Antologie

Antologie Čtení o Vladislavu Vančurovi s podtitulem Kritické rozepře (1923—1969) anebo „Pravda se zle oře“ je chronologicky uspořádaným výborem z kritických, polemických a bilančních článků, představujících spisovatelovu osobnost v jejích proměnách od experimentátora a revolucionáře formy po klasika moderní české prózy. Texty se soustředí na období, kdy se autorův kritický a literárněhistorický obraz utvářel, resp. kdy byl jeho kanonizovaný a do značné míry redukovaný obraz přehodnocován. Žánrově různorodé texty antologie zahrnují jednak dobové ohlasy, jež bezprostředně reagovaly na vydání některého z autorových děl, často s ambicí zachytit proměny i konstanty jeho osobité poetiky (J. Vodák, J. Hora, A. Novák, J. B. Čapek, F. X. Šalda, P. Fraenkl, P. Eisner, B. Fučík ad.), jednak literárněkritické portréty, studie a eseje, které již od druhé poloviny dvacátých let usilovaly Vančurovu autorskou osobnost začlenit do kontextu soudobé české literatury a autorovu tvorbu postihnout v jejích tematických a tvárných dominantách, v její stále otevřené celistvosti a komplexnosti (F. Götz, A. M. Píša, K. Sezima, B. Václavek, M. Rutte, F. Halas, A. Vyskočil, J. Mukařovský, T. Vodička). Upřednostněny jsou texty polemické, reflektující krajnosti autorova stylu a jazyka, jež vyvolávaly četné kritické kontroverze, přerůstající i v otevřené polemiky a rozepře, které se dotýkaly nejen čistě uměleckých otázek pojetí avantgardní modernosti, nýbrž i širších otázek světonázorových a politických (spor o Poslední soud či o Tři řeky). Antologie předkládá výběr reflexí autorovy tvorby od prvních povídkových knih až po články, dokládající znovuoživený zájem o jeho dílo od druhé poloviny padesátých let do konce let šedesátých (M. Kundera, J. Opelík, J. Brabec, J. Lopatka): v inspirativním ovzduší znovuobjevovaného vančurovského „vědomí souvislostí“ byl Vančura promýšlen jako živá hodnota, inspirativní odkaz jeho estetického projektu byl kon- frontován se soudobým stavem umělecké tvorby a její reflexe.

Kniha ukazuje básníka Jaroslava Vrchlického z perspektivy tázání po životnosti díla, jak byla sledována v kritické rozpravě v prvních čtyřiceti letech 20. století – zčásti už za života autorova. Čtení o Jaroslavu Vrchlickém je uvedeno studií, která provádí po debatách o básníkově tvorbě od sedmdesátých let 19. století až po poválečnou literárněhistorickou produkci (často schematizující začleňování básníkova odkazu do aktuálního kánonu) a moderní básnické výbory z jeho díla. Antologie přináší jak texty podrývající roli a význam Jaroslava Vrchlického pro „dnešek“ (Viktor Dyk, J. S. Machar), tak pokusy o jeho kritickou rehabilitaci, vyzdvižení živých uměleckých hodnot jeho díla (Arnošt Procházka, Arne Novák, Josef Hora). Zastoupeny jsou rovněž hlasy odmítající pietní přístup k mrtvému klasikovi a požadující kritický, velmi výběrový přístup k jeho dílu, jenž by napomohl oživení mizivého zájmu o básníka (F. X. Šalda, Pavel Eisner, S. K. Neumann). Antologie zahrnuje konečně i zhodnocení díla Jaroslava Vrchlického v jeho lyrických vrcholech (Pavel Fraenkl) i jako celku (F. X. Šalda, Vojtěch Jirát) v širších souvislostech literárněhistorických. Čtení o Jaroslavu Vrchlickém ukazuje na sporech o odkaz nejproduktivnějšího a nejctěnějšího českého básníka možné příčiny skutečnosti, že Vrchlický nebyl za svého života ani po něm přijímán širokými vrstvami, nebyl čten (populární komedie Noc na Karlštejně představuje přitom v jeho jinak vesměs náročně koncipovaném díle výjimku). Z jeho rozsáhlého lyrického, epického a dramatického díla jsou jako živé vybírány jen básnické zlomky, což však historický význam Jaroslava Vrchlického v dějinách české literatury nijak neumenšuje. Čtení o Jaroslavu Vrchlickém tak naznačuje cestu k poznání básníka, jehož nelze minout. Úvodní studie editora Michala Topora představuje literárněkritickou i literárněhistorickou recepci díla Jaroslava Vrchlického od doby jeho působení až do dnešních dnů. Kniha zahrnuje obsáhlou chronologicky pořádanou bibliografii literatury o Jaroslavu Vrchlickém. Antologii připravil a bibliografii sestavil Michal Topor.

