Václav Větvička strana 3 z 3

Bylinky mají zázračnou moc a dnes jsou stále více v oblibě. Tento přehledně uspořádaný lexikon čtenáře uvede do tajů těchto rostlinek, od dějin jejich používání, přes rady o pěstování až k následné sklizni a využití. Značná část textu je věnována portrétům jednotlivých bylinek, které zahrnují podrobnou charakteristiku, podmínky pěstování a využití bylinek v kuchyni nebo jako léčiv a kosmetických přípravků. Kniha obsahuje: přehledná záhlaví pro lepší orientaci v knize přehled bylin abecedně řazený podle latinských názvů jednoduché symboly charakterizující rostliny, jejich využití a podmínky pěstování návody na využití rostliny (bylinková kuchyně, léčivé účinky, kosmetika a okrasná hodnota) v rámečku zvýrazněné zvláštní rady a důležité údaje množství barevných fotografií rejstřík latinských a českých názvů rostlin

Aleje stromů lemují naše cesty již více než 300 let. V roce 1832 kupříkladu evidovaly české země celkem 544 014 stromů v alejích. V posledních letech ovšem musejí čelit těžkému protivníkovi – orgány místních samospráv v alejích vidí příčinu těžkých úrazů při dopravních nehodách, a proto se snaží co nejvíce stromů podél silnic vykácet. Autoři knihy popisují, co stromy u cesty znamenají, jak vůbec vzniklo toto spojení a které druhy alejí známe. Unikátní fotografie dokumentují současný stav tohoto krajinného fenoménu, který bohužel na mnoha místech bude brzy minulostí. Autoři ale také uvádějí příklady zachování některých alejí.

"České historické země, Čechy, Morava a Slezsko, území dnešní České republiky uprostřed Evropy, nikdy nebyly izolovaným ostrovem, refugiem bez jakýchkoliv kontaktů s nejbližším okolím. Na jihu, západě a severu to byly kontakty s živlem německým, na severovýchodě s polským. Navíc středem vlastního území vedla ještě zemská hranice mezi Čechami a Moravou, Českým královstvím a Moravským markrabstvím, a byly tu „jazykové ostrovy“. Na všech styčných místech nebyly takové hranice neprodyšné, nevedly tudy jen pašerácké či legální obchodní stezky; i změnou vlád a vlastníků se co chvíli samy hranice měnily a vlnily. Tak vznikly i „hraniční Böhmischdorfy“ či podobné názvy, rozlišující přívlastkem příslušnost tu k německému (moravskému...), tu k českému živlu. Mnoho obcí, jako Česká Kamenice, si jméno ponechalo dodnes, jiné jen ztratily přívlastek Český, Česká nebo České (např. Český Beranov). Poválečný vývoj pak vedl i k úplnému zániku nejen jmen, ale celých obcí (České Nové Domky, Böhmisch Neuhäusl). K tomu si přidejte ještě všechny ty „české“ paralely, připomínající našincům rozmanitou cizinu (České Švýcarsko, Česká Kanada, Česká Sibiř aj.). Chceme vás provést těmito místy; jako jedno z řešení jsme k tomu zvolili cestu „proti chodu hodinových ručiček“. Začali jsme na severu Čech a přes severozápadní a jihozápadní Čechy jsme dorazili do Čech jižních a středních a potom na severovýchod a východ Čech. To už jsme byli na moravsko-českém pomezí a odtud byl jen krůček k lidským sídlům s českým přívlastkem na Moravě a ve Slezsku. Vydejte se s námi, i když už máte hodinky digitální."

