E-knihy - Náboženstvo strana 14 z 45

Osvojenie si tohto asketického prostriedku skutočne prináša veľké ovocie. Hovorí sa, že ak niekto začne čítať svätých otcov, tak jeho život už nikdy nebude taký, ako predtým. Je to pravdivé tvrdenie. Evanjelium a náuku svätých učiteľov duchovného života sa nedá čítať bez toho, aby sme popritom nepodstúpili drámu rozhodovania pre večný život alebo večnú smrť. Ak by sme sa o to predsa pokúsili, tak tento akt by bol len výsledkom nášho predchádzajúceho rozhodnutia, ktoré sa vyhýba napĺňaniu Božej vôle.

Pramenem každé modlitby je žízeň našeho srdce po živém Bohu. Modlitba neomezuje naši svobodu ani nemůže být něčím nařízeným. Je to naopak mocná vnitřní vzpruha, která dává našemu jednání správný směr. Dárkové provedení modlitební knížky vázané v umělé kůži. Na frontispisu reprodukován obraz El Geca "Modlící se Kristus" z NG. Dvojbarevné provedení usnadňuje čtenářům orientaci.

Jako koťata to zažíváme často. Stačí, aby vítr přivál peříčko, abychom dostali nečekaný pamlsek, abychom zaslechli lákavé zurčení vody, a jsme v tom. Naprosté okouzlení. Úžas. Naplno tady a teď. Pak vyrosteme a zestárneme a tyhle maličkosti a nicotnosti na nás už dávno nedělají takový dojem. Už to všechno známe a víme a je nám to lhostejné. Jenomže tím o dost přicházíme, viďte? Vyvstává nám z toho naléhavě několik pozoruhodných otázek. Je možné znovu obnovit původní ničím nezastřené nadšení ze života, které nám kdysi bylo tak přirozené a vlastní? Dokážeme přestat být lhostejní a necitliví?

Existuje dvojí typ duchovní nesvobody, s níž měl i má osobní zkušenost každý obyvatel planety Země. Jedná se o vězení neodpuštění a vězení samospravedlnosti. Jsou to dvě zcela opačné situace. V prvním případě člověku někdo ublížil, a on nedokáže či nechce odpustit; v druhém případě se on sám provinil, a nedokáže poprosit o odpuštění.Kniha objasňuje příčiny takového stavu, těžkosti s tím spojené, ale hlavně ukazuje cestu ven, ke svobodě srdce. Kniha pojednává o důsledcích neodpuštění i neochoty prosit za odpuštění jak v životě jednotlivce, tak i v životě jakéhokoli společenství, církví či národů.Už v prvním vydání před více než dvaceti lety se kniha stala bestsellerem. Třetí vydání bylo autorsky přepracované a doplněné, nyní nabízíme čtvrté vydání.

Někdy máme pocit, že modlit se za druhé a za svět je ta nejméně efektivní služba, jakou člověk může konat. Ale přímluvná modlitba je duchovní zbraň těžkého kalibru, nikoli nouzová vycpávka volného času těch, kdo nic lepšího dělat neumějí nebo nemohou. Jejím prostřednictvím se v neviditelné sféře odehrává duchovní boj, jehož ovoce se svým časem projeví viditelným způsobem.

Známá autorka se zamýšlí nad tím, jak trávit volný čas – chvíle, kdy „nemusíme nic a můžeme všechno“. Co a kdy podnikneme? Co a jak zláká naši pozornost? A máme si dělat výčitky, když úplně vypneme, abychom si vyčistili hlavu? Objevit nepospíchání je v mnoha ohledech velmi osvobozující. Nejen pro ty, kdo své povinnosti i práci pro druhé berou zodpovědně a vážně.

