Václav Větvička strana 4 z 4

Před časem řadu čtenářů pohladila po duši nenápadná zelená knížka, Moje květinová dobrá jitra. Známý biolog Václav Větvička, jehož ne nadarmo ocenila v roce 2004 Akademie věd ČR medailí Vojtěcha Náprstka za popularizaci české vědy, v ní soustředil svá povídání z ranního pořadu Českého rozhlasu. Jeho Dobrá jitra byla, jak už jeho jméno i povolání napovídají, květinová a snad i trochu vlastivědná. Vždy alespoň jedním kvítkem, jedním lístkem, jedním oříškem. A občas také toulavá a vzpomínková.

Před časem řadu čtenářů pohladila po duši nenápadná zelená knížka, Moje květinová dobrá jitra. Známý biolog Václav Větvička, jehož ne nadarmo ocenila v roce 2004 Akademie věd ČR medailí Vojtěcha Náprstka za popularizaci české vědy, v ní soustředil svá povídání z ranního pořadu Českého rozhlasu. Jeho Dobrá jitra byla, jak už jeho jméno i povolání napovídají, květinová a snad i trochu vlastivědná. Vždy alespoň jedním kvítkem, jedním lístkem, jedním oříškem. A občas také toulavá a vzpomínková.

Autor, který přednáší jako profesor na katedře v Lousville, procestoval řadu severoamerických států. Seznamuje čtenáře s přírodními zajímavostmi a také s milými lidmi, s kterými se na cestách setkal. Autorův přitel František Nepil o knížce řekl: "Poletíte-li do země průhů a hvězd, přečtěte si tuto knížku před odletem a pochopíte tuto zemi a nepoletíte-li tam, přečtěte si ji alespoň dvakrát."

O Berounce se tvrdívá, že to je řeka bez pramene. Naši předkové ji nazývali Míza. Stejně tak bychom mohli o Berounce mluvit jako o řece ostrovů. Má jich možná nejvíc ze všech našich řek, třebaže jsme jich osobně napočítali jen 88. Jenže: Po každém vě tším dešti, neřku-li po každé povodni, je jejich počet jiný. Některé jsou velké, jiné nepatrné, jedny si vytvořila řeka, jiné vznikly třeba prokopáním podemlýnské strouhy. Jeden, ten berounský, se dokonce jmenuje Ostrov. Jinému se zase říká buď Ostro v lásky, nebo Ostrov komárů. Vymysleli to zřejmě vodáci, každý podle své zkušenosti. Berounka, vedle svých čtyř zdrojnic, nachytala za svůj tok pod Plzní skoro 50 potoků a říček; čůrky a drobné pramínky jsme nepočítali. A to je nějaké vody! Do cesty jí naši předkové nastavěli skoro 30 jezů, které naháněly vodu na klapající mlýnská ko la, lopatníky i korečníky, v novější době i turbiny. Brody byly, kde jich bylo třeba; při jednom z nich vznikla osada Brod, dnešní Beroun. Když naše předky omrzelo brodit se nejistou řekou, vymysleli si přívozy. I těch tu bylo mnohem víc, než oněch n ěkolik posledních mohykánů. A jak čas běžel a doprava houstla, přišly ke slovu mosty. Mosty máme rádi: Jsou to podané ruce, spojují. Otovi Pavlovi i Františku Nepilovi vstoupil kraj i řeka pod kůži a do krve jako živá míza. A možná, že všechno, co řekli a napsali, jim napověděla právě Berounka. I nás oslovila a vedla nás; to, co nám prozradila, bychom rádi věnovali památce obou zm íněných pánů - a vám, čtenářům a obdivovatelům Berounky-Mízy.

Autor má v rodinném archivu pradědečkův Wanderbuch, vandrovní knížku řeznického tovaryše. Ten nevadroval nikterak daleko - v podstatě jen po vlastech českých. Po rodné zemi. I Václav Větvička se na takové cesty vydával, když připravoval nedělní ranní pořady Českého rozhlasu 2, stanice Praha Aby je mohl sestavit, musel procestovat kdejaký kout. Ne najednou, po kouskách. Tak jak bylo třeba. Od krajiny Lemúzů a Lučanů na západě, od hory Růžáku a Českého Švýcarska na severu - po jihočeskou krajinu u říčky stropné - až po nejvýchodnější kouty v Luhačovicích a v Lašsku. Však za ty poslední lašské cesty byl tamními povýšen do stavu kuférkářského a zahrnut mezi tzv. Lachy-kuférkáře. Nevynechal ani střední Čechy, pražské Zápraží i pražské potoky. Na první pohled to tak nevypadá - ale je jich rovná stovka. Inspirací mu byla oblíbená trasa cestovních kanceláří, zvaná Zámky na Loiře. Proč se ale trmácet do daleka, když si můžete dopřát něco podobného, navíc originálního: Zámky na Mrlině. Všichni jsou plni exotiky, ale o to, co jim leží za humny, dbají pramálo.

Vltava živila i okouzlila generace našich předchůdců. Plavce a šífaře na jedné straně, Bedřicha Smetanu, Emanuela Chalupného, Jana Čáku, Karla Čáslavského a mnohé další na straně druhé. Ti všichni nám zachovali pohled na „starou řeku“ předchozích staletí. Možná, že jednou rozmnožíme jejich řady naší knihou. Po nějakém čase bude i tato kniha dokumentem, zachycujícím nejen řeku samotnou, ale i lidský důmysl a díla, která se stala součástí života Vlatvy v druhé polovině 20. století. Náš obdiv patřil především mostům, podaným rukám spojujícím břehy. Z ptačí perspektivy jsme zachytili i jiná vodní díla a stavby, spjaté s tou nejnárodnější českou řekou. Při přípravě knížky jsme si opět celou řeku prošli. Po kolikáté už? I vás k takové procházce zveme. Kdyby bylo nevlídno, stačí vzít Vltavu do ruky.