Najnovšie - Eseje, úvahy, štúdie strana 40 z 76

Přednášky a diskuse na témata: Boží království a lidské dějiny (Petr Pokorný), Moc Číny (Olga Lomová), Jakou moc mají média? (Alexandr Mitrofanov), Moc sborová (Jana Hofmanová, Tomáš Bísek, Jana Šarounová, Aleš Drápal), Moc a bezmoc české reformace (Ota Halama), Ovládnout, přesvědčit nebo osvobodit? (Petr Kratochvíl), Jak se dělá parlament (Ivan Gabal), Duchovní vedení a doprovázení (Aleš Opatrný), Zkušenost s mocí veřejné ochránkyně práv (Anna Šabatová), Není moci, leč od Boha? O mravnosti a nemravnosti moci (Jindřich Halama)

Krátke zamyslenia na tému ľútosti a obrátenia.

Kniha jednoho z nejvýznamnějších českých historiků umění, esejisty, kreslíře a básníka Jaromíra Zeminy zahrnuje texty z let 2001 až 2017. Sám autor ji charakterizuje následovně: Opět se tu střídá próza s poezií, ubylo reflexí o přírodě, zato je tu mnohem víc úvah o umění, i starém, jež mě zajímá čím dál víc, a přibylo také intimnějších úvah o mně samém. V tom smyslu je tato knížka snad ještě osobnější a otevřenější než všechny předchozí. Myšleno zejména knihu Jiných textů (Torst, 2000). Sama kniha je tematicky rozdělena do deseti oddílů (Galerijní práce a sběratelství, Přátelé, Klasikové, Vetera et nova, Z ciziny a domova, Všudypřítomná poezie, Trocha přírody, Povzdechy, Miscelanea, Velmi osobní), v nichž jsou jednotlivé texty řazeny chronologicky. Suma textů se, s jistou nadsázkou, dá chápat jako román, román o podstatné části Zeminova života, složený sice z rozmanitých kusů a kousků prózy i poezie, ale vnitřně souvislý a stejnorodý. Obdivuhodný v tom, že přináší modrost, vzdělání a citlivost pozorovatele a glosátora, který nás neučí mentorovat, ale vnímat, brát si to, co je nám nabízeno. Autor Pozdní texty sám doprovodil téměř stovkou dokumentárních fotografií.

Stál za kampaňou „My sme les“, ktorá vzrušila a zasiahla celú krajinu, a jeho filmy videli desaťtisíce divákov. Erik Baláž je vplyvný ochranársky aktivista i vnímavý filmár. O čom však premýšľa, keď sa sám túla divokou prírodou? Čomu venuje svoju pozornosť? Aké otázky si kladie? Odpoveďou je jeho osobná knižná esej Stratená voda, v ktorej nás pozýva na spoločné potulky a rozhovory s prírodou. Pomedzi riadky textu sledujeme cestičky a osudy prameňov, potokov a riek v našej krajine a spolu s Erikom Balážom sa dostávame aj hlbšie, voda je totiž zdrojom všetkého života. Sme schopní doceniť nesmierny význam vody pre naše životy? Dáme jej dostatok priestoru na to, aby naďalej prinášala život do našich hôr a nížin? To sú otázky, ktoré nám kladie Erik Baláž a vlastne aj príroda sama. Stratená voda Erika Baláža je druhou knihou esejistickej edície Skica, ktorá vychádza vo vydavateľstve Absynt pod kultovou značkou Kalligram.

Otázku o zmysle ľudského života si kladieme denne. Môže sa zdať banálna a zbytočná, ale len do okamihu, keď sa nad ňou zamyslíme. Ladislav Kováč, významný slovenský vedec, biochemik, pedagóg a nekonvenčný mysliteľ v jednej osobe, to urobil aj za nás. Čo nám ponúka vo svojej esejistickej knihe O zmysle ľudského života? Predovšetkým vlastné hľadanie uprostred čoraz rýchlejšieho sveta. Vývoj ľudstva naberá tempo, aké sme ešte v histórii nezažili a nájsť v ňom zmysel je niekedy veľmi náročné. Veľmi osobná, intímna a zároveň provokujúca úvaha Ladislava Kováča nás núti klásť si množstvo otázok o svojom vlastnom živote i o budúcnosti ľudstva. Pozýva nás nielen k polemike, ale aj k spoločnému vnútornému rozhovoru. O zmysle ľudského života je útla knižka, ktorá nás nenechá ľahostajnými. Ladislav Kováč svojou knihou otvára novú esejistickú edíciu Skica, ktorá vychádza vo vydavateľstve Absynt pod kultovou značkou Kalligram.