Z monumentálního kostela zbylo jen torzo a v Neratově žilo pár posledních obyvatel. Dnes na toto místo smíření a naděje přijíždějí tisíce lidí a Sdružení Neratov dává práci stovkám lidí s hendikepem. Neuvěřitelnou proměnu, kterou lze bez nadsázky označit za zázrak, způsobil Josef Suchár. Kněz, který až do roku 1989 nemohl veřejně působit, dokázal pro své smělé plány nadchnout i ostatní. V rozhovoru vypráví o tom, jak se mu Neratov podařilo vzkřísit. Otevřeně a bez frází mluví i o dalších věcech, které se týkají jeho i celé společnosti. 2. opravené a doplněné vydání

Neratov je místem mnoha příběhů, s krásnou přírodou a bohatou historií. Hlavně je to ale místo nesmírně živé a pulzující. Z vyhledávaného poutního místa se v době komunistické totality stal opuštěný prostor s kostelem určeným k demolici. Postupná obnova Neratova začíná v devadesátých letech díky knězi Josefu Suchárovi, jeho spolupracovníkům a přátelům. Dnes v Neratově žijí plnohodnotný život lidé s postižením a z různých důvodů sem přijíždějí houfně lidé ze všech koutů Česka i ze zahraničí. Prožívají tu zklidnění i zhojení starých ran, nacházejí zde novou inspiraci a sílu. Nechte se pozvat i vy. Třeba zde najdete něco, co vám dlouho chybělo.

Jak se "správně" modlit? Je nejlepší růženec? Adorace Nejsvětější svátosti? Nebo snad četba Písma? A co modlitba vlastními slovy? Podle jezuity Jamese Martina je správný způsob ten, který nám vyhovuje nejlépe v daném čase a na daném místě. Bůh nám totiž vychází vstříc právě tam, kde se nacházíme. Držíte-li v ruce tuto knížku, znamená to, že jste setkání s Bohem v modlitbě otevření. Stejně jako Ježíšovi učedníci, i my prosíme Boha, aby nás naučil modlit se. A věříme, že Bůh nám odpoví tak, aby nám pomohl, podnítil nás něco dělat - a třeba nás i překvapil.

Ak chceme niečo vybudovať tam, kde je už veľa stavieb, najprv treba niečo zbúrať. Potom vykopať základy primerané veľkosti zamýšľanej stavby. A dolu v tej jame trpezlivo pracovať, kým nie je všetko pripravené na postavenie kráľovstva. Asi tak nejako Morgan Snyder opisuje cestu muža, ktorý chce byť vládcom svojho kráľovstva. Nie však hocakým kráľom, ale kráľom podriadeným Kráľovi. Autor cestu muža aktívne prežíva. Hovorí o svojich krokoch na ceste stávania sa mužom podľa Božieho zámeru, ktoré robí aj vďaka tomu, že sa pýtal a počúval mnohých mužov, čo išli pred ním. Vzácne na tomto diele je tiež to, že Morgan otvorene hovorí o pádoch a chybách, ale tiež o neustálej odvahe ísť vpred. Je dôležité vedieť sa hrať. Bez potreby byť niekde pripojený na sieť. To je jedna z charakteristík Božieho muža. Podrobnosti o nej aj o iných sú ukryté v tejto knihe.

Norský františkán Ole Martin se rozhodl opustit klášter a strávit padesát dní rozprostřených do tří let jako bezdomovec na ulicích Osla a Kodaně. Jeho zážitky přinášejí pohled na život na okraji společnosti, který si běžný člověk stěží dokáže představit, a podněcují k úvahám nad bezdomovectvím z nezvyklé perspektivy. Ole prochází městskou krajinou a s humorem a soucitem se snaží pozorovat drsný život lidí na samém dně společnosti. Zaměřuje se přitom na detail, epizody se před čtenářem odvíjejí jako film. Přemítá o pokoření, o oživení lásky k samozřejmým věcem, jako je strom, o nečekané lidské dobrotě, ale i o neustálé nutnosti vztahování se ke smrti, o hledání Boha v drogách, o povaze konfliktů s představiteli slušné společnosti, o problematice ztráty identity a závislosti na společnosti.

