Ivo Pejčoch

S rozvojem tankových vojska se jako stále palčivější jevila otázka bojem s tímto druhem válečné techniky. Vzhledem k tomu, že standardní tažené kanóny neumožňovaly vést rychlý manévrový boj proti obrněné technice, zrodila se myšlenka jejich instalace na vhodné pásové, polopásové či kolové podvozky. Tak se zrodil nový druh pozemní obrněné techniky, označovaný v češtině jako stíhače tanků. Jejich první generace představovaly stroje, vyzbrojené protitankovými kanóny nejrůznějších konstrukcí, v průběhu desítek let vývoje se ale objevily i stroje s bezzákluzovými kanóny, řízenými raketovými střelami a v posledních dekádách také vozidla, kombinující v sobě schopnosti hloubkového průzkumu, palebné podpory i boje proti obrněné technice. Kniha stíhače tanků je další z řady publikací, mapujících vývoje jednotlivých druhů obrněné techniky od samotných počátků až do současné doby.

154 slavných i zapomenutých obrněnců

Černá kniha sovětské okupace přináší informace o nejzávažnějších důsledcích vojenské intervence armád Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a následné sovětské vojenské okupace 1968-1991. Těmito důsledky jsou občané zemřelí v důsledku působení intervenčních nebo okupačních vojsk. Kniha rovněž zaplňuje dosavadní mezeru v historickém bádání tzv. normalizace jako nástin vývoje a základních problémů sovětské okupace. Od prvního vydání v roce 2015 autoři objevili údaje o dosud neznámých obětech let 1969-1991. Znovu podrobili zkoumání i počáteční měsíce okupace v roce 1968. Výsledkem se stala kniha Okupace 1968 a její oběti, kterou roku 2017 vydal jako neprodejnou publikaci Vojenský historický ústav v Praze. Během studia nových archivních materiálů se podařilo objevit nebo upřesnit řadu informací, vztahujících se k prožívání a následkům invaze roku 1968 především z perspektivy občanů Československa. Rovněž se podařilo zpřesnit seznam obětí intervenčních a okupačních jednotek od srpna do prosince 1968. Ještě před deseti lety se mělo všeobecně za to, že zemřelých československých občanů bylo 108. Zkoumáním dosud historicky nezpracovaných archiválií se nám podařilo objevit další informace a stav obětí z roku 1968 je 137. I u těch, jejichž jména byla již známá, se v mnoha případech povedlo nově objasnit podrobnosti průběhu tragických událostí i životopisů obětí. Díky ochotě archivních institucí i příbuzných zemřelých jsme dokázali u většiny z nich text doplnit jejich fotografiemi a jednotliví zemřelí tak pro čtenáře přestávají být statistickým údajem a pomyslně dostávají skutečnou tvář. Z dalšího období let sovětské okupace 1969-1991 byly upřesněny nepotvrzené nebo objeveny poznatky o dosud neznámých případech. Počet potvrzených obětí na životech za toto dlouhé období se zvýšil z 267 na 288, tedy o 21. Autoři se rozhodli také pro jednotné chronologické zpracování tragických událostí za celé období od 21. srpna 1968 do 25. června 1991. Dosavadní rozdělení na oběti několika měsíců roku 1968 a potom na další období let 1969-1991 není metodologicky nejvhodnější, protože 31. prosinec 1968 není v této problematice žádným historickým mezníkem. Celkový počet obětí na životech ze strany obyvatel Československa vzniklých v souvislosti s pobytem sovětských vojsk tedy je 425. Do kapitol přibližujících celkový rámec sovětské vojenské přítomnosti byly doplněny některé nové poznatky a opraveny zjištěné nepřesnosti. Doplněné vydání knihy věnované především nejzávažnějším dopadům vojenské intervence armád pěti zemí Varšavské smlouvy v srpnu 1968 i následného působení Střední skupiny sovětských vojsk v Československu vychází v roce padesátého výročí srpna 1968.