Pod názvem Válka světů se skrývají eseje, úvahy a glosy, většinou publikované v časopise Kontexty, v Lidových novinách a na portálu Pravý břeh v letech 20132017. Autor se v nich věnuje literatuře, náboženství a politice, tedy svým koníčkům. V oblasti literární aktualizuje významné romány 19. a 20. století, v oblasti náboženské ironizuje nepochopení základních křesťanských hodnot, v oblasti politické obhajuje konzervativní a klasicky liberální pohled na člověka a svět. Život je podle něj slzavé údolí, do kterého však kanou i krůpěje Božího milosrdenství.

Studie se zabývá kategoriemi tělesnosti, časovosti a prostorovosti jako významnými a podmiňující pro jakoukoli mezilidskou komunikaci i pro liturgické slavení. V první části autorka pojednává o liturgii jako symbolickém jednání, snaží se poukázat na určité napětí v chápání liturgických znamení jakožto symbolů a východisko hledá v uchopení liturgického úkonu jakožto aktu rituálního. Druhá a třetí část se zabývá kategoriemi prostoru a času z perspektivy filosofie, antropologie a religionistiky, ale také z hlediska liturgického. Autorka sleduje dějinný vývoj užívání významných liturgických symbolů i problematiku, která se objevuje v současné, rychle se měnící kultuře, kdy se některá liturgická znamení stala obtížně čitelnými.

Ahogy azt eddig megjelent öt verseskötetében is tette, Falusi Márton az esszéiben is járja az országot és Európát: térben és időben. Közben portrét készít például Csoóri Sándorról, Székely Jánosról és Ágh Istvánról keretbe foglalja a Hegyvidéket, Rómát és Bécset részt vesz a könyvhéten, tudományos tanácskozásokon és sörözéseken, vagyis az irodalmi életben. Megfontol nézőpontokat, elemez értelmezési irányokat, és reflektál a kortárs történésekre, viszonyokra. A Kultúra arisztokrácia nélkül? című tanulmány- és esszékötetében Falusi ezúttal kultúra, filozófia és irodalom kapcsolódási pontjait vagy egyes trendek alapján (a látványosság iránti igény, a közéleti költészet, a magaskultúra értékőrző kapacitásának szűkülése), vagy pedig a hagyományműködés révén (az Arany János-i életmű sokoldalúságának érvényesülési módjai ma, haza és haladás kapcsolatának alakulása a honi intézményrendszerben, a szerelmi költészet lehetőségei) tárja fel a kortárs irodalom jelenkori rendeződéseire fogékony, ámde nem feltétlenül szakmabéli olvasók számára is. Falusi Márton (1983, Budapest) József Attila-díjas költő, esszéista, az MMA MMKI tudományos főmunkatársa, a Hitel folyóirat szépirodalmi szerkesztője és az Előretolt Helyőrség Íróakadémia oktatója. Eddig megjelent értekező prózai művei: Virágvasárnapi zsákbanfutás (esszék, tanulmányok, kritikák, Hitel Könyvműhely, 2012) Műtücsök opál mezőkön (esszék, tanulmányok, Nap Kiadó, 2016) Jog és irodalom, haza és haladás a magyar eszmetörténetben (monográfia, MMA MMKI, 2018) ,,A magaskultúra értelmében vett nemzeti kultúra az állam legfontosabb legitimációs talapzata: erőszakmonopóliumát, pénzügyi és igazságszolgáltatási apparátusát is azért őrzi meg más államoktól és regionális integrációktól különállóan, hogy az adott népcsoport saját történelmét saját kultúrájában teremthesse meg.

