Hľadanie: Anglicko-český / česko-anglický lékařský slovník EN
zobraziť:
Klenba chleba
Román Klenba chleba Mileny Fucimanové odráží ožehavou zkušenost současnosti. Na pozadí důležitého vědeckého výzkumu v oblasti asistované reprodukce se dává do pohybu svět těch, kteří počítají s temnějšími stránkami lidského ega. Ženský a mužský princip je nahlížen z neobvyklého úhlu pohledu. Věčný svár viny a trestu vyústí v nečekané rozřešení.
Prózy a překlady
Svazek obsahuje prózy Nikoho tam nepotkám (1960–1961) a Cesta k Cerekvi (1960–1962, respektive 1963), překlady básní Arthura Rimbauda, Emily Dickinsonové, Georga Trakla a Gottfrieda Benna a publikované, avšak do knižně vydaných celků nezařazené básně. Soubor překladů je v tomto vydání rozšířen a jejich znění kriticky revidováno. Součástí knihy je ediční poznámka a Abecední soupis všech básní Zbyňka Hejdy podle názvů a incipitů.
Zbyněk HEJDA (2. února 1930 v Hradci Králové – 16. listopadu 2013 v Praze), básník, překladatel, historik, editor. Vystudoval filosofii a historii na Filosofické fakultě UK (1949–1953), kde působil do roku 1958 jako asistent. V letech 1958–1968 pracoval ve Vlastivědném středisku Pražské informační služby a v letech 1968–1969 byl redaktorem nakladatelství Horizont. Po vyučení knihkupcem byl zaměstnán v antikvariátu, odkud musel kvůli podpisu Charty 77 odejít (1979). Od roku 1979 se aktivně účastnil práce ve VONS. V letech 1981–1989 pracoval jako domovník, 1990–1995 přednášel kulturní antropologii a vedl semináře na katedře etiky v Ústavu humanitních věd 1. Lékařské fakulty. Vydal básnické sbírky Všechna slast (Mladá fronta 1964, vč. sbírky A tady všude muziky je plno; samostatně Kruh/RR/KDM, obě 1993), Blízkosti smrti (zakázáno 1970; samizdatově KDM 1978; PmD 1985; Kruh/RR/KDM 1992; francouzsky jako Abord de la mort précédé de Je n’y rencontrerai personne, Fissile 2010), Lady Felthamová (samizdatově KDM 1979; Kruh/RR/KDM 1992; francouzsky jako Lady Feltham suivi de trois poemes, Différence 1992; německy jako Lady Feltham, Korrespondenzen 2002), Pobyt v sanatoriu (Kruh/RR/KDM 1993) a Valse mélancolique (Petrov 1995; francouzsky: Cheyne 2008). Soubor sbírek vyšel v knize Básně (Torst 1996). Prázdninové deníky z let 1960–1962 obsahuje svazek Cesta k Cerekvi (Triáda 2004) a výbor ze snů kniha Sny... (Edice Revolver Revue 2007). Převody básní E. Dickinsonové, G. Trakla a G. Benna shrnul do knihy Překlady (Aula 1998). K vydání připravil vzpomínky Šimona Welse U Bernátů (samizdat 1987, Torst 1993, nové vydání pod titulem U „Bernatů“, Triáda 2011) a spolu s V. Färberem a A. Petruželkou sbírku Ivana Blatného Pomocná škola Bixley (samizdat 1982, Torst 1994, Triáda 2011). Trojdílné souborné vydání Knih Z. Hejdy zahrnuje Básně (Triáda 2013), Prózy a překlady (Triáda 2013) a Kritiky a glosy (Triáda 2012).
dostupné aj ako:
O počmárané babičce
Knižní debut Olgy Anny Marie Lisové je pohádkou. Pohádkou pro děti, které už nejsou tak úplně dětmi, protože ani tato pohádka není úplně pohádkou. V příběhu, který se odehrává v malé chaloupce kousek od moře a stranou velkých měst a každodenního shonu, se sice setkáte s potetovanou babičkou, anděly nebo jednorožcem, stejně tak se v ní však autorka dotýká současnosti, palčivých společenských témat a rodinných problémů.