Od počátku dvacátého století se intenzivně vyvíjely dvě zbraně, které měly navždy změnit charakter moderních válek. Jednou bylo letectvo a druhou tanky a ostatní druhy pozemní obrněné techniky. Bylo jen logické, že se musely oba druhy zbraní ve válkách střetnout. Zatímco letouny byly stále dokonaleji vyzbrojovány k útokům na pozemní cíle a posléze vznikly specializované bitevní letouny, musely armády řešit otázku obrany vojsk před vzdušným napadením. Vzhledem k mobilnímu charakteru válek bylo třeba umístit protiletadlovou zbraň na odolný podvozek, aby dokázala doprovázet postupující obrněné nebo automobilní kolony. Již před první světovou válkou se objevily první pokusy o vytvoření samohybného kanónu k ničení nepřátelských balónů, později přicházely stále dokonalejší komplety, mnohdy postavené na tankových podvozcích. V prostředí druhé světové války byla vojsková protiletadlová obrana nutností a svůj význam si zachovala přes období studené války až podnes. Zásadní zlom přišel v období po druhé světové válce, kdy se začaly v armádách rozšiřovat řízené protiletadlové rakety. I tato nová kategorie vojenské techniky se záhy stala součástí mobilních jednotek a protiletadlové střely začaly využívat jako nosičů obrněných vozidel. Kniha Protiletadlová obrněná vozidla je věnována vývoji pancéřovaných strojů, určených k boji s nepřátelskými letadly i vrtulníky a zachycuje vývojové trendy od počátku dvacátého století až po současnost.

Během čtvrtstoletí od zhroucení komunistického režimu v Československu vyšla řada studií i knih na téma poprav obětí politických procesů padesátých let, a jak ukazují diskuze mezi historiky i veřejností, tato problematika je stále aktuální. Přetrvávají diskuze, zda mezi oběti zařadit i funkcionáře komunistické strany, smetené v důsledku vnitrostranického boje. Podobně je tomu s otázkou, koho mezi oběti politických procesů vůbec zahrnout, mezi vyloženě politické procesy se dostaly také případy s částečně kriminálním pozadím a je na dalším bádání, jak se tyto kauzy zhodnotí. Dosud se však neřešila otázka, která s nejkrvavějšími perzekucemi spadajícími do období prezidentské funkce Klementa Gottwalda úzce souvisí. Je známo, kolik občanů bylo za jeho éry popraveno, žádná studie se však nevěnovala milostem, které první dělnický prezident podepsal. Pokud pohlédneme na nepříliš dlouhé prezidentské období Klementa Gottwalda z úhlu hrdelních trestů, zjistíme, že na popravištích zemřelo celkem 228 lidí. Z nich bylo 7 kolaborantů či válečných zločinů a 25 vrahů nebo pachatelů hospodářské kriminality. Děsivé však je, že z politických důvodů bylo oběšeno 196 občanů včetně jedné ženy. Roku 1950 se jednalo o 53 popravených, stejně jako roku 1951, v roce 1952 počet stoupl dokonce na 56. V těchto letech tedy v statistickém průměru režim oběsil jednoho svého odpůrce týdně. Za stejné období podepsal Klement Gottwald 56 milostí, na jejichž základě byl občanům změněn trest smrti na odnětí svobody. Dobu ilustruje fakt, že nejvíce jich bylo uděleno pachatelům válečných zločinů a kolaborantům, celkem 23. V politických kauzách podepsal Gottwald 21milostí a v případě kriminálních deliktů 12. Z nich šlo u 3 osob o trestný čin narušování zásobování, spočívající v padělání potravinových lístků a černý obchod s nimi, u ostatních o vraždy, případně jejich organizování. Kniha Gottwaldovy milosti se pokusí nastolenou otázku zodpovědět a přinést na první léta komunistické diktatury pohled z nového úhlu.

