Hľadanie: Synovia Veľkej Medvedice Cesta do Vyhnanstva 2.diel
zobraziť:
Tajnosti Egyptské
Autor popisuje cestu po posvátných místech Egypta. Ve svých vizích si uvědomuje význam Sfingy a Velké pyramidy. To co mu bylo vnitřně odhaleno během noci, strávené v hluboké meditaci u nohou Sfingy, bylo později potvrzeno náhodným archeologickým nálezem jako správné! Strhujícím způsobem líčí zážitek noci, strávené o samotě ve Velké pyramidě, kde si uvědomuje její skutečný význam a funkci. V Káhiře objevuje spoustu médií a mágů, čarodějníků a věštců osudu, fakírů a světců. Setkává se s nejslavnějším egyptským fakírem a stává se svědkem jeho magických dovedností. Setkává se s duchovní hlavou muslimů. Stává se dervišem, který zaklíná hady. Poodhaluje stará mystéria a při setkání s adeptem je upozorněn na nebezpečí spojené s otevřením hrobek egyptských faraónů.
Zagorová Hana - O lásce CD
Tracklist:
1. O Lásce (Ondřej Brzobohatý)
2. Je tady podzim (Jiří Hradil/Márdi)
3. Aspoň se ohřeju (Jiří Zmožek/Jan Krůta)
4. Tygr z hotelu (Martin Horáček, Vojtěch Jágl, David Dvořák/David Dvořák)
5. Jako tenkrát (Radůza)
6. Bójka (Jiří Hradil/Márdi)
7. Ty jsi má víra (Petr Malásek/Václav Kopta)
8. Možná jsem zakletá /Plus je pense ? toi/ (Patrick Fiori, český text Hana Zagorová)
9. Zasněná (Michal Hrůza)
10. Hraj, muziko (Radůza)
11. Lásko, lásko (Jiří Březík)
12. Štěstí je v kapse na drobný (Andy Čermák/Jan Krůta)
13. On se vrátí (Martin Chodúr)
Ztracené světlo
Neodolatelný romantický příběh o přetrvávající síle opravdové lásky se šokujícím, nezapomenutelným koncem. – Lucy stojí před životním rozhodnutím. Než k němu dospěje, bude si muset přehrát svůj příběh, vlastně jejich příběh, od začátku. S Gabem se seznámí na univerzitě v jeden zvláštní den, který promění osudy všech zúčastněných. Je možné, aby našli smysl život jeden ve druhém? Anebo se mají podvolit proudům, které je od sebe odvádějí? Jejich třináctiletá cesta plná snů, touhy, žárlivosti, zrad a nakonec lásky je hlubokým a zároveň čtivým vykreslením jednoho (ne)obyčejného vztahu, ve kterém se může najít každý, kdo miloval.
Na sklade 1Ks
12,45 €
13,11 €
Komponent
Sbírka Komponent Ondřeje Lipára (1981) vypovídá o rozežrání všedností, o úmorném střídání dní bez obsahu, o snesitelném a dostupném odžívání a strachu ze selhání. Ale jen do té doby, než zespod vyvřou utajené děje, které na zdánlivém poklidu regálového života boy meets girl parazitují jako lákavá, dusivá sněť a zanechávají na něm stopu zápasu.
Ondřej Lipár (1981) se narodil a žije v Praze. Na Fakultě sociálních věd UK vystudoval marketingovou komunikaci a PR a mediální studia. Pracuje jako editor v časopise, působí také jako fotograf. Jeho první sbírka Skořápky vyšla v roce 2004.
