Hľadanie: Čestná legie CZ
zobraziť:
Okřesáno tmou
První oddíl je loučením se srdeční krajinou kolem jihočeské Radomyšle, kde žil a pracoval v nedobrovolném exilu před rokem 1989. Po čtyřiceti letech života mezi pozoruhodnými přáteli a inspirátory /Sudek, Seifert, Merth, Brodskij/ věnuje druhou část, zvanou Devět proroků, právě jim.
Knížka je doprovázena autorovými fotografiemi kamerou obscurou.
Blázen na hoře
Jsem blázen na hoře. Nikoliv Stařec z Hory. To vůbec ne. Blázen na hoře je nahoře. S policemi plnými literárních duší. (Až umřu, vyvalí se ze mě zásoby písmenek. Státní hmotné rezervy.) V noci se z nich páří a blázen je v mlze dezorientovaný. Ale baví ho to, i když přesně neví, co je vlastně jeho perimetr.
Někdy v letech 1962–1964 se mnou matka jezdila autobusem k očařovi. Mám od narození jednu čočku rozpitou do duhovky (setkání se ženami podobného osudu možné…) a nosil jsem brýle s takovou tou klapkou. Pak jsem to viděl u koňů. Když babičce vozili uhlí, na které měla nárok, neboť děda Filip byl strojvůdce, tak se Fuksa zastavila, klapku měla v pohotovostní poloze a uhlíř lopatou z vozu sypal uhel na chodník. Některé balvany měly přes deset kilo, a pak se to muselo rozbíjet kladivem. Byly plné pyritu a já si ve sklepě mohl hrál na zlatokopa.
Tyto zápisky obyčejného pětapadesátníka jsou tentokrát z náprsní kapsy (nebo možná z kapsičky červených trenek, na které býval obrázek závodní motorky). Některé vyšly, některé jsou přesáté a některé jsou nové. Ale co to proboha znamená, to „nové“?
Ilustrátorka
Hrdinové a hrdinky povídek Lenky Sobotové si nikdy nemohou být jisti, jestli patří k vítězům nebo poraženým. Jsou až nemístně lidští a život je, zdá se, vždycky dostihne. Nenápadný autorský humor, místy sarkastický, tu osobitě kontrastuje s hlubokým pochopením pro lidská trápení. Autorka si nepotrpí na předstírání, píše napřímo, a jakkoli jsou její příběhy promyšlené a významově mnohoznačné, není chladná literární konstruktérka, ale především vnímavá pozorovatelka vybavená přesným okem a srdcem.
Vyjadřuje se jasně a nesmlouvavě, její styl je zkoncentrovaný a jazyk ovládá lehce a s bravurou. Nabízí originální průhledy do osudů lidí; vezme vás na návštěvu do domácností manželů i singles, do ateliérů i špitálů, do činžáků i chalup, do příběhů, při jejichž čtení se budete chvíli pobaveně usmívat, chvíli trnout.
dostupné aj ako:
Arabesky - Povídky malostranské
V tomto svazku Česká knižnice nabízí dva už dávno klasické povídkové soubory Jana Nerudy (1834 —1891). Jestliže v raných Arabeskách (1864) jsou v popředí psychologické a sociální portréty postav vyděděnců, jimiž maloměstská společnost opovrhuje, zobrazených s pochopením a soucitem, v pozdějších Povídkách malostranských (1878) se střídají polohy komické, idylické a tragické a autor ke čtenáři promlouvá jako zapisovatel a ironický nebo satirický komentátor osudů obyvatel této pražské čtvrti, proslavené také díky jeho přesvědčivému vypravěčskému mistrovství. Nerudovy povídky patří po právu k nejčtenějším a nejvydávanějším dílům české literatury vůbec. Přítomná edice vychází tentokrát z prvního vydání obou knih.