Hlavním hrdinou pohádky je Pady, kterého otec přiváží na léto ke své matce a otci, počmárané babičce a jejímu muži. Svérázná babička svého syna neviděla tři roky a s vnukem rychle najdou společnou řeč. Pady celé léto pomáhá prarodičům se vším, co je v jejich životě vážné - pečení štrůdlu, nošení rašeliny do krbu... Za to mu babička vypráví příběhy svých tetování, které má po celém těle. Paralelně se rozvíjí příběh Padyho a prarodičů na venkově a Padyho otce ve městě a i když nejednou oklikou, obě linky spějí k pohádkovému konci.
Nevšední a dynamický, hovorový jazyk je ve výborném dialogu se stejně nevšedním a dynamickým, citlivým a lidským obsahem knihy.
Maják a sirény
Sbírka Maják a sirény je mladá, melancholická, moderní a snová. Autor dává čtenáři prostřednictvím svých básní neohroženě nahlédnout do jeho vlastních pocitů a představ, předkládá mu své srdce téměř doslovně. Básně Jindřicha Jinocha jsou povětšinou milostné, svojí veskrze originální lyrikou a možná až přehnanou ublíženou melancholií se obrací k ženám svého života, ke svým sirénám. Autorovi rozhodně nelze upřít cit pro rytmus a schopnost neotřelé, ale až omračujícím způsobem vypovídající metafory.
Ve své debutové sbírce bere čtenáře do snové, někdy bezútěšné krajiny slovních přemetů, vnitřních i vnějších démonů a citových tornád. Jeho básně mají unikátní jazyk, ve kterém se snoubí velká slova a občas archaismy s drtivou chladnou všedností a skřípavými neologismy. Kniha Maják a sirény je trochu uplakaná, ale laskavý čtenář rád odpustí vzhledem k jejímu vytříbenému jazyku a čistotě emocí.
Jindřich Jinoch je bezesporu talentovaným mladým básníkem. Jeho kniha je bolestivě upřímná a ve své zamotané hře se slovy syrová. Na jejích stránkách se kouzelným způsobem potkává naivita a nezralost s jistou dávkou životní moudrosti a sebeironie. Autor s uchvacující lehkostí tančí na hranici kýče a úspěšně se mu vysmívá, když velkým silným slovům dává nové významy poukazováním na jejich nízkost.
Komponent
Sbírka Komponent Ondřeje Lipára (1981) vypovídá o rozežrání všedností, o úmorném střídání dní bez obsahu, o snesitelném a dostupném odžívání a strachu ze selhání. Ale jen do té doby, než zespod vyvřou utajené děje, které na zdánlivém poklidu regálového života boy meets girl parazitují jako lákavá, dusivá sněť a zanechávají na něm stopu zápasu.
Ondřej Lipár (1981) se narodil a žije v Praze. Na Fakultě sociálních věd UK vystudoval marketingovou komunikaci a PR a mediální studia. Pracuje jako editor v časopise, působí také jako fotograf. Jeho první sbírka Skořápky vyšla v roce 2004.
dostupné aj ako:
Prešporský duch - Svedectvo dejín
V bratislavskom Dóme sv. Martina je dodnes uchovávaná a verejnosti prezentovaná zaujímavá kuriozita: doska a dve plátna s vypálenými odtlačkami pravej ruky. Tieto, ako aj ďalšie znamenia mal po sebe zanechať duch nebohého Jána Clementa Zwespenbauera, ktorý sa v Prešporku v rokoch 1641 – 1642 zjavoval mladej Regine Fischerin. Clement zavraždil človeka a jeho duša za tento hriech pykala v očistci. Od dievčaťa žiadal zariadiť niekoľko vecí, ktoré pred smrťou už nestihol zrealizovať, pričom sa Regina mala postarať najmä o zhotovenie súsošia Piety pre Dóm, vtedy hlavný mestský chrám. Duša Jána Clementa bola napokon vyslobodená a pri oltári s votívnym dielom vyhotoveným na žiadosť mŕtveho vznikol osobitný kult „zázračnej“ prešporskej Piety. Zanikol až v polovici 20. storočia a spolu s príbehom o zjaveniach ducha preslávil naše mesto v takmer celej Európe... Tri storočia sa kauzou mŕtveho Clementa zaoberali teológovia, spisovatelia a parapsychológovia, ktorí väčšinou hovorili o jednoznačnej autenticite udalostí z polovice 17. storočia. Až dnes sa však čitateľ môže prvý raz dozvedieť, aké významné – no takmer úplne zabudnuté – miesto majú tieto udalosti v našej histórii a čo za nimi skutočne stálo... Monografia zostavená na základe niekoľkoročného systematického výskumu totiž odkrýva dosiaľ nikdy komplexne nespracovanú kapitolu z dejín Bratislavy.
