Boris Vian strana 4 z 5

V románu Červená tráva , který je Vianovým nejautobiografičtějším dílem, postavil proti dvěma mužským protagonistům, Wolfovi a Safíru Lazulimu, dvě ženy, Lil a Folavril. Wolfovy cesty ve stroji času mají charakter psychoanalytických seancí a evokují paral

Jeden z nejslavnějších Vianových románů, který oslovil řadu generací zejména mladých čtenářů svou svébytnou řečí, která dává vyniknout poetickému světu humoru a fantazie.

Si vous le lisez avec l'espoir de trouver dans J'irai cracher sur vos tombes quelque chose capable de mettre vos sens en feu, vous allez drôlement tre déçu. Si vous le lisez pour y retrouver la petite musique de Vian, vous l'y trouverez. Il n'y a pas beaucoup d'écrits de Vian dont il ne suffise de lire trois lignes anonymes pour dire tout de suite : Tiens, c'est du Vian ! " Ils ne sont pas nombreux, les écrivains dont on puisse en dire autant."

Druhá kniha, kterou Boris Vian napsal pod pseudonymem Vernon Sullivan po skandálním románu Naplivu na vaše hroby. Děj románu provokujícím způsobem líčí problémy bělocha, který žije v přesvědčení, že mu v žilách koluje část černošské krve.

Boris Vian (1920-1959) toho za svůj nedlouhý život stihl hodně. Brilantně absolvoval techniku jako inženýr hutnictví a pak se v letech 1943-46 nudil ve Francouzském normalizačním ústavu. To jen posílilo jeho bytostný anarchismus a odpor k byrokracii. A tak svět přátel, hudby, recese, provokací a mystifikací svého mládí nalézá a spoluvytváří i v Paříži. Stává se jednou z výrazných postav intelektuální čtvrti Saint-Germain-des-Prés, působí jako jazzový trumpetista, referuje o jazzu v časopisech, stýká se s filozofy a literáty od Sartra po Ionesca, ale na existencionalistickou víru nepřestoupil. Nejraději má Alfreda Jarryho a roku 1952 se stává členem Patafyzického kolegia. Maluje, zpívá a hlavně píše, píše básně, šansony, prózu i divadlo. Píše i pro film a dokonce operu. Zůstává ironický, cynický, lehce dekadentní, provokace a mystifikace stále patří mezi jeho zbraně, jimiž brání zdravý rozum a upřímný cit. Budovatelé říše (1957) jsou toho dokladem.

Boris Vian (1920-1959) toho za svůj nedlouhý život stihl hodně. Brilantně absolvoval techniku jako inženýr hutnictví a pak se v letech 1943-46 nudil ve Francouzském normalizačním ústavu. To jen posílilo jeho bytostný anarchismus a odpor k byrokracii. A tak svět přátel, hudby, recese, provokací a mystifikací svého mládí nalézá a spoluvytváří i v Paříži. Stává se jednou z výrazných postav intelektuální čtvrti Saint-Germain-des-Prés, působí jako jazzový trumpetista, referuje o jazzu v časopisech, stýká se s filozofy a literáty od Sartra po Ionesca, ale na existencionalistickou víru nepřestoupil. Nejraději má Alfreda Jarryho a roku 1952 se stává členem Patafyzického kolegia. Maluje, zpívá a hlavně píše, píše básně, šansony, prózu i divadlo. Píše i pro film a dokonce operu. Zůstává ironický, cynický, lehce dekadentní, provokace a mystifikace stále patří mezi jeho zbraně, jimiž brání zdravý rozum a upřímný cit. Budovatelé říše (1957) jsou toho dokladem.

Boris Vian (1920-1959) toho za svůj nedlouhý život stihl hodně. Brilantně absolvoval techniku jako inženýr hutnictví a pak se v letech 1943-46 nudil ve Francouzském normalizačním ústavu. To jen posílilo jeho bytostný anarchismus a odpor k byrokracii. A tak svět přátel, hudby, recese, provokací a mystifikací svého mládí nalézá a spoluvytváří i v Paříži. Stává se jednou z výrazných postav intelektuální čtvrti Saint-Germain-des-Prés, působí jako jazzový trumpetista, referuje o jazzu v časopisech, stýká se s filozofy a literáty od Sartra po Ionesca, ale na existencionalistickou víru nepřestoupil. Nejraději má Alfreda Jarryho a roku 1952 se stává členem Patafyzického kolegia. Maluje, zpívá a hlavně píše, píše básně, šansony, prózu i divadlo. Píše i pro film a dokonce operu. Zůstává ironický, cynický, lehce dekadentní, provokace a mystifikace stále patří mezi jeho zbraně, jimiž brání zdravý rozum a upřímný cit. Budovatelé říše (1957) jsou toho dokladem.