Posedlost
Dva příběhy o posedlosti láskou. V prvním jí více podléhají ženy a v druhém muži. Obě hrdinky příběhu Po čem všichni marně toužíme myslí na muže od puberty, kvůli lásce vyváděly ztřeštěnosti, ale jak narůstají jejich zkušenosti a touha po opravdovém zamilování, mají někdy pocit, že snowboard je lepší než sex. Nataša a její teta Róza jsou černé ovce rodiny. Róza utekla ženichovi od oltáře do Paříže, a když se z nešťastného zemědělce stál v restitucích bohatý statkář, vrátila se k němu a před zraky šokovaných sousedů se za něj provdala. Její neteř Nataša si buduje kariéru v obchodní firmě a vede prozatím planý život. Dál než k nepovedenému sexu se nedostala. Dusí v sobě touhu po chlapovi, který by ji miloval, ale takoví muži nejspíš vymřeli. Vzbouří se proti všem svým dosavadním milencům jako kdysi její teta a uteče k ní na venkov. Společně čekají na statku, co se stane s muži, až se přiblíží konec světa, jak předpověděli Mayové. V druhém příběhu dominuje láska na první pohled, oslnění krásou zbožňovaného idolu a nakonec zklamání devatenáctiletého Richarda. To vše ho vykolejí tak, že se doslova potácí mezi přeludy a realitou.
Hendrixova kytara
Jeden mladý muž, jedna kytara a jedno dusné normalizační Československo. Aneb příběh o tom, co má společného Jimmy Hendrix s klukem ze severní Moravy. Svobodu. Kytaru. A touhu. Novinka od úspěšné české autorky Kateřiny Dubské.
O čem jste snili, když jste byli malí? Že až vyrostete, nebudete muset nikoho poslouchat a budete si žít po svém? Hendrixova kytara je o snech. O snech plných svobody. Jenže když vyrůstáte v socialistickém Československu, můžete si o ní nechat jen zdát. Dokud ovšem nepotkáte HUDBU. Ta dokáže pohnout vaší duší i tělem a donutí vás k činu. Založíte kapelu a pořád někde narážíte. Až utečete za dráty, kde jste konečně sami sebou a plníte si sny. A za svým si jdete velmi cílevědomě.
Hendrixova kytara je kniha o svobodě a o ceně, kterou za ni zaplatíte. Tehdy i dnes. Je o muži, kterého si kytara několikrát našla, a on si až po letech uvědomil, jaká je cena jeho svobody a talentu. A že ji neplatil sám. Místy je to až bolestné čtení. Možná každý z nás má v sobě podobnou „Hendrixovu kytaru“ – symbol rozletu a touhy žít si jen po svém. Jenže její cena je pro mnohé z nás příliš vysoká, takže to vzdáme nebo uhneme. Nebo to ani nezkusíme. Ale tahle kniha říká – vstaň a běž. Protože svobodní nemůžeme být jen napůl.
Na stiahnutie
9,45 €
dostupné aj ako:
Čarodějka - Cesta ohně
Proč se řítím životem jako neřízená střela?
Proč nemám štěstí na chlapy?
Copak vážně neexistuje ten pravý?
A jestli existuje, jak ho mám proboha najít?!
Podobnými otázkami se trápí spousta žen, ale jen u mála z nich jsou tyto obavy tolik na místě, jako tomu je v případě hlavní hrdinky románu Ivany Tischlerové. Ta ovšem bere své nelehké životní zkušenosti s humorem, a místo aby propadala zoufalství, začne postupně odhalovat zákonitosti, které jí brání žít naplno a podle jejích představ.
Je mi 33 let, jsem čerstvě rozvedená (potřetí) a právě jsem dospěla k názoru, že život stojí za hovno.
Tak třeba zrovna teď. Sedím v lese okolo táboráku s partou praštěných ženských, které si říkají čarodějnice a čekají, že začnu vyprávět o svém životě.
