Jiří Rajlich

V prvních měsících roku 1945 se jen nedaleko od českých hranic odehrával jeden z posledních aktů agónie Třetí říše. Posádka obklíčené Vratislavi (dnes Wroclaw), tehdy největšího německého města na východ od Berlína, se z Hitlerova rozkazu nesměla vzdát. Ze všech německých „pevností“ sovětské přesile odolávala vůbec nejdéle, od poloviny února až do počátku května 1945. A nakonec kapitulovala nikoli snad proto, že byla dobyta, ale protože již o několik dní dříve padl Berlín. Téměř tříměsíční odpor obránců „Festung Breslau“ by ovšem byl zcela nemyslitelný bez kontinuálního zásobování leteckým mostem. Od Hitlera dostal naprostou „benzínovou“ prioritu dokonce před všemi ostatními operacemi Luftwaffe. Noc, co noc tedy osádky transportních letounů obětavě vzlétaly ze Saska a pak z Čech, aby v nejtěžší nepřátelské palbě do „pevnosti“ dopravovaly munici a zbraně a zpátky evakuovaly především zraněné obránce metropole historického Slezska. Největší zásobovací operace posledních měsíců války – co do svého rozsahu i utrpěných ztrát – přišla těžce zkoušené německé transportní letectvo hodně draho. Stala se jeho labutí písní. Trosky mnoha desítek, ba stovek transportních Junkersů a Heinkelů i nákladních kluzáků se ještě dlouho poté povalovaly nejen po celé „pevnosti“ a na letových trasách, ale i na posledních startovních letištích v Čechách. Původní česká odborná monografie o této epické letecké operaci, která měla nejen německé a ruské, ale i české, polské, americké a další souvislosti, je vůbec první, která k tématu ve světě vychází.

Rudé Mitchelly nad Moravskou Ostravou. Nálety, které zmizely z historie (aniž do ní kdy vstoupily). Rozpačitá bilance. Mustangy proti Fw 190 nad Tachovem. Utkání, které zmizelo za hranicemi. Čtyři mrtví z mariánskolázeňského hřbitova. První, ale ne poslední. Lightningy proti Říšské pracovní službě. „Kotláři“ - vítaní i proklínaní. Největší „hloubkařský“ útok proti letištím v Čechách. Útěk ve stínu Fliegeralarmu. Jak se chovat při útoku hloubkových letců. Krvavá neděle v Domažlicích. Klecanské drama. Mighty Eight opět nad Německem. „Žádnou romantiku života vojenského letce jsme v Klecanech neviděli“. Německé ztráty. Dva kamarádi. Smrt komodora eskadry JG 77. „Nic nepůsobí na morálku českého obyvatelstva tak silně, jako němečtí stíhači“. Messerschmitty z Diany. Černé kříže a rudé hvězdy nad severní Moravou. Osudné utkání nad Drahomyšlem. Nález po 66 letech. Exekuce Heinkelů u Třebíče. Osudný přelet z Malacek. Svědectví archivů. Na vlastní oči. Letecké zásobování obklíčené „pevnosti Vratislav“. Kanadské Mosquito nad Olomoucí. Záhada nočních sestřelů nad Hanou. Navigační omyl. Nebylo to naposledy. Sovětské Spitfiry nad Slezskou Ostravou. Poltavský debakl. Spitfiry, Kittyhawky a Airacobry nad Ostravskem a Opavskem. Porážka viděná ze země. Otazníky kolem sestřelů. Průzkum po 74 letech. „Tajná eskadra“ KG 200 a Frankova „diplomacie“. „Smíšená česká delegace“ letí do Bavorska. Siebel s dopisem pro papeže. Ruzyňský Siebel odlétá do Švýcarska. Napětí se stupňuje. Let do Flensburgu. Mořský orel z Hradce Králové. Mise generála Ziervogela. Poslední přistání K. H. Franka. Rudé a bílé hvězdy nad Ruzyní. Tři Petljakovy jako oběti „friendly fire“. Ruzyně – nultá hodina. Rozporná svědectví pamětníků. Svědectví ruských archivů. Ruzyňský incident z americké strany. Autor skutečně posledního sestřelu nad Prahou. Kobruška čili Bělločka. Poslední nebo první? Sestřely sovětských stíhačů při Pražské operaci. Letecké jednotky Luftwaffe a jejich štáby na českém území v roce 1945. Obsáhlá výběrová antologie od autora, který již před třiceti lety výzkum historie letecké války nad naším územím posunul na kvalitativně úplně novou úroveň. Výběr odborných analytických studií, bohatě doprovázených obrazovým materiálem, zohledňuje více hledisek. V minulých desetiletích byly publikovány v malonákladových či již zaniklých periodicích, nebo dosud nebyly zveřejněny vůbec. Nechybějí v něm letectva klíčových protagonistů letecké války u nás v posledním válečném roce: německého, amerického, britského a sovětského. Dalším kritériem je pak „žánrová“ pestrost: bombardovací útoky, hloubkové nálety na letiště, „kotlářské“ útoky na železnice a pochopitelně letecká utkání jak na západní, tak i na východní frontě – ve dne i v noci. To vše viděno především optikou letců samotných, ať již jejich stroje nesly znaky jakékoli. Ale nejen jich. Také těch dole – německých štábních důstojníků, okupačních úřadů i protektorátních četníků. Ale také českých civilistů, hledajících spásu před bombami v krytech, před kulkami kotlářů v nejbližším příkopě, nebo jen užasle pozorujících boje a dění na obloze. Své místo zde nalezly i některé další méně známé aspekty a epizody, které spoluutvářely kulisy závěru letecké války na našem území. „Nebýt Jiřího Rajlicha, tak o letecké válce nad Čechami a Moravou nevíme zhola nic… on byl ten první, kdo otevřel dveře do této dosud neprobádané tématiky… on byl tím prvním, kdo zahájil seriózní historický výzkum letecké války.“ Letité konstatování z webových stránek, věnovaných právě letecké válce nad Československem, má stále svou platnost i patřičnou váhu.