To, že příroda, stejně tak jako láska, jsou mocné čarodějky, se všeobecně ví, protože s oběma fenomény se každý z nás v životě nejednou setkal. Poznat ale člověka, který v sobě spojuje lásku k přírodě a dar přemýšlet a pohlížet na ni z nejrůznějších úhlů a v různých souvislostech, je fascinující a velmi obohacující. Takových lidí je skutku málo. Jedním z nich je ovšem Václav Větvička, botanik a popularizátor vědy. A když je dotyčný navíc ochoten se rozdělit o vše, co do sebe v životě vstřebal a o co cestou zakopl, může vzniknout knížka, kterou držíte v ruce. Větvičkovy fejetony (on by jistě řekl podčárníky) spojuje jedno – vášeň k řemeslu a touha se o všechno krásné a zajímavé podělit s každým, kdo má duši. Nejenže vás autor provede přírodou od jara do zimy, ale přinese vám také hromadu zajímavých informací i o té nejmenší rostlince, o níž jste třeba až doteď neměli ani potuchy. Je nade vší pochybnost, že je to kniha, která pohladí.

Putování Václava Větvičky po vlastech českých je zároveň putováním po duších lidských. A rostlinných, samozřejmě. Jeho vyprávění je totiž nejen plné zajímavostí o české krajině, místech, o rostlinách a rostlinkách, ale je také setkání s pozoruhodnými lidmi. Někteří z nich jsou špičky ve svém oboru, jiní jsou úplně obyčejní, prostí, ale přesto skvělí v tom, co dělají nebo jak žijí. Takové osudy míst propletené s osudy lidí a rostlin - nebo obráceně, chcete-li - umí Václav Větvička vyprávět vskutku znamenitě. A posluchači jeho Dobrých jiter na Českém rozhlase 2 to dokázali ocenit. A pro ty, kteří neměli to štěstí - nebo silnou vůli k brzkému rannímu vstávání - je k dispozici tato knížka, v níž jsou ta úplně první Dobrá jitra shrnuta.

Když se řekne vlastivěda, člověk si zpravidla vybaví slepé mapy řek, měst či pohoří, zkoušení z toho, jaké plodiny se pěstují na jižní Moravě, případně jaký průmysl převládá na Ostravsku. A ne vždy jsou tyto školní vzpomínky příjemné. Vlastivěda v podání Václava Větvičky ovšem není žádné nudné memorování. Autora pořadů Dobré jitro na stanici Dvojka Českého rozhlasu totiž putování po vlasti baví, a když nás něco baví, jde poznávání nového jaksi samo od sebe. Zkoušeli jste se třeba někdy zamyslet nad tím, kolik místních názvů je odvozeno od jmen zvířat - a proč? A že to nejsou jen Ovčáry, Kravaře nebo Telecí! Nebo v kolika názvech se skrývá nějaká číslovka? Znáte třeba Třibřichy nebo Sedmidomí? Nemusíte si lámat hlavu sami, autor vás na spoustu takových míst zavede. Jsou-li krajinou vašeho srdce lesy, pak s ním rádi zavítáte na Šumavu, láká-li vás vlastivěda bájeslovná, pak jistě nevynecháte Podblanicko. Najděte si na stránkách této knížky krajinu svého vlastního srdce - Václav Větvička dokáže svým vyprávěním zaujmout a nadchnout, ba přímo otevřít oči pro vše zdánlivě obyčejné kolem nás.

Kniha "STROMY A KEŘE, mé životní lásky" od autora Václava Větvičky, vychází jako novinka po přepracování a doplnění autorem rozšířená na 484 stran a v nové úpravě s 1596 ilustracemi ve velkém formátu A4. Kniha je vytištěna čtyřbarevně na natíraném 150 g křídovém papíru a je svázaná v pevné vazbě s kulatým hřbetem a laminovaným potahem. Obsahuje zajímavé a velmi podrobné informace o stromech a keřích, o původu a rozšíření těchto dřevin, jejich významu pro krajinu i hospodářství, o jejich introdukci do naší země a se zmínkami o pěstovaných kultivarech. V neposlední řadě v ní autor - známý botanik, dendrolog a publicista, poukazuje na rozdíly jednotlivých popsaných druhů a většinou uvádí, kde který strom či keř u nás roste. Z podání autora Václava Větvičky je znát, že tyto živé organismy, které na naší zemi byly již dávno předtím, než se na ní objevil Homo sapiens, jsou skutečně jeho životními láskami. Dřívější, rozsahem téměř poloviční vydání u nás vycházelo od začátku osmdesátých let v tehdejším cizojazyčném nakladatelství ARTIA a posléze v Aventinu v mnohatisícových nákladech a v různých jazykových versích – anglicky, francouzsky, německy, holandsky, italsky, švédsky, španělsky, polsky, slovensky a česky. Jak sám autor zmínil v pořadu GEN v České televizi je to jeho celosvětově nejúspěšnější kniha.

