Hľadanie: Múdry slon
zobraziť:
Nic se tady neděje
Kniha se zabývá životními podmínkami obyvatel venkovských periferií v Česku, zkoumá postavení obyvatel těchto oblastí na trhu práce, jejich příjmy a možnosti zaměstnání. Klade si zejména otázku, jestli bydlení v periferiích zvyšuje riziko různých forem sociálního znevýhodnění.
Zabývá se problematikou vzdělání a ptá se, zda děti vyrůstající v periferiích mají stejné možnosti získat kvalitní vzdělání jako ostatní. Věnuje se rovněž každodennímu životu rodin a popisuje, před jakými obtížemi stojí rodiče při výběru školy, zajišťování volnočasových aktivit pro své děti a při snaze skloubit péči o děti a zaměstnání.
Sleduje též spokojenost obyvatel venkovských periferií a porovnává ji se spokojeností obyvatel jiných typů území.
Kde se v Česku nachází periferní venkov?
Kde jsou u nás lidé nejspokojenější a kde nejméně spokojení?
Jaké těžkosti přináší bydlení v odlehlých venkovských obcích?
Proč mají lidé na venkově nižší plat než lidé ve městě?
Mají venkovské děti stejné šance na vzdělání jako jejich vrstevníci ve městech?
Jak se hledá zaměstnání ve vesnicích s vysokou nezaměstnaností?
Přesouvají se sociálně vyloučené lokality z měst na venkov?
Kdo šetří, má za tři?
Otázka, zda a jak šetřit, je trvalou součástí rodinných i veřejných diskuzí a budí někdy až vášnivé emoce. V základech těchto diskuzí je podle autorů knihy nejen mnohoznačnost, ale především morální rozměr pojmu šetrnost a dalších ekonomických pojmů.
Autoři ukazují, že lidé o významy a hodnocení ekonomických pojmů svádějí boje, v nichž jde o moc, identitu a nezřídka i o společenskou důstojnost. V obecné rovině autoři upozorňují na významnou roli, jakou v ekonomice hraje jazyk a komunikace. Kniha je určena výzkumníkům, učitelům, studentům a dalším čtenářům, kteří se zajímají o roli diskurzu v utváření (nejen) ekonomického jednání jedinců, sociálních skupin a institucí.
Jakou úlohu sehrál pojem šetrnosti v dějinách středních tříd?
Jak se mluví a píše o šetrnosti v současnosti a jak tomu bylo za socialismu?
Má způsob psaní a mluvení o šetrnosti dopad na ekonomické jednání lidí?
Jaká je povaha kontroverzí v rodinných či veřejných debatách o šetrnosti?
Dobré vládnutí ve veřejném nezájmu
Studie se zaměřuje na porozumění případům dobrého vládnutí v Česku. Autor zkoumal tři menší města a jejich politické představitele, kteří ve zkoumaném období prosazovali principy dobrého vládnutí. Na pozadí zkoumaných případů dobrého vládnutí se studie zaměřila nejen na výzkum politických elit, ale také na výzkum občanské veřejnosti, participace, demokratické legitimity a sociální integrity. Výzkum si kladl otázku, na jakých předpokladech závisí rozvoj a udržitelnost liberální demokracie a jak si v této souvislosti stojí česká společnost. Studie přináší důkazy o tom, že vysokoškolské vzdělání se v českých podmínkách často projevuje jako faktor posilující vlastní zájem. Vysokoškolské vzdělání posiluje občanské sebevědomí a asertivitu, nikoli však schopnost sebeomezení a smysl pro kompromis, ty jako by spíše snižovalo. Studie rovněž dokládá nesamozřejmý fakt, že udržitelnost dobrého vládnutí může představovat obtížnější výzvu než jeho samotné prosazení.
Jak prosazovat veřejný zájem v prostředí všeobecného nezájmu o věci veřejné? Jak jej prosazovat proti zájmům části veřejnosti? A jak prosazovat veřejný zájem, když většina občanů není schopna či ochotna veřejný zájem posoudit či zohlednit?
