Academia strana 117 z 189

Lze vůbec hrůzy systematické genocidy většiny evropských Židů za druhé světové války popsat „objektivně“? Pražský rodák Jehuda Bauer, profesor Hebrejské univerzity a vědecký poradce jeruzalémského památníku Jad Vašem si jako světově uznávaný historik v knize Úvahy o holokaustu klade i jiné otázky: Jak lze vysvětlit, že k něčemu takovému vůbec došlo? Lze holokaust srovnávat s jinými genocidami? Jak se stalo, že v některých evropských zemích se podařilo většinu židovských spoluobčanů zachránit? Měl holokaust nějaký vliv na vznik státu Izrael? Autor o tématech přemýšlí v jiné, celistvější perspektivě, než bývá zvykem – jednotlivé kapitoly se místy blíží filozofickým esejům, podloženým ovšem mimořádnou znalostí historických faktů. Čtenář tak má možnost sledovat na jedné straně vývoj teologických názorů na holokaust, včetně stanovisek ultraortodoxních sekt, a na druhé straně se zamyslet nad fascinujícími příběhy hrdinů židovského odboje, ať už byl ozbrojený či neozbrojený, skupinový nebo in

Lze vůbec hrůzy systematické genocidy většiny evropských Židů za druhé světové války popsat „objektivně“? Pražský rodák Jehuda Bauer, profesor Hebrejské univerzity a vědecký poradce jeruzalémského památníku Jad Vašem si jako světově uznávaný historik v knize Úvahy o holokaustu klade i jiné otázky: Jak lze vysvětlit, že k něčemu takovému vůbec došlo? Lze holokaust srovnávat s jinými genocidami? Jak se stalo, že v některých evropských zemích se podařilo většinu židovských spoluobčanů zachránit? Měl holokaust nějaký vliv na vznik státu Izrael? Autor o tématech přemýšlí v jiné, celistvější perspektivě, než bývá zvykem – jednotlivé kapitoly se místy blíží filozofickým esejům, podloženým ovšem mimořádnou znalostí historických faktů. Čtenář tak má možnost sledovat na jedné straně vývoj teologických názorů na holokaust, včetně stanovisek ultraortodoxních sekt, a na druhé straně se zamyslet nad fascinujícími příběhy hrdinů židovského odboje, ať už byl ozbrojený či neozbrojený, skupinový nebo in

Nová povídková sbírka Ivana Klímy je věnována většinou ženským hrdinkám. Některé z nich jsou bezelstné, nepůvabné a nesebevědomé bytosti, které v touze po lásce zapřou samy sebe, aby poté, co si urvaly něco štěstí s mužem, o kterého vlastně ani nestály, zůstaly stejně osamělé jako předtím, navíc se strachem nebo hrůzou, které jim takový vztah přinesl. Jiné jsou naopak „dračice“, naklonované ženy „barbíny“, ženy podnikatelky, ženy dobyvatelky slasti, pro niž jsou schopny všeho, i zločinu. Označení horory v podtitulu této knihy znamená, že hrůza je nám v patách, jen ji nazvat pravým jménem.

Ironické, kritické, u někoho možná polemiku vzbuzující fejetony prozaika, dramatika a publicisty Ivana Klímy už nějaký čas provázejí čtenáře Lidových novin a časopisu Xantypa. Kniha Kostlivec pod kobercem je z nich sestavena, není však jen jejich pouhou sumou. Jako svébytný celek, jakýsi >>román ve fejetonechubavit

Ivan Kraus, herec, scenárista, loutkoherec a především spisovatel humoristických povídek je u nás nesmírně populární, přestože žil od roku 1968 v cizině a do vlasti se mohl alespoň částečně vrátit až po roce 1989. Jeho humor je totiž laskavý, mile absurdní, ironie spíš něžné a nadsázky spíš filozofické než karikující. Týká se nekonečných trampot a patálií velké rodiny, jejíž členové jsou na dáni tak výraznou individualitou, že to mezi nimi neustále jiskří. A do všeho se plete absurdita režimů a jejich pohůnků, proti kterým právě humor byl jedinou obranou. Autor se však svým viděním světa dotkl i něčeho velmi zásadního. Mezi sourozenci, mezi dětmi a rodiči i mezi manžely vznikají nám všem dobře známé neřešitelné situace, které hrozí přerůst v tragédii, pokud je neumíme obrátit v legraci. `Ušetříte za psychiatra,` tvrdí Ivan Kraus. A tak se dá bez nadsázky říci, že se český národ dělí na ty, kdo četli Ivana Krause, a na ty, kdo ho teprve budou číst.

