Hľadanie: Čestná legie CZ
zobraziť:
Ona jen korále, perly a rybíz
První knížka poezie Pavla Šuhájka (* 1982 v Jihlavě, žije v Brně) Ona jen korále perly a rybíz je komorní a intenzivní výpovědí zralého básníka, jakoby nesenou po smyslu motta k jedné básni: "Milovat je umírat a obživnout a umírat znovu…" (Octavio Paz) Sám autor v jednom dopise editorovi se vyjadřuje o svém psaní takto: "Poezie je vertikála, napříč vysokým i nízkým, jediný vhodný prostředek dorozumívání, snaha říct věci tak, jak jsou, - nazývání věcí pravými jmény… Funkční zaklínadlo k pojetí světa." Útlý svazek je v pořadí čtyřicátým edice Želetavka a je jako obvykle invenčně graficky upraven Františkem Štormem, tentokrát s použitím dvou kreseb Petra Ferebauera.
Život na planetě tady a teď
Básnická sbírka táborského autora, která je o myšlenkách, pocitech i prožitcích.
Jarní romance
Faksimile kaligrafické práce s kolorovanými pérovými kresbami z roku 1940 od patnáctiletého syna architekta Rudolfa Welse a vnuka Šimona Welse. Doslov Pavel Holeka.
Nevíme, co Martina Welse vedlo k tomu, že ilustroval a okrasným písmem vyzdobil jednu z romancí Jaroslava Vrchlického. Zlo je přítomno v jeho dochovaných textech a kresbách jako poražená pohádková mocnost. Dospívající chlapec rozuměl možná své osobní situaci, stále omezenějšímu a krutějšímu „životu s hvězdou“, právě takto: zlo musí být nakonec poraženo tak jako v pohádkách. Trpělivě vyhlížel cestu „do horké Ameriky“, kam se rodině přes všechnu snahu nakonec nepodařilo získat vízum.
Oproti znovu probuzené májové přírodě v Jarní romanci byl chlapcův bezelstný svět zanedlouho nemilosrdně konfrontován s prostředím terezínského ghetta. Martin tam pracoval spolu se svým otcem v kreslírně technického oddělení, kde k jejich nejbližším přátelům patřil básník a malíř Peter Kien. Z Terezína byla celá rodina po téměř dvouletém pobytu transportována 6. září 1943 do Osvětimi a umístěna v tzv. terezínském rodinném táboře (Familienlager) Bauabschnitt II B v Osvětimi-Birkenau. Martin a jeho rodiče zahynuli pravděpodobně v noci z 8. na 9. března 1944, kdy byli v plynových komorách zavražděni ti, kdo přežili šest měsíců živoření v rodinném táboře.
Z doslovu Pavla Holeky.
Kniha vychází v roce 100. výročí úmrtí Jaroslava Vrchlického.
dostupné aj ako:
a vyberte si
Druhé vydání povídkové tvorby Jana Pelce. Kromě té, která již vyšla pod tituly...a povídky, ...a máš mě rád? a ...a golpotoni táhnou, tvoří více než třetinu povídky mimo tuto sbírku nevydané.
Skutečná událost
Hlavní postavy románu jsou tři kamarádi. Jeden z nich – vypravěč – se ocitá v Oslu těsně po tragické střelbě na ostrově. Na cestu si bere jako četbu do letadla knihu o německé teroristické skupině RAF. Z tíživé atmosféry se vrací zpátky do Prahy, aby zjistil, že jednomu z trojice zabavilo kvůli banální pohledávce exekutorské komando dům a ještě k tomu mu jen tak pro zábavu vyděsili ženu natolik, že skončila v psychiatrické léčebně. Kamarádi se sejdou, aby podpořili postiženého. Z nezávazně odlehčené konverzace vznikne položertem plán, jak se proti státní zvůli bránit. Jeden z trojice se však rozhodne plán dotáhnout. Jak je u autora obvyklé, nejde o přímočarý příběh. V ději se mísí útržky z historie německé RAF s letargickou českou realitou, milostná zápletka s vůlí aspoň jednou udělat něco, co by postihlo pravého viníka. Zprvu ležérně, leč se smyslem pro detail líčený děj postupně získává na napětí, až vyvrcholí akcí. Sice tak trochu nechtěnou, českou, rozpačitou, nicméně vraždou. Hakl zůstává věrný žánrové nezařaditelnosti. Poprvé se však v jeho próze objevuje aktivní prvek – čin jako jediné možné řešení.
