Najnovšie - Slovenské a české dejiny strana 26 z 102

"Milyen nyelven beszéltek egymással a két világháború közt született pozsonyiak? Hogyan kommunikáltak otthon, a piacon, a hivatalban vagy a gyógyszertárban? Kik voltak ők egyáltalán: németek, magyarok, szlovákok, zsidók, vagy egyszerűen csak prešpurákok? Jozef Tancer számos könyvet szentelt már Pozsony történetének, 2016-ban megjelent sikerkönyve a soknyelvű Pozsony iránt érdeklődő olvasóknak szól. A több mint hetven egykori pozsonyival folytatott beszélgetéséből a város tarka etnikai, nyelvi és vallási környezete rajzolódik ki. A visszaemlékezések olyan hétköznapi helyzetek és váratlan fordulatok sokaságát idézik fel, amelyekből felsejlik, hogy a tipikus pozsonyi többnyelvűség egyáltalán nem volt olyan magától értetődő, ahogyan ma gondoljuk, azonban sokkal több változata volt annál, mint sejtenénk. Jozef Tancer nyelvész, germanista és történész, a pozsonyi Komenský (Comenius) Egyetem oktatója. Sajtótörténettel, útleírásokkal, a többnyelvűség kérdéseivel foglalkozik, kutatási területe a szlovákiai német nyelv és kultúra."

Co se během normalizace vyučovalo, jaké gastronomické kreace nabízely školní jídelny a která témata mezi žáky o přestávkách frčela? V této odlehčené publikaci najdete pořádnou várku informací o dobové módě, šikézních účesech, školních pomůckách i o všem, co se mezi školními zdmi dělo, když jste zrovna nemuseli chodit na chodbě s rukama za zády. Nedílnou součástí knihy je i bohatý obrazový doprovod, který často vydá za mnoho slov.

Devátý díl série konferenčních sborníků z řady „Korunních zemí“ je zaměřen na zemské stavy a pokusy o kodifikaci jejich vztahu k panovníkovi, který vyvrcholil schválením prvního zemského zákoníku, kodexu šlechtického práva – Vladislavského zřízení zemského – v roce 1500. Právě k vladislavské době, kdy byla moc panovníka omezena a následně v českých zemích oslabena i jeho nepřítomností a kdy si zemské stavy budují pozici reprezentantů zájmů celé země, je vztažena většina studií obsažených v knize. Jednotlivé kapitoly se věnují jak právě zmíněnému Vladislavskému zřízení, tak roli Karlštejna jako místa uchování nejdůležitějších státoprávních písemností (detailní pohled je věnován Registru desíti truhlic). Další kapitoly se zabývají vývojem a stavem zemských privilegií v jednotlivých zemích Koruny – na Moravě, ve Slezsku, Dolní a Horní Lužici.

Návštěva zámku je něco jako pohádka. Snad každý někdy na chvíli podlehne okázalé nádheře, zamyslí se nad zašlou slávou a užije si klidnou procházku po kouzelném zámeckém parku nebo zahradě. Kniha zkušeného autora a pedagoga Jana Kvirence (která navazuje na úspěšný svazek věnovaný českým a moravským hradům) jim k tomu nabízí něco navíc: příběhy pozoruhodných rezidencí a jejich majitelů či návštěvníků, kteří se mnohdy nesmazatelně zapsali do dějin naší země, Evropy či celého světa, nebo pomáhali vytvořit něco jedinečného, co nemá jinde obdoby. Jako obvykle nechybí rozsáhlé citace různých pramenů, širší historický kontext, množství historických i současných fotografií a především spousta zajímavých a někdy možná nečekaných informací, které potěší a obohatí každého milovníka historie. Na kterém zámku zahynula při výbuchu prostopášná šlechtična? Ve které šlechtické rodině působil jako vychovatel Karel Čapek? Kde najdeme zámek, který se v 19. století změnil v nemocnici? Kterého zámeckého pána portrétoval Karel Škréta? Kdo byli Černá paní, bič Evropy nebo Perla Moravy? Byl František Palacký opravdu vzorným žákem?

Není tělo – není vražda! Platnost této teorie zajistila Ivanu Roubalovi svého času svobodu pohybu i veškeré činnosti. Bohužel… Později byl pravomocně odsouzený za pět prokázaných vražd, mrtvých měl ale podle všeho na svědomí více. Kde jsou těla? Sežrána prasaty na jeho statku? Těžko… Otázky se množí – odpovědi na ně hledá badatel a spisovatel v jedné osobě, Ondřej Krotil.

