Academia strana 116 z 164

Co je skutečným pramenem prudkého růstu životní úrovně v posledních dvou stoletích? Co odlišuje úspěšné firmy od neúspěšných? Proč se některým rozvojovým zemím daří dohánět náskok vyspělého světa, zatímco jiné setrvávají v chudobě navzdory tomu, jak důsledně se řídí radami uznávaných ekonomických expertů a světových institucí? Klíč k odpovědím na tyto otázky nespočívá v akumulaci kapitálu, ani v množství zdrojů či výstupů, ale ve schopnosti učit se a získané znalosti efektivně sdílet. Autoři této knihy vysvětlují, v čem se produkce znalostí liší od produkce jiných statků a proč tržní ekonomika sama o sobě nedokáže zajistit jejich efektivní tvorbu ani šíření.

Technologie nikdy nebyly neutrální a jejich sociální, politické i morální dopady dnes pociťujeme až příliš často. Až budou města sledovat kamery připojené k internetu, nejdůležitější rozhodnutí v zemi budou řídit algoritmy a zautomatizuje se doprava, práce, ba i válka, v sázce bude mnohem víc. Tolik potřebnou důvěru si však zatím technologický průmysl nezískal. Kniha Etika budoucnosti vychází z dlouholetého výzkumu a poradenské činnosti Cennydda Bowlese a z moderní teorie etiky. Přináší praktické rady pro designéry, produktové manažery i softwarové inženýry. Autor se zaměřil na největší výzvy dnešního technologického průmyslu: nezamýšlené důsledky a algoritmickou předpojatost, znepokojivou moc takzvaných přesvědčivých technologií a dystopický svět sledování, autonomní války a automatizované práce. Etika budoucnosti je inteligentní, nenápadně provokativní kniha. Vyzývá technology, aby se odhodlali ke změně, a vysvětluje základní etické principy a postupy pro budování spravedlivější budoucnosti. Cennydd Bowles je londýnský designér a spisovatel, k jehož klientům patří společnosti Twitter, Ford, Cisco a BBC. V současnosti se zabývá etikou nových technologií. Na toto téma přednášel na Carnegie Mellon University, ve společnosti Google a na newyorské School of Visual Arts a jako vyhledávaný řečník vystupuje na akcích věnovaných technologiím a designu po celém světě.

Slavná novela Gradiva od Wilhelma Jensena z roku 1902 (knižně vyšla 1903) vypráví příběh mladého archeologa Norberta Hanolda. Bludné představy a sugestivní sny ho zavedou z domova až do daleké Itálie, kde pátrá po tajemně kráčející dívce, kterou zná z antického reliéfu a již si pro sebe nazve Gradiva. Přízračné setkání, které se odehraje v troskách Pompejí v žáru poledního slunce, přinutí Hanolda i čtenáře pochybovat, zdali se jedná o realitu, či sen. Je Gradiva přeludem, nebo skutečnou dívkou z masa a kostí? Může se Hanold spoléhat na svůj úsudek, nebo ho zcela ovládly bludné představy? Jeho italská výprava se tak postupně stává poutí do temných zákoutí vlastní duše a návratem k sobě samému. Novela Gradiva i dlouho po svém vzniku inspirovala řadu literárních a výtvarných děl (mj. Andrého Bretona, Andrého Massona, Salvadora Dalího) a filmů. A zaujala také slavného psychiatra Sigmunda Freuda, který jejímu rozboru věnoval samostatnou studii. „Básníci a spisovatelé jsou cennými spojenci a je třeba si vysoce vážit jejich svědectví, neboť mívají povědomí o řadě věcí mezi nebem a zemí, o nichž si naše školní moudrost může nechat jen zdát,“ tvrdí Freud v analýze Blud a sny v Gradivě z roku 1907, své vůbec první rozsáhlejší literární studii. Podle zakladatele psychoanalýzy podává Jensen v Gradivě natolik precizní popis rozvoje a terapie bludu, jako by se jednalo o opravdovou psychiatrickou studii. Archeolog Hanold, který podléhá bludným představám, se podle Freuda stává reálným pacientem trpícím neurózou, na němž jeho vysněná dívka Gradiva alias Zoë uskuteční psychoanalytickou léčbu, jako by byla zkušeným psychiatrem. A Hanoldovy sny nejsou podle Freuda ničím jiným než vytěsněnými erotickými touhami, a také proto na ně ve studii brilantně aplikuje metodu známou z Výkladu snů.