Crazy crimi erotic science politic fiction, koktejl namíchaný Transcendentním satrapou Patafyzického kolégia, milovníkem, znalcem a tvůrcem černého humoru, lyrickou duší, nepřítelem a obětí měšťáctví. Boris Vian - filozof, technik, spisovatel a básník, jazzový trumpetista a zpěvák, autor šansonů, herec, novinář a filmový experimentátor, přední postava pařížské existencionální avantgardy, střídá v této persifláži americké „tvrdé školy` prostředí a žánry a skvěle se baví a my s ním. Není to tabu, není to Saint-Germain-des-Prés, je to legrace a hra fantazie, jak si jen můžeme přát.

Šestadvacetiletý Američan Lee Anderson, muž bílé pleti, ale černošské krve, přijíždí do maloměstského Bucktonu s jedinou myšlenkou v hlavě – pomstít se za svého mrtvého bratra. Nástrojem pomsty mu má být sex. Tento krátký román, napodobující americkou drsnou školu, se okamžitě stal bestsellerem, kultovní četbou tehdejší mladé francouzské generace.

Motolice a plankton /i je bez nadsázky mejdanová kniha. Román vypráví o grandiózní oslavě, jejíž inspirací byly četné surprise-parties organizované Borisem Vianem a jeho přáteli v době bezprostředně následující po osvobození Paříže. Hrdinou a tahounem mejdanů i tohoto románu byl Vianův kamarád z dětství Jacques Loustalot zvaný Major, jehož překvapivé akce a happeningy byly magnetem na holky, kvůli nimž se nakonec všechny mejdany konaly.

El ingeniero Wolf y su ayudante, el mecánico Lazuli, construyen una máquina del tiempo gracias a la que Wolf pretende, mediante el retorno a su infancia, conjurar todos los errores y todas las obsesiones que le habían acosado entonces. Sólo exorcizando aquellas sombras estará, cree él, en condiciones de recuperar la facultad de gozar de los fugaces instantes de felicidad que le brinda la vida. Pero todos sabemos que los inquisidores no aceptan semejantes audacias y quién sabe si Wolf conseguirá sobreponerse a ellos? Esta es tal vez la novela más intimista y menos burlesca de Vian, y muchas de las situaciones remiten sin duda a su vida personal. No obstante, a la ternura que inspira esta historia, a la vez dolorosa y patética, Vian no puede dejar de anadir, como siempre en toda su obra, la desbordante fantasía y la lúcida insolencia que otorga a personajes e historias esa mágica y contagiosa vitalidad que atrapa de principio a fin a sus lectores de ayer y de hoy, más que incondicionales adictos.

Zbierka obsahuje 15 poviedok, o ktorých možno povedať, že doteraz nevyšli knižne. Poviedky sú všetky okrem jednej krátke; dej sa odohrá vždy za hodinu, za jeden deň, z jedného dňa na druhý, v každom prípade však v krátkom časovom úseku.

Zbierka obsahuje 15 poviedok, o ktorých možno povedať, že doteraz nevyšli knižne. Poviedky sú všetky okrem jednej krátke; dej sa odohrá vždy za hodinu, za jeden deň, z jedného dňa na druhý, v každom prípade však v krátkom časovom úseku.

Premire édition critique de l'Ecume des jours établie par Gilbert Pestureau et Michel Rybalka, avec deux préfaces, le texte définitif revu sur manuscrit, une chronologie, une note sur l'édition 1994, une note sur la composition de l'oeuvre, des notes et variantes, un glossaire et une bibliographie détaillée des éditions de l'Ecume des jours.

Premire édition critique de l'Ecume des jours établie par Gilbert Pestureau et Michel Rybalka, avec deux préfaces, le texte définitif revu sur manuscrit, une chronologie, une note sur l'édition 1994, une note sur la composition de l'oeuvre, des notes et variantes, un glossaire et une bibliographie détaillée des éditions de l'Ecume des jours.

Může jít pouze o hyporbolický model jistého rysu ženství, v souvislosti s výše připomenutými díly však čtenáře napadne, zda to vlastně není docela přiléhavá metafora časů, kdy je mužský, patriarchální princip na ústupu a řád se rozplizává v citově věčně zjitřenou, tu dojatou, tu uraženou chimérickou všelásku, jež člověka dusí v mateřském objetí politických i mediálních kýčů. V závěru století se vskutku zdá, že právě vášně soucitu, ať už s vykořisťovaným proletariátem, nebo utlačovanými soukmenovci, nadělaly tu největší paseku.