Čtení o Dantovi Alighierim je první samostatnou publikací, která českému čtenáři umožňuje porozumět autorovu nejslavnějšímu dílu. Dantova Božská komedie je k dispozici ve čtyřech kompletních překladech, rozborů jeho poetiky je v našem prostředí však zřetelný nedostatek. Stati z rozmezí let 1890–1910 byly vybrány tak, aby předvedly podrobnou analýzu konkrétních úseků básnického textu a poskytly zájemci o výklad nástroje, jichž bude schopen využít i samostatně. Někdy jsou probírány zdánlivé kuriozity, jež ale mohou poskytnout obecnější klíč: Jak to, že je v pekle vidět? Proč se poutník Dante na některé hříšníky obrací s otevřeným vztekem? Jindy jsou tématem zřetelné strukturní principy velkých celků: démoni a obludy, jejichž odpor musí poutník a Vergilius zdolávat v pekle; modlitby, které v pravidelných intervalech zaznívají v očistci. A prostor je též věnován porovnání Dantova a Miltonova Lucifera, vztahu tělesné a duchovní smrti nebo úloze, již v Dantově křesťanské básni hraje tělesnost a pozemskost. Antologie nepředpokládá znalost italštiny ani samotné Božské komedie – stačí zájem o ni. Tematická pozornost je relativně vyváženě rozdělena mezi Peklo, Očistec i Ráj, jen s mírnou převahou čtenářsky nejoblíbenějšího Pekla. Editorův úvod vřazuje předložený výběr do kontextu moderního dantovského bádání a doplňuje informace potřebné k pochopení zařazených statí. Svazek je doplněn rejstříky a bibliografií dantovských publikací v češtině.

Čítanka obsahuje základní literaturu o Jiřím Kolářovi z let 19561986. Jedná se o eseje a práce přehledové, snažící se uchopit básníkovu osobnost, jeho genetiku, typologii, stylizaci a vývoj čili směřující k portrétu a syntéze. Přestože se výběr přidržuje chronologie, není jeho cílem postihnout vlastní kritickou recepci díla výrazně zasaženého cenzurou. Kulturně-společenské mlčení o Kolářovi se rozhostilo s koncem čtyřicátých let. Vzhledem k tomu, že pokus Václava Havla o jeho rehabilitaci zůstal v roce 1956 jen v rukopise, stal se prvním bilančním textem až doslov Jana Grossmana ke knižnímu výboru z roku 1964. Syntetizující stať Zdeňka Pešata o Skupině 42 v šedesátých letech již vyjít nestihla a nastupující normalizace roku 1970 rovněž znemožnila vydání Prometheových jater i s doslovem Emanuela Frynty. Ve stejném roce se klasická filoložka Eva Stehlíková zaměřila na kolářovské antické odkazy a reminiscence. Z přelomu šedesátých a sedmdesátých let pocházejí portréty a vyznání od literárních kritiků Jindřicha Chalupeckého, Václava Černého a Bedřicha Fučíka, ale též kunsthistorické studie od Miroslava Lamače a Jiřího Padrty. V osmdesátých letech souvisejí s exilovými vydáními vrcholných Kolářových knih esej Jana Vladislava či inter pretace Sylvie Richterové a v samizdatových časopisech uvedl studii o divadelních textech Vladimír Karfík. Čtení o Jiřím Kolářovi přináší práce vesměs bilančního charakteru a převážně