Miroslav Zelinský

Rodinné vztahy mezi dcerou, matkou a otcem tvoří osu románu Plachý dům slovenské prozaičky Barbory Hrínové. Autorka, kterou čeští čtenáři znají již ze sbírky povídek Jednorožci (2020, česky 2022), se ve své nové knize vrací k tématům blízkosti, paměti a každodennosti. Román vystavěný na čtyřvětém symfonickém půdorysu sleduje příběh stárnoucího učitele hudby Ambroze. Nahlíží jeho vztahy s nejbližšími, jeho tiché zápasy i radosti a jeho hluboký vztah k hudbě a poezii. Z různých perspektiv a prostřednictvím proměnlivých vypravěčských forem skládá autorka citlivý obraz rodiny – nenápadný, a přitom silný.

Pátý díl ediční řady Fenomény nakladatelství Grada přináší po Bauhausu, Janu Kotěrovi, Jožem Plečnikovi a Adolfu Loosovi pohled na Josefa Gočára. Právě tento architekt je podle odborného hlasování z počátku milénia nejvýznamnější osobností české architektury 20. století. U základů rozhodnutí vydat o něm publikaci v rámci zmíněné série stojí nesmírná architektova pracovitost spolu s odvahou k experimentu a vyvíjející se stylovou rozrůzněností, která se zásadně podílí na dynamické podobě nejen moderní architektury, ale celého moderního umění první poloviny minulého století.

Jim Carrey je filmovou hvězdou. Miláčkem diváků i kritiků. Multimilionářem zajištěným na několik životů dopředu. Přesto se nachází ve stavu hluboké deprese. Cítí se osamělý, touží po lásce a bojí se smrti. Ale ačkoli se hlavní postava knihy Vzpomínky a lži jmenuje Jim Carrey, nejedná se o životopis v obvyklém slova smyslu.

Migrace neznamená jen odchod člověka do zahraničí. Neoddělitelnou součástí tohoto fenoménu jsou rodiny, které zůstaly doma – nejčastěji ženy a děti. Co se s nimi děje? Jaký je jejich každodenní život například v Mexiku, Senegalu, Etiopii, ale také v Rumunsku nebo na Slovensku? Jak čelí globálním výzvám, nutícím jejich muže, syny nebo otce k odchodu? O tom píše reportérka Magdaléna Rojo v knize Ženy, které zůstaly. Je to kniha o migraci. Nebo spíše o mateřství? Dětství bez otců? Životě bez manželů? Stárnutí bez dětí? Všichni ti anonymní lidé, kteří hledají práci jinde než doma, mají své lidské tváře a příběhy. Jen se odehrávají mimo zájem velkého světa. Reportérka Magdaléna Rojo se na toto globální téma dívá z jiného úhlu – pohledem obyvatel míst, kde se rodí důvody k migraci, optikou žen, které zůstaly. Společně s ní se vydáváme nejen do Mexika, Senegalu, Etiopie nebo Indie, ale i do Evropy. Všude tam, kde žijí rodiny, které své členy vyprovázejí na delší kratší cesty, aby jim na oplátku zabezpečili důstojné živobytí. Ženy a jejich děti zůstávají a musejí si poradit samy, čekat na návrat svých blízkých nebo na peníze, které posílají. Magdalénu Rojo jejich osudy zajímaly a rozhodla se je zblízka poznat a pochopit. Výsledkem je sbírka citlivých, osobních reportáží. Díky své trpělivosti a zájmu nám odhaluje každodenní život rodin, který naplňuje čekání, nejistota a obavy. Zjišťujeme, že důvody migrace jsou vlastně v celém světě velmi podobné. A podobné jsou i starosti žen, které zůstaly. Nedostavěné domy. Stále cizejší tváře mužů na displejích telefonů. A každodenní, neměnné povinnosti. Autorem fotografií v knize Ženy, které zůstaly je dokumentární fotograf Noel Rojo. Vychází v edici Prokletí reportéři v překladu Miroslava Zelinského.

Za svého působení Adolf Loos mnohokrát zvedl veřejné mínění ve svůj prospěch, to především v souvislosti se svými názory na dobovou kulturu a originálními architektonickými řešeními staveb i interiérů. Těch po sobě zanechal nepoměrně více a jsme rádi, že i v naší republice. Vlastně i v jeho, protože v r. 1918 přijal české občanství. Jeho jméno ovšem rezonovalo i ve významech negativních, trestněprávních. Jak říká poslední věta naší knihy, Adolf Loos stojí dodnes před námi se svým velkým dílem, stejně jako se svým velkým hříchem.

