E-knihy - Divadlo - teória, história,... strana 2 z 3

Rok 1920 byl nesmírně bohatý na počet mimořádných osobností, které spatřily světlo světa. Vyrostli z nich vědci, politici, sportovci, filmoví režiséři... Snad nejvíc se jich později vydalo na divadelní prkna či před filmové kamery, zřejmě proto, aby svým současníkům udělaly život hezčím. A o dvanácti z nich je tato kniha. O dvanácti z těch nejvýznamnějších. Těch od jejichž narození uplynulo právě sto let.

Co vlastně lze z dochovaných programů, scénografických návrhů, kritik a komentářů zjistit? Je možné zrekonstruovat podobu režie a jejího nositele? Brněnská teatroložka Šárka Havlíčková Kysová využila nejaktuálnějších informací o problému a jeho řešení a tak také uchopila svou wasserbauerovskou monografii s nezvyklým názvem Režisér jako koncept... Snaha o využití nových metodologických postupů přivedla autorku k detailnímu rozboru řeči pramenů a možností, jak je číst. Režisérovu osobnost ukázala v ohnisku různých prostředí a vlivů, jež podrobně rozebírá s využitím široké palety aktuálních poznatků. Z analýzy zdrojů právem usoudila, že některé dosavadní kategorie jsou komplikovanější, než by se mohlo zdát z projevů dobových kodifikátorů. Pojetí operního režiséra jako soubor proměnlivých konceptů vypovídá o metodě vskutku neotřelé, zprostředkující však pozoruhodný obraz atmosféry v českém divadelnictví 50. a 60. let dvacátého století.

The motto Národ sobě – “From the Nation to Itself” – inscribed over the proscenium arch of Prague’s National Theatre symbolizes the importance theatre holds for the Czechs. During the National Awakening of the 19th century, theatre took the place of politics, becoming an instrument of national identity in the hands of the revivalists. In what was then part of a German-speaking empire, the Czechs devised a complex and evocative theatre language made up of allegory, allusion, juxtaposition, games, wordplay, legend, history, illusion and music. A sophisticated avant-garde theatre flowered in Czechoslovakia between the wars, and became a symbol of independence during the Nazi occupation. It survived Socialist Realism and Stalinism to blossom again in the “Golden Sixties” when Prague became “the theatre capital of Europe” (Kenneth Tynan) and a generation of theatre and film directors (Radok, Grossman, Schorm) and playwrights (Havel, Kundera, Topol) were at the forefront of the Prague Spring. Reprisals took place after the 1968 Soviet invasion when, under “normalization,” hardline Communists tried to silence the voices of the ‘60s; thousands were forced into internal and external emigration. The theatre culture, however, flexible and experienced from previous repression, again provided a basis of opposition to totalitarianism. For two decades it operated in the provisional spaces of culture houses, studios, gymnasiums, bars, trade union halls, art galleries and living rooms. Strategies were devised and implemented to bring freedom back to the theatre and society. A strong sense of justice and ethics intensified the mutual commitment of theatres and audiences, leading the way to the Velvet Revolution of 1989 and the installation of a playwright as President.

Co může o filmu prozradit filmová věda, disciplína, která jej uchopuje kriticky, historicky i teoreticky? Film se vlivem technologií i diváckých nároků neustále proměňuje a s tím se mění způsoby jeho vnímání, interpretace a zkoumání. Pulzujícími tématy tohoto oboru jsou filmozofie, neuroestetický přístup k vnímání filmů, ale také studium cinefilie, výrobních a distribučních mechanismů či festivalů. Obor filmových studií tak je prostorem poznání, v němž se potkávají různé sociální i empirické vědy. Návštěvu kina tato hutná a krásná kniha zpestří úvahami o distribučních strategiích či o fungování vlastního vnímání.

Když Steva Jobse propustili začátkem 90. let 20. století z Applu, koupil prakticky neznámou grafickou společnost Pixar. Aniž by ho osobně znal, zavolal jednoho dne mladému právníkovu s diplomem z Harvard – Lawrenci Levymu. Přesvědčil ho, aby mu pomohl postavit Pixar na nohy. Levy však firmu najde na pokraji bankrotu. Až poté, co mu její zaměstnanci pustí pár záběrů ze vznikajícího Příběhu hraček, rozhodně se pracovní nabídku přijmout. Kniha Příběh studia Pixar popisuje, co všechno dělo dál, a přináší dlouhou řadu naprosto nových informací, které s jedním z největších úspěchů z dějinách Hollywoodu souvisejí. Příběh studia Pixar se odehrává střídavě na burze v Silicon Valley, v hollywoodské továrně na sny, v sídle společnosti Disney, v advokátních kancelářích i investičních bankách. Zároveň je portrétem přátelství dvou mužů, trvajícím až do chvíle smrti jednoho z nich.