Druhová diverzita vývojových linií organismů na Zemi je úžasně bohatá a stále ji známe pouze částečně a neúplně. Mezi nejlépe známé živočichy nesporně patří savci. V posledních dekádách došlo v této oblasti k zásadnímu pokroku díky aplikaci molekulárních a genetických metod i vyspělých výpočetních postupů. Fylogeneze savců je tedy dnes velmi dobře známá a systém skupiny vytvořený v posledních dvou desetiletích tak můžeme pokládat za blízký konečnému stavu poznání. Tato kniha podává přehled těchto současných poznatků. Hlavní pozornost je věnována žijícím formám, u kterých se mohou plně uplatňovat pokročilé postupy molekulární fylogenetiky a systematiky, ale zařazeny jsou i čeledi vyhubené v historické době. Zmíněny jsou rovněž i vymřelé linie, známé pouze z fosilního záznamu, které mají s dnešními druhy blízkou nebo vzdálenou vývojovou návaznost.

Výběr z Kennanovy diplomatické i osobní korespondence od října 1938 do září 1939, kdy působil jako tajemník amerického vyslanectví a později generálního konzulátu v Praze. Depeše a zprávy určené většinou americkému ministerstvu zahraničních věcí analyticky rozebírají např. události sudetské krize, Mnichova, okupace českých zemí a vznik Slovenského státu. Analyzují česko-německé a česko-slovenské vztahy, sledují postupně se rozvíjející antisemitskou politiku, rozebírají situaci na Podkarpatské Rusi a začlenění bývalého Československa do středoevropského prostoru a jeho vztahy s Polskem a Maďarskem. S fotografickou přesností popisují 15. březen 1939 v Praze, jakož i příjezd říšského protektora do Prahy a celkovou atmosféru těchto ponurých dní. Všímají si i ozbrojených střetů podél slovensko-maďarské a česko-polské hranice. Analyzují ekonomickou situaci Protektorátu i samostatného Slovenského státu a vývoj české a slovenské měny. Většina depeší sleduje všeobecné trendy v obou částech bývalého Československa, činnost protektorátní vlády a nálady obyvatelstva. Soubor depeší doplňuje jedna souhrnná zpráva z října 1940, která sumarizuje rok a půl trvání Protektorátu Čechy a Morava. Kladem Kennanových zpráv je objektivnost, nezaujatost, faktografická přesnost a schopnost důkladné analýzy a následné pronikavé syntézy.

Když Heinrich Böll přijel s rodinou 20. srpna 1968 na pozvání Československého svazu spisovatelů do Prahy, aby se zde seznámil s vývojem tzv. Pražského jara, netušil, že se záhy stane očitým svědkem sovětské vojenské invaze. Předkládaná kniha, kterou připravil jeho syn René a doplnil ji úvodním slovem a svými autentickými fotografiemi, představuje především Böllovy deníkové zápisky z oněch několika dní strávených v Praze, dále jeho dva esejistické texty reflektující srpnové události a několik rozhovorů pro tisk. Máme tak jedinečnou možnost dozvědět se, jak vnímal Pražské jaro, jeho násilné potlačení a pozdější vývoj v ČSSR význačný západoněmecký spisovatel, pro nějž byla svoboda nedělitelná.

Dokumentární a částečně memoárová kniha na základě historických pramenů, rozhovorů s pamětníky i účastníky a vlastních zážitků vypráví o událostech pražského jara 1968. Nechybí široce a detailně pojaté historické pozadí ani pohled do každodenního života občanů i vojáků, kniha se zároveň nese v emocionálním duchu tohoto převratného období. Značnou měrou se zaměřuje na vyvracení zažitých mýtů, které tuto historickou kapitolu dodnes obklopují, a příběhy jsou nezřídka představeny z několika hledisek. První část připomíná vnitropolitické i mezinárodní souvislosti pražského jara, jeho průběh a příčiny; druhá část již pojednává přímo o bulharské účasti na intervenci a jejích ohlasech v Bulharsku – od srpna 1968 až do současnosti.