Denver
Autor, saxofonista a zpěvák undergroundové skupiny Plastic People of the Universe, který se letos dožívá 70 let, představuje v této sbírce básně za posledních 10 let.
Volavka
Pravdu o sobě shrnuje do rázné věty: „Jsem Petra Strá a píšu básně.“ Křehká, ženská, velmi osobitá imaginace. Básně jako „zastřešené ticho“. Na rovu leží sníh, uvnitř je střižna poztrácených a znovunalezných obrazů a dějů,laboratoř se zimními fragmenty… Petra Strá (Strachoňová-Fingerlandová, nar. 1979) studovala obchodní akademii, dopravní inženýrství a geografii a Literární akademii Josefa Škvoreckého. Prošla mnoha zaměstnáními, napříč obory i „žánry“, u nás i v zahraničí. V posledních letech píše písňové texty pro děti a učí autorské tvorbě v dětské hudební La škole. Svou poezii publikovala ve Tvaru, Welesu, Pandoře a v internetové Dobré adrese. Její divadelní hru Dům v lahvi uvedlo Studio Ypsilon. Volavka je jejím knižním debutem. Autorka žije v Praze a v Solopiskách.
Vzpomínky antihrdiny aneb S Provázky, Hady a Marto
Vzpomínky antihrdiny aneb S Provázky, Hady a Martou na provázku zachycují dobu osmdesátých let, kdy na samém vrcholu experimentálního divadelnictví stálo brněnské Divadlo na provázku a později také HaDivadlo. O jejich minulosti a fenomenálním významu vyšlo již mnoho publikací. Jaroslav Tuček přidává pohled obdivovatele a obhájce těchto divadel, který ovšem v roli dosazeného šéfa vyvolával podezřívavost i nevoli na obou stranách. Po dlouhých deset let ho jak "podřízení" umělci, tak později i "nadřízení" ideologové vnímali ze svých protikladných pozic podobně ? jako nutné zlo. Snad proto je Tučkova role dodnes pociťována rozporuplně a chybí ochota přiznat mu také zásluhy. Vzpomínky končí rokem 1991, kdy Jaroslav Tuček již rozmáchle působil v jamáckém Studiu Marta.Vyprávění je nabité paradoxy, což souvisí jak s časem zlomových proměn a výbojnou aktivitou obou divadel, tak s pozorovacím talentem autora z pomezí dvou nepřátelských světů. Nad všemi postavami vyniká "největší z Provázků", režisér Peter Scherhaufer. Přidávají se vzpomínky na osobnosti dalších generací, jež v Brně vytvářely divadelní kulturu, a také na ty, kteří patřili ke strážcům režimu. Kniha, v níž nechybí sebeironie a humor, je nabita příběhy, portréty, cestopisnými postřehy i bohatou faktografií a oplývá živým, leckdy peprným jazykem. Vzpomínky antihrdiny nabízejí možná kontroverzní, ale určitě originální výpověď o tom, jak to vlastně tenkrát bylo…
Sever Jih Východ Západ - Dáma u vodotrysku
Karel Schulz je znám především jako autor monumentálního historického románu o Michelangelovi Kámen a bolest (1942/43) z renesanční Florencie. Tato kniha se znamuje se zapomenutou avantgardní tvorbou Karla Schulze. Po více než osmdesáti letech předkládá před čtenáře dva dnes téměř nedostupné a neznámé tituly, jimiž Schulz významně obohatil prozaickou tvorbu meziválečné avantgardy: soubor povídek a básní Sever Jih Západ Východ (1923) a lyrizovanou prózu Dáma u vodotrysku (1926), jejíž uvolněná asociativnost se částečně formovala již pod vlivem surrealistické imaginace.
Arabský hřebec
Je to milostný román, nebo to není milostný román?
Nora, když zjistí, že je těhotná a přes nepříznivou prognózu lékaře odmítne jít na potrat, dochází postupně k nezvratnému přesvědčení, že nic není náhoda, ale naopak, jestliže má její životní příběh být beze zbytku naplněn, je už předem počítáno s její vzpourou a neposlušností!
Jenom zázrak nás může vytrhnout z bahna lepkavé všednosti, na kterou jsme si zvykli a už ji ani nevnímáme. Cena za nalezení smyslu vlastního života, za určení vlastního osudu je vždy velká.