Indikace k ústavnímu léčení
Známý teplický lékař (a rockový fanoušek) Jaroslav „Yarda“ Pichlík je v literatuře zatím známý jako autor zasvěcených recenzí o rockové hudbě. Jeho knižní prvotina však obsahuje dvě desítky povídek žánru „literatury de faktu, artefaktu, nefaktu a antifaktu“, plných typického drsného humoru a nabízejících převážně situace, rozpoložení a události z doby před rokem 1989, které se odehrály v autorově osobním i zdravotnickém okolí. Sám autor v předmluvě důrazně upozorňuje, že jde o čas minulý, to pro případ, že se knihou překvapivě prolouská i nějaká neinformovaná tetka a vzkřikne ve spravedlivé hrůze hlasem velikým – třeba v mlíkárně nebo v autobusu: „No vidíte, pani – a pak jděte k doktorovi!“ Předmluva Vladimír Mišík a Olin Nejezchleba, doslov Jiří Dědeček.
Básně 3
Třetí básnická kniha Jonáše Hájka, který patří k nejvýraznějším básníkům současné mladé generace, neohromuje mladistvým sebevědomím ani na odiv vystavovanou suverenitou. O každé ze zařazených básní je však možné říci, že představuje zvládnutý tvar, každá má vlastní výraznost, zřetelnou, osobitou ražbu, při jaksi samozřejmém – a u Hájka už vzhledem k dřívějším sbírkám nepřekvapujícím – ovládání básnického řemesla.
Hájkovo vidění demaskuje prázdnotu a odcizení, někdy s ironií nebo smutkem, vidoucí však zůstává nevydělujícím se účastníkem. „Kde jsem byl, když propukl kaštan? / V nějakém muzeu. Jenom těžká taška / byla mou kotvou: pouliční křižník. // Tady narozen, tři metry níž umřel. / Mistrovy šachy, brýle, ba co hůře, / nepříjemná baba u zdi. Tvá bližní.“ Pokud básník připojuje „komentář“, třeba právě ironický (s ironickým patosem? ale je to ironie, nebo soucit? obojí?), pak ve zkratce povyšující situaci, dodávající banalitě přesah. „Personál musí poponést / šťastlivce, umáčené od piva. / Tak láska je to, co jest, / a smrt to, co přebývá.“
V několika básních Hájek odkazuje k reálným historickým či víceméně současným postavám nebo je nechává promlouvat (Karel Purkyně, Josef Suk v Rize, Jan Kubiš na ochozu, Jaroslav Seifert, obdobně, i když méně explicitně Alles prüfe der Mensch, Třeboň) nebo pracuje s dobově-historickou aluzí (Leningrad 1961). Horizontální rozměr, o nějž tyto básně sbírku obohacují, má význam ve více rovinách, a to nejen jako svého druhu ukotvení a nejen jako odkaz k živé minulosti.
Jonáš HÁJEK (* 12. listopadu 1984 v Praze) vystudoval hudební vědu na Filozofické fakultě UK v Praze. Pracuje jako redaktor v hudebním nakladatelství. Vydal sbírky Suť (Fra 2007), Vlastivěda (Fra 2010) a Básně 3 (Triáda 2013). Za sbírku Suť získal v roce 2007 Cenu Jiřího Ortena. Žije v Praze.
