Martin Žemla

Předkládaná monografie představuje poprvé českému čtenáři dílo nonkonformního protestantského kazatele raného novověku Valentina Weigela (1533–1588), jehož spisy po svém vydání zkraje 17. století nalezly stejně tak nadšené přijetí jako rozhořčenou kritiku. Myšlenkově tyto texty čerpají z pozdně středověké „německé mystiky“, z raných děl Lutherových, z P aracelsovy přírodní filosofie a novoplatónských zdrojů (Boëthius, Hugo od Sv. Viktora). Údajné „weigeliánství“ se pro takřka celé 17. století stalo v očích kritiků symbolem hereze, jež odmítá církevní obřady a svátosti a dopouští se teologických excesů i v mnoha dalších otázkách. Jeho odpůrci i příznivci přitom spatřovali úzkou provázanost Weigelových myšlenek s dobovým paracelsiánstvím i pozdějšími rosenkruciánskými texty. Svazek je doplněn studií M. Žemly podrobně analyzující Weigelovo dílo a příslušným aparátem.

Dialog Asklépios bývá řazen mezi tzv. filosofická hermetika. Podobně jako texty tzv. Corpus Hermeticum, které autor prokazatelně znal, netvoří jednotný myšlenkový celek, ale shrnuje v podstatě všechny aspekty antického hermetismu. Tato publikace obsahuje překlad dochované latinské verze a úvodní studii, která se zabývá recepcí tohoto dialogu. Mezi ostatními hermetickými texty totiž Asklépios vyniká zejména svým vlivem, který sahá od pozdní antiky přes středověk až po renesanci a raný novověk. Text byl znám již církevním Otcům, včetně Augustina, kteří k němu zaujali nejednotný postoj: byl jak kritizován pro svou bezbožnost, tak vyzdvihován coby proroctví příchodu křesťanství a trojiční teologie. Významným způsobem ovlivnil filosoficko-teologickou diskusi v tzv. chartreské škole ve 12. století, v tzv. Albertově škole ve 13. a 14. století a samozřejmě v renesanci 15. a 16. století, která byla dobou nového intenzivního zájmu o hermetika.

Kniha je zamyšlením nad dílem pozoruhodného a mimořádně vlivného teosofa a mystika Jakuba Böhma (15751624). Nesnaží se shrnout jeho učení, ale spíš poukázat v širokém záběru na myšlenkové cesty, které jsou skrytě přítomny v jeho slavném pojmu Ungrund Bezedno. Rozplétá klubko filosoficko-metafyzických postupů, alchymických představ, mystiky a teosofie. V první části knihy usiluje o to, pochopit formální aspekty pojmu Bezedna v rámci filosoficko-metafyzického myšleni, ve druhé se pak zabývá symbolickou či mytopoetickou vrstvou, která Böhmovým myšlenkovým světem všude prostupuje. Obrazy, o nichž mluví druhá část, propůjčuji život formální struktuře rozvinuté v části předcházející. Právě toto úzké sepětí filosofického rozvrhu a života je pro Böhma příznačné; proto se kniha soustředí zejména na to na to, kudy do jeho myšlení proudí život.

Kniha obsahuje dvě Jungovy přepracované a rozšířené přednášky o jedné z nejpozoruhodnějších renesančních postav, Paracelsovi: Paracelsus jako lékař a Paracelsus jako duchovní zjev. Zejména druhá, podstatně rozsáhlejší studie, otevírá vhled do nelehko přístupné Paracelsovy „skryté“ filosofie.

Předkládaná kniha je prvním uvedením do renesanční nauky o signaturách věcí (signatura rerum) v českém jazyce. Kniha Znamení věcí sleduje filosofická a historická východiska učení o signaturách a představuje myšlenky některých z nejvýraznějších protagonistů této teorie, podle níž vnější formy věcí vyjevují jejich vnitřní přirozenost, síly a účinky. Díky těmto vnímatelným podpisům či označením lze rozpoznat vzájemné vnitřní příbuznosti a sympatie mezi jsoucny, jejich harmonické souvztažnosti od stvořených věcí a hvězd přes duši světa až po božský intelekt. Ve své době se tato nauka úzce pojila s astrologií a praktické využití nalezla především v kontextu medicíny a tzv. přirozené magie. Součástí knihy je antologie, v níž jsou v překladu zpřístupněny některé zásadní pasáže z děl Paracelsa, Valentina Weigela, Heinricha Khunratha, Oswalda Crolla a Jacoba Böhma.