Otevřít diskusi o roli a místě ženy v katolické církvi, zvlášť vedenou touhou po kněžství, vyžadovalo v 80. letech 20. století velikou osobní odvahu. Budoucí docentka teologie a výrazná postava české církve Mireia Ryšková nalezla partnera k dialogu ve faráři, teologovi a bývalém politickém vězni Josefu Zvěřinovi, který byl pro svého otevřeného ducha již tehdy v neoficiálních církevních strukturách uznávanou autoritou. Korespondenci těchto dvou osobností v knize rámují další texty, včetně dobových dokumentů, které přibližují postavení žen v tehdejším Československu i soudobou církevní praxi a od konfesijních textů velmi osobní povahy vykračují směrem k teologickým, duchovním i společenským aspektům otázky po možném svěcení žen.

Nadčasová duchovná múdrosť nájdená v príbehoch a poučeniach ranokresťanských mníchov púšte vznikla pri hľadaní poznania Ježiša Krista prostredníctvom radosti prameniacej z evanjelií, ktoré sa stali absolútne neoddeliteľnou súčasťou ich každodenného života. Títo mnísi s neutíchajúcou odvahou a pokorou hľadali odpovede na najdôležitejšie otázky ľudského jestvovania vo vedomí, že sú Bohom milovaní, čo v prípade úprimnej snahy malo za následok „lásku a radosť, pokoj a trpezlivosť, láskavosť, dobrotu, vernosť, nežnosť a sebaovládanie.“ Kresťanské cnosti však nie sú súčasťou iba mníšskeho autentického života, ale sú súčasťou úsilia každého človeka, ktorý kráča za Kristom, bez ohľadu či žije na púšti alebo vo svete. Hľadanie harmonickej múdrosti je dnes o to aktuálnejšie, že priamo vidíme katastrofálne dôsledky konzumného odmietania kresťanskej askézy na súkromnej aj verejnej úrovni. Sv. Ján Zlatoústy v homílií k evanjeliu podľa Matúša naliehavo upozorňuje, že čítanie Svätého písma sa netýka len mníchov. Zdôrazňuje, že práve ľudia žijúci vo svete ešte viac potrebujú čítanie Písma, aby spoznali Ježiša Krista ako zdroj pokoja a radosti. Otcovia raného kresťanstva považovali biblické texty za také dôležité pre život, že spamäti ovládali nielen žalmy a evanjelia, ale aj iné knihy. Božie Slovo takto hlboko preniklo a formovalo ich život. Sv. Justín, filozof a mučeník, Tertulián, ale aj ďalší dosvedčujú, že prví kresťania sa schádzali na určených miestach, aby spolu čítali Sväté písmo. Jestvuje množstvo spôsobov, ako čítať Bibliu, ale akýkoľvek spôsob je dobrý a užitočný len vtedy, keď v nás spôsobuje