Mika Waltari strana 3 z 8

"A svěřím ti zázrak, jenž se mi zjevil ve snu: Cesta sama je již královstvím." Před Velikonocemi dramatického roku, který v budoucím křesťanském kalendáři ponese číslovku 30, se nešťastný Říman Marcus Manilius Mezentianus vydal z Alexandrie do svatého města Židů. Cítí, že zhrzenému srdci uleví jedině očistná pouť, avšak dál zasílá listy římské milence Tulii, neboť se s její krutostí dosud nevyrovnal. Do Jeruzaléma dorazí ve chvíli, kdy na kříži dotrpěl Ježíš, jenž Judeu pobuřoval divotvornými zázraky a ještě neslýchanějším učením. A zatímco se Marcus u svého známého Piláta Pontského dovídá o farizejských pohnutkách exekuce, mizí Ukřižovaný ze skalního hrobu, zrádce Jidáš vrací stříbrňáky a kolonii zachvátí neklid. V poctivé snaze vypátrat, čím se Ježíš Nazaretský lišil od záplavy místních mesiášů, se noblesní vzdělanec Marcus vydává za těmi, které prorok poctil milosrdenstvím. Zpovídá sedláky, kupce i padlé ženy, apoštoly mladé víry nevyjímaje. Připouští si už, že na Golgotě viděl živého boha a zastánce spravedlivějšího království mimo tento svět, ale ještě netuší, že i on sám bude muset ve vztahu k němu učinit zásadní krok… Stvořitel Egypťana Sinuheta - původním školením teolog - přiblížil Kristovu dobrou zvěst moderně, s ohledem na všední mentalitu obyvatel starověkého Středomoří. Pro pochopení kořenů křesťanství tím učinil mnohem víc než díla o svědcích Benu Hurovi či Barabášovi. Plasticitou pohledu na biblickou Judeu se román vyrovná Bulgakovovi i Kazantzakisovi.

Románová freska slavného finského spisovatele Miky Waltariho barvitě líčí dobývání Konstantinopole, kdysi největšího města světa, které navázalo na starobylé tradice římské říše.

„Toto vše jsem napsal já, Sinuhet, Egypťan, pro sebe sama. Nikoli pro bohy, ani pro lidi, ani pro zachování svého jména navěky, nýbrž pro sebe sama, ubohého a ztrápeného, a pro své srdce, jež dostalo svou míru plnou.“ Rákosová loďka se houpe na hladině Nilu. Jaký dar bohů v ní najdou vesetský lékař chudých Senmut a jeho žena Kipa? Nalezenec se stává jejich jediným synem a vyrůstá v nadaného hocha toužícího po vojenské kariéře. Setkání s vysloužilcem však Sinuheta přiměje vydat se v otcových šlépějích a studovat medicínu v chrámové škole. V Domě života se stává zdatným lékařem, jenž je přizván k faraonovu dvoru coby pomocník královského otvírače lebek. Starý a churavý Amenhotep III. ale po riskantním zákroku umírá a ze Sinuheta se stává Ten-jenž-jest-osamělý. Nezkušený mládenec neodolá svodům překrásné kněžky, obětuje jí vše, a tím začíná série jeho neprozřetelných rozhodnutí, které mají dalekosáhlé následky: pohrdání sebou samým, nouzi, vyhnanství, krveprolévání ve svatých válkách. Putování lékaře, který si navzdory nepřízni osudu vydobyl věhlas, nekončí v Sýrii, Babylonii, dokonce ani v zemích Mitannu a Chatti, ba ani na Krétě. Sinuhet se vrací zpět k egyptským kultům a skutkům, za něž mnohdy nese osobní odpovědnost... Nejúspěšnější román moderního finského klasika věrně zachycuje poměry v Egyptě za vlády 18. dynastie ve 14. století př. n. l. Délka nahrávky: 40 hodin 10 minut Čte Lukáš Hlavica

Další z historických románů finského spisovatele Miky Waltariho stylem připomíná jeho slavného Egypťana Sinuheta. Protagonistou barvitého příběhu z počátku 5. století př. n. l., kdy se dává do pohybu celé Středomoří a schyluje se k řecko-perským válkám, je etruský lukumo neboli „nesmrtelný“ jménem Lars Turms. Jeho původ je mu však utajen – v sedmi letech jej otec svěřil přátelům v řeckém městě Sybaris a zakázal jim prozradit, jaký osud je mu určen.