Ivan Kraus, herec, scenárista, loutkoherec a především spisovatel humoristických povídek je u nás nesmírně populární, přestože žil od roku 1968 v cizině a do vlasti se mohl alespoň částečně vrátit až po roce 1989. Jeho humor je totiž laskavý, mile absurdní, ironie spíš něžné a nadsázky spíš filozofické než karikující. Týká se nekonečných trampot a patálií velké rodiny, jejíž členové jsou na dáni tak výraznou individualitou, že to mezi nimi neustále jiskří. A do všeho se plete absurdita režimů a jejich pohůnků, proti kterým právě humor byl jedinou obranou. Autor se však svým viděním světa dotkl i něčeho velmi zásadního. Mezi sourozenci, mezi dětmi a rodiči i mezi manžely vznikají nám všem dobře známé neřešitelné situace, které hrozí přerůst v tragédii, pokud je neumíme obrátit v legraci. `Ušetříte za psychiatra,` tvrdí Ivan Kraus. A tak se dá bez nadsázky říci, že se český národ dělí na ty, kdo četli Ivana Krause, a na ty, kdo ho teprve budou číst.

Knihu o válce a vojenské strategii, kterou pruský generál Carl von Clausewitz psal po Napoleonských válkách v letech 1816-1830, vydala po jeho smrti manželka Marie. Nedokončená kniha je dodnes jedním z největších děl v oboru vojenské strategie, přeloženým do mnoha světových jazyků, základem doporučené četby na vojenských školách i předmětem hloubání milovníků militárií.

Nejznámější sbírka baladických básní, kterou Karel Jaromír Erben začal psát již jako student. Balady inspirované slovanskými i jinými pověstmi se vyznačují dějově dramatickým spádem, zatímco prostředí je vykresleno stručně, popisně... Osudová dramata následovaná často až neúměrně krutým trestem inspirovala v roce 2000 režiséra F. A. Brabce k natočení filmu oceněného mimo jiné čtyřmi Českými lvy.

Ivan Kraus ve své nové povídkové sbírce, která navazuje předchozí knihy Muž pod vlastním dohledem a Muž za vlastním rohem, znovu potvrzuje svou pověst vynikajícího humoristy a satirika. Je jedním z mála autorů tohoto žánru v současné české literatuře, který si svými knihami vydobyl už před lety neutuchající zájem čtenářů.

Kniha se soustředí na mocenské systémy dané geopolitickou strukturou, jež určovaly podobu Evropy po Vídeňském kongresu 1815, v roce 1848, po vzniku Itálie a Německa a Versailleském míru 1919. K diskusím o úloze Jaltské konference (1945) při rozdělení Evropy nejen dovozuje, že se tak stalo mnohem dříve, ale také proč, ve značné míře autor zkoumá vliv významných osobností na historické události. `Není takových textů nazbyt a po tomto mohou sáhnout studenti, učitelé a vůbec zájemci o novodobou historii, kteří chtějí získat povědomost o evropském politickém vývoji,` uvádí v recenzi knihy prof. Robert Kvaček. Monografii uzavírá hledání jistot v mezinárodních vztazích po rozpadu bipolárního světa až do roku 2005.

Mrazivý příběh o škole pro mistry popravčí odkrývá neúprosné mechanismy moci. Toto své životní téma zpracoval Pavel Kohout mnohokrát, zde však s doslova brutální účinností. Katyně bezesporu patří k vrcholům tvorby tohoto autora evropského formátu, oceňovaného paradoxně více v zahraničí než v domácím českém prostředí. Nové vydání jeho `černého románu` vychází ve výtvarně pozoruhodné grafické úpravě Pavla Růta.

Kniha se soustředí na mocenské systémy dané geopolitickou strukturou, jež určovaly podobu Evropy po Vídeňském kongresu 1815, v roce 1848, po vzniku Itálie a Německa a Versailleském míru 1919. K diskusím o úloze Jaltské konference (1945) při rozdělení Evropy nejen dovozuje, že se tak stalo mnohem dříve, ale také proč, ve značné míře autor zkoumá vliv významných osobností na historické události. `Není takových textů nazbyt a po tomto mohou sáhnout studenti, učitelé a vůbec zájemci o novodobou historii, kteří chtějí získat povědomost o evropském politickém vývoji,` uvádí v recenzi knihy prof. Robert Kvaček. Monografii uzavírá hledání jistot v mezinárodních vztazích po rozpadu bipolárního světa až do roku 2005.