premenu, keď nás otvára pre slobodu, zodpovednosť a lásku, teda pre svätosť (sv. Ján Zlatoústy). Literárnej kritike patrí uznanie za jej bádanie nad biblickým textom, ale ak chceme mať úžitok z čítania Biblie, nemôžeme zostať na úrovni literárnej kritiky, podobne ako pri zamyslení sa nad bytím človeka nemôžeme zostať na úrovni fyziológie, respektíve prírodných vied. Evanjelium podľa sv. Lukáša ozrejmuje, že Kristus „osvecuje mysle“ svojich učeníkov vysvetľujúc im, ako treba čítať Bibliu, aby sa v nej odkrylo všetko, čo je o ňom napísané: „A počnúc od Mojžiša a všetkých prorokov, vykladal im, čo sa naňho v celom Písme vzťahovalo.“ Takýmto spôsobom Pán odhaľoval význam Písma a ukázal, že celá Biblia je slovnou ikonou Ježiša Krista. A v emauzských učeníkoch to spôsobilo zmenu – tí, ktorí boli zronení a vracali sa domov, teraz plní nadšenia sa ponáhľajú naspäť do Jeruzalema. Teda Biblia nás oboznamuje a zároveň spôsobuje premenu. Púštni otcovia nám ukazujú, že k Svätému písmu nemôžeme pristupovať ako k súboru diel jednotlivých autorov, ale je potrebné, aby sme chápali Bibliu ako dielo jedného autora, ktorým je Svätý Duch a od ktorého pochádza aj autorita jednotlivých ľudských (spolu)autorov. Biblické slová sú slovami života a sú najvyššou autoritou, ktorá nás rozhodujúcim spôsobom formuje. Sv. Gregor z Nyssy výroky prorokov a Krista neuvádza slovami: „Izaiáš hovorí...“, alebo „Kristus hovorí...“, ale „Izaiáš nás poučuje...“ a „Kristus nás poučuje...“ Biblia teda nie je len voľajaké nestranné konštatovanie, ale je to skutočná a v pravom slova zmysle najvyššia informácia, teda niečo, čo nás zvnútra formuje – vychováva. Ústrednou myšlienkou kresťanskej výchovy je zbožštenie človeka, ktoré neznamená zničenie človeka, ale jeho vlastné naplnenie. Takto sa človek najdokonalejším spôsobom stáva človekom – nie prostredníctvom identifikácie s Bohom, ale prostredníctvom najväčšieho priblíženia sa k nemu, aké len môže byť dané stvoreniu. Človek sa stáva človekom prostredníctvom najhlbšieho spoločenstva s Bohom i ľuďmi. Pri kresťanskej iniciácií zaznievajú slová sv. apoštola Pavla: „Ktorí ste v Krista pokrstení, v Krista ste sa obliekli.“ Podobne aj otcovia púšte, ktorí útekom do divočiny odmietli dekadentnú spoločnosť a slobodne si zvolili vlastnú cestu k Bohu, nás privádzajú k myšlienke, že odpovede na najdôležitejšie otázky ľudského jes