V Mezinárodních brigádách ve Španělsku bojovalo více než 2200 československých občanů. Mezi zahraničními dobrovolníky tvořili osmý největší kontingent - po Francouzích, Italech, Polácích, Američanech, Němcích, Jugoslávcích a Belgičanech. Říkali jim prostě španěláci. Mohlo by to navozovat dojem, že i jejich osudy byly víceméně stejné, nebo alespoň podobné. Přestože většinu z nich sice na Pyrenejský poloostrov zavedly podobné motivy, realita, zvláště ta následná, byla v turbulentním 20. století ale podstatně barvitější. Naprostá většina z těch, kteří přežili Španělsko, boje na frontách 2. světové války i nacistické věznice a koncentrační tábory se v roce 1945 vrátila do vlasti, kde začal vznikat lidově-demokratický režim. Z velké části šlo o členy komunistické strany a není nijak překvapivé, že mnozí z nich již tehdy začali utvářet její pretoriánskou gardu. Ze všech „španěláckých“ osudů jsme vybrali čtyři - tři české a jeden slovenský, především však komunistické. Byly stejně neobyčejné, ale do značné míry víceméně docela charakteristické i pro osudy ostatních „španěláků“: docela určitě dramatické, ve všech případech plné vzestupů a pádů. Bohuslav Laštovička, Ladislav Holdoš, Josef Pavel a Osvald Závodský, čtyři známá jména. Ale známe je doopravdy? V Mezinárodních brigádách ve Španělsku bojovalo více než 2200 československých občanů. Mezi zahraničními dobrovolníky tvořili osmý největší kontingent - po Francouzích, Italech, Polácích, Američanech, Němcích, Jugoslávcích a Belgičanech. Říkali jim prostě španěláci.