esejistického rázu, jako jsou portrét, nástin, příběh apod. Důraz kladený na Kolářovu básnickou tvorbu spolu s kunsthistorickými a teatrologickými akcenty tvoří z antologie pomyslný monografi cký celek a s trochou nadsázky portrét umělce v nenormálním věku. V těchto dobově nepříznivých historických a kulturně-společenských podmínkách dokázali zahlédnout kontury Kolářova díla a podržet vědomí jeho celku jen nejvýznamnější interpreti. V edici Antologie IPSL dosud vyšlo: sv. 1: Čtení o Václavu Havlovi. Autor ve světle literární kritiky, ed. Michael Špirit (192 s., 2013), sv. 2: Čtení o Jaroslavu Vrchlickém. Básník ve sporech o životnost díla, ed. Michal Topor (184 s., 2013), sv. 3: Čtení o Jaroslavu Haškovi. Ohledávání 1919 1948, ed. Luboš Merhaut (168 s., 2014), sv. 4: Čtení o Jaroslavu Seifertovi. Hledání proměn autorovy poetiky, ed. Jiří Flaišman (160 s., 2014), sv. 5: Čtení o Elišce Krásnohorské. V bojích o Smetanu, Hálka a Minervu, ed. Libuše Heczková (196 s., 2015), sv. 6: Čtení o Karlu Teigovi. Vize, realizace, divergence 19191938, ed. Jan Wiendl (212 s., 2015), sv. 7: Čtení o Bohumilu Hrabalovi. Rukověť otevřeného díla, ed. Annalisa Cosentino (192 s., 2016), sv. 8: Čtení o Dantovi Alighierim. Prostory, postavy a slova, ed. Martin Pokorný (196 s., 2016), sv. 10: Čtení o T. G. Masarykovi. Literatura člověk svět (19101938), eds. Lucie Merhautová a Luboš Merhaut (366 s., 2017), sv. 11: Čtení o Jiřím Kolářovi. Portréty a syntézy, ed. Petr Šrámek (248 s., 2018).

Antologie přináší ohlasy na literární tvorbu Marie Majerové v jejím hlavním tvůrčím období. Podtitul publikace Od Panenství k Robinsonce odkazuje nejen na časové vymezení od prvního románu (1907) po poslední významnou literární práci (1940), ale naznačuje také inklinaci Majerové k tématům dívčího dospívání a k narušování a převracení genderových stereotypů. Právě jejího feministického zaměření a důrazu na sociální otázky si literární kritici všímali nejvíc, jejich recenze a jiné ohlasy ovšem přispívají také do diskusí o smyslu a podobě tendenčního umění, o sociálním a komunistickém románu, o sexualitě, tělesnosti a citovosti v literatuře, o ženském a mužském principu nebo o volné lásce a nové ženě. Více než třicet článků antologie je rozčleněno do osmi oddílů, zaměřených na tyto a podobné otázky. Autory článků jsou osobnosti Majerové ideově blízké (Josef Hora, Julius Fučík, F. V. Krejčí) i výrazně vzdálené (Josef Knap, J. O. Novotný). Zařazeny jsou i texty dalších významných postav literární kritiky první poloviny dvacátého století, jako F. X. Šaldy, Arneho Nováka, A. M. Píši, Františka Götze či Karla Sezimy. Čtení o Marii Majerové přináší pestrý pohled nejen na Majerovou jako spisovatelku, socialistku a feministku, ale skrze literárněkritické texty přibližuje představu o tehdejším vnímání ženského a sociálního hnutí vůbec, o ženách spisovatelkách a o ženské literární tradici. V edici