Václav Větvička strana 2 z 3

V předmluvě ke své třetí dobrojitřní knížce Václav Větvička prozradil zdroj inspirací ke svým nedělním rozhlasovým pořadům: je to jeho původní obor, botanika, díky jemuž prochodil kdejaký známý i zapomenutý kout naší země, české i moravské. A v Dobrých jitrech se pak spravedlivě podělil o své dojmy z takových koutů a zákoutí: dvě jitra byla česká, dvě moravská. Blata a Bozeňsko, Pálava a povodí Svratky – pokud nevíte, kde takové Bozeňsko leží, je o důvod víc, abyste Větvičkovu růžovou dobrojitrnickou knížku otevřeli.

Autor má v rodinném archivu pradědečkův Wanderbuch, vandrovní knížku řeznického tovaryše. Ten nevadroval nikterak daleko - v podstatě jen po vlastech českých. Po rodné zemi. I Václav Větvička se na takové cesty vydával, když připravoval nedělní ranní pořady Českého rozhlasu 2, stanice Praha Aby je mohl sestavit, musel procestovat kdejaký kout. Ne najednou, po kouskách. Tak jak bylo třeba. Od krajiny Lemúzů a Lučanů na západě, od hory Růžáku a Českého Švýcarska na severu - po jihočeskou krajinu u říčky stropné - až po nejvýchodnější kouty v Luhačovicích a v Lašsku. Však za ty poslední lašské cesty byl tamními povýšen do stavu kuférkářského a zahrnut mezi tzv. Lachy-kuférkáře. Nevynechal ani střední Čechy, pražské Zápraží i pražské potoky. Na první pohled to tak nevypadá - ale je jich rovná stovka. Inspirací mu byla oblíbená trasa cestovních kanceláří, zvaná Zámky na Loiře. Proč se ale trmácet do daleka, když si můžete dopřát něco podobného, navíc originálního: Zámky na Mrlině. Všichni jsou plni exotiky, ale o to, co jim leží za humny, dbají pramálo.

Před časem řadu čtenářů pohladila po duši nenápadná zelená knížka, Moje květinová dobrá jitra. Známý biolog Václav Větvička, jehož ne nadarmo ocenila v roce 2004 Akademie věd ČR medailí Vojtěcha Náprstka za popularizaci české vědy, v ní soustředil svá povídání z ranního pořadu Českého rozhlasu. Jeho Dobrá jitra byla, jak už jeho jméno i povolání napovídají, květinová a snad i trochu vlastivědná. Vždy alespoň jedním kvítkem, jedním lístkem, jedním oříškem. A občas také toulavá a vzpomínková.

Deset let spřádá a střádá Václav Větvička malé, spíš literární než botanické, portréty rostlin. A pak je zakládá jako herbářové položky. Bez sušení, bez lisování, jak by se slušelo. Místo toho je týden co týden nosí do rádia, do Českého rozhlasu 2 – Praha. A týden co týden, současně s kuropěním, je představuje v tichu rozhlasového studia. Pak si obvykle říká: „Nedělal jsem to zbytečně? Je možné, aby v tak nekřesťanskou ranní hodinu byl vedle kurů ještě jiný tvor vzhůru?“ A považte, najdou se tací. Avšak i ti, kteří coby bezvýhradné sovy kuří hlas nikdy nezaslechli, se o takovém květinovém kuropění doslechli a dožadovali se jej. Ovšem v rozumnou denní (čti soví) hodinu. Proto vám předkládáme zmíněné portréty kytek v tiché, tištěné verzi, doplněné něžnými, jako verše na vodě rozmytými kresbami Anny Skoumalové-Hadačové. V rádiu byste je vidět nemohli. Ale na rozdíl od rádia, v němž proběhlo už desetkrát květinové jaro a léto a stejný počet podzimů a zim, jsme ony roční doby seřadili

Ředitel botanické zahrady a milovník růží přeje rozhlasovým posluchačům dobré jitro svým vyprávěním o stopách, jež růže zanechaly v názvech našich vesnic, o stromech a třeba o tom, že cedrové dřevo nemusí být vždy cedrové, o keltském stromokruhu, o Vltavě a vorech na ní. Tato vyprávění mají takový úspěch, že se rozhodl pospojovat je ve sbírku kamínků skládajících kousek mozaiky obrazu naší země. Václav větvička v této hloubavé knížce přichází s nevšedně dobrým překvepením: S myšlenkami dosvědčujícími, že náš svět je mnohem lepší a důstojnější, než si většinou hořce myslíme, a že ta nejhezčí zem nám leží pod nohama.