„Milujeme velmi upřímně film. Měli jsme jej rádi mnohem dříve než divadlo a to, co jsme začali dělat na divadle, naučili jsme se jen a jen z filmu.“ Jan Werich byl dle vlastních slov zarputilým kinomolem. Žel, v poválečném čase to nebyla oboustranná láska, u filmu nacházel jen nepatrně příležitostí. Zato nezapomenutelných. A ty jeho filmy, na které se zapomnělo, zase rozhodně patří mezi pozoruhodné – např. ruský film Pád Berlína či Pětadvacátá hodina s Anthony Quinnem. A nelze nepřipomenout zcela výjimečnou filmovou férii Až přijde kocour Vojtěcha Jasného. Renomovaný filmový historik představuje ve své nejnovější knížce Werichovo FILMfárum.

Víte, že chybělo jen málo a film Pyšná princezna královnou – pokračování kultovní pohádky po 20 letech – byl skutečně natočen? Jakou roli hrála anglická vlajka ve Slavnostech sněženek? Proč mluvil Marián Labuda před Václavem Klausem záměrně maďarsky? Renomovaný filmový historik zve čtenáře na pouť, která je jako milníky značena vyprávěním osobností, které tvoří pomyslný Slavín našeho filmu. Za své mluví jména jako František Vláčil, Elmar Klos, Jiří Menzel, Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak, Jana Plodková, Bolek Polívka, Dušan Klein, Julius Satinský, Kryštof Hádek a další. Pavel Taussig se již půlstoletí setkává s těmi, kdož se tvorbě českých filmů upsali, a nyní, v roce, kdy slaví nejen český a československý film, ale i autor této knihy jubileum, se přišel podělit o tato setkání v rozhovorech, které vedl s filmovými tvůrci během posledních čtyřiceti let: Elmar Klos Černobílý sen, částečně barevný František Vláčil Nejsem pro umělé tragédie Jiří Krejčík Všestranný tvůrce Ladislav Helge Návrat z velké samoty Bořivoj Zeman Divákům pro zábavu Josef Mach Pokoušet se o humor Oldřich Lipský Režisér, který klapal Zdeněk Podskalský Režisér z věže Jiří Menzel Šťastné setkání s Bohumilem Hrabalem Dušan Klein Jak film k básníkovi přišel Vlastimil Venclik Vítaný host Karel Smyczek V dobré čtvrti českého filmu Eva Kantůrková a Zdenek Sirový Mýtus o české zemi Jiří Brdečka Poslední vyznání Jan Otčenášek Mezi prózou a filmem Jiří Marek Chlapec okouzlený filmem Vladimír Körner Zjevení a proroctví Vladimír Novotný Kouzelník s kamerou Stanislav Milota I kameraman musí mít etiku Jan Zázvorka Jak se staví film Jiří Sternwald Kdybych nebyl muzikantem… Jaroslava Adamová O filmové slávě nesnila Miroslav Horníček Filmová přání a stížnosti Svatopluk Beneš Elegán českého filmu Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák Milan Lasica a Július Satinský Ve společném soužití Marián Labuda Žádný pojašený bavič OLDŘICH NAVRÁTIL NEJRADĚJI BYCH NEDĚLAL NIC Bolek Polívka Jeho Veličenstvo šašek Jana Plodková Hledání pohádkového Řáholce Kryštof Hádek Stále milý kluk

Nejhranější Drábkova hra ze souboru Aby se Čechům ovary zachvěly vystihuje příběhy tří krasoplavců, jimž se vinou vnějšího světa hroutí soukromí.

Putování českého transsexuála, „hra z roku 2009 o posledním násilí v Evropě".

Rozhlasová hra z roku 2006, v níž se kritika „umělosti" života setkává s hledáním životní opravdovosti - umírání bývalé celebrity je tu konfrontováno s profesní bezohledností vypravěče.

Dialog o životě po životě, hra vzniklá roku 2010.

Iniciační pouť tří sester za láskou, hra vyhlášená v Cenách Alfreda Radoka nejlepší hrou roku 2011.

Parodie na doyleovskou detektivku, hra z roku 2010.

Kyberkabaret z roku 2004, zpracovávající únik zamindrákovaného hrdiny Vladimíra Remka (!) do reality počítačové hry.

Předkládaný text se věnuje tématu arizace české kinematografie, které nebylo doposud samostatně zpracováno. Hlavní pozornost je soustředěna na období let 1938–1942. Samotný proces arizace začal až po vzniku Protektorátu Čechy a Morava, přesto se úvod textu zabývá již pomnichovskou druhou republikou (říjen 1938 – březen 1942). Jedním ze znaků tohoto období byla i vlna antisemitismu. V Československu byla ve velké míře spojena s úsilím zničit židovskou konkurenci v nejrůznějších oblastech podnikání. Tato vlna se nevyhnula ani oblasti kinematografie. Konkrétní projevy antisemitismu, názory a hlavní představitelé jsou zaznamenány v úvodní kapitole. Další části práce jsou již zaměřeny přímo na období Protektorátu Čechy a Morava. Kapitola 2 se zabývá změnami, které v oblasti kinematografie proběhly v prvním roce existence protektorátu a byly nějakým způsobem spojeny s židovskou problematikou. Kapitola 3 je věnována otázce filmových ateliérů. Podrobně se zabývá vývojem situace v barrandovských ateliérech, kde Němci využili v létě 1939 arizace k dosazení nuceného správce, který mohl vyvíjet nátlak na akcionáře firmy A-B Barrandov. Kapitola 4 se zabývá arizací filmových společností a kin. Kapitola 5 přináší profily hlavních německých arizátorů, kteří jako dosazení správci nebo jako úředníci Úřadu říšského protektora arizaci přímo prováděli. Je zachycen vývoj jejich kariéry a jejich činnost na území protektorátu. Jako Apendix jsou připojeny dvě podkapitoly. Jedna se zabývá filmy s antisemitskými prvky, které byly natáčeny v protektorátu. Druhá podkapitola zaznamenává poválečný vývoj causy firmy Elektafilm, kterou její majitel Josef Auerbach chtěl obnovit, ale úřady mu to neumožnily. V příloze jsou v německém jazyce uvedeny edice některých dokumentů k tematice arizace české kinematografie. Práce je doplněna přehledem židovských podnikatelů a tvůrců, kteří v české kinematografii působili do vzniku Protektorátu Čechy a Morava.