Zbierka úvah a esejí Architektúra času vychádza z predpokladu, že ľudia sú bytosti obývajúce čas. Čas pritom nie je len neutrálnym médiom, jednoduchou linearitou odmeriavanou pravidelným chodom hodín, čas je materiálom, z ktorého je vybudované bytie individuálnych ľudských bytostí aj celých civilizácií. Autor na základe toho nanovo definuje tie najzákladnejšie pojmy ako dom, kniha, nábytok či cestovný poriadok a ukazuje ich ako základné architektonické prvky ľudských stavieb z času. Od týchto základných archetypálnych foriem osobného prežívania času prechádza k civilizačným tendenciám, akými je kolonizácia času alebo vytváranie ornamentálnych bludiskových štruktúr. Zámerom jednotlivých textov nie je vytvoriť ucelenú teoretickú koncepciu, ale ponúknuť čitateľovi nový pohľad na tie najvšednejšie a zdanlivo najsamozrejmejšie veci každodenného života, poukázať na ich spojitosť s bytostnou snahou ľudí podmaniť si čas, vymaniť ho zo sféry prírodného a božského a pretvoriť ho na komfortný interiér aj za cenu jeho degradácie.

Esejista, filosof, básník a vášnivý abolicionista Henry David Thoreau se do dějin americké literatury a kultury zapsal především autorstvím popisu svého dvouletého pobytu v chatce na březích rybníku Walden a eseje Občanská neposlušnost. Týden na řekách Concord a Merrimack se Theoreau věnuje úvahám o nejrůznějších věcech: o roli náboženství v tehdejším světě, o historii krajiny před osídlením osadníky z Evropy či významu poezie pro americkou kulturu. Zároveň tu však Thoreau vystupuje jako amatérský geograf a přírodovědec, jenž pro Američany objevuje a popisuje místa nacházející se v doposud jen málo prozkoumané krajině a jejich faunu a flóru. V Thoreauově podání se v každém stéblu trávy, kapce vody či říčním ptákovi skrývá vše, co člověk k potřebuje životu. Zdánlivě nehybná pastorální idylka jednoho výletu po dvou malých říčkách nabývá v jeho podání pohybu a dynamiky; je to živoucí organismus, mikrokosmos na dosah ruky, poháněný každým záběrem vesla, vlnou na řece či větrem rozhýbanou vegetací.

Kniha již uspořádal a k vydání připravil editor Michael Špirit navazuje bezprostředně na definitivní edici Hančových Událostí, vydanou v nakladatelství Torst v roce 2016. Svazek obsahuje nově nalezené Hančovy literární texty, které nejsou zachovány jako sekvence zápisů v sešitech, ale na jednotlivých listech. Z převážné části jsou však dokončeny a rozšiřují spisovatelův rejstřík úvah o lidských zvyklostech, pozorování, zdánlivých dopisů, sebereflexí nebo anekdotických mikropříběhů. Svazek je doprovozen podrobným komentářem, který přibližuje nejen materiální podobu Hančových rukopisů a strojopisů, ale také zrod a rotaci hlavních spisovatelových motivů, práci na četných variantách a vztahy k textům v dosud známých Událostech.