Kniha popisuje vznik a vývoj kamerální účetní soustavy, používané na území dnešního Česka vedle účetnictví jednoduchého a podvojného nejpozději od doby Marie Terezie do roku 1954, a je vůbec první syntézou na toto téma v českém prostředí. Kromě detailní charakteristiky principů kamerálního účetnictví se zabývá rozšířením jedné z jeho verzí, tzv. puteánského účetnictví, v prostředí velkostatků a popisuje uplatnění kamerálního účetnictví označovaného jako tzv. účetnictví státní, resp. československé v orgánech veřejné správy během druhé poloviny 19. století a první poloviny 20. století.

Připomeňte si okolnosti ničivého konfliktu, který přepsal mapu Evropy. Historik Jan Rychlík sleduje rozpad habsburské monarchie nejen z hlediska národnostních aspirací Čechů a Slováků, ale z pohledu všech jejích národů. Ukazuje, že představy a požadavky jednotlivých národů byly vzájemně neslučitelné. Problém monarchie tedy nebyl v tom, že by nechtěla vyřešit své národnostní problémy, ale v tom, že tyto problémy byly neřešitelné.

Odhalte další příběhy starých, dnes již zaniklých osad a osudy obyvatel Šumavy. Budete svědky zániku samoty Torfstich, dozvíte se, jaké legendy obestírají hrad Kašperk, objevíte Sterzmühle, šumavský skvost v údolí říčky Pstružné, i osadu Vogelsang, kterou Švédové nikdy nedobyli. Dvacet nových příběhů z tohoto mnohdy drsného kraje doprovázejí dobové i současné fotografie.

Kniha Zmizelá Šumava vypráví 21 příběhů o životě a místech, která na dnešních mapách Šumavy už nenaleznete. Do osudů obyvatel na pomezí českoněmecké hranice totiž nemilosrdně zasáhly „velké“ dějiny 20. století, nejprve obě světové války, poté odsun německých obyvatel, neprodyšné uzavření hranice a vytvoření vojenského výcvikového prostoru Dobrá voda, kterému musely ustoupit nuceně vysídlené obce i osady.

Pamatujete si na dobu, kdy jste každou sobotu obědvali u Volejte řediteli, v neděli nakupovali nanuky u Family Frostu a odpoledne koukali na nové díly Beverly Hills 90210? Pak je tato unikátní publikace právě pro vás. Těšit se můžete nejen na mimořádně pestré vzpomínky osobností, ale také na charakteristiku různých oblastí devadesátkové éry – od gastronomie, módy nebo erotiky až po nezapomenutelné sportovní a hudební události.

Orava bola vždy trocha iná. Po lesoch sa potulovali iné zvieratá, zbojníci zbíjali podľa inej taktiky, ľudia sa tu presúvali viac po vode, ako po súši, no a v krčmách sa pilo tiež inak - po oravsky. Skrátka a dobre, keďže Oravu oddeľujú od zvyšku krajiny divé hory, história sa tu často uberala iným smerom. O tom, akým, rozpráva vážne, ale aj menej vážne táto knižka.

Autoři publikace se věnují různým podobám moderního českého (československého) státu od roku 1848 do současnosti. Vedle základních charakteristik státu se zamýšlejí nad tím, jaké společenské a národní skupiny určité státní formy přijímaly a které je naopak problematizovaly, nebo dokonce odmítaly. Dospívají přitom k mnohdy překvapivým závěrům. Kniha dokládá mezioborovou spolupráci historika a politologa.