Lze důvěryhodně vládnout v prostředí všeobecné nedůvěry? A jak vládnout odpovědně v prostředí všeobecné neodpovědnosti?
Jak prosazovat liberální vládu formálních pravidel v prostředí nedůvěry k formálním pravidlům?
Jak si uchovat respekt a čest ve volené funkci v prostředí všeobecného opovrhování politikou a politiky, kteří jsou stereotypně očerňováni a házeni do jednoho pytle s gaunery a šíbry?
Em. Infinity
Grochova rozpoznateľná, jedinečná a neopakovateľná poetika v tomto básnickom diptychu sprítomňuje umelecky originálne plnosť prežívaného ľúbostného citu, aj napriek (alebo vďaka) prežitej trpkosti jeho nenaplnenia. Grochov lyrický subjekt však prekonáva akúkoľvek individuálnu osudovosť nástojčivým hľadaním zmyslu v tom, čo je za hranicami času a reči. Nie je podstatné to, či je Grochova básnická mytológia religiózna. Jej pôsobivý obraz je umelecky pravdivý a preto čitateľsky oslobodzujúci. Z prvého vydania zbierky Em pred osemnástimi rokmi sa predalo takmer dva a poltisíc výtlačkov a kniha sa niekoľko mesiacov držala na prvých miestach v rebríčku Artfora.
Sírny kotol
Karol Horák podobne ako Pavel Hrúz či Pavel Vilikovský svojou predchádzajúcou tvorbou narúšal dobové doktríny socialistického realizmu, lyrizoval a subjektivizoval aj sociálnu tému, neustále skúšal tvarové možnosti diela a demýtizoval viaceré historické osobnosti. Jeho texty však prostredníctvom jazykových hier a formálnych experimentov často skepticky a naliehavo vypovedajú o človeku i spoločnosti, teda nerezignujú na sémantiku diela a (tradičné) hodnoty. V súbore Sírny kotol sa vo zvýšenej miere – v porovnaní s predošlými prózami – vyskytujú animálne motívy: žaba, havrany, sršne, labuť či pes. V navonok triviálnej každodennosti, pri kŕmení mačiek, chytaní fakultnej muchy či prepisovaní vedeckých textov, riešia Horákove postavy existenciálne problémy – samoty, prázdnoty, života a smrti. Horák dramatik sa v nich prejavuje prostredníctvom pozvoľnej gradácie konfliktu, ktorý neraz vyúsťuje do osobnej i kolektívnej katastrofy. Podobenstvo tvorí autor prostredníctvom zvieracieho sveta, ktorý je tomu nášmu, ľudskému, podobný aj vo svojej tragickosti. Napriek tomu nechýba v jeho tvorbe komika, predovšetkým jej ironický, groteskný či absurdný modus. Táto kniha dokumentuje nielen poetologický a slohovo-typologický vývin autora, ale tiež celej slovenskej literatúry od 70. rokov 20. storočia do nového milénia.
Život je možný. Smrekový les. Poľné vety
Krajina, príroda majú vo svojej holej existencii pre Jurolekov básnický subjekt absolútnu výpovednú hodnotu. Tento svet je celkom zámerne svetom bez človeka, aj preto sa môže a má javiť ako božský. Tri zbierky zlúčené do nového celku spoľahlivo spája tá istá metóda: minimalistická a vyhranene intímna exegéza toho, na čo hľadíme, keď vstupujeme do priestoru „tam vonku“. Prírodné, vonkajškové, sa zvýznamňuje optikou zameranou na maličkosti, ktoré autorov subjekt objaví a oddelí od pozadia tým, že im prisúdi prioritný význam. Je to v istom zmysle aj premena fyzického na metafyzické - z významu sa rodí poznanie. Pri pointách zlomkovitých sentencií a gnóm čitateľ zažíva nevšedný impulz, niečo ako vnuknutie. Tento záblesk znamená radosť z objavu, ale aj katarzné povznesenie.