Všichni hlavní hrdinové: Nora, Ivan, Klára a Boris milují ruskou básnířku Marinu Cvetajevu. Opravdu je to smrt, pro kterou se Marina vrací do Ruska? Nebo věděla o něčem, o čem my zatím nemáme ani tušení? Co to je za sílu, která útek po útku tká předivo našeho příběhu? Láska? Bez které je marné pátrat po smyslu našeho života, která nás vede k odvaze, ale i k pokorné prosbě, bez které neexistuje ale ani odvaha, ani oběť? V tom nelehkém hledání, spojujícím konkrétní život Cvetajevy a obecné postupné lidské uvědomovování a poznávaní, pomáhají a svědčí o něm třeba i písničkářka Radůza, psycholog a popularizátor LSD Timothy Leary, náboženský myslitel a paleontolog Pierre Teilhard Chardin nebo matematik John. F. Nash.
Arabský hřebec není pouze milostný román, je to román o lásce, ve kterém se navíc projdete vesmírem. Tím, do kterého jsme se zrodili, i tím nezměrným a nekonečným v nás.
Vražda starého Varana
Vražda v hotelu Intercontinental (1989, Mladá fronta) - Název knihy napovídá detektivní motivy, když ale knihu otevřeme, nečekaně objevíme dlouhé a zajímavé básně. Je to krátká knížka a začíná se zde rýsovat Ajvazovo literární zaměření. Nacházíme zde fantaskní bytosti zasazené do pražských a středočeských reálií. Po Václavském náměstí běhá tygr a když obejdeme Malou Stranu dostaneme se do Nepálu. Ajvaz se ale v knize neomezuje na pouhé dráždění čtenářovy fantazie, ale do básní opatrně komponuje i vlastní filosofické názory. Další z Ajvazových hlavních znaků, který najdeme i ve Vraždě v hotelu Intercontinental, je dokonalý Ajvazovský vypravěčský um, kdy dokáže fantaskní bytosti do reálií zakomponovat tak, že čtenáři připadají jako cosi běžného až docela všedního. Jako by tam byli vlastně vždycky. Kniha je sestavena z několika desítek různě dlouhých básní, nepřesahujících ale dvě strany knihy, které samy o sobě jsou o něčem jiném a přece na sebe nějakým zvláštním způsobem navazují a jsou spojeny. Snad nějakou magickou nití, otevírající dveře druhého světa, do kterého se čtenář dívá z chladné reality. Nikdy se ale tyto dveře nesmí otevřít příliš mnoho. Vražda je přece jenom prvotina a proto v tomto díle stále něco schází a je z něj cítit jakási nerozhodnost, kdy si hledá Ajvaz svoje místo v literatuře. - Návrat starého varana (1991, Mladá fronta) - Ajvaz zde znovu rozehrává svůj kolotoč obraznosti a krátké povídky, z kterých je kniha složena, spojuje znovu dohromady. Ajvaz ukazuje v knize obyčejné městské lidi v obyčejných situacích, které ale dělá neobyčejnými právě implantací jakéhosi mýtična. Vidí v těch nejobyčejnějších věcech nějaký hlubší a tajemný smysl a tento rozpracovává až do dokonalosti. Ajvaz do svých knih ale mimo mýtičnost a reálnost vkláda také jistou dávku hry, vtipu, roztomilosti a celé to tak působí jaksi nadneseně. Ajvazovi hrdinové situacemi proplouvají, mnohdy je sami ani neprožívají, jenom přemýšlejí, co by se mohlo stát a nebo poslouchají zážitky druhých.
dostupné aj ako:
Habent sua fata libelli
Povídky Jakuba Volného jsou opravdové a naléhavé. Některé pohádkové, jiné poučné. Některé zázračně jiné věcné. Některé dojemné jiné překvapivé…Ožívá v nich vše neživé.Vroucí city se probouzí v klávesách starého piana, v knihách i odpadcích ve škarpě. Krásná příroda i zdánlivě obyčejné věci promlouvají k lidem, milují je nebo je nenávidí. Spolu s kapičkou vody se snažíme dotknout dívčiny šíje, spolu s listem papíru se skládáme do vlaštovky a odlétáme za svou láskou.