Význam starého, dnes již neexistujícího chebského letiště pro naši leteckou historii daleko přesahuje západočeský region. Vzniklo ještě za 1. světové války, jako vůbec první stálé vojenské letiště v Českých zemích. Aviatikům habsburské monarchie ale nesloužilo dlouho. A zpočátku se zdálo, že valné perspektivy jej nečekají ani v nové republice. Na vině byla jeho nevýhodná geografická poloha i s tím související fakt, že šlo o krajinu plnou živlů republice nepřátelských. Přesto však v meziválečném období nakonec sloužilo nejen jako základna bojových jednotek, ale především jako významné centrum leteckého výcviku československého letectva, svého času dokonce jediné. V té době na něm nacházíme téměř všechny typy letadel, které brázdily oblohu nad Československem ty domácí i četné zahraniční. A také snad všechny významné i dnes již zapomenuté aviatiky, kteří pomáhali psát historii tehdejší zlaté éry letectví. Převážně k výcvikovým a pomocným účelům pak letiště používala také německá Luftwaffe a nakonec se zde formovaly i letecké jednotky Ruské osvobozenecké armády. Přestože koncem 2. světové války bylo staré chebské letiště americkými leteckými útoky prakticky úplně zničeno, v naší letecké historii má své pevné a trvalé místo. O tom všem, a nejen o tom je tato bohatě obrazově vypravená kniha (programově se však nevěnuje historii nového chebského letiště, vybudovaného spolu s leteckou továrnou v dobách okupace, což je téma na speciální monografii). Přestože se po obsahové stránce zabývá všemi třemi dekády existence starého chebského letiště, akcentuje především první roky jeho budování a fungování, což dosud představovalo určitý dluh naší letecké historiografie. Totéž se do jisté míry týká i kapitol věnovaných jeho fungování v meziválečném období a v časech 2. světové války, jejíž dramatický závěr ve svých důsledcích učinil tečku za existencí nejstaršího stálého vojenského letiště na našem území. Ve srovnání s kapitolami o nejstarší chebské letecké historii jde totiž o problematiku již podstatně známější z řady jiných pojednání jak o meziválečném čs. letectvu, tak o historii letecké války nad českým územím. Jistou kompenzací za tuto určitou asymetrii budiž podstatně rozsáhlejší a informativnější obrazový doprovod, dokumentující aviatiky a letadla zlaté éry československého letectví. Mezi více než 800 snímky byly zařazeny buď dosud nepublikované, nebo kdysi zveřejněné, ale nyní zpravidla v lepší kvalitě většinou v charakteristických místních kulisách, jimiž dominuje nezaměnitelná řada osmi chebských hangárů.

Severoitalské nebe 1917-1918. Rakousko-uherské stíhací Albatrosy, Bergy a Phönixy. Proti nim britské Camely a Brisfity s italskými Spady a Hanrioty. Rytířská utkání i nemilosrdné bitvy na život a na smrt. Ostřílení veteráni i nezkušení mladíčci. Ctižádost, odvaha, strach i zbabělost vysoko nad krví a blátem zákopů. Únik před plameny hořícího stroje má jediné řešení - skok do hloubky bez padáku. Kdo někdy viděl Aces High (u nás pod názvem Stíhači, na start!), bude vědět, o čem je řeč. O tom také o tom - je knižní biografie věnovaná jednomu českému osudu v turbulentním 20. století. Kapitán Ludvík Purm pocházel z česko-německo-židovského prostředí. První roky války strávil jako důstojník Haškova pluku v marasmu srbského, černohorského a italského bojiště. V těch zbylých se na zákopy díval shora - nejprve jako letecký pozorovatel, pak jako stíhací pilot a velitel s čím dál menšími vyhlídkami na přežití. Zkáza c. a k. armády a rozpad habsburské monarchie jej zastihly na Piavě jako velitele stíhací eskadry, jedné z pouhých pěti, které rakousko-uherské letectvo vůbec mělo.