Raz sa Ježiš na ktoromsi mieste modlil. Spôsob jeho modlitby urobil silný dojem na jeho učeníkov, pretože keď ho videli, ako sa modlí, jeden z jeho učeníkov prosil, aby aj ich naučil modliť sa. Nevieme presne, čo ho na Ježišovej modlitbe zaujalo, ale môžeme predpokladať, že to bolo nadšenie, ktoré tiahlo Syna k Otcovi a ktoré zapojovalo celú jeho dušu do tohto synovského kontaktu. V týchto momentoch Kristova tvár musela pokojne žiariť. Učeník teda čakal až táto modlitba skončí, a potom vyslovil prosbu, ku ktorej dal podnet sám: „Pane, nauč nás modliť sa, ako Ján naučil svojich učeníkov“ (Lk 11, 1). Bol jedným z učeníkov Jána Krstiteľa a vstúpil do jeho školy, aby sa modlil. Ale keď teraz očami sledoval Ježiša pri jeho modlitbe, vnímal rozdiel a zatúžil modliť sa ako on. Ako odpoveď na túto prosbu Pán zveruje svo- jim učeníkom a svojej Cirkvi základnú kresťanskú modlitbu Otče náš... (Mt 6, 9 – 13). Naučil ich modlitbe, ktorá bola kresťanskou zbožnosťou s úctou prijatá. Od tejto chvíle, deň čo deň tisíce a tisíce kresťanov opovažujú sa Bohu povedať: Otče náš! Je to najvznešenejšia modlitba, akú môžu vysloviť pery človeka. Známa, až taká známa, že sa dokonca stala akousi jednotkou osvojenia si učebného textu, akousi základnou veličinou pri meraní zvládnutia nejakého učiva. „Viem to ako Otčenáš,“ povie nejeden študent. Ale naozaj, vieme Otčenáš? Teda vieme, o čo prosíme v modlitbe Otčenáš. Vážime si vôbec modlitbu, ktorú nás naučil sám Pán? Nestal sa pre nás Otčenáš len akousi známou zbožnou básničkou odrecitovanou ráno, večer, či pri inej príležitosti? Ak sa však zamyslíme nad jej obsahom, a neostaneme len pri zdaní, s prekvapením zistíme, že ona vlastne nie je stará. Je mladá, tak ako jej autor. Je stále nová, stále aktuálna, stále nadčasová, skrývajúca v sebe tajomstvá a poklady. Je aj darom, za ktorý máme ďakovať, pretože sme dostali božský príklad, aký má byť obsah i forma modlitby. Modlitba Otče náš, aj keď je najčastejšie vyslovovaná modlitba na svete, neznamená ale, že je nejakou všeobecnou celosvetovou modlitbou. Má ale svoje miesto v živote. V prvom rade a predovšetkým je modlitbou Ježišových učeníkov. Podľa Matúša stojí v centre Reči na vrchu a je určená nie iba ľudu, ale predovšetkým učeníkom: „Vy sa budete modliť takto: Otče náš, ktorý si na nebesiach...“ (Mt 6, 9). U Lukáša je to ešte zreteľnejšie, keď jeden z jeho učeníkov prosí, aby ich naučil modliť sa, ako Ján naučil svojich učeníkov. Ježiš im vtedy povedal: „Keďsa modlíte, hovorte: Otče, posväť sa tvoje meno...“ (Lk 11, 2). Otčenáš je teda predovšetkým modlitba učeníkov. V každom riadku ide o to, aby nasledovníci Ježiša zabudli na svoje vlastné túžby a životné plány a chceli iba to, čo chce Boh. V tomto ohľade je pre každého, kto sa ju modlí, dosť „riskantnou“ modlitbou. Prečo? Lebo akosi sa „obnosil“. Jeho slová a vety: „Posväť sa tvoje meno,“ „buď vôľa tvoja,“ akoby sa nám rozmazali, vybledli. Avšak u učeníkov mal Otčenáš jasné a zreteľné črty. Ježiš nenaučil učeníkov modlitbu chvály, ako to bolo v židovskej tradícii. Ježiš poznal modlitbu chvál a vďaky. Odovzdal im ale modlitbu prosebnú, ako jedinú a im vlastnú, ktorá zodpovedala práve vznikajúcemu Božiemu kráľovstvu. Modlitba Otčenáša je veľmi krátka. Odpoveď dáva Matúš Ježišovým učeníkom, ktorú umiestnil pred Otčenáš: „Keďsa modlíte, nehovorte veľa ako pohania. Myslia si, že budú vypočutí pre svoju mnohovravnosť. Nenapodobňujte ich; veď váš Otec vie, prv, ako by ste ho prosili“ (Mt 6, 7 – 8). To je teda dôvod, prečo je modlitba Otčenáš, taká krátka: ide k jadru, k veci, bez žiadnych ceremónii. V modlitbe Otčenáš je v samotných siedmych prosbách zhrnutá celá Ježišova vôľa i očakávania. Je preto hodná, aby sme sa nad ňou zamysleli a znova lepšie zacítili jej chuť a silu. Ak sa ju dobre modlíme a podľa nej budeme aj žiť, stane sa vynikajúcim pomocníkom nášho kresťanského života. Nech k tomu poslúži aj táto zbierka príkladov a myšlienok.