Antologie IPSL dosud vyšlo: sv. 1: Čtení o Václavu Havlovi. Autor ve světle literární kritiky, ed. Michael Špirit (192 s., 2013), sv. 2: Čtení o Jaroslavu Vrchlickém. Básník ve sporech o životnost díla, ed. Michal Topor (184 s., 2013), sv. 3: Čtení o Jaroslavu Haškovi. Ohledávání 1919 1948, ed. Luboš Merhaut (168 s., 2014), sv. 4: Čtení o Jaroslavu Seifertovi. Hledání proměn autorovy poetiky, ed. Jiří Flaišman (160 s., 2014), sv. 5: Čtení o Elišce Krásnohorské. V bojích o Smetanu, Hálka a Minervu, ed. Libuše Heczková (196 s., 2015), sv. 6: Čtení o Karlu Teigovi. Vize, realizace, divergence 19191938, ed. Jan Wiendl (212 s., 2015), sv. 7: Čtení o Bohumilu Hrabalovi. Rukověť otevřeného díla, ed. Annalisa Cosentino (192 s., 2016), sv. 8: Čtení o Dantovi Alighierim. Prostory, postavy a slova, ed. Martin Pokorný (196 s., 2016), sv. 10: Čtení o T. G. Masarykovi. Literatura člověk svět (19101938), eds. Lucie Merhautová a Luboš Merhaut (366 s., 2017), sv. 11: Čtení o Jiřím Kolářovi. Portréty a syntézy, ed. Petr Šrámek (248 s., 2018). sv. 12: Čtení o Marii Majerové. Od Panenství k Robinsonce, eds. Dana Hůlková Nývltová a Radek Hylmar (176 s., 2018).

Antologie představuje Otokara Březinu jednoho z nejvýznamnějších básníků české moderní poezie prizmatem kritické reflexe jeho rozsahem nevelkého, dosahem však zcela zásadního díla. Výbor ohlasů, kritik a výkladů sleduje a ukazuje, jak se recepce a tím i obraz básníka vyvíjely a proměňovaly. Těžiště antologie spočívá v letech 18961968. Čtení o Otokaru Březinovi je rozděleno do sedmi bloků. Jejich časové a obsahové vymezení je dáno vnějšími okolnostmi, analogicky k rozhodnutí vstoupit volbou textů i do širokého pole březinovských textů, jež mají převážně povahu spíše příležitostnou, vyznavačskou, ba obdivnou. První blok sleduje období 18951903, tedy kritický ohlas provázející vydání pěti Březinových básnických cyklů (18951901) a knihy esejů Hudba pramenů (1903). Jádrem druhého bloku jsou texty napsané u příležitosti Březinových čtyřicátin (1908) a prvního souborného vydání Březinových básnických spisů v roce 1913. Třetí blok tvoří stati Otokara Fischera (1918) a Arna Nováka (1919), vzniklé jednak u příležitosti Březinových padesátin (1918), a tedy krátce před koncem první světové války, jednak v dotyku s vyhlášením samostatné Československé republiky. Rámec čtvrtého bloku tvoří Březinovy šedesátiny v desátém roce republiky, provázené udělením tzv. velké Státní ceny, setkáním s T. G. Masarykem v Jaroměřicích nad Rokytnou (13. 6. 1928) a dalšími oslavami básníkova jubilea. Pátý blok obsahuje vybrané reakce na Březinovo úmrtí a následující šestý blok polemiky týkající se Březinova obrazu, především v provokativním Mém svědectví o Otokaru Březinovi Jakuba Demla (1931), a další texty o Březinovi z třicátých let. Závěrečný sedmý blok v trojici článků z let 19491968 naznačuje poválečné fasety rozumění Březinovu dílu.