dostupné aj ako:
Rybí krev
Románem Rybí krev pokračuje Jiří Hájíček ve své linii venkovských próz (povídkový soubor Dřevěný nůž, novela Zloději zelených koní a román Selský baroko) a zavádí nás tentokrát na jihočeský venkov na přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století. Po patnácti letech strávených v cizině se Hana v roce 2008 vrací do polozatopené vesničky na břehu Vltavy, kde vyrůstala, chtěla se vdát a být učitelkou ve zdejší jednotřídce. Ale všechno je jinak — na vylidněné návsi stojí sama. Má však odvahu podívat se zpátky, je odhodlaná ptát se sama sebe i lidí, kteří pro ni kdysi mnoho znamenali. Člověk po čtyřicítce si chce udělat v životě pořádek, konečně uzavřít staré záležitosti a bolesti, říká Hana, když se po dlouhých letech setkává se svým otcem, bratrem a kamarádkami z dětství.Po úspěšném románu Selský baroko (Magnesia Litera 2006 za prózu), který tematizoval rozpad tradičního venkova v padesátých letech minulého století, autor dál zkoumá českou vesnici. Rybí krev je především příběhem rozpadu jedné rodiny a vesnice za již zcela jiných společenských okolností. Téma vysídlování a bourání obcí, aby na jejich místě mohla stát jaderná elektrárna, se zdá veskrze současné a nevyhnutelné i dnes, kdy je nejistý osud dalších vesnic, například kvůli těžebním limitům v hnědouhelné oblasti severních Čech.Rybí krev však není nějakým „zeleným románem“, je to především poutavý lidský příběh tří kamarádek z malé vesnice, které osud rozprášil do světa, příběh, v němž se silně ozývá touha po rodinné soudržnosti, a také příběh o síle lásky a odpuštění.
Indikace k ústavnímu léčení
Známý teplický lékař (a rockový fanoušek) Jaroslav „Yarda“ Pichlík je v literatuře zatím známý jako autor zasvěcených recenzí o rockové hudbě. Jeho knižní prvotina však obsahuje dvě desítky povídek žánru „literatury de faktu, artefaktu, nefaktu a antifaktu“, plných typického drsného humoru a nabízejících převážně situace, rozpoložení a události z doby před rokem 1989, které se odehrály v autorově osobním i zdravotnickém okolí. Sám autor v předmluvě důrazně upozorňuje, že jde o čas minulý, to pro případ, že se knihou překvapivě prolouská i nějaká neinformovaná tetka a vzkřikne ve spravedlivé hrůze hlasem velikým – třeba v mlíkárně nebo v autobusu: „No vidíte, pani – a pak jděte k doktorovi!“ Předmluva Vladimír Mišík a Olin Nejezchleba, doslov Jiří Dědeček.
Básně 3
Třetí básnická kniha Jonáše Hájka, který patří k nejvýraznějším básníkům současné mladé generace, neohromuje mladistvým sebevědomím ani na odiv vystavovanou suverenitou. O každé ze zařazených básní je však možné říci, že představuje zvládnutý tvar, každá má vlastní výraznost, zřetelnou, osobitou ražbu, při jaksi samozřejmém – a u Hájka už vzhledem k dřívějším sbírkám nepřekvapujícím – ovládání básnického řemesla.
Hájkovo vidění demaskuje prázdnotu a odcizení, někdy s ironií nebo smutkem, vidoucí však zůstává nevydělujícím se účastníkem. „Kde jsem byl, když propukl kaštan? / V nějakém muzeu. Jenom těžká taška / byla mou kotvou: pouliční křižník. // Tady narozen, tři metry níž umřel. / Mistrovy šachy, brýle, ba co hůře, / nepříjemná baba u zdi. Tvá bližní.“ Pokud básník připojuje „komentář“, třeba právě ironický (s ironickým patosem? ale je to ironie, nebo soucit? obojí?), pak ve zkratce povyšující situaci, dodávající banalitě přesah. „Personál musí poponést / šťastlivce, umáčené od piva. / Tak láska je to, co jest, / a smrt to, co přebývá.“
V několika básních Hájek odkazuje k reálným historickým či víceméně současným postavám nebo je nechává promlouvat (Karel Purkyně, Josef Suk v Rize, Jan Kubiš na ochozu, Jaroslav Seifert, obdobně, i když méně explicitně Alles prüfe der Mensch, Třeboň) nebo pracuje s dobově-historickou aluzí (Leningrad 1961). Horizontální rozměr, o nějž tyto básně sbírku obohacují, má význam ve více rovinách, a to nejen jako svého druhu ukotvení a nejen jako odkaz k živé minulosti.
Jonáš HÁJEK (* 12. listopadu 1984 v Praze) vystudoval hudební vědu na Filozofické fakultě UK v Praze. Pracuje jako redaktor v hudebním nakladatelství. Vydal sbírky Suť (Fra 2007), Vlastivěda (Fra 2010) a Básně 3 (Triáda 2013). Za sbírku Suť získal v roce 2007 Cenu Jiřího Ortena. Žije v Praze.