Pražské jaro poznamenalo nejen dějiny slovenského a českého národa, komunistických zemí a světového komunistického hnutí, ale vůbec konflikt mezi Východem a Západem, který určoval krátké dějiny 20. století. Tato sedmá autorova kniha je jeho adaptací z francouzského originálu, který mu vyšel v Paříži krátce před českou verzí, upravenou pro naše čtenáře. Zasazuje pražské jaro do širšího rámce etap rezistence proti komunistickým režimům. V úvodní části srovnává různé krize v komunistických státech. Ve druhé části autor interpretuje pražské jaro. Rozlišuje tři velmi odlišné roviny: a) působení politiků strany a vlády v ČSSR, b) aktivitu nekonformních spisovatelů, filozofů a žurnalistů, k nimž se brzy přidali bezejmenní, c) manévrování Sovětského svazu a jeho čtyř satelitů, které vyústilo v obnovení pořádku vojenskou okupací. Vrchol díla tvoří kritický rozbor iluzí reformních komunistů a revizionistických marxistů. Autor nazývá věci pravými jmény a nebere si servítky. Vysvětluje, jak se na pražské jaro (a sovětskou invazi) pohlíželo ze zahraničí.

Profesor Rudolf Zahradník byl v letech 1993 až 2001 předsedou Akademie věd České republiky, poté jejím čestným předsedou. Především byl ale výraznou postavou vědeckého i společenského života, daleko přesahující hranice své vlasti. V této knize, která je zároveň poctou i jeho paní Mileně, na manžele Zahradníkovy vzpomínají přátelé, rodina, kolegové i žáci, kteří měli všichni možnost zažít laskavou, ale zároveň nesmlouvavou přítomnost Rudolfa Zahradníka a nekonečnou přívětivost jeho manželky.

Nejkrutější věznice ve stalinském Československu byla v Leopoldově. Dne 2. ledna 1952 se tam odehrál legendární útěk. To, co se nejdřív zdálo nemožné, se rychle proměnilo v jeden z nejnapínavějších a nejsilnějších příběhů, jaké kdy komunistická ČSR zažila. Ze staré pevnosti, postavené kdysi na obranu proti Turkům, uprchla šestice politických vězňů – pět Čechů a jeden americký Slovák –, z nichž hned pět zde mělo strávit zbytek života. První ze tří svazků se zaměřuje na osudy hlavních aktérů, kteří prokázali nevšední odvahu. Jednotlivé kapitoly zachycují odbojovou činnost aktérů, pokud nějaká byla, širokou škálu spolupracovníků, zatčení, pobyt ve vazbě a výslechy, soudní procesy, v nichž byli odsouzeni k trestům smrti, které byly posléze změněny na doživotí. Popisuje jejich vězeňskou anabázi až po pobyt v Leopoldově, nejstřeženější věznici v zemi, kam doputovali jako nejtěžší zločinci. Druhý svazek pojednává o samotném útěku z Leopoldova. Ve dvaapadesátém roce se z odvážných mladých mužů, politických vězňů, stali prchající štvanci. Každý chybný krok znamenal nebezpečí zatčení. Jejich anabáze na útěku vypovídají o stavu tehdejší české a slovenské společnosti mnohé – jestliže se za války vědělo, komu se dá věřit a před kým se mít na pozoru, nyní nebylo často zřejmé, na čí straně kdo stojí, jak se kdo zachová. Třetí svazek líčí poměry ve staré pevnosti, kde trpkost a každodenní tíhu existence v padesátých letech pociťovali muži různého přesvědčení, vyznání, povolání a věku. V tíživé době, kdy se uplatňovalo „třídní“ pojetí trestu a náčelníci věznice s dozorci byli instruováni, že s odsouzenými nemají mít žádné slitování, si zde prožili své. Jednotlivé kapitoly popisují, kdo se jak za mřížemi choval, jak proběhla vzpoura v Leopoldově v srpnu 1955 a jaký vzkaz vyslali vězni na Západ. Závěrená kapitola je truchlivou bilancí – kteří muži už branou vězení neprošli a zemřeli za mřížemi naplňujíce tak dobové tvrzení, že do Leopoldova se vchází a z Leopoldova vynáší.