No dobře. Život se svými průšvihy začíná obvykle v dětství. Tak to vezmeme hezky od začátku…
Koho vypijou lišky
Je padesát slov hodně, nebo málo na to, aby se v nich dalo říct vše podstatné? Malá El žije v Československu sedmdesátých let. Násilí mezi rodiči je nedílnou součástí jejího dětství, neudivuje ji, ale poznamená. Patologické jevy, jimiž je doma obklopena, v kombinaci se zvláštní výchovou ji uzavírají do nechtěné izolace, propadá se do soukromé beznaděje. Šance na jiný život, která se objeví s příchodem nového spolužáka, jenž se nebojí vzdorovat době a dokáže El pochopit, nemá trvat dlouho…Kniha Koho vypijou lišky čtenáře citlivě, a především svébytně vpravuje do nelehkého osudu jednoho děvčátka. Každá z kapitol má přesně padesát slov, je příběhem sama o sobě, někdy anekdotou, jindy pointovanou básní v próze, ale vždy přidává další kamínek do mozaiky celé knihy. Každá kapitola je trochu jako fraktál, v detailu vyniká celek. Debutantka Lidmila Kábrtová přichází s originální literární hrou, díky níž zase jednou záleží na každém slově.
Pravidla smečky
„Já, vlk srdcem i krví, slavnostně přísahám, že budu dodržovat vždy a za všech okolností tato Pravidla smečky.“
Kniha Pravidla smečky je životním příběhem muže, který je vždy a za všech okolností obletován ženami. Matyáš Wolf je totiž tak trošku zvláštní – zavázal se k dodržování stanovených pravidel. Pokud tak nečiní, je potrestán.
„Jako kluci jsme asi hledali nějaký manuál na život. Chtěli jsme vědět, jak máme žít svůj život v každou chvíli tak, abychom nepropásli nic, co nám bylo nabízeno. Hledali jsme nějaké desatero, které by bylo jasným vodítkem. Snad proto jsme si vytvořili Pravidla, kterým jsme slavnostně přísahali věrnost až do konce svých životů.“
Poslední kniha
Poslední kniha odkrývá zvláštní přátelství tří postav – dramatika Montyho, píšícího po hospodách a kavárnách pořád dokola tutéž hru, antikvářky Peričky, pro kterou je stále obtížnější udržet se v realitě, a svářeče Leopolda, jenž vytrvale uniká své ženě Matyldě. Jejich groteskní příběhy se proplétají s bizarními střípky osudů dalších, opakovaně se vynořujících a opět mizejících postav. Jednotlivé kapitoly Poslední knihy se odvíjejí jako antiteze stvoření světa, přičemž vnitřní svět trojice protagonistů se v průběhu šesti dnů zvolna rozpadá a za podivných okolností a apokalyptických předzvěstí se noří z žité reality do světa snů. Jediné, co zůstává, je archetyp města jako magického místa, které je zalidněno současnými obyvateli i mytickými bytostmi. Dějištěm příběhu Poslední knihy jsou brněnská zákoutí a především zdejší divukrásné hospody. Jejich trvání bohužel bývá tak křehké, že některé z nich už v brněnských ulicích nenajdete.
Beránek
Výbor z celoživotního díla. Básně Karla Urianka se nacházejí na zvláštním řezu mezi vypjatými životními okamžiky, které zachycují a jejich přesným strohým záznamem. V Uriankově poezii ožívají utajené špeluňky Prahy, nonstopy, vybydlené byty, nedůstojná zaměstnání, výjevy z detoxikačního oddělení a prapodivné lidské figury, které raději nebereme na vědomí. Málokterý autor za posledních dvacet let byl tolik přirozeně konfesijní a z málokteré poezie si lze udělat tak hmatatelný a konkrétní obraz o životě v současné Praze. Beránek je elegický zpěv nad vlastním životem, nářek či přímo řev ztracené a opuštěné duše, zbavený ale jakékoliv sebelítosti, plačtivosti nebo sentimentu.
dostupné aj ako:
Jákobův dvoják
Nová kniha zlínského autora, spisovatele a výtvarníka, ročník 1941.
