Hľadanie: Ďaleká cesta
zobraziť:
Vražda starého Varana
Vražda v hotelu Intercontinental (1989, Mladá fronta) - Název knihy napovídá detektivní motivy, když ale knihu otevřeme, nečekaně objevíme dlouhé a zajímavé básně. Je to krátká knížka a začíná se zde rýsovat Ajvazovo literární zaměření. Nacházíme zde fantaskní bytosti zasazené do pražských a středočeských reálií. Po Václavském náměstí běhá tygr a když obejdeme Malou Stranu dostaneme se do Nepálu. Ajvaz se ale v knize neomezuje na pouhé dráždění čtenářovy fantazie, ale do básní opatrně komponuje i vlastní filosofické názory. Další z Ajvazových hlavních znaků, který najdeme i ve Vraždě v hotelu Intercontinental, je dokonalý Ajvazovský vypravěčský um, kdy dokáže fantaskní bytosti do reálií zakomponovat tak, že čtenáři připadají jako cosi běžného až docela všedního. Jako by tam byli vlastně vždycky. Kniha je sestavena z několika desítek různě dlouhých básní, nepřesahujících ale dvě strany knihy, které samy o sobě jsou o něčem jiném a přece na sebe nějakým zvláštním způsobem navazují a jsou spojeny. Snad nějakou magickou nití, otevírající dveře druhého světa, do kterého se čtenář dívá z chladné reality. Nikdy se ale tyto dveře nesmí otevřít příliš mnoho. Vražda je přece jenom prvotina a proto v tomto díle stále něco schází a je z něj cítit jakási nerozhodnost, kdy si hledá Ajvaz svoje místo v literatuře. - Návrat starého varana (1991, Mladá fronta) - Ajvaz zde znovu rozehrává svůj kolotoč obraznosti a krátké povídky, z kterých je kniha složena, spojuje znovu dohromady. Ajvaz ukazuje v knize obyčejné městské lidi v obyčejných situacích, které ale dělá neobyčejnými právě implantací jakéhosi mýtična. Vidí v těch nejobyčejnějších věcech nějaký hlubší a tajemný smysl a tento rozpracovává až do dokonalosti. Ajvaz do svých knih ale mimo mýtičnost a reálnost vkláda také jistou dávku hry, vtipu, roztomilosti a celé to tak působí jaksi nadneseně. Ajvazovi hrdinové situacemi proplouvají, mnohdy je sami ani neprožívají, jenom přemýšlejí, co by se mohlo stát a nebo poslouchají zážitky druhých.
dostupné aj ako:
Habent sua fata libelli
Povídky Jakuba Volného jsou opravdové a naléhavé. Některé pohádkové, jiné poučné. Některé zázračně jiné věcné. Některé dojemné jiné překvapivé…Ožívá v nich vše neživé.Vroucí city se probouzí v klávesách starého piana, v knihách i odpadcích ve škarpě. Krásná příroda i zdánlivě obyčejné věci promlouvají k lidem, milují je nebo je nenávidí. Spolu s kapičkou vody se snažíme dotknout dívčiny šíje, spolu s listem papíru se skládáme do vlaštovky a odlétáme za svou láskou.
Sto nejlepších českých básní 2012
S nápadem vydávat ročenky „nejlepších básní“ přišel v roce 1988 americký básník a kritik David Lehman. Úspěch, který edice The Best American Poetry záhy zaznamenala, a především to, že podobné ročenky dnes vycházejí v řadě zemí světa, ukázal, že navzdory proklamacím o krizi poezie a nezájmu o ni stále existuje nejen řada dobrých básní, ale také mnoho dobrých čtenářů. Projekt zahájený Hostem v roce 2009 i v českém prostředí sklízí příznivou odezvu u kritiky a čtenářů. Výběr „nejlepších“ básní nemá sugerovat iluzi objektivity, naopak má představit subjektivní pohled editorů na poezii daného roku i na poezii jako takovou. Po editorských dvojicích Karel Šiktanc a Karel Piorecký (2009), Miloslav Topinka a Jakub Řehák (2010) a Petr Král a Jan Štolba se v pořadí již čtvrtého pokračování básnické ročenky ujala literární recenzentka, básnířka a editorka Simona Martínková-Racková. Svazek představuje sto básní, jež byly uveřejněny v uplynulém roce jako básnické novinky česky píšících autorů; pozornost je věnovaná publikování knižnímu, časopiseckému, ale i na internetu.
