Antologie

Antologie Čtení o Vladislavu Vančurovi s podtitulem Kritické rozepře (1923—1969) anebo „Pravda se zle oře“ je chronologicky uspořádaným výborem z kritických, polemických a bilančních článků, představujících spisovatelovu osobnost v jejích proměnách od experimentátora a revolucionáře formy po klasika moderní české prózy. Texty se soustředí na období, kdy se autorův kritický a literárněhistorický obraz utvářel, resp. kdy byl jeho kanonizovaný a do značné míry redukovaný obraz přehodnocován. Žánrově různorodé texty antologie zahrnují jednak dobové ohlasy, jež bezprostředně reagovaly na vydání některého z autorových děl, často s ambicí zachytit proměny i konstanty jeho osobité poetiky (J. Vodák, J. Hora, A. Novák, J. B. Čapek, F. X. Šalda, P. Fraenkl, P. Eisner, B. Fučík ad.), jednak literárněkritické portréty, studie a eseje, které již od druhé poloviny dvacátých let usilovaly Vančurovu autorskou osobnost začlenit do kontextu soudobé české literatury a autorovu tvorbu postihnout v jejích tematických a tvárných dominantách, v její stále otevřené celistvosti a komplexnosti (F. Götz, A. M. Píša, K. Sezima, B. Václavek, M. Rutte, F. Halas, A. Vyskočil, J. Mukařovský, T. Vodička). Upřednostněny jsou texty polemické, reflektující krajnosti autorova stylu a jazyka, jež vyvolávaly četné kritické kontroverze, přerůstající i v otevřené polemiky a rozepře, které se dotýkaly nejen čistě uměleckých otázek pojetí avantgardní modernosti, nýbrž i širších otázek světonázorových a politických (spor o Poslední soud či o Tři řeky). Antologie předkládá výběr reflexí autorovy tvorby od prvních povídkových knih až po články, dokládající znovuoživený zájem o jeho dílo od druhé poloviny padesátých let do konce let šedesátých (M. Kundera, J. Opelík, J. Brabec, J. Lopatka): v inspirativním ovzduší znovuobjevovaného vančurovského „vědomí souvislostí“ byl Vančura promýšlen jako živá hodnota, inspirativní odkaz jeho estetického projektu byl kon- frontován se soudobým stavem umělecké tvorby a její reflexe.

Antologie ČTENÍ O IVANU OLBRACHTOVI s podtitulem Mezi estetikou a politikou transgrese je chronologicky komponovaným souborem textů reflektujících literární dráhu Ivana Olbrachta, záběrem se omezuje na léta 1913–1962. Počínaje knižním debutem – prozaickým triptychem O zlých samotářích – provázel Olbrachtovy práce respekt recenzentů, ti se přitom museli opakovaně vyrovnávat s nestálostí žánrového řešení i zacílení (Arne Novák psal nad prózou Anna proletářka o Olbrachtovi jako o „básníku, jehož vývoj nás od Zlých samotářů udržoval v napětí“), takřka tak pokaždé jako by nanovo stanuli před nutností pojmenovat to, kým Olbracht je, zkoušejíce zároveň složitě v této diskontinuitě rozkrývat prvky bytostné, trvalejší povahy. Antologie umožňuje Olbrachtovo dílo nahlédnout v postupné celistvosti a zároveň nejednoznačnosti, utvářené právě i časností a mnohostí zastoupených kritických perspektiv. Její úvodní oddíl soustředí texty reprezentující podoby kritické konkretizace čtyř prvních knih Olbrachtových: povídkového souboru O zlých samotářích, prózy Žalář nejtemnější, předválečné aktovky Pátý akt a románu O podivném přátelství herce Jesenia. Oddíl druhý umožňuje nahlédnout diskuse, ba rozepře nad Olbrachtovými vystoupeními, spjatými s jeho fascinací ruským příkladem a službou komunistické perspektivě – ať už šlo o reflexe jeho Obrazů ze soudobého Ruska či – několik let nato – o konfrontace s knižním souborem Devíti veselých povídek z Rakouska a republiky a prózou Anna proletářku. Oddíl Mříže, hory sleduje nejprve odezvu prózy Zamřížované zrcadlo, následně pak rozpravu provázející trojici knih s podkarpatským podnětem; co do geografického zázemí se k této sérii de facto přimykají i dva texty utvářející oddíl Golet. Závěrečná část antologie – nazvaná Ztracen a nalézán v říši budovaného socialismu – v příkladech představuje způsoby traktování Olbrachtova zjevu v poválečných podmínkách; završuje ji triptych textů J. Opelíka, M. Jungmanna a J. Honzíka z počátku šedesátých let, takto dokladů snahy o oživující četbu a pojetí jeho díla.