dendrolog a publicista, poukazuje na rozdíly jednotlivých popsaných druhů a většinou uvádí, kde který strom či keř u nás roste. Z podání autora Václava Větvičky je znát, že tyto živé organismy, které na naší zemi byly již dávno předtím, než se na ní objevil Homo sapiens, jsou skutečně jeho životními láskami.

Jak voní domov? Nedělní svíčkovou, chtělo by se odpovědět. Nebo snad bábovkou či vánočním cukrovím? Čím déle přemýšlíme, tím více dojmů se nám začne vybavovat. Někdy voní mrazivou nocí a vrzajícím sněhem pod nohama, jindy rozpáleným borovým lesem uprostřed léta, vlhkým podzimním listím při hrabání zahrady, svěžím jarním větrem, který šumí ve větvích. Jak voní domov Václavu Větvičkovi, trpělivému a pozornému cestovateli po vlastech českých i slovenských, se dozvídali posluchači Dobrého jitra na stanici Dvojka Českého rozhlasu 2 - a nyní se o tom dočtou i čtenáři na stránkách této knížky. Určitě voní železnicí a autorovými milovanými mašinkami, ale i silnicemi a cestami, vodou třeboňských rybníků, řeky Cidliny nebo Hamerského potoka. A určitě dojde i na ty vánoční a velikonoční vůně - byť Vánoce mohou vonět především pravidelnými odjezdy na hory a Velikonoce zase vyprávěním o vrbičkách, z nichž se dají či nedají uplést pomlázky. ? propos domov a vlasti české a slovenské: I jim je věnována jedna kapitola - u příležitosti nedožitých 100. narozenin Československa, jak říká sám autor.

Traviny a trávníky v ilustracích Vojtěcha Štolfy a Zdenky Krejčové

"České historické země, Čechy, Morava a Slezsko, území dnešní České republiky uprostřed Evropy, nikdy nebyly izolovaným ostrovem, refugiem bez jakýchkoliv kontaktů s nejbližším okolím. Na jihu, západě a severu to byly kontakty s živlem německým, na severovýchodě s polským. Navíc středem vlastního území vedla ještě zemská hranice mezi Čechami a Moravou, Českým královstvím a Moravským markrabstvím, a byly tu „jazykové ostrovy“. Na všech styčných místech nebyly takové hranice neprodyšné, nevedly tudy jen pašerácké či legální obchodní stezky; i změnou vlád a vlastníků se co chvíli samy hranice měnily a vlnily. Tak vznikly i „hraniční Böhmischdorfy“ či podobné názvy, rozlišující přívlastkem příslušnost tu k německému (moravskému...), tu k českému živlu. Mnoho obcí, jako Česká Kamenice, si jméno ponechalo dodnes, jiné jen ztratily přívlastek Český, Česká nebo České (např. Český Beranov). Poválečný vývoj pak vedl i k úplnému zániku nejen jmen, ale celých obcí (České Nové Domky, Böhmisch Neuhäusl). K tomu si přidejte ještě všechny ty „české“ paralely, připomínající našincům rozmanitou cizinu (České Švýcarsko, Česká Kanada, Česká Sibiř aj.). Chceme vás provést těmito místy; jako jedno z řešení jsme k tomu zvolili cestu „proti chodu hodinových ručiček“. Začali jsme na severu Čech a přes severozápadní a jihozápadní Čechy jsme dorazili do Čech jižních a středních a potom na severovýchod a východ Čech. To už jsme byli na moravsko-českém pomezí a odtud byl jen krůček k lidským sídlům s českým přívlastkem na Moravě a ve Slezsku. Vydejte se s námi, i když už máte hodinky digitální."

Veřejná nahrávka Českého rozhlasu z roku 2010

Publikace vychází ke 100. výročí založení České Botanické společnosti. Příručka slovníkového typu, která má přes 7000 hesel a shrnuje české názvosloví rodů cévnatých rostlin, je určena v prvé řadě pro všechny, kteří se setkávají při své práci s názvy těchto rostlin, nakladatele, školy, knihovny a zájemce o tuto problematiku.

Známý český přírodovědec a popularizátor vědy připravuje již řadu let pro Český rozhlas Leonardo pořad zaměřený na jeho oblíbená témata. Vybrané kapitoly z tohoto pořadu vydává nyní Radioservis pod doplňujícím názvem Přírodopis podle Václava Větvičky. Tento "slogan" vystihuje obsah knížky složené z beletristických fejetonů a vyprávění o rozmanitých tvářích naší přírody od fenomenů, jako je jarní krajina nebo krajina barevná přes globalizaci, probíhající i v našich končinách už téměř šest tisíc let, až k původu jmen rostlin, biologickému zeměpisu (víte, kde jsou u nás Slepičí hory, Kozí hory nebo Jestřebí hory?) a jeho oborové doméně - stromům, alejím a parkům, zvláště Průhonickému, v němž strávil třicet let života.

Luční i vodní rostliny se jen zřídkakdy vyskytují v přírodě ojediněle. Jsou to organismy družné, vždycky jde spíše o mnohačetné populace s charakteristickým vzhledem a texturou porostu. Pokusili jsme se v této knize přiblížit zájemcům tyto někdy všední, jindy vzácné rostliny detailním vyobrazením akademické malířky Zdenky Krejčové a průvodním slovem známého botanika Václava Větvičky.

V předmluvě ke své třetí dobrojitřní knížce Václav Větvička prozradil zdroj inspirací ke svým nedělním rozhlasovým pořadům: je to jeho původní obor, botanika, díky jemuž prochodil kdejaký známý i zapomenutý kout naší země, české i moravské. A v Dobrých jitrech se pak spravedlivě podělil o své dojmy z takových koutů a zákoutí: dvě jitra byla česká, dvě moravská. Blata a Bozeňsko, Pálava a povodí Svratky – pokud nevíte, kde takové Bozeňsko leží, je o důvod víc, abyste Větvičkovu růžovou dobrojitrnickou knížku otevřeli.

V předmluvě ke své třetí dobrojitřní knížce Václav Větvička prozradil zdroj inspirací ke svým nedělním rozhlasovým pořadům: je to jeho původní obor, botanika, díky jemuž prochodil kdejaký známý i zapomenutý kout naší země, české i moravské. A v Dobrých jitrech se pak spravedlivě podělil o své dojmy z takových koutů a zákoutí: dvě jitra byla česká, dvě moravská. Blata a Bozeňsko, Pálava a povodí Svratky – pokud nevíte, kde takové Bozeňsko leží, je o důvod víc, abyste Větvičkovu růžovou dobrojitrnickou knížku otevřeli.