ADA
Jan Těsnohlídek ml. přichází po sbírkách básní Násilí bez předsudků (Cena Jiřího Ortena) a Rakovina se svou první prózou. Román ADA na malém rozsahu rozehrává příběh lásky dvou dospělých lidí, unavených z toho, co bylo, a snad i z toho, co bude. Dotýká se česko-polských vztahů, odehrává se v Praze, Krakově a na Vysočině. Děj samotný však není pro román stěžejní. Těsnohlídek napsal svižným, překotným jazykem dokument, reportáž o době, ve které žije. Reportáž aktuální, platnou, až nadčasovou, dík čemuž se, stejně jako jeho básnické sbírky, román ADA jistě nevyhne nálepce "generační výpověď".
Muž, který polykal vítr
Pikareskní román o lidech bez jasné morálky a řádu, o manipulacích tajné bezpečnosti a o směšném zápasu inteligence s emocemi. Dobrodružný děj nás v několika proplétajících se rovinách provází od socialistického sirotčince v 50. letech přes teologický seminář, psychiatrický ústav, pražskou filozofickou fakultu na přelomu 60. a 70. let, "zašívárnu" na opuštěném pracovišti v pohraničí za normalizace, až po léta devadesátá, kdy se s hlavním hrdinou dostaneme do Mexika.
dostupné aj ako:
Líčení
Báseň v próze Líčení odráží autorovu potřebu popsat konec děsivého dvacátého století, v němž se narodil. Pokud dříve spisovateli stačilo uchopit svět v jeho rozpadu, kdy ještě můžeme podobu právě zanikajícího světa z díla vytušit, jemu už nezbývalo nic jiného, než ukázat trosky, z nichž nejde vyčíst nic, dokonce ani příčinu všudypřítomného násilí. Útržkovité informace a symbolické zkratky však o to více poodhalují děsivou atmosféru padesátých let v Československu, se známými i tušenými důsledky.
Slaměná hvězda
Novela Slaměná hvězda evokuje zrůdnost ničení přírody. Je příběhem jednotlivce mezi zmanipulovanými masami.
Němci
Píše se rok 1987 a ze západního Německa do Prahy dorazí poslední z balíčků, které rodině Mahlerových pravidelně přicházely od konce čtyřicátých let. Svému synovi Konradovi je posílala Klára Rissmannová. O babičce Kláře se však u Mahlerových nikdy nemluvilo, a proto po Konradově nečekané smrti zůstane řada nezodpovězených otázek. Pochopení rodinné minulosti a odhalení jejích traumat leží na Klářině vnučce, která se rozhodne babičku najít.
Ve svém novém románu zavádí Jakuba Katalpa čtenáře do prostředí německé rodiny zasažené útrapami první a druhé světové války, do válečných Sudet a poválečné Prahy. Slibný svět hlavní hrdinky, z počátku přímočaře bezstarostný, začíná s přibývajícím časem dostávat trhliny, růžové brýle střídá deziluze a před čtenářem vyvstává otázka – opravdu je možné po tolika letech nalézt pravdu?
Autorčin vytříbený jazyk silně kontrastuje se syrovostí, s níž jsou líčeny životní milníky jednotlivých postav, a umožňuje tak ještě zevrubněji prozkoumat téma ztráty a vykořenění, které v mnoha variacích dominuje celému románu.
Jakuba Katalpa (vlastním jménem Tereza Jandová, nar. 1979) je spisovatelka a výtvarnice. Vystudovala bohemistiku, mediální studia a psychologii. Její románový debut Je hlína k snědku? byl v roce 2007 nominován na cenu Magnesia Litera v kategorii objev roku a Hořké moře získalo v roce 2009 nominaci na Cenu Jiřího Ortena.
Na stiahnutie
12,69 €
dostupné aj ako:
Střídavé štěstí
Střídavé štěstí je další povídková kniha oblíbených autorů první poloviny minulého století, jejichž příběhy vyprávějí o tom, kolik trápení musí člověk unést, aby neklesl, kolik odvahy a vůle je potřeba vynaložit, aby mohl znovu vykročit.
Horečka
Jediný prozaický text, který se zachoval v pozůstalosti básníka (1940-1965) považovaného za nejvýznamnějšího českého představitele "beat generation". Novela, která dodnes neztratila nic ze své jemné melancholie, jazzového rytmu a neobyčejně svěží živosti. Další vydání s černobílými fotografiemi Igora Malijevského vychází ve stejném formátu jako Hrabětovo Blues.