Nesmrtelný román ze starověkého Egypta.

Patnáct knih ze života lékaře Sinuheta Nesmrtelný román ze starověkého Egypta.   Snad žádný jiný beletrista nedokázal vzbudit o starověký Egypt a jeho historii takový zájem jako finský spisovatel Mika Waltari svým úspěšným románem Egypťan Sinuhet. V patnácti knihách ze života lékaře Sinuheta se čtenář ocitá ve 14. století př. Kr., v době, kdy Hornímu i Dolnímu Egyptu vládl proslulý faraon Tutanchamon. Pozoruhodné a barvité osudy vypravěče Sinuheta čtenáře zavedou do významných míst tehdejšího světa, do válečné vřavy, nelítostných bojů o moc, dvorských pletich a úkladů tak podrobně a věrohodně, že lze jen obdivovat, jak nestárnoucí obraz této doby i podobenství lidského života v samotném Sinuhetovi i osudech obyčejných lidí autor vytvořil. Mistrné vypravěčství, lehké pero a humor i moudrost, které tento román prostupují, zaručují tomuto dílu nesmrtelnou přitažlivost.

Magával ragadott Théba láza, gazdag és híres akartam lenni, és hasznomra felhasználni azt az időt, mikor még mindenki ismeri e nevet: „Szinuhe, Ő, aki magányos.” Mika Waltari, neves finn író regényében Szinuhe, a fáraó barátja és orvosa beszéli el életének eseményekben bővelkedő, fordulatos történetét. Szavai nyomán megelevenedik előttünk az akkori nagy városok, Théba, Babilon, Kréta lüktető, tarka világa, feltárulnak a fáraó aranyházának titkai és a kikötőnegyedek sikátorainak élete. Szinuhe nyitott szemmel jár a fény és a nyomor világában, látja az elnyomottak görnyedező hátát, hallja a hatalomért vívott öldöklő harcokban az emberek halálhörgését. Életére születésétől fogva súlyos rejtély nehezedik, amely magányossá teszi, és keserű tapasztalatai után még magányosabb lesz. A végső kétségbeeséstől azonban megóvja mély humanizmusa, s ez ad neki erőt ahhoz, hogy minden tudásával egy ellenséges, értetlen világban is az igazságot szolgálja.

Historický román slavného finského spisovatele Miky Waltariho pojednává o navýsost dramatickém okamžiku lidských dějin – o ukřižování Ježíše Krista. Vypravěčem románu je Říman Marcus Manilius Mezentianus, který se před nešťastnou láskou uchyluje do vřavy Jeruzaléma a stává se zde svědkem Ježíšovy smrti. Je zasažen hloubkou jeho poselství a s detektivní posedlostí pátrá po smyslu jeho slov a činů.

Nesmrtelný román ze starověkého Egypta. Snad žádný jiný beletrista nedokázal vzbudit o starověký Egypt a jeho historii takový zájem jako finský spisovatel Mika Waltari svým úspěšným románem Egypťan Sinuhet. V patnácti knihách ze života lékaře Sinuheta se čtenář ocitá ve 14. století př. Kr., v době, kdy Hornímu i Dolnímu Egyptu vládl proslulý faraon Tutanchamon. Pozoruhodné a barvité osudy vypravěče Sinuheta čtenáře zavedou do významných míst tehdejšího světa, do válečné vřavy, nelítostných bojů o moc, dvorských pletich a úkladů tak podrobně a věrohodně, že lze jen obdivovat, jak nestárnoucí obraz této doby i podobenství lidského života v samotném Sinuhetovi i osudech obyčejných lidí autor vytvořil. Mistrné vypravěčství, lehké pero a humor i moudrost, které tento román prostupují, zaručují tomuto dílu nesmrtelnou přitažlivost.