Náš individuálny život je konečný a neopakovateľný, každý beží naostro. Kam smerujeme, o čo nám ide? Prečo by sme sa mali snažiť byť zajtra lepší ako dnes, v čom spočíva hodnota dobrého života, čo pre nás znamená humor, poézia, láska, rodina, čo je šťastie? Rozhodujúce filozofické otázky, nad nad ktorými sa v knihe Niečo vyššie zamýšľa prof. Ivan Štúr. Kniha je súborom autorových publikovaných i nepublikovaných textov a ako napovedá samotný názov, ide o zbierku esejí, ktorá otvára dvere do tajov a krás našej každodennosti, hĺbavo rozjíma o živote, o zmysle nášho bytia. Odvážne, pravdivo, nekompromisne, a predsa láskavo a chápavo. „Práve dnes, keď dokonalosť hmoty hrozí ochudobniť ľudskú dušu, by sme sa mali vydať na cestu za citovou kondíciou, za schopnosťou rozpoznať jedinečnosť snehovej vločky i dojímavú krásu nezištného ľudského činu. Nad nutnosťou udržiavať život sa vznáša niečo vyššie a to je radosť z neho, vedomie priaznivej náhody, že sme boli prizvaní na tuto pozemskú hostinu.“ Veríme, že kniha naplní čitateľa úprimnosťou, múdrosťou a radosťou zo života, akú v sebe nosil aj samotný autor. O autorovi Profesor Ivan Štúr patril k najvýznamnejším slovenským detským psychológom. Počas svojho života publikoval stovky článkov, vydal niekoľko cenných publikácií, naposledy mu vyšla kniha Zázraky života. Prednášal na Filozofickej fakulte UK, na Univerzite Konštantína v Nitre a viac ako 30 rokov pôsobil na klinike na Bezručovej ul. v Bratislave ako detský psychológ. Nikdy sa neskrýval za tabuľkové diagnózy, nerád zovšeobecňoval. Hlásal láskavý, úprimný a individuálny prístup k deťom. Jeho knihy Dieťa a príroda, Problémy rodiny a školskej výchovy, Ľudské mláďa a viaceré ďalšie zarezonovali u odbornej i laickej verejnosti ako nesmierne dôležitý kľúč k vnímaniu, pochopeniu a prijatiu detskej psychiky. Ivan Štúr sa narodil v roku 1933, v rodine známeho filozofa a prvej profesorky medicíny v Československu. Intelektuálne prostredie, v ktorom vyrastal od začiatku formovalo jeho neskorší pohľad na výchovu. Ako sám zdôrazňoval, netreba veľmi vychovávať, treba pekne žiť, byť dobrým príkladom a dieťa sa pridá. V práci a v tvorbe sa vždy usiloval vnášať život do psychológie, a nie psychológiu do života. Najprv vyštudoval telovýchovu na pedagogickej fakulte v Olomouci, v 60 rokoch ukončil štúdium na Filozofickej fakulte UK v Bratislave, kde potom aj profesionálne pôsobil. Zlom v jeho živote nastal počas sovietskej okupácie v roku 1968, kedy vyslovil rázny nesúhlas so vstupom Varšavských vojsk do Československa. Pre svoj kontroverzný a politicky neakceptovateľný postoj bol prinútený vzdať sa vysokoškolského miesta. Ivan Štúr zomrel v roku 2015 vo veku 82 rokov, jeho úvahy, vzácne myšlienky však ostávajú stále živé a inšpirujúce. Pochádzal zo známej slovenskej rodiny, bol praprasynovcom Ľudovíta Štúra a sám sa počas svojho života stal nasledovateľom jeho odkazu - hrdým i pokorným poslom dôležitosti vzdelania, úcty k životu, ľudskej cti, lásky a pravdy. Okrem vyššie uvedených kníh napísal Základy diferenciálnej psychológie II, Pediatrická psychológia, Rozhovory o dospievaní, Metamorfózy života, Podoby života, O láske a neláske a tiež vyšli jeho rozhovory s Denisou Guru Doričovou Kto chce žiť, nech sa kýve.

Súbor desiatich esejí o desiatich prikázaniach, inšpirovaný cyklom filmov poľského režiséra Kieslowského. Daniel Pastirčák je teológ, mysliteľ, ilustrátor a publicista. Jeho tvorba nie je určená len ľuďom hľadajúcim náboženské odpovede - vo svojej tvorbe Pastirčák oslovuje témy univerzálne, blízke všetkým ľuďom dneška. Autor filozoficky hľadá a pomenováva miesto desiatich božích prikázaní v našom dnešnom živote.

Francúzsky filozof a spisovateľ Fabrice Midal sa svojimi knihami pokúša poskytnúť západnému človeku živú a konkrétnu odpoveď na dichotómie, ktoré ho uväzňujú: materiálne vs. spirituálne, vnútorné vs. vonkajšie ap. V tomto zámere mu pomáha rozsiahle filozofické vzdelanie, vďaka ktorému môže čerpať jednak zo západnej kultúrnej tradície (v predkladanej knihe sú to hlavne Nietzsche a Rilke), ako aj z východných tradícií, ktoré sa v posledných desaťročiach stali súčasťou Západu. Vo svojej eseji Tvárou k slobode cez viaceré príklady z diel a životov autorov, ktorí ho inšpirujú, poukazuje na to, že osobnosti duchovnej kultúry, ktoré v nej zanechali autentickú stopu, či už pochádzali z toho či onoho prostredia, museli vždy ostať verné hlbokému nároku svojho ľudského a tvorivého poslania. V čase konzumistického otupenia a existenciálnej vyprahnutosti sa pokúša západnému človeku sprostredkovať možnosť otvoriť sa a zažiť skúsenosť toho, že každý ľudský život má poslanie. Cesta k jeho poznaniu a naplneniu však nevedie po vychodených chodníčkoch, ale si od človeka vyžaduje pozornosť a zápal, ktoré musia byť neraz živené aj v samote a samotou. Fabrice Midal je aj zakladateľom Západnej školy meditácie, kde sa záujemcom pokúša mimo náboženských rámcov sprostredkovať metódy prehĺbeného vzťahovania sa k vlastnému životu.