Něco je jinak
Milostný příběh Něco je jinak je romantickým vyprávěním o mladičké Viktorii, která se seznámí s Dominikem, černou ovcí rodiny, u níž tráví prázdniny, a kvůli kterému začne pochybovat o svém současném zasnoubení. Dominik otevře Viktorii nové pohledy na svět, jeho špatná pověst se však za ním táhne jako stín a vznikající vztah obou mladých lidí má před sebou mnoho překážek. Je možné je překonat, postavit se vnějším okolnostem, změnit sebe sama a získat hlubokou lásku a přátelství kontroverzního Dominika? Nebo jsou to všechno jenom iluze a Viktorie nakonec raději zvolí jistotu zajištěné budoucnosti s bohatým Alanem?
Večery Analogonu
Výbor divadelních skečů z legendárního surrealistického cyklu, v němž černý humor pokládá na lopatky nejen každého z Vás!
Chvála věcí obyčejných aneb Nedokončená kniha
Letos jubilující autor na více než 170 stranách předkládá čtenářům svůj lehce bilancující pohled na svět. Prostřednictvím krátkých próz, drobných bystrých úvah, rozvíjí po vzoru svých předchozích převážně povídkových prací diskuzi o základních životních tématech, o lidské existenci a smyslu bytí. Jak je u něj zvykem, vždy přitom čerpá ze svých životních zkušeností. Inspirující pro Sehnala jsou většinou zdánlivě běžné, každodenní situace, události nebo setkání, které sám prožil či snad slyšel z vyprávění jiných. A s oblibou i u těch nejběžnějších věcí odhaluje někdy nečekané souvislosti a metafory. V úplném závěru své poslední knihy autor mimo jiné píše: "Víš, Pane, nemusíš mě už poslouchat či odpovídat, ale musím Ti ještě něco říct. Asi se na mě budeš hněvat, ale já poslední prázdnou stránku nedopíšu. Poněvadž jestliže něco nemá hranici v prostoru ani počátek v čase, je marné se snažit to dokončit. Slova by v takovém případě byla jen jako nebo zcela prázdná. Ale i nepopsaný arch papíru může mít obrovskou sílu sdělení."
Hejno bílých vran
Knížka Hejno bílých vran přináší poznání, že mladí lidé, kteří opustí "děcák", jsou stejní jako jejich vrstevníci, snad více poznamenaní svojí minulostí, ale jsou to lidé schopní, ambiciózní, podnikaví. Vidíme kolem sebe spoustu mladých lidí, kteří si život mimo vlastní rodinu nevybrali, ale museli toto odloučení zvládnout. Druhý takový zlom v jejich životě přichází právě v okamžiku, kdy se o sebe "od zítřka" už musí postarat sami. Dveře domova se jednou pro vždycky zavřou a je to jenom na nich. A právě o těch, kterým se povedlo odejít z dětského domova a vykročit k samostatnosti a úspěchu, jsou tyto příběhy.
Domek pana Stilburyho
„Bylo nás pět? Ne, dva,“ vzpomíná Domek pana Stilburyho na dětství žité s mladší sestrou v rodině herečky a spisovatele. Zčásti stylem Škvoreckého humoristické knihy Ze života lepší společnosti si hoch vede deník, což je první částí Domku. Teprve druhá osvětlí, co idylu umožnilo. Kdo osaměle, oddaně a právě uvnitř magického domku píše naše životy. Ano, pan Stilbury...
Ivo Fencl pracoval jako učitel a geodet, napsal přes 440 článků a povídek do deníku Neviditelný pes a další pro Plž, v časopise Tvar (asi 150 příspěvků) uveřejňoval po dobu jednoho roku první český životopis R. L. Stevensona (knižně 2012) a biografií O. Neffa se fakticky stala obsáhlá kniha Královská zábava (2010). Realizoval řadu rozhovorů s prozaiky a malíři, připravil pořady o Charmsovi, Prutkovovi a Wittlinovi a napsal 11 knih.
Lom
Slovenská básnířka, dlouhodobě žijící v Čechách, Martina Blažeková (1982) se v debutu s názvem Lom představuje jako mimořádně citlivá observátorka detailů fascinujícího světa i jako umanutá hledačka jeho přesných pojmenování. Básně ve slovenštině i v češtině.
Martina Blažeková (1982 v Bratislavě) vystudovala tvůrčí psaní a redakční práci na Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze. V současné době je doktorandkou komparatistiky na FF UK, kde se věnuje české a slovenské poezii. Básně dosud publikovala např. v revui Rukopis, v Hostu, Souvislostech a v A2. Píše také prózu. Tři její básně byly přeloženy do italštiny a publikovány v antologii Sei poeti cechi (2011). Žije v Praze. Píše slovensky a česky.