Finského spisovatele Miku Waltariho (1908 - 1979) proslavil na celé světě román ze starověkého Egypta Egypťan Sinuhet. Přesto Waltari v Egyptě nikdy nebyl - ani před napsáním románu, ani po jeho vydání. O to víc cestoval do ostatních zemí, v nichž se jeho romány odehrávají. V knize Vlak osamělého muže z roku 1929 mladý Mika Waltari popisuje své první velké putování Evropou. Z Helsinek cestoval přes Berlín, Prahu (která v něm kupodivu zanechala dojem velmi nelichotivý), Vídeň, Budapešť, Bělehrad a Sofii do Istanbulu, odkud se pak vracel přes Dubrovník, Řím a Paříž zpátky domů. Je to poutavý popis Evropy, která byla deset let po konci první světové války ještě plná nadějí a iluzí, a také dojímavý deník mladého muže, jeho citového a tvůrčího hledání. Waltari se na podobnou cestu vydal znovu o dvacet let později, napsal o ní knihu Cesta do Istanbulu (česky vyšla v nakladatelství Hejkal roku 2003). V Istanbulu se odehrává několik jeho velkolepých historických románů, mj. Temný anděl, Krvavá lázeň a především Šťastná hvězda, která je jedním z nejpůsobivějších moderních zobrazení zhoubné totality. Vlak osamělého muže vychází česky poprvé (v překladu Markéty Hejkalové), a čeština je jediným cizím jazykem, do něhož byla kniha přeložena.

Mikael zabigyerek, a turkui boszorkány neveli. Szent Mihály arkangyalról keresztelték el, talán ezért is érez papi elhivatottságot. A helybeli kolostorban tanul. Naiv lélek: mióta az eszét tudja, a "legfőbb jót", a "legnagyobb tudást", az egyetlen üdvözítő utat keresi, de botladozva halad. Rossz ómen, hogy nem tud ellenállni a kísértésnek, és egy egyházi ünnepen a karzatról leköpi az érsek süvegét. Később belekeveredik egy politikai összeesküvésbe, és menekülnie kell Turkuból. A forrongó Európában már a reformáció szelét érezni, az emberek németül, Luther fordításában olvassák és értelmezik a Bibliát, az Úr nevében véres háborúkat vívnak. Mikael fél Európát bejárja, történelmi események szemtanúja lesz, megismeri kora leghíresebb művészeit, tudósait: Paracelsust, Dürert, Luthert, Erasmust. Szeret, csalódik, háborúzik, megcsömörlik - de az igaz utat nem találja. Inkább deákos ábrándokat kerget, mintsem hasznos tudást, ellentétben bajtársával, a nagy erejű, józan parasztemberrel, Anttival. Spanyolországból egy tanult mór így bocsátja el: "A legnagyobb tudás az ember önnön szívében szunnyad, de az ember mindig túlságosan későn bukkan rá, csak amikor már kihűlt a vére, és az élet minden jó ajándéka a hiábavalóság porává száradt a kezében." Vándorlása során valószínűleg ez a vén alkimista adta neki a legbölcsebb útravalót. A Mikael történelmi tabló az inkvizíció és a vallásháborúk idejéről, a reformációról, a német parasztháborút és a gyarmatosítás kezdetét átélő Európáról. Waltarinak a Szinuhe mellett világszerte a legnépszerűbb regénye.