Něco je jinak
Milostný příběh Něco je jinak je romantickým vyprávěním o mladičké Viktorii, která se seznámí s Dominikem, černou ovcí rodiny, u níž tráví prázdniny, a kvůli kterému začne pochybovat o svém současném zasnoubení. Dominik otevře Viktorii nové pohledy na svět, jeho špatná pověst se však za ním táhne jako stín a vznikající vztah obou mladých lidí má před sebou mnoho překážek. Je možné je překonat, postavit se vnějším okolnostem, změnit sebe sama a získat hlubokou lásku a přátelství kontroverzního Dominika? Nebo jsou to všechno jenom iluze a Viktorie nakonec raději zvolí jistotu zajištěné budoucnosti s bohatým Alanem?
Večery Analogonu
Výbor divadelních skečů z legendárního surrealistického cyklu, v němž černý humor pokládá na lopatky nejen každého z Vás!
Od lásky k Lásce
Od lásky k lásce- téměř dvě stě básní ze setkání s Múzou, osmá lyrická sbírka bohumínské básnířky, podobající se předchozím, východní filozofií, setkáním a splynutím s přírodou, básně osvobozené mysli a svobodné duše, ženské zralosti a hrdosti člověka, básně- improvizace, ukazující cestu od náhodné lásky k lásce hluboké a lidské, k lásce s velkým L .
Záblesky svobody
V dubnu 2003, po půlročním pobytu v Asii, odložil Lukáš Marvan roucho buddhistického mnicha a vrátil se ze srílanské džungle zpátky do Čech, aby zde znovu vplynul do každodennosti čtyřicátníka s jejími radostmi i starostmi. Konfrontoval tak zkušenost, kterou získal v asijských klášterech, s všední realitou západního člověka. Ovlivnilo meditační poznání prázdnoty a pomíjivé podstaty skutečnosti jeho zdejší život? Jak? V autobiografické knize reflektuje uznávaný básník a prozaik deset let svého života „po návratu“. Popisuje svou cestu k vnitřní svobodě a podává živé svědectví o úskalích, zkouškách, otřesech a pádech, jimiž procházel. Vypráví o nalézání moudrosti i odhalování vlastního stínu, vlastních limitů, slabostí a bolestí. Píše o míru, laskavosti k sobě, o nalezení „vnitřního učitele“ a smíření se s otcem. Vypovídá o proměně, o cestě „od sebe k druhému, od získávání k dávání“. Lukášův poetický jazyk a mozaikovitá posloupnost vyprávění dávají knize poutavou formu a umožňují vyniknout jeho postřehům i mnohdy provokujícím myšlenkám a otázkám. Záblesky svobody se tak jistě stanou cenným zdrojem inspirace pro všechny zájemce o sebepoznání a spiritualitu.
Chvála věcí obyčejných aneb Nedokončená kniha
Letos jubilující autor na více než 170 stranách předkládá čtenářům svůj lehce bilancující pohled na svět. Prostřednictvím krátkých próz, drobných bystrých úvah, rozvíjí po vzoru svých předchozích převážně povídkových prací diskuzi o základních životních tématech, o lidské existenci a smyslu bytí. Jak je u něj zvykem, vždy přitom čerpá ze svých životních zkušeností. Inspirující pro Sehnala jsou většinou zdánlivě běžné, každodenní situace, události nebo setkání, které sám prožil či snad slyšel z vyprávění jiných. A s oblibou i u těch nejběžnějších věcí odhaluje někdy nečekané souvislosti a metafory. V úplném závěru své poslední knihy autor mimo jiné píše: "Víš, Pane, nemusíš mě už poslouchat či odpovídat, ale musím Ti ještě něco říct. Asi se na mě budeš hněvat, ale já poslední prázdnou stránku nedopíšu. Poněvadž jestliže něco nemá hranici v prostoru ani počátek v čase, je marné se snažit to dokončit. Slova by v takovém případě byla jen jako nebo zcela prázdná. Ale i nepopsaný arch papíru může mít obrovskou sílu sdělení."
