Václav Větvička strana 2 z 4

Nové, doplněné vydání klasiky mezi botanickými příručkami. Ve dvanácti kapitolách zažijete dvanáct setkání s rostlinami středoevropských biotopů. Představují se ve svém typickém prostředí a společenstvech, jaká známe z procházek přírodou, z nichž vystupují jednotlivé květiny, trávy i kapradiny svou nesmírnou krásou. Knížka vám pomůže vyznat se v pestrosti porostů, jež nás obklopují na každém kroku, a prozradí i něco z tajemstvích jednotlivých rostlin: jak přišly ke svým jménům, jak lidem od nepaměti pomáhaly při léčení i jakými pověstmi je lidé opředli.

Publikace volně navazuje na již vydanou knihu Rostliny na louce a u vody. Kniha si klade za úkol seznámit čtenáře s rostlinami, s nimiž se setkáváme denně v přírodě. Volně navazuje na knihu Rostliny na louce a u vody, ale její koncepce je založena na protikladu: Obrazová příloha je rozdělena na dvě části. V první jsou popsány rostliny vyskytující se na poli - na místech obdělávaných člověkem. Pojednává tak o bylinách jednoletých či s krátkým vegetačním cyklem. Ve druhé části o rostlinách v lesích, tedy v porostu dlouhověkém, do kterého člověk tak často nezasahuje.

Publikace volně navazuje na již vydanou knihu Rostliny na louce a u vody. Kniha si klade za úkol seznámit čtenáře s rostlinami, s nimiž se setkáváme denně v přírodě. Volně navazuje na knihu Rostliny na louce a u vody, ale její koncepce je založena na protikladu: Obrazová příloha je rozdělena na dvě části. V první jsou popsány rostliny vyskytující se na poli - na místech obdělávaných člověkem. Pojednává tak o bylinách jednoletých či s krátkým vegetačním cyklem. Ve druhé části o rostlinách v lesích, tedy v porostu dlouhověkém, do kterého člověk tak často nezasahuje.

Kniha "STROMY A KEŘE, mé životní lásky" od autora Václava Větvičky, vychází jako novinka po přepracování a doplnění autorem rozšířená na 484 stran a v nové úpravě s 1596 ilustracemi ve velkém formátu A4. Kniha je vytištěna čtyřbarevně na natíraném 150 g křídovém papíru a je svázaná v pevné vazbě s kulatým hřbetem a laminovaným potahem. Obsahuje zajímavé a velmi podrobné informace o stromech a keřích, o původu a rozšíření těchto dřevin, jejich významu pro krajinu i hospodářství, o jejich introdukci do naší země a se zmínkami o pěstovaných kultivarech. V neposlední řadě v ní autor - známý botanik, dendrolog a publicista, poukazuje na rozdíly jednotlivých popsaných druhů a většinou uvádí, kde který strom či keř u nás roste. Z podání autora Václava Větvičky je znát, že tyto živé organismy, které na naší zemi byly již dávno předtím, než se na ní objevil Homo sapiens, jsou skutečně jeho životními láskami. Dřívější, rozsahem téměř poloviční vydání u nás vycházelo od začátku osmdesátých let v tehdejším cizojazyčném nakladatelství ARTIA a posléze v Aventinu v mnohatisícových nákladech a v různých jazykových versích – anglicky, francouzsky, německy, holandsky, italsky, švédsky, španělsky, polsky, slovensky a česky. Jak sám autor zmínil v pořadu GEN v České televizi je to jeho celosvětově nejúspěšnější kniha.

Místo stromů v našem životě je nezastupitelné. Často na jejich přítomnosti téměř zapomeneme, a přitom ovlivňují kvalitu našeho každodenního žití více, než by se mohlo zdát. Stromy se podílejí na obrazu naší krajiny, mají vliv na klima, dřevo hraje zásadní roli v architektuře i ve vybavení domácností. Zároveň nás symbolika stromů provází od nejstarších dob naší kultury, nalezneme ji v mýtech i lokálních legendách, památné stromy odkazují na významné historické události či osobnosti. Kniha Život se stromy se dotýká všech těchto témat a připomíná nám, jak nepostradatelnou součástí světa kolem nás stromy jsou.