Gérard de Nerval, dramatik, prozaik a básník, jedna z nejvýraznějších osobností francouzského romantismu, se jako správný romantik vzpírá rigidnímu zařazení: z představy sympatického, dobráckého a výstředního básníka pařížské frenetické bohémy se rozvinul v obraz nepřehlédnutelné osobnosti, již je třeba vnímat jako integrální součást umělecké Paříže. Skrze prohloubenou reflexi Nervalova psaní pro divadlo a o divadle, doplněnou o jeho teoretické uvažování nad uměleckou tvorbou obecně, se autor pokouší také o prozkoumání stěžejních principů francouzské podoby divadla evropského romantismu (inspirace jinými kulturami, vliv překladů, proměny moderního inscenování, specifika dobového divadelního provozu, programové manifesty romantismu, moderní dramaturgie ad.). Kniha se zaměřuje na méně reflektovanou divadelní a kritickou sféru Nervalova díla a pro tuzemské prostředí zároveň přináší dílčí nové a v drtivé většině první české překlady vybraných autorových textů a řadí je do kontextu dobové literárně-dramatické a divadelní produkce.

Magické slovo Barrandov! Hvězdy stříbrného plátna! Koho by neoslnily? Byli to však opravdoví bohémové, jak by napovídal i název televizního seriálu Bohéma, mapujícího barrandovské ateliéry od nástupu fašismu po 50. a 60. léta? U mnohých s tím lze polemizovat. Největší bohém prvorepublikových filmů Žid Hugo Haas byl v nucené emigraci a životy herců, režisérů a ostatních filmařů, možná víc než koho jiného, od nástupu fašismu přes komunistické řádění, semílalo soukolí dějin. Nahlédněte do zákulisí filmových studií! Miloš Havel, Vladislav Vančura, Vlasta Burian, Oldřich Nový, Zdeněk Štěpánek, Jaroslav Marvan, Otakar Vávra, Anna Letenská, Jiří Brdečka, Věra Chytilová a další – jsou, stejně jako ve televizním seriálu – hrdiny této knihy.

Kniha s názvem Divadlo, můj osud. Setkávání s Bořivojem Srbou sestává z deseti rozhovorů s předním českým teatrologem, historikem, dramaturgem a pedagogem Bořivojem Srbou (1931?2014). Tyto rozhovory odvysílal v roce 2000 Český rozhlas Brno pod názvem Divadlo, můj osud. Bořivoj Srba působil v 50. letech jako dramaturg Divadla bratří Mrštíků, v 60. letech měl jako hlavní dramaturg činohry Státního divadla zásadní podíl na vytvoření linie politického divadla inspirovaného B. Brechtem a byl rovněž jedním ze zakladatelů Divadla Husa na provázku. Cílem publikovaných rozhovorů je nejen připomenout Srbovy vzpomínky na vlastní tvůrčí období v brněnských divadlech, ale také jeho uvažování o divadle, kterému se po celý život věnoval ve svých historických a teoretických publikacích (především období české meziválečné divadelní avantgardy a divadlo v období 2. světové války) a o němž přednášel na akademické půdě (FF MU, DiFa JAMU). Vydané rozhovory jsou doplněny vzpomínkovými texty vybraných přátel a Srbových studentů (Miloš Štědroň, Andrea Jochmanová, Veronika Valentová), které pomáhají dotvářet představu o významu osobnosti tohoto teatrologa. Bořivoj Srba se počátkem 90. let výrazně zasloužil o obnovení samostatného pracoviště pro výuku oboru divadelní vědy na Filozofické fakultě MU – Ústavu divadelní a filmové vědy, jejž poté v letech 1993?2000 vedl.

Karlovarské filmové dění a festivalová atmosféra “zlatých šedesátých” daly vzniknout osobnostem a nezapomenutelným dílům nové vlny československého filmu. Jak to chodilo tenkrát, když Karlovy Vary byly ještě malým městem za železnou oponou, a vlastně i jediným oknem do velkého světa velkého filmu? V šesti rozhovorech vypráví jeden z hlavních aktérů, exředitel MFF Karlovy Vary v letech 1960 - 1968, PhDr. Ladislav Kachtík.