Zmena skupenstva
Dianišková v novej zbierke v ozvláštňujúcich stratégiách znevýznamňuje druhovo ľudské. Je záznamom hlasu prírody, človek je provokujúco vyzátvorkovaný. Táto neprítomnosť človeka naznačuje jeho historické zlyhávanie. Na scénu s apokalyptickými freskami vstupuje príroda vo všemožných podobách. Ide o vonkajškovo mierne bizarnú morfológiu. Bytie vedomia je odrazu celkom iné. Duch, jeho hlas, ktorý opustil človeka, sa presídľuje do živej i neživej prírody. S človekom mizne zároveň svetlo a empiricky temný tieň racionalizmu. Včlenenie do prírodného je hlboké, autorka zachádza vo výpravách do „neľudského“ (prírodného) ďalej ako Haugová alebo Luka. Básnický text tu má podobu svojskej mytológie.
O slonoch a jazvecoch (a trochu aj o deťoch)
Kniha poézie O slonoch a jazvecoch (a trochu aj o deťoch) je fascinujúcim detským pohľadom na svet okolo nás. Bieloruský autor Andrej Skurko nás v každej svojej básničke presviedča, že svet je nádherný a oslnivý a ešte ohromujúcejšie v ňom je hľadanie a nachádzanie vždy nových, ešte nepoznaných zvierat a vecí. Každý čitateľ spolu s detským objaviteľom Tomášom môže pátrať po byte, putovať na lodi, vkročiť do lesa, a ak chce, nájsť krta v metre, ísť na "jutjub" a instagram alebo môže nechať motýľa urobiť selfie. Kniha plná fantázie, humoru a nonsensu ožíva aj vďaka brilantnému prekladu Jána Štrassera a pôvabným ilustráciám, ktoré sa vo veľkej miere podieľajú na umeleckom zážitku z tohto textu.
Na šírom mori
Robayna pracuje s pozoruhodnými metaforami a básnickými prostriedkami. Jeho knihu Na šírom mori ozvláštňuje okrem iného pojem nevedomosti. Ide o starý spirituálny a mystický systém, podľa ktorého je nevedno (no saber) vyššou formou poznania. Najvýraznejším klasickým príkladom tohto prúdu je The Cloud of Unknowing, dielo anonymného anglického autora zo 14. storočia. Máme tu do činenia s niečím posvätným, čo básnik skúma prostredníctvom návratu do minulosti. Pre Robaynu je návrat k pôvodu, k počiatkom príbehu, nástrojom na nadviazanie kontaktu s mystériom ,,tela sveta”. Základným pocitom tejto knihy nie je pocit opustenosti alebo uvedomovanie si ruptúry vo vzťahu k predchádzajúcemu životu. Práve naopak, táto dlhá báseň, pozostávajúca z 35 fragmentov bez názvu, má ambíciu uzmieriť smútok s láskou a nádejou a znovu ich obnoviť.
Pevné hviezdy
Pevné hviezdy sú súborom básnických alegórií, v ktorých sa subjekt spytuje na možný prienik existencie so svetom, ale ten napriek svojej kráse nikdy nebol dokonalý. Z tohto deficitu sa rodí túžba po transcendencii duše, smäd hovoriaci o archetypoch hľadajúceho (muža) jazykom symbolov. Ide o druhú, prelomovú zbierku autora, v ktorej poetiku civilného verša nahrádzajú nadčasové reflexie.
Je vědění moc?
Téměř vše, co děláme, se zakládá na vědění o světě kolem nás: jak se ráno oblékáme, jak si vedeme v práci, jak jednáme s jinými lidmi to vše má základ v našem porozumění tomu, co víme o životě. Vědění může být nahlíženo jako nejpodstatnější a současně nejméně prozkoumaný rys sociálního života: o vědění uvažujeme většinou jako o technickém (vědeckém) vědění nebo jako o formálním vědění (jehož se dosahuje akademickým vzděláním). To, co víme, je v našem každodenním rutinním jednání sotva znatelné, neodhaluje to svůj status jako něčeho poznaného dokud si to nevyžádá nějaká naléhavá událost.