Publikace volně navazuje na již vydanou knihu Rostliny na louce a u vody. Kniha si klade za úkol seznámit čtenáře s rostlinami, s nimiž se setkáváme denně v přírodě. Volně navazuje na knihu Rostliny na louce a u vody, ale její koncepce je založena na protikladu: Obrazová příloha je rozdělena na dvě části. V první jsou popsány rostliny vyskytující se na poli - na místech obdělávaných člověkem. Pojednává tak o bylinách jednoletých či s krátkým vegetačním cyklem. Ve druhé části o rostlinách v lesích, tedy v porostu dlouhověkém, do kterého člověk tak často nezasahuje.

Deset let spřádá a střádá Václav Větvička malé, spíš literární než botanické, portréty rostlin. A pak je zakládá jako herbářové položky. Bez sušení, bez lisování, jak by se slušelo. Místo toho je týden co týden nosí do rádia, do Českého rozhlasu 2 – Praha. A týden co týden, současně s kuropěním, je představuje v tichu rozhlasového studia. Pak si obvykle říká: „Nedělal jsem to zbytečně? Je možné, aby v tak nekřesťanskou ranní hodinu byl vedle kurů ještě jiný tvor vzhůru?“ A považte, najdou se tací. Avšak i ti, kteří coby bezvýhradné sovy kuří hlas nikdy nezaslechli, se o takovém květinovém kuropění doslechli a dožadovali se jej. Ovšem v rozumnou denní (čti soví) hodinu. Proto vám předkládáme zmíněné portréty kytek v tiché, tištěné verzi, doplněné něžnými, jako verše na vodě rozmytými kresbami Anny Skoumalové-Hadačové. V rádiu byste je vidět nemohli. Ale na rozdíl od rádia, v němž proběhlo už desetkrát květinové jaro a léto a stejný počet podzimů a zim, jsme ony roční doby seřadili

Publikace volně navazuje na již vydanou knihu Rostliny na louce a u vody. Kniha si klade za úkol seznámit čtenáře s rostlinami, s nimiž se setkáváme denně v přírodě. Volně navazuje na knihu Rostliny na louce a u vody, ale její koncepce je založena na protikladu: Obrazová příloha je rozdělena na dvě části. V první jsou popsány rostliny vyskytující se na poli - na místech obdělávaných člověkem. Pojednává tak o bylinách jednoletých či s krátkým vegetačním cyklem. Ve druhé části o rostlinách v lesích, tedy v porostu dlouhověkém, do kterého člověk tak často nezasahuje.

V knize jsou podrobně popsány nejznámější trvalky, které se staly významným kompozičním prvkem našich zahrad. Na dnešních velkokvětých krasavicích mají zásluhu sběratelé, kteří je v přírodě objevili, i ti, kdo je z pvodích nenápadných druhů vyšlechti li.