Titul obsahuje tri zväzky esejí, ktoré Pavol Strauss napísal v rokoch 1948-1950: Mozajka nádeje, Ecce homo a Tesná brána. Postupne vydaným dielom vstúpil do nášho priestoru autor európskeho formátu, konvertita, ktorý v čase epochálnej krízy nastupujúcej druhej polovice 20. storočia, objavil pre seba i pre budúci svet pevnú kotvu kresťanské posolstvo. Až ohromujúca aktuálnosť jeho textov napísaných pred viac ako polstoročím dokazuje pravdivosť jeho odkazu smerujúcemu i k dnešnému čitateľovi.

V knihe sú zozbierané „Knižné kútiky“, publikované v časopise politických väzňov Svedectvo. Ich cieľom bolo upozorniť na niektoré dôležité u nás nedostupné knihy, ktoré patria v Európe k prirodzenému konzervatívnemu diskurzu, či priam k základnému kánonu pravicovo-konzervatívnej literatúry. Keďže u nás nemajú veľkú šancu na vydanie, lebo „majiteľom peňazí“ by nevyhovovali, záujemca si môže si prečítať aspoň ich stručnú charakteristiku, resp. krátke výňatky. Kniha je doplnená o niekoľko recenzií, o esej Nová pravica a náboženstvo a o samizdatový text Zelené bundy. Tieto texty vyšli v časopisoch Kultúra, Literárny týždenník, Kultúrny život a Dimenzie.

Závěrečný díl edice navazuje na předchozí dva svazky a shrnuje Masarykovy texty z roku 1918. Z důvodu tohoto časového vymezení nebylo zcela možné držet se pravidla přijatého v případě předchozích svazků, neboť značná část editovaných textů již nemohla být do konce války publikována. Vydání se dočkaly zejména v poválečné době formou nejrůznějších edic a sborníků. Výjimku tvoří články a interview psané přímo pro dobový tisk. Vedle nich byly také publikovány některé Masarykovy telegramy a memoranda. Rok 1918 představoval vyvrcholení Masarykovy zahraniční akce na jejímž konci stál vznik vytouženého svobodného Československého státu.

Česká metropole nepochybně náleží k nejpůsobivějším městům světa a vstupuje tak v různých podobách i do literatury. Autor, jenž se jejími literárními reflexemi zabývá dlouhodobě, vybral pro knihu Obrazy Prahy devět svých esejů. Spisovatel a publicista Viktor Šlajchrt (1952) ve své knize porovnává zobrazování Prahy v některých dílech světové i české beletrie, respektive v historických publikacích, v rozměrnějších studiích pak pojednává specifická témata, která se vztahují k obrazovým publikacím, na jejichž přípravě se podílel. Dobové pohlednice pražských pohostinských zařízení tu zasazuje do kontextu vývoje pohlednicového žánru, ale zároveň do souvislosti s kulturní historií zdejších hospod, kaváren a barů, líčí rovněž společenské poměry ve zlaté éře módních salonů od poloviny 19. století do roku 1948 a v hlavních rysech vykresluje poválečnou výstavbu města s jejími proměnami v posledních třiceti letech. Každý z pozorovatelů vnímá Prahu trochu jinak a také její atmosféra se v různých dobách přeludně mění. Kniha si mimo jiné všímá estetických, ideologických či komerčních manipulací, které zobrazování města ovlivňují.

V knihe esejí autorka cez prizmu večnej témy dobra a zla predostiera zdroje nielen svojich literárnych inšpirácií, ale aj svojich mravných hodnôt a postojov. K tejto reflexii si prizýva spisovateľov, výtvarníkov, filozofov, ale aj svojich blízkych a priateľov. Časť knihy tvoria listy Ivana Kadlečíka autorke.