Syrový, vášnivý, subjektivní, místy až příliš příkrý. Takový je osobní deník stíhacího pilota Otto Hanzlíčka (1911-1940). Dokument, zahrnující období od června 1939 do října 1940, představuje cenné svědectví o těch československých letcích, kteří to po nacistické okupaci nevzdali. Je to výpověď vojáka a letce, frustrovaného mnichovskou a březnovou katastrofou stejně jako nesčetnými obtížemi a nejistotou prvních měsíců zahraniční odbojové akce. Každopádně jde o svědectví svrchovaně autentické. Hanzlíčkovy občanské a vlastenecké postoje formovalo skautské a sokolské mládí prožité v severočeském pohraničí stejně jako vojenská služba u elitní zbraně čs. armády. Jako stovky dalších po okupaci uprchl nejprve do Polska. Odtud se ještě před vypuknutím války dostal do Francie, kde ovšem musel podepsat závazek do Cizinecké legie. Jakmile se ale válka stala realitou, mohl konečně opět zasednout do kabiny letounu. Na francouzské obloze pak statečně bojoval na Curtissech s indiánským emblémem – jako příslušník proslulé Escadrille Lafayette (3. letka GC II/5). Navzdory nepříznivé situaci v tehdejších zoufalých bojích dokázal získat několik vítězství. Nakonec byl sestřelen sám. Přestože Günther Rall, budoucí velké německé eso, si tehdy mohl připsat svůj první úspěch, Hanzlíček se dokázal spasit na padáku. Po chaotickém ústupu a francouzské kapitulaci následovala dramatická evakuace přes severní Afriku ke břehům Albionu. V průběhu Bitvy o Británii se zde stal příslušníkem 312. čs. stíhací peruti RAF. V jejích řadách však záhy přišel o život – jako vůbec první z jejích příslušníků. Po seskoku z hořícího Hurricanu, vůbec prvního sériového kusu tohoto legendárního typu, sice opět nad sebou uslyšel spásné plesknutí otevřeného vrchlíku, přesto ale nakonec musel být zapsán do stále delšího seznamu padlých...

Letos jubilující autor na více než 170 stranách předkládá čtenářům svůj lehce bilancující pohled na svět. Prostřednictvím krátkých próz, drobných bystrých úvah, rozvíjí po vzoru svých předchozích převážně povídkových prací diskuzi o základních životních tématech, o lidské existenci a smyslu bytí. Jak je u něj zvykem, vždy přitom čerpá ze svých životních zkušeností. Inspirující pro Sehnala jsou většinou zdánlivě běžné, každodenní situace, události nebo setkání, které sám prožil či snad slyšel z vyprávění jiných. A s oblibou i u těch nejběžnějších věcí odhaluje někdy nečekané souvislosti a metafory. V úplném závěru své poslední knihy autor mimo jiné píše: "Víš, Pane, nemusíš mě už poslouchat či odpovídat, ale musím Ti ještě něco říct. Asi se na mě budeš hněvat, ale já poslední prázdnou stránku nedopíšu. Poněvadž jestliže něco nemá hranici v prostoru ani počátek v čase, je marné se snažit to dokončit. Slova by v takovém případě byla jen jako nebo zcela prázdná. Ale i nepopsaný arch papíru může mít obrovskou sílu sdělení."

Přestože se o tom čtyřicet let od konce války v podstatě mlčelo, je dnes známo, že českoslovenští letci, kteří bojovali po boku polského, francouzského, britského a sovětského letectva proti nacistické Luftwaffe, nebyli jedinými občany bývalé Československé republiky, kteří se účastnili vzdušných operací na frontách 2. světové války. Na druhé straně stály stovky či spíše tisíce jiných. Vedle příslušníků slovenských Vzdušných zbraní tvořili nejpočetnější skupinu někdejší českoslovenští občané německé národnosti, kteří sloužili v řadách německých leteckých sil. Patřili k nim i dva nedávno zemřelí letci Walter Bláha a Walter Smejkal. První z nich byl pilotem bombardéru a jeho životní osudy snesou jen těžko srovnání s mnohem známějšími válečnými letci. Již při svém prvním bojovém letu úspěšně dezertoval na spojeneckou stranu a domů se vrátil v uniformě příslušníka čs. zahraniční armády. Odvážný úlet pak neméně bravurně zopakoval ještě o několik roků později, když prchal z poúnorového Československa. Oproti tomu Smejkal bojoval jako stíhací pilot v Norsku v řadách známé Jagdgeschwader 5, a to až do německé kapitulace. Po skončení války se do vlasti vrátil jako válečný zajatec v otrhané německé uniformě. Shodou okolností byl jako nepostradatelný odborník vyňat z probíhajícího odsunu německého obyvatelstva a přes všechny nesnáze se pak zapojil do běžného civilního života. Oba muži se nikdy nepotkali, přesto v jejich životech nacházíme pozoruhodné paralely. Nejen, že měli stejné křestní jméno, že milovali létání a že se po válce oba vrátili do Československa, kde oba chtěli žít normální občanské životy. Walter Bláha i Walter Smejkal se dokonce narodili ve stejném roce jen několik měsíců od sebe a stejného roku, opět krátce po sobě, leč každý na jiném konci světa svou životní pouť završili.