Stropy
Další román autorky bestselleru "Rok perel". Vnitřní drama prózy se odehrává v psychiatrické léčebně; "detox" se stává místem exponovaných mezilidských vztahů, místem trýznivých otázek i odpovědí na životní traumata, do nichž vstupuje vnější svět jako znepokojivý nebo utišující element. Od zdí a stropů, jakoby se otvírajících do jiného neznámého prostoru, se také odvíjí autorčino silné téma, jímž je "zkoumání" našeho odhodlání či neschopnosti vyjít ze sebe sama a uznat převahu druhého; stejnou závažnost má i kritický pohled na společností vyžadovanou schopnost jedince obstát v nejednoznačném dialogu s mnohotvárností světa.V místy až fantaskním vyprávění se stírá rozdíl mezi takzvaně skutečným a snovým světem, mezi vnitřním prožíváním postav a jejich zdánlivě objektivním obrazem. Sled mnohdy sarkastických scén, v nichž se otevírají bolestná zákoutí lidské touhy po svobodě, znova a znova omezované, lámané, limitované (viz název Stropy), je jakýmsi imaginativním průzkumem lidských možností i "nemožností".
Spam-spojené kartáčovny
Literární experimenty nikoho moc nezajímají. Jako kdyby „panenská“ literatura měla být nezpochybnitelnou jistotou a vyvažovat všechny ty ostatní experimenty, které musíme snášet: politické, ekonomické, sociální. Ale Bleděmoderní králíček to přesto zkouší. Lépe řečeno to zkouší Petr Štengl. Mohl vydat knihu svých textů (povídek, chcete-li) v „normální“ podobě, tak jako všichni ostatní. On ale polovinu z nich prohnal automatickým překladačem. Vybral si haitskou kreolštinu, kterou používá více než 10 milionů lidí. Líbil se mu ten název. Vzniklé texty se podobají... Čemu se vlastně podobají? Ale není to jedno? Jsou to podivuhodně „prohnané“ texty. Možná, že kdyby autor poslal do automatického překladače z haitské kreolštiny recept na svíčkovou, vylezl by z toho recept na kulajdu. Možná. Mohli bychom samozřejmě také řešit, čí ten text vlastně je, komu patří copyright. Novinové titulky: Budou automatické překladače přijaty do Obce spisovatelů a PENu? Ale nezkusit to, tak se zbytečně připravujeme o dobrodružství z něčeho nového a hlavně neznámého. Radostí je čím dál tím méně a Bleděmoderní králíček by byl tuze smutný...
Nejasné představy o vraždě
Román s otazníkem zločinu se odvíjí ve dvou rovinách paměti. Ta první líčí osmdesátá léta a pražskou studentskou bohému s jejími bujarými večírky a občas dost volnými sexuálními vztahy. Ve druhé jsou s odstupem patnácti let zachyceny poměry české současnosti. Z bývalé studentské party se vesměs stali úspěšní lidé, jeden z nich je dokonce miliardář. Výjimka je pouze jediná: hlavní hrdina příběhu, který emigroval do Spojených států, kde se profesně neuchytil a živil se patnáct let jako dělník. Když se ovšem vrací zpět do Prahy, všichni mají za to, že je špičkovým fotografem. Navrátilce, který se stydí přiznat pravdu, pronásleduje utkvělá myšlenka. Těsně před tím, než odjel do USA, došlo k tragédii. Jeho přítel ze studentské partičky vypadl z okna v pátém patře - ale stalo se to náhodou, nebo mu někdo "pomohl"? Pokud šlo skutečně o vraždu, několik podezřelých by tu bylo...
Čechy, země zaslíbená
Hrdinka nového románu Petry Hůlové přijíždí do Čech, aby si vydělala. Příběh Olgy je výpovědí o nelehkém životě v cizí zemi. Vyprávění se pokouší vyrovnat se se stereotypy, týkajícími se jak Ukrajinců, českých zaměstnavatelů a neziskových organizací, tak žánru "gastarbeiterského románu", který životy svých hrdinů často redukuje na boj za slušnou materiální existenci a rodinné štěstí. V lehce ironickém tónu jsou zde zobrazováni všichni zúčastnění. Hlavní hrdinka není barvotiskovou obětí "zlých Čechů", ale živou bytostí s vůlí řídit svůj osud navzdory podmínkám, v nichž žije. Prostřednictvím Olžina příběhu poznáváme jak její minulost na Ukrajině, tak širší komunitu pražských imigrantů. Nakonec je ovšem všechno ještě trochu jinak, než si čtenář po celou dobu mohl myslet...