Čtení o Otokaru Fischerovi je chronologickou sbírkou textů reflektujících vědeckou, básnickou, dramatickou a překladatelskou aktivitu Otokara Fischera (18831938), význačné osobnosti české kultury první poloviny 20. století. Do antologie byly zahrnuty texty z širokého časového rozpětí takřka osmdesáti let (19051983), počínaje recenzí jeho vědecké prvotiny přes předválečné reflexe jeho monografií, resp. překladů prací Heinricha von Kleist a Friedricha Nietzscheho, v nichž jsou již autorovy dvojdomé umělecko-vědecké předpoklady pojmenovány verbis expressis. Fischerovo působení je dále dokumentováno recepcí namnoze kritickou jeho básnické a dramatické tvorby a meziválečnými ohlasy jeho překladatelského (mj. Johann Wolfgang Goethe) a literárněvědného působení (Heinrich Heine), včetně jubilejních textů k jeho padesátinám. Zásadní cézuru představuje rok Fischerova skonu. Při této příležitosti, v době již bezprostřední vnitropolitické krize, byl jeho umělecký i vědecký odkaz chápán jako zásadní přínos k důkladnějšímu a angažovanému promýšlení česko-německé kulturní výměny i jako jeden z nejosobitějších příspěvků české slovesné kultury kultuře celoevropské, ba světové. Články, vzniklé po druhé světové válce (s příznačnými odmlkami po roce 1948 a opět 1968), často redukovaly též kvůli Fischerovu germanistickému zaměření a nekomunistickému světonázoru jeho tvorbu na nezpochybnitelný (a poněkud nekonfliktně pojímaný) přínos překladatelský, resp. divadelněkritický, aniž by se až na výjimky dobraly syntetizujícího pohledu na Fischerovu osobnost a jeho působení. Edici jednotlivých dokumentů provází krátké biografie autorek a autorů, publikace je doplněna knižní bibliografií Fischerova díla a vybranou bibliografií ohlasů jeho tvůrčí činnosti.

Antologie ČTENÍ O IVANU OLBRACHTOVI s podtitulem Mezi estetikou a politikou transgrese je chronologicky komponovaným souborem textů reflektujících literární dráhu Ivana Olbrachta, záběrem se omezuje na léta 1913–1962. Počínaje knižním debutem – prozaickým triptychem O zlých samotářích – provázel Olbrachtovy práce respekt recenzentů, ti se přitom museli opakovaně vyrovnávat s nestálostí žánrového řešení i zacílení (Arne Novák psal nad prózou Anna proletářka o Olbrachtovi jako o „básníku, jehož vývoj nás od Zlých samotářů udržoval v napětí“), takřka tak pokaždé jako by nanovo stanuli před nutností pojmenovat to, kým Olbracht je, zkoušejíce zároveň složitě v této diskontinuitě rozkrývat prvky bytostné, trvalejší povahy. Antologie umožňuje Olbrachtovo dílo nahlédnout v postupné celistvosti a zároveň nejednoznačnosti, utvářené právě i časností a mnohostí zastoupených kritických perspektiv. Její úvodní oddíl soustředí texty reprezentující podoby kritické konkretizace čtyř prvních knih Olbrachtových: povídkového souboru O zlých samotářích, prózy Žalář nejtemnější, předválečné aktovky Pátý akt a románu O podivném přátelství herce Jesenia. Oddíl druhý umožňuje nahlédnout diskuse, ba rozepře nad Olbrachtovými vystoupeními, spjatými s jeho fascinací ruským příkladem a službou komunistické perspektivě – ať už šlo o reflexe jeho Obrazů ze soudobého Ruska či – několik let nato – o konfrontace s knižním souborem Devíti veselých povídek z Rakouska a republiky a prózou Anna proletářku. Oddíl Mříže, hory sleduje nejprve odezvu prózy Zamřížované zrcadlo, následně pak rozpravu provázející trojici knih s podkarpatským podnětem; co do geografického zázemí se k této sérii de facto přimykají i dva texty utvářející oddíl Golet. Závěrečná část antologie – nazvaná Ztracen a nalézán v říši budovaného socialismu – v příkladech představuje způsoby traktování Olbrachtova zjevu v poválečných podmínkách; završuje ji triptych textů J. Opelíka, M. Jungmanna a J. Honzíka z počátku šedesátých let, takto dokladů snahy o oživující četbu a pojetí jeho díla.