Odchádzím do snu a jiné povídky

Zkušenost koncentračního tábora zažitá chlapcem napověděla spisovateli, že sdělit ji nejautentičtěji znamená zachovat její přirozenou povahu: to, co se čtenářům mělo jevit jako apokalypsa, nabylo paradoxního účinu tím, že se ve vypravěčových očích

znovu stalo tím, čím bylo chlapci, totiž každodenností. Apokalypsa, která zevšedněla to je zorný úhel, ze kterého Arnošt Lustig vyvolává obrazy systematického masového ničení a vraždění. Posedlost zážitkem zevšednělé apokalypsy nedovolila Lustigovi

po celý život volit jinou látku, ačkoli si vzpomínám, že na začátku jeho literární dráhy mu jeden z českých kritiků doporučoval, aby židovskou tragédii opustil a neutkvíval v minulosti. Kritik netušil, že si velký spisovatel příběh nevolí, nýbrž že

si příběh volí jeho. Pokud se nemýlím, zabrousil Lustig do skutečnosti mimo holocaust výjimečně, a i při tom zůstal věrný mezním situacím. Všechny Lustigovy prózy, ať jsou to povídky, novely nebo romány, jsou si podobné právě tím základním zorným úhl

em založeným v mezní situaci. Líčení útěku dvou chlapců z koncentračního tábora přes německé území, které vyvrcholí honem, jejž zorganizují stařičcí členové místní myslivecké jednoty, vyznívá v Lustigově podání jako střízlivá zpráva o normálním jevu.

Z doslovu Milana Uhdeho.