Když se řekne vlastivěda, člověk si zpravidla vybaví slepé mapy řek, měst či pohoří, zkoušení z toho, jaké plodiny se pěstují na jižní Moravě, případně jaký průmysl převládá na Ostravsku. A ne vždy jsou tyto školní vzpomínky příjemné. Vlastivěda v podání Václava Větvičky ovšem není žádné nudné memorování. Autora pořadů Dobré jitro na stanici Dvojka Českého rozhlasu totiž putování po vlasti baví, a když nás něco baví, jde poznávání nového jaksi samo od sebe. Zkoušeli jste se třeba někdy zamyslet nad tím, kolik místních názvů je odvozeno od jmen zvířat - a proč? A že to nejsou jen Ovčáry, Kravaře nebo Telecí! Nebo v kolika názvech se skrývá nějaká číslovka? Znáte třeba Třibřichy nebo Sedmidomí? Nemusíte si lámat hlavu sami, autor vás na spoustu takových míst zavede. Jsou-li krajinou vašeho srdce lesy, pak s ním rádi zavítáte na Šumavu, láká-li vás vlastivěda bájeslovná, pak jistě nevynecháte Podblanicko. Najděte si na stránkách této knížky krajinu svého vlastního srdce - Václav Větvička dokáže svým vyprávěním zaujmout a nadchnout, ba přímo otevřít oči pro vše zdánlivě obyčejné kolem nás.

Putování Václava Větvičky po vlastech českých je zároveň putováním po duších lidských. A rostlinných, samozřejmě. Jeho vyprávění je totiž nejen plné zajímavostí o české krajině, místech, o rostlinách a rostlinkách, ale je také setkání s pozoruhodnými lidmi. Někteří z nich jsou špičky ve svém oboru, jiní jsou úplně obyčejní, prostí, ale přesto skvělí v tom, co dělají nebo jak žijí. Takové osudy míst propletené s osudy lidí a rostlin - nebo obráceně, chcete-li - umí Václav Větvička vyprávět vskutku znamenitě. A posluchači jeho Dobrých jiter na Českém rozhlase 2 to dokázali ocenit. A pro ty, kteří neměli to štěstí - nebo silnou vůli k brzkému rannímu vstávání - je k dispozici tato knížka, v níž jsou ta úplně první Dobrá jitra shrnuta.

To, že příroda, stejně tak jako láska, jsou mocné čarodějky, se všeobecně ví, protože s oběma fenomény se každý z nás v životě nejednou setkal. Poznat ale člověka, který v sobě spojuje lásku k přírodě a dar přemýšlet a pohlížet na ni z nejrůznějších úhlů a v různých souvislostech, je fascinující a velmi obohacující. Takových lidí je skutku málo. Jedním z nich je ovšem Václav Větvička, botanik a popularizátor vědy. A když je dotyčný navíc ochoten se rozdělit o vše, co do sebe v životě vstřebal a o co cestou zakopl, může vzniknout knížka, kterou držíte v ruce. Větvičkovy fejetony (on by jistě řekl podčárníky) spojuje jedno – vášeň k řemeslu a touha se o všechno krásné a zajímavé podělit s každým, kdo má duši. Nejenže vás autor provede přírodou od jara do zimy, ale přinese vám také hromadu zajímavých informací i o té nejmenší rostlince, o níž jste třeba až doteď neměli ani potuchy. Je nade vší pochybnost, že je to kniha, která pohladí.

"České historické země, Čechy, Morava a Slezsko, území dnešní České republiky uprostřed Evropy, nikdy nebyly izolovaným ostrovem, refugiem bez jakýchkoliv kontaktů s nejbližším okolím. Na jihu, západě a severu to byly kontakty s živlem německým, na severovýchodě s polským. Navíc středem vlastního území vedla ještě zemská hranice mezi Čechami a Moravou, Českým královstvím a Moravským markrabstvím, a byly tu „jazykové ostrovy“. Na všech styčných místech nebyly takové hranice neprodyšné, nevedly tudy jen pašerácké či legální obchodní stezky; i změnou vlád a vlastníků se co chvíli samy hranice měnily a vlnily. Tak vznikly i „hraniční Böhmischdorfy“ či podobné názvy, rozlišující přívlastkem příslušnost tu k německému (moravskému...), tu k českému živlu. Mnoho obcí, jako Česká Kamenice, si jméno ponechalo dodnes, jiné jen ztratily přívlastek Český, Česká nebo České (např. Český Beranov). Poválečný vývoj pak vedl i k úplnému zániku nejen jmen, ale celých obcí (České Nové Domky, Böhmisch Neuhäusl). K tomu si přidejte ještě všechny ty „české“ paralely, připomínající našincům rozmanitou cizinu (České Švýcarsko, Česká Kanada, Česká Sibiř aj.). Chceme vás provést těmito místy; jako jedno z řešení jsme k tomu zvolili cestu „proti chodu hodinových ručiček“. Začali jsme na severu Čech a přes severozápadní a jihozápadní Čechy jsme dorazili do Čech jižních a středních a potom na severovýchod a východ Čech. To už jsme byli na moravsko-českém pomezí a odtud byl jen krůček k lidským sídlům s českým přívlastkem na Moravě a ve Slezsku. Vydejte se s námi, i když už máte hodinky digitální."