Tato kniha se soustřeďuje zejména na sociální porozumění fenoménu vědění. Její autoři vědění znovu ustavují jako součást diskuse o tom, jak my jako individua, skupiny i moderní společnost produkujeme a reprodukujeme vědění jako základ našich životů. K vědění přistupují jako k sociálnímu jevu, a to tím, že postupně odhalují součásti a sociální uspořádání, v nichž je vědění produkováno a předáváno k použití.
Shrnutě a výstižně řečeno: aktuálnost obsahu této publikace předběhla naše očekávání; objasnění forem vědění, které umožní přežití liberálně demokratických ideálů a forem jednání i vládnutí, je dnes navýsost aktuální. (Karel Müller v doslovu ke knize)
Sto let. Hodnota svobody, nebo cena za nezávislost?
Sté výročí vzniku Československa podnítilo několik historiků všech generací k sepsání netradičních kritických úvah. Jejich cílem není ani herostratovsky umenšovat národní sebevědomí bouráním mýtů, ani se lacině podbízet ideologicky laděným nacionalistickým oslavám. Nejde konečně ani o to, zastínit rozbor problému záplavou událostních faktů, jak je v české historiografii stále ještě dost rozšířenou praxí.
Některé z předkládaných studií zvažují, jakou hodnotu bylo a je možné z perspektivy někdejších aktérů i soudobých badatelů připisovat vzniku samostatného národního státu. Jiné se ptají, nakolik byla a je vedle ideálu hodnoty svobody brána v potaz také hmotná i nehmotná cena zaplacená za nezávislost národa.
Často se říká, že republika byla nezralým projektem, resp. že obyvatelstvo nebylo zralé pro státnost, hovoří se rovněž o nepřipravenosti, nesamozřejmosti národní existence. Snadno však lze doložit, že ona kritizovaná nevyzrálost i nesamozřejmost byly typologickými charakteristikami všech téměř dvaceti národních států, které v Evropě ve 20. století vznikly jako vyústění národního hnutí. Panuje konsenzus, že mezi nimi hodnoty demokratického a relativně prosperujícího Československo rozhodně obstojí.
Bylo ustavení národního státu vždy a všude výsledkem dlouholetého úsilí národní politiky? Kde hledat jeho počátky v českém případě?
Přeceňujeme či nedoceňujeme hodnotu svobody národa? A co jí rozumíme?
Jaký byl vzájemný vztah národního státu a nadnárodních institucí, jako jsou katolická církev či internacionalistické socialistické strany?
Jak se změnilo postavení příslušníků židovské menšiny a s čím se identifikovali?
Jaké perspektivy má národní stát v současné etapě globalizace?
Má smysl hledat nějaké alternativy ke zrodu národního státu?
Kulturní paměť a film
Kniha je příspěvkem k současné debatě o hraném filmu jako médiu kulturně zprostředkované paměti. Autorka nahlíží filmy jako díla, která nabízejí jednak obraz éry, v níž byla vytvořena, jednak obrazy uplynulých událostí, k nimž se vztahuje jejich děj. Z těchto dvou perspektiv v knize zkoumá čtyři české (československé) hrané filmy, které zobrazují události související s poválečným vysídlením německy mluvících obyvatel a následným osidlováním pohraničních oblastí. Srovnání filmů z různých období umožňuje zachytit vývoj vztahů české společnosti k otázce odsunu i proměnu významů, s nimiž byla a je tato problematická součást naší minulosti spojována.
Prarodičovství v současné české společnosti
Kniha představuje dnešní české prarodiče v kontextu současných demografických procesů spojených s tzv. stárnutím populace. Mapuje i historický vývoj role prarodičů v rámci československé/české rodiny a zabývá se vlivem rostoucí různosti rodinných forem na roli a pozici prarodičů v rodině.