dostupné aj ako:
Sto nejlepších českých básní 2012
S nápadem vydávat ročenky „nejlepších básní“ přišel v roce 1988 americký básník a kritik David Lehman. Úspěch, který edice The Best American Poetry záhy zaznamenala, a především to, že podobné ročenky dnes vycházejí v řadě zemí světa, ukázal, že navzdory proklamacím o krizi poezie a nezájmu o ni stále existuje nejen řada dobrých básní, ale také mnoho dobrých čtenářů. Projekt zahájený Hostem v roce 2009 i v českém prostředí sklízí příznivou odezvu u kritiky a čtenářů. Výběr „nejlepších“ básní nemá sugerovat iluzi objektivity, naopak má představit subjektivní pohled editorů na poezii daného roku i na poezii jako takovou. Po editorských dvojicích Karel Šiktanc a Karel Piorecký (2009), Miloslav Topinka a Jakub Řehák (2010) a Petr Král a Jan Štolba se v pořadí již čtvrtého pokračování básnické ročenky ujala literární recenzentka, básnířka a editorka Simona Martínková-Racková. Svazek představuje sto básní, jež byly uveřejněny v uplynulém roce jako básnické novinky česky píšících autorů; pozornost je věnovaná publikování knižnímu, časopiseckému, ale i na internetu.
ADA
Jan Těsnohlídek ml. přichází po sbírkách básní Násilí bez předsudků (Cena Jiřího Ortena) a Rakovina se svou první prózou. Román ADA na malém rozsahu rozehrává příběh lásky dvou dospělých lidí, unavených z toho, co bylo, a snad i z toho, co bude. Dotýká se česko-polských vztahů, odehrává se v Praze, Krakově a na Vysočině. Děj samotný však není pro román stěžejní. Těsnohlídek napsal svižným, překotným jazykem dokument, reportáž o době, ve které žije. Reportáž aktuální, platnou, až nadčasovou, dík čemuž se, stejně jako jeho básnické sbírky, román ADA jistě nevyhne nálepce "generační výpověď".
Štika v rybníce aneb Jak ukrást českou miliardu
Po relativně poklidném oťukávání mladého Lukáše z prvotiny Aleše Pragera se touto knihou čtenář ponoří do daleko hlubších vod.Hrdina tohoto příběhu, mladý ekonom Karel, si jednoduše vzal příklad z Jánošíka a rozhodl se bohatým brát a chudým rozdávat… Proč jste začal krást, Karle? Z čistě sobeckých důvodů. A když krabic od bot bylo tolik, že jsem je neměl kam dávat, začal jsem myslet i na druhé. Proč jste vstoupil do politiky? Co jste od toho očekával? Lidé v mé blízkosti mě přemluvili. Jsem člověk, který rád buduje. Máma si myslela, že bych svým přístupem mnohým pomohl a také uspokojil své potřeby ovládat druhé. Říká se o vás, že jste nejpoctivější politik od pádu komunismu. Cítíte to také tak? To je blbost! Poctivý politik rozhodně nejsem, ale při své práci myslím na lidi a jsou za mnou vidět výsledky. Na člověka, který o sobě říká, že je poctivý, si dávám dvakrát pozor. A pokud to o sobě říká politik, tak je to buď ta největší svině, nebo je k ničemu. A jak se daří rodině? Rodina je mým koníčkem. Daří se nám dobře, děkuji, děti rostou, samé příjemné starosti.
Muž, který polykal vítr
Pikareskní román o lidech bez jasné morálky a řádu, o manipulacích tajné bezpečnosti a o směšném zápasu inteligence s emocemi. Dobrodružný děj nás v několika proplétajících se rovinách provází od socialistického sirotčince v 50. letech přes teologický seminář, psychiatrický ústav, pražskou filozofickou fakultu na přelomu 60. a 70. let, "zašívárnu" na opuštěném pracovišti v pohraničí za normalizace, až po léta devadesátá, kdy se s hlavním hrdinou dostaneme do Mexika.
dostupné aj ako:
Líčení
Báseň v próze Líčení odráží autorovu potřebu popsat konec děsivého dvacátého století, v němž se narodil. Pokud dříve spisovateli stačilo uchopit svět v jeho rozpadu, kdy ještě můžeme podobu právě zanikajícího světa z díla vytušit, jemu už nezbývalo nic jiného, než ukázat trosky, z nichž nejde vyčíst nic, dokonce ani příčinu všudypřítomného násilí. Útržkovité informace a symbolické zkratky však o to více poodhalují děsivou atmosféru padesátých let v Československu, se známými i tušenými důsledky.