"České historické země, Čechy, Morava a Slezsko, území dnešní České republiky uprostřed Evropy, nikdy nebyly izolovaným ostrovem, refugiem bez jakýchkoliv kontaktů s nejbližším okolím. Na jihu, západě a severu to byly kontakty s živlem německým, na severovýchodě s polským. Navíc středem vlastního území vedla ještě zemská hranice mezi Čechami a Moravou, Českým královstvím a Moravským markrabstvím, a byly tu „jazykové ostrovy“. Na všech styčných místech nebyly takové hranice neprodyšné, nevedly tudy jen pašerácké či legální obchodní stezky; i změnou vlád a vlastníků se co chvíli samy hranice měnily a vlnily. Tak vznikly i „hraniční Böhmischdorfy“ či podobné názvy, rozlišující přívlastkem příslušnost tu k německému (moravskému...), tu k českému živlu. Mnoho obcí, jako Česká Kamenice, si jméno ponechalo dodnes, jiné jen ztratily přívlastek Český, Česká nebo České (např. Český Beranov). Poválečný vývoj pak vedl i k úplnému zániku nejen jmen, ale celých obcí (České Nové Domky, Böhmisch Neuhäusl). K tomu si přidejte ještě všechny ty „české“ paralely, připomínající našincům rozmanitou cizinu (České Švýcarsko, Česká Kanada, Česká Sibiř aj.). Chceme vás provést těmito místy; jako jedno z řešení jsme k tomu zvolili cestu „proti chodu hodinových ručiček“. Začali jsme na severu Čech a přes severozápadní a jihozápadní Čechy jsme dorazili do Čech jižních a středních a potom na severovýchod a východ Čech. To už jsme byli na moravsko-českém pomezí a odtud byl jen krůček k lidským sídlům s českým přívlastkem na Moravě a ve Slezsku. Vydejte se s námi, i když už máte hodinky digitální."

"České historické země, Čechy, Morava a Slezsko, území dnešní České republiky uprostřed Evropy, nikdy nebyly izolovaným ostrovem, refugiem bez jakýchkoliv kontaktů s nejbližším okolím. Na jihu, západě a severu to byly kontakty s živlem německým, na severovýchodě s polským. Navíc středem vlastního území vedla ještě zemská hranice mezi Čechami a Moravou, Českým královstvím a Moravským markrabstvím, a byly tu „jazykové ostrovy“. Na všech styčných místech nebyly takové hranice neprodyšné, nevedly tudy jen pašerácké či legální obchodní stezky; i změnou vlád a vlastníků se co chvíli samy hranice měnily a vlnily. Tak vznikly i „hraniční Böhmischdorfy“ či podobné názvy, rozlišující přívlastkem příslušnost tu k německému (moravskému...), tu k českému živlu. Mnoho obcí, jako Česká Kamenice, si jméno ponechalo dodnes, jiné jen ztratily přívlastek Český, Česká nebo České (např. Český Beranov). Poválečný vývoj pak vedl i k úplnému zániku nejen jmen, ale celých obcí (České Nové Domky, Böhmisch Neuhäusl). K tomu si přidejte ještě všechny ty „české“ paralely, připomínající našincům rozmanitou cizinu (České Švýcarsko, Česká Kanada, Česká Sibiř aj.). Chceme vás provést těmito místy; jako jedno z řešení jsme k tomu zvolili cestu „proti chodu hodinových ručiček“. Začali jsme na severu Čech a přes severozápadní a jihozápadní Čechy jsme dorazili do Čech jižních a středních a potom na severovýchod a východ Čech. To už jsme byli na moravsko-českém pomezí a odtud byl jen krůček k lidským sídlům s českým přívlastkem na Moravě a ve Slezsku. Vydejte se s námi, i když už máte hodinky digitální."

Aleje stromů lemují naše cesty již více než 300 let. V roce 1832 kupříkladu evidovaly české země celkem 544 014 stromů v alejích. V posledních letech ovšem musejí čelit těžkému protivníkovi – orgány místních samospráv v alejích vidí příčinu těžkých úrazů při dopravních nehodách, a proto se snaží co nejvíce stromů podél silnic vykácet. Autoři knihy popisují, co stromy u cesty znamenají, jak vůbec vzniklo toto spojení a které druhy alejí známe. Unikátní fotografie dokumentují současný stav tohoto krajinného fenoménu, který bohužel na mnoha místech bude brzy minulostí. Autoři ale také uvádějí příklady zachování některých alejí.