Paracelsus, vlastním jménem Theophrastus Bombastus von Hohenheim (14931541), je jedním z nejvýznamnějších lékařů a přírodních filosofů renesance. Jeho pojetí medicíny šlo vědomě proti tradici. Paracelsus vybízel k obratu ke zkušenosti, jež měla zaujmout místo autorit, odmítl některá teoretická východiska dobové medicíny a do lékařské praxe zavedl užívání alchymicky připravených léků. I když se jeho zájem obracel k medicíně, intenzivně se věnoval přírodně filosofickým a teologickým úvahám, jakož i alchymické praxi, a to nejen v kontextu lékařském. Právě Paracelsova zájmu o laboratorní alchymii a jeho prokazatelných znalostí v této oblasti se dotýkají spisy zařazené do předkládaného svazku. Jde o díla, jež v době rané recepce Paraxcelsa, tedy koncem 60. a počátkem 70. let 16. století, šířili tiskem paracelsiáni Michael Toxites, Adam von Bodenstein a Gerhard Dorn. I když jde v zásadě o texty, které se dnes považují za pseudonymní, tedy podvržené, ve své době byly čteny jako díla vyšlá z pera Paracelsova. Tyto texty přitom v různé míře čerpaly z jeho autentických děl, přejaté myšlenky různě doplňovaly a vyzvedaly jejich okultní a alchymické aspekty. Ve své době to byly texty mimořádně vlivné a namnoze formovaly představu o Paracelsově díle a osobnosti vůbec. Jádro našeho výboru tvoří spis O přirozenosti věcí, který se zprvu objevil ve svazku s názvem Metamorfóza doktora Theophrasta z Hohenheimu; odtud jsme si vypůjčili titul pro celou antologii. Její součástí jsou dále spisy Manuál Theophrasta Paracelsa o kameni mudrců, Alchymie Theophrasta Paracelsa, O tinktuře lékařů, Hermova apokalypsa, Nejvzácnější poklad alchymie a konečně spis s názvem Nebe filosofů.

Všichni jsme v nějakém smyslu a nějakým způsobem závislí. Když dokážeme rozpoznat svou závislost, přijmout svou slabost a odevzdat se Síle, která je větší než my, začneme přinášet uzdravení sobě i světu. V knize Dychat pod vodou známý duchovní průvodce Richard Rohr ukazuje, že principy Ježíšovy radostné zvěsti jsou obsaženy ve Dvanácti krocích Anonymních alkoholiků – léčebného systému, který mnoha lidem na celém světě pomohl k uzdravení ze závislosti.

„Německá mystika“ představuje unikátní fenomén evropských duchovních dějin. Zrodila se ve vrcholném středověku a významně ovlivnila myšlení v dalších staletích. Tato kniha podrobněji zkoumá nejvýznačnější autory a díla patřící do této dodnes inspirativní tradice. Začíná u ženských náboženských hnutí 12. a 13. století, u fascinující knihy bekyně Markéty Porete, a vedle toho u kolínské dominikánské školy, jejíž filosofické základy položil doctor universalis Albert Veliký. V dalších kapitolách probírá velkolepé dílo osobností, jako byl Eckhart, Tauler či Suso, ale též neznámý pisatel tzv. Theologia Deutsch. Pokračuje obdobím reformace a renesance, kde na jedné straně sleduje formativní vliv Lutherův a heterodoxních myslitelů, jako jsou Franck a Weigel, na druhé straně se pak ve středu pozornosti ocitají přírodní filosofové, potažmo alchymisté, kteří jsou zároveň laickými teology: Paracelsus, Khunrath či Böhme. Kniha se zaměřuje na konkrétní díla a autory, koncepty a pojmy: co je „základ“ či „dno duše“, „jiskra v duši“, trojice „Božích knih“, Bible jako „věčná alegorie“, teosofie a spirituální alchymie, „astrum“ a „mumia“, „oko mysli“ či božské „Bezedno“? Takový přístup umožňuje lépe pochopit zdroje, vnější a vnitřní souvislosti i myšlenkové proměny, jimiž široce pojatá tradice německé mystiky prošla. Perspektiva spojující myšlení 13. a 14. století s německou přírodní filosofií 16. a 17. století přitom odhaluje nejen společné kořeny této tradice, ale dovoluje zahlédnout také její další, leckdy překvapivé, vyznění, jež svým způsobem dolehlo i do 20. století.