Současné české prarodiče autorky představují na základě analýzy kvantitativních dat (druhá vlna mezinárodního šetření SHARE zaměřeného na osoby starší 50 let) a kvalitativní analýzy více než 50 hloubkových rozhovorů s babičkami, dědečky a matkami vnoučat/dětí do deseti let. Ukazují, jaká očekávání jsou kladena na současné české prarodiče a jaké místo je jim v rámci rodinných vztahů vymezováno (a jaké místo si sami vymezují). Jakou formu péče poskytují, za jakých okolností a s jakými dopady na život vlastní i život v rodinách svých dětí. Zabývají se rovněž faktory a okolnostmi, které spoluutváří konkrétní podoby naplňování role prarodiče. Zvláštní pozornost věnují genderové dimenzi prarodičovské role a místu, jež prarodičovství zaujímá v současných idealizovaných obrazech aktivního stárnutí. Prarodičovství přitom představují jako sdílený proces ovlivněný genderovými představami o péči, na kterém participují i ostatní členové rodiny, nejen samotný prarodič a vnouče.
Občanství a politická participace v České republice
O institucích české demokracie toho dnes víme dost, o politických postojích občanů a způsobech jejich politického jednání systematické informace především z posledního období chybí. Ve veřejné diskusi se tradují sdílené předsudky o lhostejných a pasivních Češích, kteří jen nadávají u piva a nic nedělají, o lidech zklamaných nenaplněným příslibem roku 1989, či o současných mladých, které politika vůbec nezajímá. Nebo se nejedná o předsudky? Tato kniha by měla poskytnout odpovědi, které se opírají o dostupná data.
V první části se zaměřuje na analýzu vývoje základních demokratických hodnot a postojů českých občanů od roku 1990 a ve druhé na způsoby, jakými se politicky projevují nebo, jinak řečeno, jak participují v politice. Autoři se tak snaží přispět k diskusi o povaze české demokracie a zapojení občanů do demokratického procesu. Dlouhodobá perspektiva, překračující u řady analýz více než dvě dekády, jim umožňuje pokrýt období jak před, tak po vstupu do Evropské unie, přičemž druhé období charakterizuje v postkomunistických zemích návrat nejistoty a politizace zdánlivě nezpochybnitelných základů demokracie.
Jaký typ režimu preferují čeští občané a jakou demokracii chtějí?
Jsou ochotni k fungování demokracie také sami přispívat?
Jsou přesvědčeni o tom, že mohou politiku ovlivňovat?
Nakolik se různé sociální skupiny odlišují z hlediska politické participace?
Autorský tým tvoří současní a bývalí pracovníci Sociologického ústavu AV ČR, v.v.i., kteří dlouhodobě zkoumají postoje veřejnosti k politice a politickou participaci.
Jedinec a společnost
Kniha se vrací k některým otázkám, které před více jak půl stoletím formuloval Ralf Dahrendorf. Ten tehdy v práci Homo sociologicus konstatoval, že v základu jednotlivých sociálních věd je vždy obsažena (často jako zamlčený předpoklad) určitá zjednodušená představa o tom, co je člověk. V sociologii spojil Dahrendorf tuto představu s konceptem sociální role, který podrobil rozsáhlé kritice.
V první kapitole knihy Jedinec a společnost sledují Jakub Mlynář a Miroslav Paulíček proměny uvažování o lidském jedinci v dějinách sociologického myšlení od jeho počátků do současnosti. Pozornost věnují významným postavám 19. a 20. století s cílem ukázat, jak se v jejich dílech zobrazuje napětí mezi svobodou a determinovaností, egoismem a altruismem, racionalitou a iracionalitou. Druhá kapitola od Marka Německého je zaměřena na vývoj názorů amerického sociologa Talcotta Parsonse. Ze sociologů 20. století to byl především on, kdo teoreticky rozpracoval a do značné šíře rozvinul problematiku aktéra a sociálních rolí. Kontrastní alternativu vůči Parsonsovu přístupu představuje soudobá analytická sociologie, kterou ve třetí kapitole představuje Tomáš Diviák. Čtvrtá kapitola se vrací k pojmu sociální role. Toto téma bylo v průběhu 70. let 20. století odsunuto stranou a pozornost tehdejších sociologů se obrátila k problematice aktérství. Jiří Šubrt ukazuje, že i přes tento posun je užitečné se pojmem sociální role znovu zabývat, neboť může být klíčovým pro řešení protikladu mezi sociologickým individualismem a holismem. V poslední kapitole se pak J. Šubrt vrací k základní otázce, která prolíná všemi probíranými tématy a týká se vztahu jedince a společnosti. Podkladem pro kritické zkoumání se zde stává koncepce P. L. Bergera a T. Luckmanna. Kritická diskuse s jejich přístupem se autorovi stává v závěru knihy odrazovým můstkem pro pokus o nastínění nové koncepce aktéra, která vychází z propojení Durkheimových a Parsonsových inspirativních idejí.