Květina, která se na vás dívá z přebalu této knížky je měsíček lékařský, Calendula officinalis. Aniž se jakkoliv domlouvali autor, nakladatel a výtvarník, vystihuje přesně to, co je obsahem knížky: Květinový kalendář. Kalendy byly pro staré Římany vždy první dny v měsíci a kalendář se jmenuje po nich. Tento, pro svůj převažující obsah je dokonce kalendář květinový. Autor, botanik a publicista Václav Větvička připravuje od roku 2001 pro časopis Receptář měsíc co měsíc povídání o rostlinách, zvířatech a trochu i o lidech. Aktuálně, tak, jak nás měsíc za měsícem vítá a míjí, přichází a odchází. Někdy je takové setkání průzračné (třeba povídání o dubech v dubnu a břízách v březnu), jindy nečekané: `Jak ten chudák k tomu přijde...?` Kdo? Narcis k narcisismu – což bylo téma jiného březnového fejetonu. Výhodou takových zamyšlení je jejich trvalá platnost. Měsíc po měsíci, rok za rokem. Květinový kalendář Václava Větvičky vás sice provede léty právě minulými, ale bude aktuální i za padesát let

Autor knihy Václav Větvička je nejen jmenovec, ale i synovec známého botanika Václava Větvičky. Ve své třetí knize (kromě několika kuchařek) líčí peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem postup stavby od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení. Máte-li rádi styl psaní Františka Nepila - nebude zklamaní... Pokud jste rovněž někdy něco budovali nebo se k tomu chystáte (a nemusí to být hned dům, stačí zahradní gril...) začněte odbornou literaturou od Václava Větvičky. Stejně jako jeho strýc také on vládne perem nadmíru obratně. Kniha je ilustrovaná a jako odpočinkové čtení vás určitě nezklame.

Vltava živila i okouzlila generace našich předchůdců. Plavce a šífaře na jedné straně, Bedřicha Smetanu, Emanuela Chalupného, Jana Čáku, Karla Čáslavského a mnohé další na straně druhé. Ti všichni nám zachovali pohled na „starou řeku“ předchozích staletí. Možná, že jednou rozmnožíme jejich řady naší knihou. Po nějakém čase bude i tato kniha dokumentem, zachycujícím nejen řeku samotnou, ale i lidský důmysl a díla, která se stala součástí života Vlatvy v druhé polovině 20. století. Náš obdiv patřil především mostům, podaným rukám spojujícím břehy. Z ptačí perspektivy jsme zachytili i jiná vodní díla a stavby, spjaté s tou nejnárodnější českou řekou. Při přípravě knížky jsme si opět celou řeku prošli. Po kolikáté už? I vás k takové procházce zveme. Kdyby bylo nevlídno, stačí vzít Vltavu do ruky.

Mahagon, měsíček a špenát... Jak a co právě jmenované rostliny spojuje? To jistě napadne každého, kde vezme tuto knížku do ruky. Něco už vysvětlí podtitul: Exotické rostliny v našem životě. Ale copak je špenát, zelenina tak běžná, že se dostala do ko miksů a vyprávěnek o Pepkovi námořníkovi ba dokonce i do názvu českého filmu, nějaká exotika? A měsíček? Toho lékařského či zahradního měla naše babička lány! Mahagon? Prosím, ten jistě exotický je. Ale ty druhé? Nedivte se, je tomu skutečně tak. Glo balizace, jíž jsme soustavně strašeni v poslední době, probíhá na Zemi už pěkných pár tisíc let. A během nich se jak do české kotliny, tak na žírnou i zpěvnou Moravu dostaly desítky, možná stovky rostlin, dnes považovaných za naše, za domácí.