Publikace Nosím v sobě život nabízí nastávajícím maminkám podněty k harmoničtějšímu prožívání jejich těhotenství. Autorka řeší praktické aspekty jiného stavu a vztahy: vztahy k druhým lidem, k Bohu i sobě samé. Vychází z přesvědčení, že pokud láskyplný, mateřsky něžný Bůh provází každého z nás po celý život, tím spíš i maminky v požehnaném stavu. Duchovní impulsy se skládají z krátkých zamyšlení, otázek, inspirativních citátů z Písma a modliteb. Čtenářky si můžou jednotlivé podněty přizpůsobit podle sebe a místo doporučených formulací užívat vlastních slov. Knížka se stane vítaným průvodcem všedních i nevšedních dní při čekání na narození dítěte. Je možné si do ní psát vlastní postřehy, komentáře a zvýrazňovat si, co vás zaujme. Zkrátka: tak trochu jiná knížka o těhotenství a počínající mateřské lásce.

„Křesťanská víra je vírou velkých paradoxů! Chceme-li postupovat duchovně vzhůru, musíme sestupovat dolů, ke kořenům zdravé, tradiční a čisté spirituality. Chceme-li Božím slovem ovlivnit okolí, musíme jím ovlivnit nejprve sami sebe. Chceme-li jít ve vztahu k Bohu dopředu, musíme se vrátit zpět k jeho evangeliu. Chceme-li budovat nadpřirozené, musíme začít u přirozeného.“ Za úspěchem knížek Maxe Kašparů stojí hluboká lidskost autora i jeho znalost lidských srdcí. Provaz či lano je obrazem a symbolem křehkosti, provizoria i umění cesty k Bohu. Jako lidé vycházíme z „kopečku naší obyčejné všednodennosti, situovaného na okraji srázu naší konečnosti“ a přicházíme k „vysoké hoře, jejíž vrchol je vždy nad oblaky a na jejímž temeni stojí živý Ježíš“. Inspirativní dílko je adresováno všem, kteří hledají v životě novou, trochu akrobatickou, ale přesto bezpečnou cestu ke smyslu života – k Bohu.

Knížka je praktickou příručkou pro křesťany i další zájemce, kteří se chtějí vyznat v učení, praktikách a pojmech, jako je okultismus, magie, ezoterika, alternativní medicína nebo New Age. Ve vnímání a hodnocení těchto věcí dnes vládne zmatek. Obchod se „zbožím“, jako je komunikace s duchy, práce s pozitivní energií a různé rituály, doslova kvete. Nejeden křesťan si plete ezoteriku s věcmi víry a snaží se je propojovat. Vojtěch Kodet odpovídá na otázky, jež mu kladli konkrétní lidé. Dané jevy hodnotí střízlivě: nepodceňuje je ani jimi není fascinován. Uplatňuje zde svou bohatou zkušenost duchovního pastýře. Odlišuje to, co člověku prospívá, od toho, co mu škodí. Jasný a přitom vnímavý výklad se opírá o biblické prameny, tradici a učení církve.

Sv. Rita z Cascie patrí medzi najdôležitejšie svätice augustiniánskej rehole. 15 rokov svojho života bola stigmatizovaná – na čele nosila tŕň utrpenia z Pánovej koruny. Preto sa podľa tradície ľudia schádzajú počas 15 štvrtkov, aby si uctili túto sväticu a vyprosovali od nej milosti pre svoje rodiny, chorých, trpiacich, pre všetkých, ktorí sú v akejkoľvek núdzi. Štvrtky sv. Rity predchádzajú jej sviatku a sú časovo rozsiahlou prípravou na slávnosť sv. Rity, ktorú oslavujeme 22. mája a v nedeľu, ktorá po nej nasleduje. Vtedy kostol zaplavia ruže, symbol svätice z Umbrie. Svätá Rita nám nezanechala knihy, listy ani svoj denník. Jej posolstvom je jednoduchý a zároveň hrdinský život. Pohnutý život mladej dievčiny, matky, vdovy a zasvätenej osoby ohlasuje nesmiernu silu veľkonočného tajomstva Kristovho kríža a zmŕtvychvstania. Rita je mocným prejavom Ducha Svätého, ktorý hovorí a koná v Cirkvi a v dnešnom svete. Úvahy zachytené v 15 štvrtkoch sv. Rity môžu poslúžiť každému, kto sa chce pripraviť na sviatok sv. Rity a získať milosti pre seba a svojich blízkych.

„Apoštolské vyznanie viery vyznáva, že Boh je «Stvoriteľ neba i zeme», a Nicejsko-carihradské vyznanie viery vysvetľuje: «... sveta viditeľného i neviditeľného» (KKC 325). Pod neviditeľným svetom sa myslia duchovné bytosti, ktoré obklopujú Boha (porov.: KKC 326).