Lacná kniha Individualismus a holismus v sociologii (-90%)
Kniha, která patří tematicky do oblasti sociologické teorie, se zabývá jedním ze základních dilemat soudobé sociologické teorie. Individualismus a holismus představují dva principiálně odlišné přístupy k rozvoji sociálněvědního myšlení. První vychází z předpokladu, že klíč k pochopení sociální reality poskytuje analýza jednání lidského individua; druhý naproti tomu vyzvedá nutnost uvažovat o společnosti jako celku. Proti současným pokusům, které se snaží tuto antinomii jedince a společnosti překonat, staví autor knihy své vlastní pojetí vyzvedající dualistický charakter základních sociologických kategorií. Při jeho formulaci se nechal inspirovat Durkheimovým konceptem „homo duplex“. Strategie tohoto přístupu je založena nikoli na převedení dualismu jednání a struktury na jejich dualitu – jako je tomu u Giddense –, nýbrž na uplatnění perspektivy, v níž jsou všechny základní pojmy – aktér, jednání a struktura – uchopeny způsobem naznačeným v pojetí „homo duplex, tj. mají ze své podstaty dualistickou povahu.
Je v každém individuu přítomna společnost a v každé společnosti jedinci?
Jakým způsobem mohou jedinci ovlivňovat makroúroveň celospolečenských struktur a procesů? Má na tuto otázku soudobá sociologická teorie odpověď?
Je sociologie schopna uvažovat jinak než funkcionalisticky, pokud se zabývá jevy na makrosociální úrovni?
Jaké místo přisuzuje soudobá sociologie aktérům coby tvůrcům sociální reality?
Proč má sociologie při studiu mikrosociální úrovně zájem pouze o drobné anonymní aktéry a jejich aktivity běžného každodenního života?
Vypredané
1,43 €
14,30 €
dostupné aj ako:
Oteplí se a bude líp
Změna klimatu není problém, kterým by se měla společnost vážněji zabývat, tvrdí lidé jako Václav Klaus, Ivan Brezina nebo Luboš Motl. Považují jej za nafouknutou bublinu, která má vědcům a ekologickým aktivistům zajistit přísun tučných grantů a dotací. Kdo jsou čeští klimaskeptici a jaké strategie využívají k prosazování této své vize? Kniha Oteplí se a bude líp je první sociologickou studií aktivní české klimaskepse. Hlavní část tvoří kvalitativní výzkum odporu vůči environmentalismu a hlavnímu proudu klimatologie. Vychází z řady rozhovorů s českými klimaskeptiky, klimatology i představiteli nevládních organizací, provedených v letech 20112014.
Hlavním zjištěním je poznatek, že aktivní česká klimaskepse prošla mezi lety 20072014 obdobími měnící se intenzity a dynamiky. Nejsilnější byla v letech 20072008, kdy její organizační platformou byly think tanky s tržním přístupem k životnímu prostředí a pod patronací prezidenta Václava Klause v Praze vystupovaly nejvýznamnější postavy zahraniční klimaskepse. Zhruba od roku 2011 však klima ustoupilo z agendy pravicových think tanků a rozptýlilo se mezi vícero menších sdružení, výrazných jednotlivců a do virtuálního prostoru.