Nikdy nic nebylo
Tomáše Belka (* 1965) můžete znát z pódií českých rockových klubů a festivalů jako tenorsaxofonistu. Hrál mimo jiné v Garáži a dodnes hraje ve skupině Sto zvířat, v níž je také výhradním autorem textů. Jako textař psal a píše i pro celou řadu dalších interpretů, včetně těch mediálně nejznámějších (Lucie Bílá, kapela Lucie), i pro divadlo. Nikdy nic nebylo je průřez jeho písňovými texty, nazvaný podle stejnojmenného hitu Sta zvířat a podle toho, co vám odpoví na dotaz, jestli někdy něco měl s múzou milostné poezie Erató. Belkovy texty patří k tomu nejlepšímu v české rockové poezii. Jsou psány s nadhledem, lehkostí a smyslem pro humor, přitom nezakrývají vážný obsah a citlivost. Editorem knihy, doplněné autorovými "citáty" a řadou unikátních fotografií, je Jan Šulc.
Muškátový oříšek
V autobiografické próze, která je pásmem záznamů a úvah inspirovaných putováním do Indonésie, se Lubomír Martínek mimo jiné soustavně vymezuje vůči životnímu stylu založenému na těkavě povrchní konzumaci zážitků. Jeho Muškátový oříšek tak není jen osobitým, "antituristickým" cestopisem, ale také polemicky zahrocenou esejí o "běžných povinnostech člověka", který se rozhodl na svých cestách vzdorovat myšlenkovým stereotypům a kulturním předsudkům. Vzor kázně v myšlení a stylu, která je předpokladem takto vedeného zápasu o neodvozený výraz, Martínek nachází zejména v románové tvorbě Josepha Conrada a Roberta Musila, již v textu průběžně reflektuje.
Nepřestávej, miláčku
Souborem devíti povídek Markéty Mališové postupuje ústřední téma vztahů mezi mužem a ženou. Často jde o umělce, intelektuály, vztahy s výrazným věkovým rozdílem, ale i o obyčejné lidi, kteří před sebou a svými partnery skrývají různá tajemství. Autorka se nevyhýbá ani snové poetice či lehkému sci-fi žánru, bedlivě pozoruje a barvitě popisuje rozmanitá prostředí a v nich se odvíjejí lidské osudy.
Neosvitly
Ve své druhé sbírce se Ladislav Zedník nezříká poetických prostředků prvotiny Zahrada s jabloněmi a dvěma křesly (např. hutné a invenční metaforičnosti), uchyluje se ale často i do civilnějších poloh: sbírka je tak výrazově pestřejší, nostalgie je vyvažována ironií, tradiční kulisy jsou stavěny do kontrastu se zcela všedními výjevy (nedělní oběd, čtení novin, loupání brambor…). Navíc je sbírka pestřejší i po stránce stylové. Zedník v ní osciluje mezi vázaným a volným veršem, místy se dokonce uchýlí i k básni v próze. Všemi těmito cestami je vytvořen ucelený a pestrý prostor, v němž autor čtenáři nabízí k nahlédnutí své osobité vidění světa. Pro sbírku je charakteristický setrvalý tok, který čtenáře vtáhne do svého plynutí, zavine jej do svých proudnic, ale snad pokaždé, když čtenář získá pocit, že se topí či ztrácí, dostane se mu od autora pomocné ruky v podobě civilní a sdělné pasáže, kde čtenář opět získává pevnou půdu pod nohama.
Bublinový svět
V době, kdy jsem měl „Bublinový svět“ téměř dopsaný a kochal se myšlenkou, jak stěžejní pravdy o světě jsem odhalil, dostala se mi do ruky řeč Miloše Formana, kterou přednesl při příležitosti udělení čestné vědecké hodnosti na pražské AMU v roce 1998. Po jejím přečtení mé nadšení poněkud ochladlo, začal jsem se obávat, aby moje verze pravdy nenudila, bál jsem se osobního a finančního neúspěchu. Forman mimo jiné řekl: Má vůbec pravda v našem zkomercionalizovaném světě naději na úspěch nejen umělecký, ale i finanční? Já si myslím, že ano. Ale jen v případě, je-li to pravda, která nenudí. Musí to být pravda, která překvapí. Podle Formana je první možností, jak překvapit, vyslovit pravdu dosud neznámou, což je v humanitních vědách téměř nemyslitelné. Druhou možností je říci pravdu, která překvapí tím, že ji měl někdo odvahu vyslovit...