V druhé polovině devatenáctého století se jako jeden z produktů technické revoluce objevilo jízdní kolo a rychle zdokonalovalo. V posledních dekádách jej začaly používat některé armády a v průběhu první světové války již cyklistické jednotky tvořily nedílnou součást řady armád. Objevil se levný a efektivní prostředek pro průzkum, speciální operace nebo rychlé průniky do hloubky nepřátelského území, který měl své využití i v meziválečném období. Již československé legie v Itálii vybudovaly první cyklistické útvary a v této tradici se pokračovalo i v meziválečné republice. V průběhu dvacátých let disponovala československá armáda cyklistickými jednotkami u jezdectva a hraničářských útvarů, před polovinou třicátých let pak došlo k jejich rozsáhlé reorganizaci. Armáda pak disponovala pěticí cyklistických praporů, které existovaly až do nacistické okupace. V letech druhé světové války postavilo cyklistické jednotky protektorátní vládní vojsko i armáda Slovenské republiky, zcela poslední útvar tohoto druhu se ale objevil v rámci exilové československé armády. S koncem druhé světové války se uzavřela čtvrt století dlouhá a pozoruhodná historie tohoto druhu zbraně v československých ozbrojených silách.

Německé tažení prvních let druhé světové války symbolizovaly drtivé údery bombardovacích svazů. Ty ničily nejen vojenské cíle, ale měnily celé čtvrti velkoměst západní i východní Evropy v bezútěšné rozvaliny. Základním strojem bombardovacích eskader Luftwaffe se pro první polovinu války stal dvoumotorový Heinkel He 111, jenž ve službě vydržel až do konečné kapitulace. Elegantně řešený letoun vytvořil nedílnou kulisu letecké války prakticky na všech frontách, a to již ve Španělsku během občanského konfliktu v druhé polovině třicátých let. Přestože v průběhu doby byl u mnoha jednotek nahrazován moderními stroji konkurence, zejména Junkersy Ju 88 a Ju 188 nebo Dorniery Do 217, nikdy se jej ve výzbroji zcela vyměnit nepodařilo. Naopak, pro zájemce o historii druhé světové války zůstává symbolem nacistické bombardovací ofenzivy právě Heinkel He 111, spojený s pádem Francie, Bitvou o Británii i vpádem do Sovětského svazu..

Kniha se věnuje neobvyklé kategorii vojenského letectva, pilotovaným letadlům poháněným raketovými motory. V období mezi dvěma světovými válkami umožnil technických vývoj přistoupit ke stavbě a zkouškám prvních raketových letounů. Zprvu se jednalo o vyloženě experimentální stroje, odtud však nebylo daleko k úvaze o jejich vojenském využití. Raketový pohon nabízel jinak nedosažitelnou rychlost a dostup, což vedlo některé konstruktéry k návrhu strojů tohoto druhu. Od nich byl jenom krok k dalšímu využití raketových technologií, návrhům pilotovaných letadel. Většina z nich se z nejrůznějších příčin nedostala do výzbroje, druhá světová válka však byla jediným konfliktem v dosavadních dějinách, kdy nebe ozařovaly plameny z trysek válčících raketových letounů. Vedle bojových operací Messerschmittova Me 163 Komet a japonské sebevražedné Ohky vznikla na obou stranách válečné barikáda celá řada dalších raketových letadel, které však nepřekročily pokusnou fázi vývoje. Práce na pilotovaných raketových letounech pro bojové účely pokračovaly ještě několik let po válce, prudce rostoucí výkony mnohem praktičtějších proudových letadel je však z této oblasti zcela vytlačily. Období druhé světové války a let před jejím vypuknutím je tak v letecké historii výjimečné i z pohledu raketového vývoje.