Hejno bílých vran
Knížka Hejno bílých vran přináší poznání, že mladí lidé, kteří opustí "děcák", jsou stejní jako jejich vrstevníci, snad více poznamenaní svojí minulostí, ale jsou to lidé schopní, ambiciózní, podnikaví. Vidíme kolem sebe spoustu mladých lidí, kteří si život mimo vlastní rodinu nevybrali, ale museli toto odloučení zvládnout. Druhý takový zlom v jejich životě přichází právě v okamžiku, kdy se o sebe "od zítřka" už musí postarat sami. Dveře domova se jednou pro vždycky zavřou a je to jenom na nich. A právě o těch, kterým se povedlo odejít z dětského domova a vykročit k samostatnosti a úspěchu, jsou tyto příběhy.
Vizitka
Mystický příběh o vyšehradském labyrintu.
Tadeáš Hájek je celkem úspěšný právník se zavedenou praxí. Z rozvedeného manželství má dospívající dceru, posledních pár let žije sám a smysl života a tak vůbec mu stále uniká. Jednoho večera najde pod svým sedadlem v Národním divadle podivnou vizitku, na které ovšem chybí kontakt. Tadeáš se rozhodne, že její majitelku vyhledá, což se mu podaří možná rychleji, než by sám chtěl.
Po chvíli váhání přijme pozvání k průchodu vyšehradským labyrintem, v jehož středu najde své dětské přání. A pomoc k tomu, aby si ho konečně splnil.
dostupné aj ako:
Dnem dne
Druhá básnická sbírka Pavly Vašíčkové je plná hříček se slovy, s jejich hranicemi, s obzorem řeči a vzlety do bezmeznosti: Jelikož čteme písmena, ale ne vždy myšlenky, píšeme písmena, ale ne vždy činy, létáme na nebi, ale ne v něm. Cítíme přiléhavý tlak snů, mléčné objetí mlh. Neznajíce sytost hladu hladovíme sytostí, celý svět hladoví sytostí. Zbídačeni vědomostmi, obtěžkáni zkušenostmi, než se ve vzdálení budeme ještě více vzdalovat, budeme se muset rozhodnout, zda stát, nebo jít. Propast důvodů. Saháme po holi – opřeme se, či budeme bít? Vzpomínka umírá na okamžik, slovy, která v jasné akustice mrazu nikdy neulehnou k věčnému spánku. Trn výkřiku protrhl kůži ticha, hustotou bohatý vzduch. Myslí odpočívající na námahu víc než trpící
Čas divokých malin
Převážně rodinný dramatický příběh z doby normalizačního temna, odehrávající se v prostředí zapadlé horské obce. Tři malí sourozenci prožívají svá denní dramata pod despotickým otcem, který je nemilosrdně trestá za každou maličkost. Nad příběhem se sice rozprostírá dusivý mrak normalizace, ale děti vnímají víc svírající rodinné poměry. Přesto jsou mnohdy v rámci možností vlastně šťastné, i když se otci později podaří zasít svár a nepřátelství i mezi ně. Autorka vzpomíná na svůj čas divokých malin, ale právě díky času, který od doby dětství uplynul, obrousil hrany a umožnil odstup a nadhled může i drsné chvíle vid ět a líčit s dávkou humoru.
Choditi stříbro
Lyrika nebývá v dnešním přeuspěchaném světě tou nejčastěji se vyskytující bylinkou. A přece již Goethe dobře věděl, že právě ona dokáže zachytit „na malém prostoru celý svět“. Šlosarova sbírka, přísně komponovaná v sledu jednotlivých ročních období, postihuje především vztah člověka a přírody. „Jeho malé básně přírodní lyriky, spředené poletujícími motivy, nenápadnými aliteracemi a jinými vnitřními souzvuky, mají úžasnou moc otvírat nám uši ohlušené uřvanou ulicí a očím oslněným lesklými barevnými cetkami navracet dar vidění,“ konstatuje autor doslovu Milan Blahynka. Šlosarův básnický cyklus organicky doplňují barevné makrofotografie přírodních motivů. Jsou dílem Aleny Pončové.