Dnem dne
Druhá básnická sbírka Pavly Vašíčkové je plná hříček se slovy, s jejich hranicemi, s obzorem řeči a vzlety do bezmeznosti: Jelikož čteme písmena, ale ne vždy myšlenky, píšeme písmena, ale ne vždy činy, létáme na nebi, ale ne v něm. Cítíme přiléhavý tlak snů, mléčné objetí mlh. Neznajíce sytost hladu hladovíme sytostí, celý svět hladoví sytostí. Zbídačeni vědomostmi, obtěžkáni zkušenostmi, než se ve vzdálení budeme ještě více vzdalovat, budeme se muset rozhodnout, zda stát, nebo jít. Propast důvodů. Saháme po holi – opřeme se, či budeme bít? Vzpomínka umírá na okamžik, slovy, která v jasné akustice mrazu nikdy neulehnou k věčnému spánku. Trn výkřiku protrhl kůži ticha, hustotou bohatý vzduch. Myslí odpočívající na námahu víc než trpící
Čas divokých malin
Převážně rodinný dramatický příběh z doby normalizačního temna, odehrávající se v prostředí zapadlé horské obce. Tři malí sourozenci prožívají svá denní dramata pod despotickým otcem, který je nemilosrdně trestá za každou maličkost. Nad příběhem se sice rozprostírá dusivý mrak normalizace, ale děti vnímají víc svírající rodinné poměry. Přesto jsou mnohdy v rámci možností vlastně šťastné, i když se otci později podaří zasít svár a nepřátelství i mezi ně. Autorka vzpomíná na svůj čas divokých malin, ale právě díky času, který od doby dětství uplynul, obrousil hrany a umožnil odstup a nadhled může i drsné chvíle vid ět a líčit s dávkou humoru.
Výstup na horu Ťululum
Knihou Františka Nováka Výstup na horu Ťululum zní zvláštní smích, který jako by byl dlouho s krajním úsilím zadržován, ale nakonec stejně propuká, aby rozmetal všechno, co se dosud zdálo nezvratné. Je to traktát, který se nedá brát vážně. A kdo ho přesto dokáže vážně vzít, může v něm k vlastnímu překvapení objevit román iniciace, netušený návod na omlazení ducha i těla, popřípadě základní české dílo v oboru „neexaktních věd“. Nejde tu totiž o nic menšího než o zrušení zákona, podle něhož pro nás čas běží pouze jedním směrem, a o prožití bolesti natolik neúnosné, že z ní už může vzejít jen úlevné prozření. Snůška nesmyslů tak obratem získává hluboký smysl a zemská přitažlivost přestává tížit.
Je třeba dodat, že František Novák (1933), badatel z Lomnice nad Popelkou, se výslovně vzdal svého autorství ve prospěch hlasu, který daleko přesahuje omezeného lidského jedince: Výstup na horu Ťululum podle něho stvořil „opožděný mužský rozum založený na čichové duševní podstatě, zvaný PAK“.
Choditi stříbro
Lyrika nebývá v dnešním přeuspěchaném světě tou nejčastěji se vyskytující bylinkou. A přece již Goethe dobře věděl, že právě ona dokáže zachytit „na malém prostoru celý svět“. Šlosarova sbírka, přísně komponovaná v sledu jednotlivých ročních období, postihuje především vztah člověka a přírody. „Jeho malé básně přírodní lyriky, spředené poletujícími motivy, nenápadnými aliteracemi a jinými vnitřními souzvuky, mají úžasnou moc otvírat nám uši ohlušené uřvanou ulicí a očím oslněným lesklými barevnými cetkami navracet dar vidění,“ konstatuje autor doslovu Milan Blahynka. Šlosarův básnický cyklus organicky doplňují barevné makrofotografie přírodních motivů. Jsou dílem Aleny Pončové.
Za třtinou naděje
František Halas (1901-1949)
básník, redaktor a překladatel, jeden
z nejvýznamnějších českých tvůrců
XX. století - "básník nadaný silnou obrazností,
hlavně vizuální, slučuje své ‚okouzlené, ale
i odkouzlené' vidění světa s těžkou hloubavostí a stálým citovým patosem" (Arne Novák).