Krátce po okupaci zbytku českých zemí 15. března 1939 začaly v právě ustanoveném protektorátu vznikat nové extrémistické strany a hnutí, jejichž ideovým pilířem se stala co nejužší spolupráce okupanty a vzývání Adolfa Hitlera. Většina z nich měla doslova jepičí život a minimum členů, často zanikaly po několika schůzích nebo dostaly charakter stolních společností v oblíbené pivnici. Několik stran a hnutí však představovalo výrazně početnější formace. Nejznámější a vlasteneckým obyvatelstvem nejvíce nenáviděná byla kolaborantská Vlajka pod vedením Jana Ryse-Rozsévače. Vedle ní však vzniklo i několik dalších stran s pevnou organizační strukturou, které alespoň na čas dokázaly získat stovky nebo dokonce tisíce členů a vybudovat sekretariáty v řadě měst a obcí. Do této kategorie patřila i Národně socialistická česká dělnická a rolnická strana, která představovala pokus o vybudování české obdoby Hitlerovy NSDAP. Vedena Františkem Mikulášem Mlčochem, jednou z nejbizarnějších postav našich politických dějin, existovala v podstatě po celou válku a stala se velmi obávanou kolaborantskou organizací. Její vedení i část prostého členstva aktivně spolupracovali s gestapem a Zelené hákové kříže, jak se straně přezdívalo, se zařadily k nejtemnějším organizacím z období okupace.

Obrněná technika 12 Velká Británie a země Commonwealthu

Kniha Masarykovy vražedkyně se pokouší přinést pohled na dosud historicky nezpracované téma, nejzávažnější kriminalitu žen v meziválečném období. Odtud pochází i název publikace poukazující na vlastní obsah. Námětem jsou totiž osudy všech žen, které byly v období existence první republiky odsouzeny k trestu smrti a před jeho vykonáním zachráněny milostí prezidenta republiky. Jím byla takřka ve všech případech první hlava československého státu, Tomáš Garrique Masaryk. Mezi omilostněnými najdeme příslušnice různých sociálních vrstev a vzdělání i diametrálně odlišných motivací. Naprostá většina z nich však byla odsouzena za vraždy, leckdy několikanásobné, zcela ojedinělou se stala k smrti odsouzená špiónka. Text přináší nový pohled na otázku ženské kriminality i postoje prvního prezidenta T. G. Masaryka k oblasti udělování milosti v hrdelních případech. Text nepopisuje jen vlastní soudní případy, ale snaží se zobrazit i další životní osudy odsouzených žen. U značné části temných antihrdinek, tvořících námět jednotlivých kapitol, se podařilo dohledat i jejich fotografie a kniha tak není pouhým popisem zločinů anonymních pachatelek, ale dává jim i reálnou tvář. Lze říci, že do laskavého pohledu na kriminalitu první republiky, jíž nabízel legendární seriál Hříšní lidé města pražského, má drsná skutečnost značně daleko.

Součástí dějin druhé světové války se staly na svou dobu technicky pokročilé zbraňové systémy, vyvíjené inženýry Hitlerovy třetí říše. Dodnes představují publicisticky vděčné téma, a autoři takzvané literatury faktu se často předhánějí v popisech fantastických zbraní, které mohly zvrátit běh dějin, kdyby Němci měli k dobru jenom několik měsíců. Jaká je však realita těchto „zázračných“ zbraní? K jaderné bombě měli němečtí vědci daleko a vývoj by si nesporně vyžádal ještě řadu let. Podobně tomu bylo s často zmiňovaným Sängerovým kosmickým bombardérem, zde by si vyřešení technologických problémů vyžádalo řádově desítky let. I projekty pokročilých stíhacích a bombardovacích letounů, poháněných proudovými motory a využívajících nejmodernějších poznatků aerodynamiky, by potřebovaly k zahájení sériové výroby několik let. Tajně testované létající talíře nebo často zmiňovaná tajemná zbraň Die Glocke (Zvon) se již zcela vymykají serióznímu historickému bádání a patří na stránky románů science fiction. Na druhé straně je však nepopiratelnou skutečností, že německé konstrukční kanceláře dovedly na dobový vrchol celou řadu druhů vojenských systémů, například ponorky, reaktivní letadla nebo raketové zbraně. Posledně jmenovaná kategorie se stala i námětem této knihy. Následující kapitoly se věnují vývoji a případnému nasazení německých raketových zbraní v letech druhé světové války, ovšem pouze nepilotovaných. Raketové stíhací letouny, představují samostatné a značně odlišné téma, určené spíše do knihy o vývoji německých bojových letadel. Kniha je rozdělena podle jednotlivých kategorií, pokusných dálkových raket, odvetných zbraní, nasazovaných v posledních měsících války, protitankových, protiletadlových i protilodních střel a konečně dělostřeleckých raket. Je třeba předeslat, že v knize je popisováno několik typů, které raketovými zbraněmi nebyly, ale jsou tak či onak s touto kategorií spojeny. To se týká známé letounové střely V-1 nebo obřího reaktivního kanónu V-3, ale také řízených či klouzavých bomb. Systémy navádění, podobným technologickým řešením nebo nasazením u stejných bojových jednotek jsou však s historií raketových zbraní tak či onak propojeny a bylo by podle mého názoru škoda je z obsahu publikace vyjmout. Do obsahu jsem zařadil zbraňové systémy, které se dočkaly bojového nasazení, byly zkoušeny jejich prototypy nebo alespoň rozestavěny zkušební vzorky. Značně široké plejádě raketových zbraní, které nepřekročily rámec úvah nebo představovaly jen teoretické vývojové alternativy realizovaných programů, se s ohledem na možný rozsah knihy text nezabývá. Jednotlivým typům jsou věnovány samostatné kapitoly, seřazené do větších celků podle výše zmíněných kategorií.