Pätnásť kníh Egypťana Sinuheta uvádza čitateľa do čias starého Egypta v rokoch 1390 až 1335 pred naším letopočtom. Múdry a vzdelaný lekár v štvrti chudobných prijal malého opusteného chlapca, dal mu meno Sinuhe, zasvätil ho do tajomstiev liečenia a okrem všetkej starostlivosti ho zahrnul aj láskou. No Sinuhe, ktorého už aj meno predurčuje k osamelosti, postupne odvrhuje všetkých, čo ho milujú, až sa dostane na dvor faraóna Echnatona a stane sa jeho dôverníkom. Po faraónovej smrti však Sinuhe upadne do nemilosti a jeho bývalý priateľ, egyptský vojvodca a uchádzač o faraónsky stolec, ho pošle do vyhnanstva. Tu starnúci Sinuhe píše svoje pamäti, aby sám pred sebou ospravedlnil činy, ktorých sa dopustil často proti svojej vlastnej vôli a vlastnému presvedčeniu, len zo slabosti a neschopnosti vzoprieť sa brutalite vládcov. Množstvo exotických zážitkov, plnokrvných postáv a historických udalostí čitateľa udržiava v ustavičnom napätí. Kniha prekračuje rámec historického románu, pretože v nej nájdeme aj množstvo paralel so súčasnosťou. Mika Waltari ju vydal rok po skončení druhej svetovej vojny a z románu cítiť jeho vieru v humanizmus a ľudskú dôstojnosť.

Redaktor Hart potká v Helsinkách známého a oba spolu odejdou do salonu paní Spindellové. Zde se seznámí se zahořklým spisovatelem Hellasem a krásnou Caritas, do níž se na první pohled zamiluje. Milostný trojúhelník vždy znamená problémy… Literární odborníci Waltariho románovou prvotinu srovnávají s díly takových velikánů jako Francis Scott Fitzgerald a Ernest Hemingway.

V novele Čtyři západy slunce Waltari píše o podivuhodném létě, kdy jeho slavný román vznikal. Nosným motivem je Waltariho časté téma: kontrast mezi bezpečnou, leč úmornou každodenností a opojným, ale pomíjivým světem snu. Hrdina (autorovo alter ego) se stylizuje do postavy hřebíkáře, muže, který zbohatl a vede spokojený a pohodlný život - ale často si připadá, jako by se octl na dně studny a neviděl slunce ani hvězdy. Vypraví se proto do města svého mládí. Chce si koupit obraz třínohého muže, ale potká dávnou přítelkyni a zamiluje se do ní. Příběh se pak odehrává na venkově během letních prázdnin. Autor přes den píše, nucen k tomu dotěrnými Egypťany, večer sní, píše dopisy své přítelkyni a v magické finské jezerní krajině prožívá mámivé příhody na pomezí snu a skutečnosti, způsobené částečně omamnými látkami. Léto končí, láska pomíjí (i to je častý motiv finské literatury) a hrdina se pokorně vrací do náruče domova. Čtyři západy slunce jsou dojímavým příběhem o nepokojném lidském srdci, o jeho ztrácení a nacházení, ale zaujmou i Waltariho jemným humorem.

V novele Čtyři západy slunce Waltari píše o podivuhodném létě, kdy jeho slavný román vznikal. Nosným motivem je Waltariho časté téma: kontrast mezi bezpečnou, leč úmornou každodenností a opojným, ale pomíjivým světem snu. Hrdina (autorovo alter ego) se stylizuje do postavy hřebíkáře, muže, který zbohatl a vede spokojený a pohodlný život - ale často si připadá, jako by se octl na dně studny a neviděl slunce ani hvězdy. Vypraví se proto do města svého mládí. Chce si koupit obraz třínohého muže, ale potká dávnou přítelkyni a zamiluje se do ní. Příběh se pak odehrává na venkově během letních prázdnin. Autor přes den píše, nucen k tomu dotěrnými Egypťany, večer sní, píše dopisy své přítelkyni a v magické finské jezerní krajině prožívá mámivé příhody na pomezí snu a skutečnosti, způsobené částečně omamnými látkami. Léto končí, láska pomíjí (i to je častý motiv finské literatury) a hrdina se pokorně vrací do náruče domova. Čtyři západy slunce jsou dojímavým příběhem o nepokojném lidském srdci, o jeho ztrácení a nacházení, ale zaujmou i Waltariho jemným humorem.