V doslovu ke knize Jan Šulc píše: "Básnická sbírka Jákobův dvoják dovádí dál Kovandovu touhu po úplnosti: nejen už jeden člověk, jedna rodová zkušenost, jeden úsek dějin - to vše samozřejmě také, ale též přesouvání se z místa na místo, ze země do země, ze století do století, od detailně zachycené momentky k úvaze, od dobového dokumentu k citátu z rozhovoru s přítelem, od soukromí ke slavnému uměleckému dílu, od touhy být vypravěčem (a jakým vypravěčem!) epickým (viz mimo jiné návrat k osobnosti Svedrupa) po jemnou lyrickou pasáž, od politických zpráv k tomu nejintimnějšímu, čistě osobnímu…
Jaroslav Kovanda nechce a ani neumí svět zjednodušovat, harmonizovat či konejšit. Je obklopen nekonečnou složitostí všeho, co jej obklopuje, a jen ji, nezkomolenou, drásavou a nejednoznačnou, chce vyslovit."
Interview s Antikristem
Kniha je psychologickou fikcí vycházející z hluboké osobní vize. Antikrist - nehmotná temná duchová síla - je v této knize představen jako bezcitný manipulativní intelektuál a mentální kouč, který nás učí zbavovat se citů a víry ve prospěch intelektu. Tak nás vede na cestu sebeodcizení ztrátou empatie a citlivosti a tedy i schopnosti rozlišit dobro a zlo.
Stromy a kamení
Soubor povídek Stromy a kamení z roku 1947, jehož autorem je Dušan Pala (1924–1945), byl rozpoznán už Václavem Černým (První a druhý sešit o existencialismu) jako typ poetiky, která není v dobovém kontextu příliš častá. Černého spojení s diskursem existencialismu působí dodnes logicky, přičemž nutno zdůraznit, že Palova poetika v tomto spojení působí přirozeněji, než tomu bylo u autorů ze skupiny kolem Kamila Bednáře.
Palovy texty ale v mnoha ohledech korespondují i s poetikami modernistů čtyřicátých let jako byl Jiří Kolář, Jan Hanč, nebo Josef Jedlička především v reflexi všednosti, opakování, monotónnosti, banality, prázdnoty a beztvarosti životních projektů. Palova kniha tak prolíná specifickým způsobem několik dobových jazyků. Sama o sobě pak nepředstavuje pouze historický dokument, ale dodnes živou literaturu. Svazek obsahuje edici původní sbírky Stromy a kamení doplněný o studii Vladimíra Papouška
Sedmého sedmý
Končí starý rok, začíná nový… a v okamžiku, kdy odbíjí půlnoc, si Klára uvědomí, že letos oslaví její mladší dcera Simonka sedmé narozeniny. V té chvíli na ni dolehne strach, dosud skrytý až někde v hloubi jejího nitra. Vzpomene si, co se stalo sedmého července v roce, kdy bylo sedm let jejich starší dcerce, a jako útržek vzpomínky z dětství se jí vybaví prožitá bolest a ztráta v jejích vlastních sedmi letech. To poznání, že vždy v sedmém roce života přichází událost, kterou nedokáže ovlivnit, ji naplní obavami z budoucnosti, nejistotou, ale i touhou poznat pozadí vlivu záhadných sedmiček. Ochromená strachy a s pocitem, že miluje jen napůl a svůj život žije také jen napůl, marně hledá pochopení v sobě i ve vztazích kolem sebe, až se náhodou setká s paní Helenou a Pierem...
Na stiahnutie
6,75 €
Na hrobě bubnují padající pomeranče
Jiskřivá poezie Konstantina Biebla, člena avantgardního Devětsilu a pražské surrealistické skupiny, je dodnes živá a svěží. Kniha obsahuje ukázky z Bieblovy nejrozsáhlejší a vrcholné básně Nový Ikaros, milostné poezie, zvukomalebných poetistických hříček i verše inspirované životem ve Slavětíně, 1. světovou válkou a pobytem na Jávě. Jsou to básně s kouzlem orientálních pohádek, plné humoru, hravého snění, ale i mrazivého chvění a bolesti.