Prokop Tomek a Ivo Pejčoch, pracovníci Vojenského historického ústavu v Praze, zpracovali dosud opomíjené historické téma, problematiku vynuceného pobytu sovětských jednotek v Československu a škody, které na našem území za dvě desítky let okupace jejich vojáci napáchali. Během několika měsíců po vpádu invazních sil Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 narůstaly oběti na životech i počty zraněných, kteří se stali oběťmi řádění okupačních jednotek. Ty navíc během krátké doby způsobily škody v řádu desítek až stovek milionů tehdejších korun. Tyto skutečnosti byly do značné míry známy, protože tuhá cenzura byla dočasně zastavena. Jak ale nová kniha přesvědčivě ukazuje, dosud udávaný počet 108 civilních obětí na životech byl silně podhodnocený. Následující dvě desítky let „dočasného“ pobytu, kdy se dočasnost stala v představě většiny obyvatel věčností, však umírali další nevinní civilisté. Další občané utrpěli nezvratná poškození zdraví a materiální škody dosahovaly astronomických částek. Tyto zamlčované skutečnosti odhaluje nová kniha dvojice vojenských historiků. Kniha se ale tématice sovětské okupace však věnuje v širším pojetí. V úvodních kapitolách je popsán například právní rámec „pobytu“ Střední skupiny vojsk v Československu či metodika jednání o škodách. Další kapitoly však přinášejí také informace o počtech, struktuře nebo úkolech okupačních jednotek, a snaží se nastínit každodenní život uzavřených prostorů. Konečně se kniha věnuje také otázkám odsunu Sovětských vojsk z Československa po pádu komunistického režimu, odstranění ekologických škod a zejména hledání spravedlnosti pro oběti tragických událostí. Černá kniha sovětské okupace zcela poprvé nabízí analýzu zločinů a násilného chování, skutečný počet obětí zločinů, ignorantství, bezohlednosti i lhostejnosti příslušníků okupačních jednotek. Ukazuje také způsoby, jakými se československé státní orgány a sovětská vojenská justice s pachateli vypořádaly, či lépe řečeno v řadě případů bohužel nevypořádaly. Fakta o jednotlivých událostech byla vyhledána v původních a zatím nevyužitých archivních pramenech. Kniha je doplněna množstvím unikátních, dosud nezveřejněných fotografií. Nakladatelství Svět křídel i oba autoři se novou knihou pokoušejí zaplnit výrazné bílé místo v naší nedávné historii a současně splatit jistý dluh, který společnost vůči nevinným obětem sovětské okupace 1968-1991 má. Prokop Tomek a Ivo Pejčoch, pracovníci Vojenského historického ústavu v Praze, zpracovali dosud opomíjené historické téma, problematiku vynuceného pobytu sovětských jednotek v Československu a škody, které na našem území za dvě desítky let okupace jejich vojáci napáchali.