Autor Marián Tkáč vo svojom spise uvažuje o historickom postavení mesta Nitry a jej veľkom význame pre dejiny slovenského národa. Považuje ju za kontinuálne trvalé centrum slovenského duchovného, hospodárskeho, politického a štátneho života. Úryvok z prvej kapitoly Kontinuita dejín [...] Chýba nám vlastná, nespochybniteľná niť našich dejín. Pevný bod, miesto, okolo ktorého či v ktorom sa odohrávali. Je taký bod? Je ním zrejme Nitra... Nekriticky zotrvávame predovšetkým pri anachronizme „Veľká Morava“, ktorým nám iní pomenovali obdobie rokov 833 – 907, teda len zhruba tri štvrtiny inak veľmi úspešného storočia, v ktorom sa Sloveni/Slováci na čele so svojimi panovníkmi správali ako suveréni strednej Európy. Zavedenie tohto pomenovania Čechmi, pričom na českej strane v poslednom čase už bez prívlastku „Veľká“ (Morava), treba zo slovenského hľadiska považovať za exonymum, ktoré sme nekriticky prebrali, zotrvávame pri ňom, dali sme si ho dokonca do preambuly ústavy. Toto pomenovanie sa stalo mýtom takým zažitým, že žiadať o jeho zanechanie a nahradenie výstižnejším pomenovaním, bližším k pravde, môže sa zdať „bláznovstvom“. Veď celý svet doteraz hovorí – alebo, pravdaže, skôr nehovorí nič alebo len okrajovo – o približne sedemdesiatich štyroch rokoch ako o „Veľkej Morave“ či „Veľkomoravskej ríši“. A naši západní susedia ponúkajú svetu aj takýto opis dejov, ktoré sa vtedy diali: „Moravský princ Rostislav požiadal Byzanciu o misionárov, aby jeho ľud učili kresťanstvo. Dvaja misionári, Cyril a Metod, priniesli ľudu do Česka a na Moravu abecedu zvanú cyrilika.“5 Pravdu má Pavel Dvořák: „Dejiny... stoja na tenkom ľade, sú plné dohadov a domnienok, v mnohých prípadoch podobných onej stokrát opakovanej lži, ktorá sa časom stáva pravdou.“ Dokážeme toto „bláznovstvo“, ktoré je však základným východiskom pre poslovenčenie našich dejín, a teda aj prítomnosti a budúcnosti – zniesť zo sveta? Dokážeme v záujme pravdy prepísať, zrekonštruovať naše dejiny, vymeniť učebnice dejepisu, nakrútiť dokumentárne filmy, dať do povedomia sebe i svetu skutočne slovenský pohľad na slovenské dejiny? Dokážeme kriticky hodnotiť, ale apriori neodhadzovať všetky závery vzácnych slovenských prvohistorikov tak, ako to robia všetci okolo nás? „Dotýkať sa ustálených pojmov, revidovať už všeobecne prijaté tézy znamená vystaviť sa riziku tvrdej, dakedy až nepríčetnej reakcie zo strany určitej časti vedeckej obce.“7 Je po tom a pri tom všetkom (učebnice, už dosť zakorenená tradícia, dokonca aj preambula ústavy s „Veľkou Moravou“) vôbec možný radikálny obrat vo výklade našich dejín? Nuž, je priam nevyhnutný, ak sa chceme vymaniť z vyslovene českého výkladu našich dejín. „Kým české dejiny sú viac-menej jeden nepretržitý príbeh, naše dejiny, to je niekoľko príbehov dokopy.“8 Keďže pre mnohých sú už všetky cudzie pomenovania našich historických reálií – exonymá – raz a navždy dané, prebrané a akceptované, bude to vyžadovať odvahu oprášiť či nanovo zaviesť a používať endonymá, názvy vlastné, ktoré si dáme my. Bude nám chýbať, ako obyčajne, odvaha? Alebo sa nezľakneme a pustíme sa do zápasu o vlastný výklad našich dejín? O poriadok v našej historickej terminológii? Úryvok zo záveru knihy Ak Slovensko a Slováci sú subjektom dejín, ak sú subjektom dejín Uhorska, ak majú právo na vlastný výklad dejín, treba začať poriadkom v terminológii. Pomenujme Pribinovu dŕžavu na oboch stranách rieky Moravy napríklad ako Nitravu a dŕžavu z čias kráľa Svätopluka napríklad ako Veľkú Nitravu (jeho ríša bola veľká a vládol jej z Nitry). Lebo tu, v tomto bode, je východisko všetkých ostatných slovensko-českých diskusií či sporov, lebo tu je „gruntovný“ – ako by povedal Vladimír Mináč – uzol čechoslovakizmu: v samom názve „Veľká Morava“. Nie, nenárokujem si, nemám ambíciu niečo určovať. Nanajvýš navrhovať a o návrhoch diskutovať.

Slovenský časopis historický 1/2022

V druhém svazku publikace Skály a lidé se autor věnuje především lidem, kteří svůj život nějakým způsobem spojili s Adršpašsko-teplickými skalami. Nejprve jsou to ti, kteří ve skalách nalezli zaměstnání. Vedle tradičních profesí, jako jsou skalní průvodci a převozníci, svůj prostor dostávají i profese, které již patří k minulosti skal: střelmistři a trubači na ozvěnách, flašinetáři, harfenistky či hráčky na lyru, šenkýři ve skalní hospůdce a další. Kapitola věnovaná dobám válečným ukazuje místa ve skalách, která v případě potřeby sloužila jako úkryty. V souvislosti s druhou světovou válkou jsou připomínány i zajatecké tábory a váleční zajatci, kteří ve skalách nebo v blízkém okolí nuceně pracovali. Připomenuty jsou také filmy a filmoví tvůrci, jimž skalní partie poskytly jedinečné exteriéry. Nezapomíná se ale ani na celou plejádu herců, kteří si v těchto filmech zahráli. Druhá část knihy nabízí poměrně ucelený pohled na činnost mnoha lidí, kteří již po několik století pro návštěvníky skal připravují památky z cest – suvenýry.