Vdechoval jsem vůni potoka a nabíral svou milou do paměti
Román Miroslava Stoniše je apoteózou lásky, té první, neopakovatelné, která podle vypravěče znamená "ztrátu země pod nohama a cestu do nebe ve stavu beztíže", stavu, kdy v člověku přesto občas "skučí a sténá vichr tesknice". Jeho idylický vztah s nevinnou, půvabnou Rozárkou jen občas narušuje žárlivost a smutek nad nenaplněnou chlapeckou touhou a cudností jeho mladičké milé.
Pozadí jejich křehké romance tvoří impresionisticky načrtnutá líbezná jesenická krajina, ať prozářená sluncem či zkrápěná deštěm, působivá svou rozechvělou atmosférou a lyrickými obrazy.
Láska, která nakonec nebyla na celý život, ve vypravěči přetrvává jako krásná bolest, přestože po rozchodu naváže další vztahy včetně manželství. Z kouzla své ztracené milé, s níž rozpráví ve snových, imaginativních pasážích a která se v jeho vzpomínkách stává jakýmsi prototypem čistoty, něhy a poezie, se nevymaní ani ve stáří.
Vypravěčovo líčení je však zároveň konfrontováno s jeho deníky a dopisy, nalezenými po čtyřiapadesáti letech, které jeho paměť zpochybňují a nabízejí dvě odlišné "minulosti". Nostalgické vzpomínky na mládí a melancholie nad jeho uplynutím ho zavedou do míst, kde kdysi jako gymnazista prožil šťastné chvíle se svou prázdninovou láskou. Až tady si uvědomí, že jeho milá je nenávratným přeludem a že čas nelze vrátit.
Miroslav Stoniš se narodil v Ostravě-Vítkovicích v roce 1938 v dělnické rodině. Vystudoval dramaturgii na FAMU, avšak filmu se nikdy nevěnoval a po studiích se vrátil do Ostravy, kde žije dodnes. Pracoval mj. jako redaktor ostravského literárního časopisu Červený květ (1964-1970), za normalizace pak jako dělník v Prodejnách nábytkařského průmyslu a ve skladu podniku Nábytek v Ostravě-Třebovicích (1971-1989). Vydal jedenáct knih, tu první, Povídky pod polštář, v roce 1963, tu předposlední, Paterek a pastýřka laní, roce 2003.Vdechoval jsem vůni potoka a nabíral svou milou do paměti je jeho kniha dvanáctá. Miroslav Stoniš napsal též sedm her, jež se uváděly v mnoha divadlech, rovněž je autorem rozhlasových a televizních her a osmidílného seriálu podle románu Oty Filipa.
Kolmý déšť (básně 1946–1971)
Výbor ze zcela neznámého a dosud nepublikovaného básnického díla významného překladatele ruské poezie. Kabíčkovy verše vznikaly od druhé poloviny čtyřicátých let do začátku let sedmdesátých. Ukazují jej jako mistra pevné formy, zejména sonetu, vášnivého polemika s pronikavým viděním i brilantního melodika verše.
Svým étosem i básnickou naléhavostí tyto básně dalece překračují dobu, v níž vznikly. Jsou živou, současnou poezií. Verše vybral, uspořádal a k vydání připravil Petr Borkovec. Kniha je doplněna obsáhlou obrazovou přílohou a blokem vzpomínek na Jaroslava Kabíčka.
Ona jen korále, perly a rybíz
První knížka poezie Pavla Šuhájka (* 1982 v Jihlavě, žije v Brně) Ona jen korále perly a rybíz je komorní a intenzivní výpovědí zralého básníka, jakoby nesenou po smyslu motta k jedné básni: "Milovat je umírat a obživnout a umírat znovu…" (Octavio Paz) Sám autor v jednom dopise editorovi se vyjadřuje o svém psaní takto: "Poezie je vertikála, napříč vysokým i nízkým, jediný vhodný prostředek dorozumívání, snaha říct věci tak, jak jsou, - nazývání věcí pravými jmény… Funkční zaklínadlo k pojetí světa." Útlý svazek je v pořadí čtyřicátým edice Želetavka a je jako obvykle invenčně graficky upraven Františkem Štormem, tentokrát s použitím dvou kreseb Petra Ferebauera.