Kniha se soustředí na mocenské systémy dané geopolitickou strukturou, jež určovaly podobu Evropy po Vídeňském kongresu 1815, v roce 1848, po vzniku Itálie a Německa a Versailleském míru 1919. K diskusím o úloze Jaltské konference (1945) při rozdělení Evropy nejen dovozuje, že se tak stalo mnohem dříve, ale také proč, ve značné míře autor zkoumá vliv významných osobností na historické události. `Není takových textů nazbyt a po tomto mohou sáhnout studenti, učitelé a vůbec zájemci o novodobou historii, kteří chtějí získat povědomost o evropském politickém vývoji,` uvádí v recenzi knihy prof. Robert Kvaček. Monografii uzavírá hledání jistot v mezinárodních vztazích po rozpadu bipolárního světa až do roku 2005.

Kniha známého egyptologa Miroslava Vernera, světově uznávaného odborníka na dobu stavitelů pyramid, podává ucelený přehled o všech pyramidách, které byly dosud v Egyptě objeveny, o době, v níž vznikaly, i badatelích, kteří se o jejich výzkum zasloužili. A také o tom, jak a proč se pyramidy stavěly. Publikace poprvé vyšla česky v roce 1996 a byla přeložena nejen do němčiny, angličtiny a italštiny, ale též do arabštiny, japonštiny a korejštiny. Od té doby přibylo objevů i nových teorií. Druhé české vydání, podstatně přepracované a rozšířené, proto vychází z úrovně poznání, kterého egyptologie dosáhla na počátku 21. století, a rozsáhle čerpá z výsledků nejnovějších výzkumů Českého egyptologického ústavu FF UK na pyramidovém pohřebišti v Abúsíru. Kromě asi 200 rovněž aktualizovaných perokreseb provází text okolo 300 barevných, mnohdy unikátních fotografií.

I fyzika, které vděčíme za technické vymoženosti současného světa, měla své dětství; souvislosti mezi přírodními úkazy se snažili vysvětlit bez pomoci nadpřirozených sil už antičtí filozofové. A když za „temného středověku“ dospívala, dohlíželi na ni muslimský matematik a optik Alhazen s lékařem Avicennou a veleučení křesťané Albert Veliký, Roger Bacon a Mikuláš Kusánský. Teprve v renezanci dosáhla zralosti a jako teoretická filozofie přírody se do jisté míry osamostatnila. Na jejím rozvoji se podílely takové osobnosti, jako byl Johannes Kepler, Galileo Galilei nebo Isaac Newton, které uspořádaly velké množství poznatků do ucelené a vnitřně nerozporné soustavy principů a teorií, jimiž se řídilo veškeré fyzikální dění. Newtonovy pohybové zákony na dlouhé roky ovládly tehdejší filozofický obraz světa, až po roce 1900 byly nahrazeny pohledem kvantověfyzikálním. Od zrození evropské vědy v antickém Řecku do roku 1643, kdy Bůh řekl „Budiž Newton“, uplynulo dvacet pět století. Že vývoj fyziky během této doby je vlastně pestrou mozaikou životních osudů lidí, kteří se o odhalení tajemství přírody zasloužili, se mohou přesvědčit čtenáři této knížky.

I fyzika, které vděčíme za technické vymoženosti současného světa, měla své dětství; souvislosti mezi přírodními úkazy se snažili vysvětlit bez pomoci nadpřirozených sil už antičtí filozofové. A když za „temného středověku“ dospívala, dohlíželi na ni muslimský matematik a optik Alhazen s lékařem Avicennou a veleučení křesťané Albert Veliký, Roger Bacon a Mikuláš Kusánský. Teprve v renezanci dosáhla zralosti a jako teoretická filozofie přírody se do jisté míry osamostatnila. Na jejím rozvoji se podílely takové osobnosti, jako byl Johannes Kepler, Galileo Galilei nebo Isaac Newton, které uspořádaly velké množství poznatků do ucelené a vnitřně nerozporné soustavy principů a teorií, jimiž se řídilo veškeré fyzikální dění. Newtonovy pohybové zákony na dlouhé roky ovládly tehdejší filozofický obraz světa, až po roce 1900 byly nahrazeny pohledem kvantověfyzikálním. Od zrození evropské vědy v antickém Řecku do roku 1643, kdy Bůh řekl „Budiž Newton“, uplynulo dvacet pět století. Že vývoj fyziky během této doby je vlastně pestrou mozaikou životních osudů lidí, kteří se o odhalení tajemství přírody zasloužili, se mohou přesvědčit čtenáři této knížky.