Není to žádná fata morgána – před očima se jim skutečně objevují obrysy vysněného ráje. Daleko za sebou nechávají československou bídu a vyrážejí za voláním svého srdce: do Sovětského svazu. Tři sta Slováků a Čechů nastoupilo 29. března 1925 v Žilině do vlaku, aby se vydali na dlouhou dobrodružnou cestu do střední Asie. Byl mezi nimi i Amerikou zklamaný Štefan Dubček s manželkou a čtyřletým synem Alexandrem. Co je vyhnalo tak daleko? Především víra, že v Sovětském svazu zažijí to, co doma neznali – úctu k dělníkům a dostatek práce. V průběhu příštích sedmi let odešlo do dnešního Biškeku více než tisíc lidí z Československa a stvořili družstvo Interhelpo. Slovenský novinář Lukáš Onderčanin ve své historické reportáži Utopie v Leninově zahradě sleduje příběh československého družstva, které vzniklo v dalekém Kyrgyzstánu, aby pomohlo budovat Sovětský svaz. Ze střípků mnoha lidských osudů skládá poutavou mozaiku celé existence československé komuny pod štíty Ťan-šanu, která mezi lety 1925 a 1945 zažila těžké začátky, období rozkvětu, menší a větší vzpoury a nakonec definitivní rozpad. Je to kniha nejen o síle agitace, ale i skutečné moci nezničitelných snů. Kniha Utopie v Leninově zahradě vychází v edici Prokletí reportéři v překladu Miroslava Zelinského.

Kniha Fenomén Jože Plečnik je už třetí publikací v řadě „Fenomén“ nakladatelství Grada. Její ambicí je představovat populárním způsobem významné architekty s českými kořeny nebo realizacemi na českém území. Zájemce právě dostává do ruky obrazově výpravnou publikaci o jednom z výjimečných zjevů evropské a také české, resp. československé architektury. Slovinec Jože Plečnik zanechal svou stopu ve Vídni a především v Lublani, kde dostal příležitost realizovat řadu architektonických děl ve městě, které bylo na konci 19. století silně poničeno rozsáhlým zemětřesením. Zároveň je ovšem jeho vliv velmi viditelný i v Čechách, přesněji přímo v Praze. Setkání s prvním československým prezidentem Tomášem G. Masarykem, „zosnované“ Plečnikovým přítelem, architektem Janem Kotěrou, přineslo zásadní změny v koncepci přestavby Pražského hradu, který se tak znovu stal důstojným sídlem nové hlavy nového státu. Plečnik jako člověk silně věřící celoživotně pracoval na sakrálních stavbách ve Vídni i v Lublani, v Praze je pak jeho nepominutelnou stopou kostel Nejsvětějšího srdce Páně na Královských Vinohradech. Těch „královských“ atributů je u této stavby ale více. Také o tom se dočtete v naší knize, doprovozené aktuálními i dobovými fotografiemi a především – jako v celé dosavadní ediční řadě – kresbami architekta a propagátora architektury Davida Vávry.

Kniha ke 150. výročí narození Jana Kotěry je knihou pro radost. Zachtělo se nám pojmout ji jako roční putování (12 zastavení ve 13 kapitolách) po nejznámějších výsledcích architektovy tvorby. Záměrně nemluvíme jen o architektonických památkách, protože Jan Kotěra byl autorem všestranným a zůstaly nám po něm i židle, stoly, interiérová výzdoba, svítidla a také kolejová vozidla a jejich vnitřní vybavení. Projděte s námi rokem Jana Kotěry a nechejte se vést obrázky Davida Vávry, z nichž hned ten vstupní je portrétem mladého Kotěry, šviháka v kloboučku, s nakrouceným knírem a - nikdo mi to nevymluví - trochu poťouchlým pohledem, který říká: „Však vy uvidíte!“

Tři renomovaní čeští autoři se v knize, jejímž prvotním impulzem bylo sté výročí založení Bauhausu, vypořádávají s fenoménem této německé moderní umělecké a průmyslové školy každý po svém a z různých perspektiv. Populárnější formou se snaží přiblížit veřejnosti, studentům a pedagogům její příběh, a to nejen prostřednictvím hlavních protagonistů Bauhausu, ale také skrze prostředí české meziválečné avantgardy, která s touto školou udržovala intenzivní kontakt. Přijměte pozvání k poutavému čtení doprovázenému nejen dobovými obrazovými materiály, fotografiemi a reprodukcemi, ale také ilustracemi od architekta Davida Vávry a komiksem, mapujícím události kolem Bauhausu.

Výjimečná kniha názorů na vztah umění a vědy z per našich předních exaktních a společenských vědců a lékařů. K tomuto úkolu je vyzvali řešitelé projektu Registru uměleckých výstupů (RUV), který se snaží zrovnoprávnit financování vysokých uměleckých škol a škol s uměleckými programy s ostatními univerzitami a vysokými školami. S velkými díky jsme přijali účast doyena světové sociologie profesora Zygmunta Baumana, který se o projekt živě zajímá. Svými texty nakonec ze šedesáti oslovených přijaly účast bezmála tři desítky českých a slovenských vědeckých osobností.