Kniha popisuje část retribučního soudnictví, jímž domácí poválečná spravedlnost reagovala na zločiny spáchané v temném období našich dějin, vymezeném dekrety prezidenta Edvarda Beneše mezi 21. květnem 1938 a 31. prosincem 1945. Nosnou částí díla je analýza spisů všech zločinců, jimž Mimořádné lidové soudy v Plzni a v Klatovech uložily trest smrti, zpracovaná do zhuštěných kazuistik a syntetizovaná v závěrečných kapitolách knihy. Hrdelních trestů bylo navrženo 60, avšak tři zločinci, všichni u MLS v Plzni, trestu právem či neprávem unikli. V českých zemích šlo celkem o 713 hrdelních ortelů. V průběhu psaní díla vyvstala otázka, do jaké míry se československé retribuční spravedlnosti podařilo vyrovnat s tragickým obdobím našich dějin, jaké měla kladné a jaké záporné rysy a zda snese srovnání s výsledky československé a české spravedlnosti pozdějších období. V závěru knihy autor hypoteticky uvádí, že retribuční soudnictví, reprezentované lidovými soudy v Plzni a Klatovech, může při všech svých chybách a nedostatcích být inspirativním příkladem pro moderní justici, která se nevyrovnala se zločiny naší minulosti tak, jak by to potřeba mravní obrody národa po těžkých obdobích obou totalitních režimů zasluhovala.

Třetí svazek edice deníkových zápisků české spisovatelky a libretistky Marie Červinkové-Riegrové (1854-1895), dcery českého politika Františka Ladislava Riegra. Zápisky z let 1887-1889 opět nabízejí unikátní a velmi plastický vhled do "kuchyně" české politiky v období dlouhé vlády Eduarda Taaffeho, která se mj. opírala i o hlasy českých poslanců. Autorka byla v častých kontaktech i s předními osobnostmi české hudby, divadla a literatury (Dvořák, Stroupežnický, Vrchlický, Hlávka). Svazek je vybaven jmenným rejstříkem. Knihu vydáváme ve spolupráci s Národním archivem.

Obdobie medzi dvomi svetovými vojnami ponúka množstvo tém, ktoré umožňujú pochopiť a spracovať postavenie židovskej komunity na Slovensku. Jednu z nových kapitol medzivojnových dejín Židov na Slovensku reprezentuje výskum židovských politických strán a politických ambícií ich predstaviteľov. Keďže stále prevláda názor, že Židia prostredníctvom židovských politických strán vstupovali do politického života spoločnosti, je zaujímavé sledovať spôsob, akým sa usilovali dosiahnuť zmenu spoločenských procesov. Sprevádzal ich pritom boj za rovnoprávnosť, za uznanie židovskej národnosti, ale aj rozmach sionistického hnutia a najmä politické ambície vedúcich predstaviteľov slovenského židovstva. To všetko (a nielen to) sa odohrávalo v zložitom, a pritom pozitívnom spoločensko-politickom prostredí 1. ČSR, ktoré prostredníctvom prezidenta T. G. Masaryka Židom garantovalo ich práva i osobnú slobodu. Katarína Mešková Hradská (1956) pracuje v Historickom ústave SAV, kde sa venuje problematike židovskej komunity na Slovensku v rokoch 1918-1945. Na túto tému napísala viacero kníh a vedeckých štúdií, ktoré uverejnila na Slovensku i v zahraničí. Ako riešiteľka domácich a zahraničných vedeckých projektov sa stala štipendistkou vedeckých inštitúcií v Izraeli a vo Francúzsku. Je nositeľkou viacerých ocenení za prínos k popularizácií dejín Slovenska.

Kniha věnovaná identitě strukturované židovské menšiny v českých zemích v první Československé republice vytváří celek s monografií Židé v českých zemích po šoa – Identita poraněné paměti (Marenčin PT 2016). Jejími hlavními tématy jsou společensko-politická východiska minority po vzniku státu, v jeho „zlatém“ období a v době sílícího ohrožení československé demokracie ve třicátých letech minulého století. Syntetické zpracování se však věnuje také reakcím českožidovského a národněžidovského (sionistického) hnutí na dobovou situaci v závislosti na předchozích směrováních českého Židovstva. Jeho cílem je zasazení domácího vývoje do (středo)evropského kontextu.