"České historické země, Čechy, Morava a Slezsko, území dnešní České republiky uprostřed Evropy, nikdy nebyly izolovaným ostrovem, refugiem bez jakýchkoliv kontaktů s nejbližším okolím. Na jihu, západě a severu to byly kontakty s živlem německým, na severovýchodě s polským. Navíc středem vlastního území vedla ještě zemská hranice mezi Čechami a Moravou, Českým královstvím a Moravským markrabstvím, a byly tu „jazykové ostrovy“. Na všech styčných místech nebyly takové hranice neprodyšné, nevedly tudy jen pašerácké či legální obchodní stezky; i změnou vlád a vlastníků se co chvíli samy hranice měnily a vlnily. Tak vznikly i „hraniční Böhmischdorfy“ či podobné názvy, rozlišující přívlastkem příslušnost tu k německému (moravskému...), tu k českému živlu. Mnoho obcí, jako Česká Kamenice, si jméno ponechalo dodnes, jiné jen ztratily přívlastek Český, Česká nebo České (např. Český Beranov). Poválečný vývoj pak vedl i k úplnému zániku nejen jmen, ale celých obcí (České Nové Domky, Böhmisch Neuhäusl). K tomu si přidejte ještě všechny ty „české“ paralely, připomínající našincům rozmanitou cizinu (České Švýcarsko, Česká Kanada, Česká Sibiř aj.). Chceme vás provést těmito místy; jako jedno z řešení jsme k tomu zvolili cestu „proti chodu hodinových ručiček“. Začali jsme na severu Čech a přes severozápadní a jihozápadní Čechy jsme dorazili do Čech jižních a středních a potom na severovýchod a východ Čech. To už jsme byli na moravsko-českém pomezí a odtud byl jen krůček k lidským sídlům s českým přívlastkem na Moravě a ve Slezsku. Vydejte se s námi, i když už máte hodinky digitální."

Před časem řadu čtenářů pohladila po duši nenápadná zelená knížka, Moje květinová dobrá jitra. Známý biolog Václav Větvička, jehož ne nadarmo ocenila v roce 2004 Akademie věd ČR medailí Vojtěcha Náprstka za popularizaci české vědy, v ní soustředil svá povídání z ranního pořadu Českého rozhlasu. Jeho Dobrá jitra byla, jak už jeho jméno i povolání napovídají, květinová a snad i trochu vlastivědná. Vždy alespoň jedním kvítkem, jedním lístkem, jedním oříškem. A občas také toulavá a vzpomínková.

V předmluvě ke své třetí dobrojitřní knížce Václav Větvička prozradil zdroj inspirací ke svým nedělním rozhlasovým pořadům: je to jeho původní obor, botanika, díky jemuž prochodil kdejaký známý i zapomenutý kout naší země, české i moravské. A v Dobrých jitrech se pak spravedlivě podělil o své dojmy z takových koutů a zákoutí: dvě jitra byla česká, dvě moravská. Blata a Bozeňsko, Pálava a povodí Svratky – pokud nevíte, kde takové Bozeňsko leží, je o důvod víc, abyste Větvičkovu růžovou dobrojitrnickou knížku otevřeli.

Deset let spřádá a střádá Václav Větvička malé, spíš literární než botanické, portréty rostlin. A pak je zakládá jako herbářové položky. Bez sušení, bez lisování, jak by se slušelo. Místo toho je týden co týden nosí do rádia, do Českého rozhlasu 2 – Praha. A týden co týden, současně s kuropěním, je představuje v tichu rozhlasového studia. Pak si obvykle říká: „Nedělal jsem to zbytečně? Je možné, aby v tak nekřesťanskou ranní hodinu byl vedle kurů ještě jiný tvor vzhůru?“ A považte, najdou se tací. Avšak i ti, kteří coby bezvýhradné sovy kuří hlas nikdy nezaslechli, se o takovém květinovém kuropění doslechli a dožadovali se jej. Ovšem v rozumnou denní (čti soví) hodinu. Proto vám předkládáme zmíněné portréty kytek v tiché, tištěné verzi, doplněné něžnými, jako verše na vodě rozmytými kresbami Anny Skoumalové-Hadačové. V rádiu byste je vidět nemohli. Ale na rozdíl od rádia, v němž proběhlo už desetkrát květinové jaro a léto a stejný počet podzimů a zim, jsme ony roční doby seřadili

Václav Větvička, dlouholetý ředitel Botanické zahrady Univerzity Karlovy, autor rozhlasových Dobrých jiter a mnoha publikací, vypráví v rozhovoru s publicistou Petrem Havlem o svém životě a bohatě rozvětvených odborných zájmech.