O Berounce se tvrdívá, že to je řeka bez pramene. Naši předkové ji nazývali Míza. Stejně tak bychom mohli o Berounce mluvit jako o řece ostrovů. Má jich možná nejvíc ze všech našich řek, třebaže jsme jich osobně napočítali jen 88. Jenže: Po každém vě tším dešti, neřku-li po každé povodni, je jejich počet jiný. Některé jsou velké, jiné nepatrné, jedny si vytvořila řeka, jiné vznikly třeba prokopáním podemlýnské strouhy. Jeden, ten berounský, se dokonce jmenuje Ostrov. Jinému se zase říká buď Ostro v lásky, nebo Ostrov komárů. Vymysleli to zřejmě vodáci, každý podle své zkušenosti. Berounka, vedle svých čtyř zdrojnic, nachytala za svůj tok pod Plzní skoro 50 potoků a říček; čůrky a drobné pramínky jsme nepočítali. A to je nějaké vody! Do cesty jí naši předkové nastavěli skoro 30 jezů, které naháněly vodu na klapající mlýnská ko la, lopatníky i korečníky, v novější době i turbiny. Brody byly, kde jich bylo třeba; při jednom z nich vznikla osada Brod, dnešní Beroun. Když naše předky omrzelo brodit se nejistou řekou, vymysleli si přívozy. I těch tu bylo mnohem víc, než oněch n ěkolik posledních mohykánů. A jak čas běžel a doprava houstla, přišly ke slovu mosty. Mosty máme rádi: Jsou to podané ruce, spojují. Otovi Pavlovi i Františku Nepilovi vstoupil kraj i řeka pod kůži a do krve jako živá míza. A možná, že všechno, co řekli a napsali, jim napověděla právě Berounka. I nás oslovila a vedla nás; to, co nám prozradila, bychom rádi věnovali památce obou zm íněných pánů - a vám, čtenářům a obdivovatelům Berounky-Mízy.

Autor, který přednáší jako profesor na katedře v Lousville, procestoval řadu severoamerických států. Seznamuje čtenáře s přírodními zajímavostmi a také s milými lidmi, s kterými se na cestách setkal. Autorův přitel František Nepil o knížce řekl: "Poletíte-li do země průhů a hvězd, přečtěte si tuto knížku před odletem a pochopíte tuto zemi a nepoletíte-li tam, přečtěte si ji alespoň dvakrát."

Známý český přírodovědec a popularizátor vědy připravuje již řadu let pro Český rozhlas Leonardo pořad zaměřený na jeho oblíbená témata. Vybrané kapitoly z tohoto pořadu vydává nyní Radioservis pod doplňujícím názvem Přírodopis podle Václava Větvičky. Tento "slogan" vystihuje obsah knížky složené z beletristických fejetonů a vyprávění o rozmanitých tvářích naší přírody od fenomenů, jako je jarní krajina nebo krajina barevná přes globalizaci, probíhající i v našich končinách už téměř šest tisíc let, až k původu jmen rostlin, biologickému zeměpisu (víte, kde jsou u nás Slepičí hory, Kozí hory nebo Jestřebí hory?) a jeho oborové doméně - stromům, alejím a parkům, zvláště Průhonickému, v němž strávil třicet let života.

Výběr z autorského čtení pro Český rozhlas. obsah: Úvod - Komárkova zahrada - Pampelišková louka - Lokálky - Tahací mráčky - Města v oblacích - Slabce - Větvičkův řez - Kužel - U Nepilů - Břesty a Bříství - Česnek medvědí - Zápecník - Sněžka - Hořec - Ten Plzeň - Zblo - Diktafon - U pramenů Vltavy - Srdce Vltavy - přívozy a převozníci - Doba dřevěná - Óda na dřevo.

V knize jsou podrobně popsány nejznámější trvalky, které se staly významným kompozičním prvkem našich zahrad. Na dnešních velkokvětých krasavicích mají zásluhu sběratelé, kteří je v přírodě objevili, i ti, kdo je z pvodích nenápadných druhů vyšlechti li.