V pátém pokračování řady o útěcích z komunistického Československa je položen důraz zejména na případy, při nichž se uprchlíci snažili o využití složitějších technických prostředků, letadel, balónů, ale i obrněných nebo dalších vozidel. Vedle toho jsou v této knize popsány případy málo známých nebo zcela neznámých pokusů o braní rukojmí, ale také některé útěky s tragickým vyústěním. Do knihy je rovněž zařazen dnes již téměř zapomenutý únos československého emigranta z rakouského území na počátku normalizace, ale také doslova bizarní případ západoněmeckého občana, který si vynutil násilím cestu do Československa, kde vzápětí zahynul při přestřelce s příslušníky policie. V textu je mimo jiné popsán poslední úlet před pádem železné opony i poslední přechod hranice v potápěčském skafandru ze stejného období. Historii strážení a ochrany hraniční oblasti doplňují stručné životopisy prvního i posledního velitele Pohraniční stráže za existence bipolárního světa. Kniha tematicky navazuje na předchozí publikace o historii železné opony, vydané v nakladatelství Svět křídel.

V pořadí již třetí kniha, zaměřená na období politických procesů v Československu a jejich oběti, se věnuje oblasti popravených příslušníků SNB, Ministerstva vnitra a Sboru vězeňské stráže. Publikace narušuje zažitou představu policistů jako jednolité hmoty, bezvýhradně oddané komunistickému režimu. Mezi popravenými nacházíme odhodlané protikomunistické odbojáře, nevinné oběti politických procesů a ve dvou případech také exponenty vládnoucí moci, smetené intrikami svých spolustraníků. Jeden z policistů byl dokonce souzen v neznámějším procesu doby nesvobody, jehož hlavní osobou se stala doktorka Milada Horáková. K policistům, popraveným z politických důvodů jsou v samostatné části knihy přiřazeny také případy exekvovaných z kriminálních příčin (podobně jako u knihy Vojáci na popravišti), mezi policisty se takové kauzy vyskytly dvě. Kniha je doprovázena množstvím fotografického materiálu, ke každému z popisovaných mužů se podařilo dohledat fotografii, některé autorům poskytli přímo členové rodiny.

Přestože se o tom čtyřicet let od konce války v podstatě mlčelo, je dnes známo, že českoslovenští letci, kteří bojovali po boku polského, francouzského, britského a sovětského letectva proti nacistické Luftwaffe, nebyli jedinými občany bývalé Československé republiky, kteří se účastnili vzdušných operací na frontách 2. světové války. Na druhé straně stály stovky či spíše tisíce jiných. Vedle příslušníků slovenských Vzdušných zbraní tvořili nejpočetnější skupinu někdejší českoslovenští občané německé národnosti, kteří sloužili v řadách německých leteckých sil. Patřili k nim i dva nedávno zemřelí letci Walter Bláha a Walter Smejkal. První z nich byl pilotem bombardéru a jeho životní osudy snesou jen těžko srovnání s mnohem známějšími válečnými letci. Již při svém prvním bojovém letu úspěšně dezertoval na spojeneckou stranu a domů se vrátil v uniformě příslušníka čs. zahraniční armády. Odvážný úlet pak neméně bravurně zopakoval ještě o několik roků později, když prchal z poúnorového Československa. Oproti tomu Smejkal bojoval jako stíhací pilot v Norsku v řadách známé Jagdgeschwader 5, a to až do německé kapitulace. Po skončení války se do vlasti vrátil jako válečný zajatec v otrhané německé uniformě. Shodou okolností byl jako nepostradatelný odborník vyňat z probíhajícího odsunu německého obyvatelstva a přes všechny nesnáze se pak zapojil do běžného civilního života. Oba muži se nikdy nepotkali, přesto v jejich životech nacházíme pozoruhodné paralely. Nejen, že měli stejné křestní jméno, že milovali létání a že se po válce oba vrátili do Československa, kde oba chtěli žít normální občanské životy. Walter Bláha i Walter Smejkal se dokonce narodili ve stejném roce jen několik měsíců od sebe a stejného roku, opět krátce po sobě, leč každý na jiném konci světa svou životní pouť završili.