Reprezentativní a obrazovým materiálem štědře dotovaná biografie opravdové legendy československého letectva. Generálporučík ve výslužbě František Fajtl (2012-2006), od jehož narození letos uplyne rovných sto roků a s nímž jsme se naposledy rozloučili před šesti lety, je patrně našim nejznámějším válečným letcem. Nadto nejen na západní, ale také na východní frontě. Pokud si každý jen trochu zasvěcený nevzpomene na jméno žádného z nich, pak na to jeho patrně ano. Především proto, že měl dostatek talentu, aby své zážitky dokázal přetavit do literárních děl, díky nimž jeho jméno proniklo k širší veřejnosti. A dodejme, že díky tomu se všeobecné povědomí o čs. válečných letcích u širší veřejnosti nevytratilo ani v dobách normalizace.

Tato publikace není jen o padlých čs. letcích. Autor se snažil celou věc posunout na kvalitativně zcela novou úroveň, aby problematika nebyla nahlížena výhradně z hlediska ztrát na životech, jakkoli je toto hledisko legitimní. Černá kronika českoslov enského letectva je totiž podrobným přehledem všech zjištěných leteckých (a nejen leteckých) nehod, jejichž účastníky čs. letci byli. Dnešní terminologií bychom je označili jako letecké mimořádné události - tedy katastrofy, havárie a poškození techni ky, včetně poškození způsobených zásahem nepřítele. Zahrnuje tedy všechny kategorie újmy na letecké technice (od totálně ztraceného až po lehce poškozený letoun) či na personálu (mrtvý, nezvěstný, zajatý, zraněný či zcela nezraněný letec). . Celk em 1167 leteckých katastrof, havárií a poškození techniky československého letectva ve Velké Británii. . Více než 1200 dobových fotografií . Téměř 300 úředních dokumentů

Válečný deník československých letců ve službách britského letectva 1940-1945. Stejně jako všechny předchozí části tohoto velkorysého projektu, i tuto autor pojal osvědčeným způsobem. Po krátkém úvodu, charakterizující tento válečný rok a činnost le tectva na západní frontě, následuje vlastní kalendárium, v němž není opomenuta žádná událost, vztahující se k předmětné problematice. Jsou zde zaznamenány všechny organizační, dislokační, výzbroj ní a velitelsko-personální změny. Hlavní část tohoto k alendária je však věnována vlastní operační činnosti čs. letců ve službách RAF. Není v něm opomenuto žádné dosažené vítězství, ani utrpěná ztráta. V graficky odlišených partiích čtenář nalezne četné biografické črty nejvýznamnějších letců, dále přeh ledné tabulky, bojová hlášení či vzpomínky pamětníků. Celkový dojem umocňují čtyři stovky dokumentárních fotografií, několik desítek barevných bokorysů letounů a četné faksimile dobových dokumentů. Vsamotném závěru nescházejí ani rozsáhlé tabulky, k teré sumarizují šestiletou dramatickou válečnou epopej, jíž činnost československého letectva na Západě nepochybně byla.